"Netvor"(Rozepsáno)kapitola desátá-Kráska a zvíře:ukázka 1.

20.03.2010 09:47

Snad si zpočátku ani neuvědomila, že se za hradbami její sféry představ něco nebezpečně změnilo. Až náhlá úzkost, která jí vystřelila z prsou jako šíp, ji upozornila, že cosi není vpořádku. Už tu nebyla sama.

Jelikož všichni spali, nepředpokládala,  že by ji mohl při koupeli někdo vyrušit. Opomněla tedy uzamknout vstupní dveře, což se zrazu, ihned, jak se obrátila, ukázalo jako nenapravitelná chyba.

Pohlédnouce do Rogerovy vyzývavé arogantní tváře, se jí v leknutí sevřelo hrdlo tak, že nedokázala vydat jediného hlásku. Stál proti ní naprosto uvolněně, ruce založené na prsou a v úsměvu na Christine dychtivě zíral.

"Vida, vida. A pak, že už jsou bájné nymfy jen povídačkou pro děti," utrousil jako by nic.

"Co tu děláte," vysoukala ze sebe konečně a pro jistotu se od něho vzdalovala. On však její snahu o patřičný odstup očividně nesdílel. Svlékaje si kožený kabátec, jenž mu společně s košilí, kalhoty a vysokými botami, zbyl jako pozůstatek kostýmu černého korzára, se pomalým vyrovnaným krokem vydal k ní.

"Chtěl jsem se podívat, jak to tu má matka zařízené. Do sklepení nepřicházím moc často. Vlastně vůbec. Není to špatné, i když živý inventář je mnohem poutavější. Taky jsem hodlal dokončit to, co jsme z večera načali,"prohlásil tónem načpělým nemravnými záměry. Déle již nevyčkávala, rychle zvedla ze země dřevěnou tyč, jíž používali při máchání velkého prádla a v pokusu jej zastrčit, jí protočila.

"Neopovažujte se ke mně přiblížit," zasyčela a zaujala bojový postoj.

Šibalsky se ušklíbl, jako kdyby se jí vysmíval a schválně učinil prudký výpad vpřed. Nepředpokládal, že by s něčím takovým uměla zacházet, proto jej dosti překvapilo, když vzápětí zjistil, jak se spletl. Opravdu jen o vlásek se stačil vyhnot konci tyče, která jednou kolem boku a podruhé kolem hlavy prolétla v jeho bezprostředním ohrožení vzduchem.

"Řekla jsem ani krok," ucedila zuřivě skrte zaťaté zuby.

Zůstal nepohnutě stát a v duchu přebíral své možnosti.

"No, musím uznat, že jsi mrštná. To bych do tebe neřekl," začal opatrně.

"Ale víš,.... měla by si raději počítat s tím, že ne vždy budou tví protivníci jednat čestně!"

 Ani nestačila postřehnout, kdy se toho džberu, z něhož si ještě před okamžikem splachovala vlasy, dotkl a už padal přímo na ni. Stačila se ješě tak tak sehnout, když jí tyč vykopl, pevně ji sevřel až to zabolelo a otočil zády k sobě. Obě ruce jí jednou paží přitiskl k tělu tak, že nebyla schopna se mu vykroutit a pozvolna ji drtil. Její výkřik, při němž tuhla krev v žilách, zněl prostorem, dokud jí volnou dlaní nezacpal ústa. Páchla potem a alkoholem. Zmítala sebou a vzpínala se, ale nebylo to nic platné. Kde jen bral tolik síly? Mluvil k ní zbrkle a zapáleně.

"Pššššt, maličká. Jen klid. Zbytečně se vysiluješ. Víš, tyhle zdi jsou hodně silné. Poctivá práce předků, jak říkával otec," uchychtl se.

"Tohle by se mu asi nelíbilo. Bylo by to v přímém rozporu s jeho bohulibou mírnou povahou. Vsadím se, že kdyby tušil, jak dobře mi jednou ta důkladnost poslouží, rozboural by celé sídlo do základu. Není to směšné? Můžeš tu křičet, třeba až do skonání světa, ale stejně tě nikdo neuslyší. Tak co kdyby ses teď zachovala jako hodná holčička a vyšla mi trochu vstříc. Přestaň křičet a já dám tu ruku pryč, co ty na to? To je vcelku seriózní nabídka, co myslíš, hmmm?" Nebudeš křičet?"

Mírně zavrtěla hlavou, co jiného jí také zbývalo. Ruka, kterou jí zacpal pusu, se jí svezla pod bradu, přičemž jí, nepříliš vybraným způsobem, naklonil hlavu ke straně, aby se snáze dostal k jejímu odhalenému krku a uchu, do něhož promlouval. Dýchal přerývaně, tak joko ona, ovšem každý k tomu měl zcela jiných pohnutek.

"Vidíš, že to jde. Takhle je to lepší. Přiznávám, že mě překvapil tvůj údiv nad mým příchodem. Doufám, že sis nemyslela, že nechám náš večerní rozhovor bez závěrečné pointy, jen pro to, že náš uvědomělý Michael Blair, tak neurvale přerušil? To od něho nebylo moc hezké, že? Zdá se, že lehce opomněl pravidla dobrého chování ve společnosti. Mrzelo mě, že jsem tě musel opustit, i když ty jsi pak zjevně našla lepší zábavu. Nevadí. Tady máme na vše času víc než dost."

"Proč mě nenecháte být," zeptala se nakřáplým hlasem, jak jí svíral hrdlo.

"Proč," podivil se, jako kdyby to bylo zcela zjevné.

"Protože zkrátka nemůžu. Jsi pro mě příliš provokativní, i když si to asi vůbec neuvědomuješ. Nedokážu na tebe přestat myslet, od první chvíle, kdy jsem tě tu spatřil. Dostala si mě do úzkých. Předpokládám, že tě to těší. Nejsem zrovna z těch, co pro ženské půvaby padají na kolena. Ale ty.... ty jsi něco jiného. Když jsi dnes přišla v těch rudých šatech, myslel jsem, že to nevydržím. Nepřečkal bych ten ples v duševní příčetnosti, kdybych nesměl, alespoň na letmý okamžik zblízka obdivovat tvou krásu. Dmoucí se ňadra, úzký pas, oblé boky, štíhlé paže, šíji, tvář a tvou vůni," zašeptal a zhluboka se nadechl kůže její krku.

"Bože! Poznal bych ji kdekoliv. Je jako nejvzácnější růžový parfém, bez něhož nemůžu žít. Už se od tebe nedokážu víc držet stranou."

Špičkou jazyka jí přejel po ušním lalůčku. Cukla sebou a znovu se mu pokusila vykroutit.

"No tak! Klid! Promiň mi. Zapomněl jsem, že to není tak úplně tvůj oblíbený styl. Pověz mi mi, líbí se ti, když se tě bratříček dotýká, co? Když se tře, těmi svými jizvami po tvé spanilé tvářičce? Vzrušuje tě to? Už se tě alespoň pokusil zatáhnout do postele? Vsadím se, že ne. Takové věci se přeci dělají až po svatbě. Svatoušek! Ano, skutečně dřív než po svatbě od něj nemůžeš nějaké projevy vášně vůbec očekávat. Takže," zasmál se drsným podtónem, "más vlastně smůlu. Matka by tě raději zabila, než by k něčemu takovému dala svolení. Není s ním žádná zábava, co? Pan dokonalý! Pan správný! Vlastní snoubence nedokázal sáhnout pod sukni. Tak jsem to vzal za něho. Nestěžovala si. Příjemně si tak zpestřovala své truchlení, zatímco on ležel do poloviny těla zabalený v obinadlech a bojoval se smrtí. Vlastně jen kvůli ní. Tomu říkám milující ženuška!"

I přes veškerou hrůzu, kterou prožívala, nemohla uvěřit tomu co vyslovil. Dělalo se jí zle, ještě více než doposud.

"Nejsmutnější na tom je, že po tobě touží. Vidím to na něm. Tolik by tě chtěl celou noc držet ve svém náručí, hladit tvou hebkou pokožku a šeptat ti sladká slůvka. Jenže on to nedokáže, i když tě miluje mnohem víc, než kdy Elisabeth. Sám tomu asi nemůže uvěřit. Musí to být těžké, cítit něco takového a zároveň tě od sebe držet dál. Chrání tě před sebou samotným. On se o tebe bojí. Jsi pro něj tak blízko a daleko zároveň, až se divím, že mu z toho ještě nepřeskočilo. Vlastně ho tak trochu obdivuji."

Zamyslel se.

"Ne, je to ubožák! No, kyby se s tebou přeci jen o něco pokusil, o čemž silně pochybuji, jsem ochoten mu tě trochu zacvičit, aby z toho to naše urozené monstrum, napoprvé alespoň něco mělo. Co ty na to? Přichystáme mu překvapení? Takový malý krásný dáreček, který někdo otevřel dávno před ním?"

Pokusila se jej alespoň šťouchnout loktem, ale držel ji příliš pevně na to, aby se jí povedlo paži byť jen trochu ohnout.

"Přestaň sebou šít," napomenul ji.

"Stejně tě nepustím. Teď jsi jen moje. Měla bys mi být vděčná, víš. Jsem lepší než on."

"Nikdy nebudete lepší než on," pravila vzdorovitě. Na ten popud jí strhnul hlavu ještě víc ke straně až zanaříkala.

"Ale ano jsem! Vždy jsem byl a vždy budu. V přízni k matce, v dobývání žen, v milování, v lovu, ve vystupování ve společnosti! A ty bys mě měla přestat zlobit. Nechci ti takhle ubližovat. Proč mě k tomu nutíš, co? Nebo ty snad máš ráda bolest? Pokud ano, stačí jen říct. Můžeme si to trochu zpestřit. Víš, jak loví dravci, Christine? Sledují svou kořist. Stopují ji. Jdou po jejím pachu. No a pak příjde na řadu jejich mistrovská hra. Štvaní. Běží za ní, nechávají jí relativní náskok, aby si myslela, že má šanci utéct a pak, když to nejméně čeká, se na ní vrhnou a skolí ji. Jejich tesáky jí protnou hrdlo a jakmile okusí tu teplou prýštící krev, jsou jako šílení. Nemohou přestat. Rozsápou jí břicho, odtrhávají kusy masa, aby se dostali k tomu nejlepšímu a nezastaví se, dokud se zcela nenasytí. Není to fascinující," zeptal se a otřel se rty o kůži na předělu mezi ramenem a krkem. Tu se do ní zahryzl. Vykřikla  z plných plic. Zdálo se, že mu ten zvuk byl příjemný.

"Musím tě vidět!"

Zajistil jí zapěstí ve svém drtícím sevření a přtlačil ji ke zdi, kde ji otočil čelem k sobě. Ústy se téměř dotýkal jejích, když ucítila, jak se mu látka její košile trhá pod rukou. Přisál se k ní jako hladová pijavice a začal ji líbat-agresivně a hrubě. Zatímco jí svíral zátylek, aby se mu nevyškubla se jeho nenechavé prsty vydaly na průzkumnou misi od jejího násilně odkrytého ňadra až ke stehnu. Opřela se o něj vší silou, ale to jej jen pobízelo. Byl čím dál víc brutálnější. Vlastním tělem ji pevně tiskl ke zdi, až nemohla dýchat. Kasáním košile se dostal na houlou kůži jejích nohou, do níž se do hlouby zaryl nehty. Když selhal i další pokus jej od sebe odtrhnout, využila své poslední a vlastně i jediné šance, která jí zbývala. Vyčkávaje s notnou dávkou sebezapření správného okamžiku, jej, co nejvíce to šlo, kousla do spodního rtu. 

Zařval a přidržíc ji pod krkem si odplivl krev.

"Ty jedna mrcho," zvolal a v nápřahu ji uhodil. Dělaly se jí mžitky před očima.

"Sama sis o to řekla," ozvalo se odkudsi, načež se před ní zjevil jako přízrak a znovu jí praštil pěstí-tentokráte do brady.

Zuby jí scvakly naprázno. Zřítila se na jednu z polic, sloužících na uskladnění osušek a ložního prádla. Na poslední chvíli se instinktivně zachytila, aby nespadla a do krve si sedřela kůži na předloktí. Dříve, než by se jen stačila plně zorientovat kde je, ji popadl a mrštil s ní přímo proti kádi. Břichem dopadla přesně na její okraj. Zasažena ostrou bolestí zavrávorala a bezmocně se sesunula k zemi.

"Jonathane," uniklo jí ze rtů s výdechem. Umírala. Musela umírat. Její křehká tělesná schránka přeci nemohla takový nápor vydržet. Ne, tohle ještě nebyl konec. Smrt je příliš snadná a ona svůj příděl mučení dle všeho ještě nevyčerpala.

Sápal se po ní. Vnímala, jak rukou vklouzl pod její košili, zatímco jí druhou přidržoval za rameno. V pudu sebezáchovy odvrátila tvář a zakousla se do něj. Jakmile v nadávkách ruku poodtáhl, zapřela se  a kopla jej do žeber. V zachroptění ustrnul, ovšem byla si jistá, že to jen tak nevzdá. S posledními silami se pokusila doplazit ke dveřím. Skočil k ní a svíraje ji za kotníky, ji začal stahovat zpět k sobě. Zachytila se vyčnívajících kusů kamene, ale byla už příliš vysílená. Zanechávala za sebou jen rýhy od nehtů a stopy krve z nich. Pevně ji sevřel za šíji a  škubl s  košilí tak, až se obnažila víc, jak polovina jejích zad. Povalil ji a zkoušel udržet přitisklou u země. Ještě kolem sebe kopala a bojovala seč to šlo, ale už nevěřila, že vyhraje. Slyšela sebe samu vykřiknout, když jí vzal za vlasy a trhnul s nimi, přičemž si sebejistě rozepínal kalhoty, ale její svaly již nereagovaly. Přestávala vnímat. Mysl se odpojovala od těla a kolem se rozprostírala temnota. Černočerná temnota do níž pronikl hlasitý řev nějaké zvířete. Něco takového by ze sebe přeci nemohl vydat člověk. Nadechla se a uvědomila si, že tíha, která ji tlačila k zemi, z jejího těla nečekaně zmizela. Mohla se opět hýbat. Řev neustával, ale nyní už to vlastně nebyl řev. Přicházeje k sobě, čím dál více rozeznávala zvuky zápasu. Lítého boje v němž jeden z aktérů neměl nejmenší šanci se zmoci na odpor. V mrákotách se pokusila posadit. Neměla na sobě snad jediného místa, které by ji nebolelo. Jedním si však byla jistá, nepovedlo se mu to. Někdo ho včas zastavil. Opřela se zády o zeď, kolena si přitáhla k tělu a visícími cáry odtržené látky si zakryla hruď. Až nyní, když konečně zaostřila, zjistila, co se kolem ní děje. Široce vytřeštěnýma očima spočinula na Jonathanovi, který pohazoval s Rogerem jako s hadrovým panákem. Jeho hněv byl děsivý. Nikdy před tím u něho neviděla tolik nenávisti. Pěst těžce dopadla na místo určení. Nikoli jednou, ale znovu, znovu a znovu ve slepém záchvatu zuřivosti. Vytáhl ho za límec na nohy tak prudce, že ho při tom málem zardousil a narazil s ním do zdi, jako by si z něj hodlal udělat beranidlo. Přitáhl si ho tváří těsně ke své a maje při tom vyceněné zuby, s podobou rozběsněného predátora přehmátl a začal jej škrtit. Zdálo se, že je naprosto odhodlaný to dokončit. Roger pod jeho rukama už značně brunátněl a s vyplazeným jazykem přicházel o dech, když ho náhle upustila jako odpad na zem a ustoupil. Stál teď nedaloko od ní, mírně přikrčený, paže spuštěné podél těla, prsty křečovitě sevřené v pěst a nespouštěje z něj vražedný pohled, byl neustále připravený ji bránit.

"Poslouchej mě, ty parchante," promluvil na něj hněvivě se smrtelným podtónem.

"Nezabiju tě jen pro to, že jsi můj bratr. Ale jestli se k ní ještě přiblížíš, už mě nezastaví vůbec nic, to přísahám. Teď odsud táhni, než se přestanu kontrolovat."

"Sakra," pronesl chraptivě a opíraje se o stěnu roztřeseně vstával přičemž si stíral krev, vytékající z jeho nosních dírek.

"Zlomil si mi nos!"

Přikrčil se o něco víc. Měl zřejmě dost potíže se udržet. Na čele mu nabíhala žíla z přepětí, čelisti měl pevně semklé.

"Chtěl jsem si s ní jen trochu užít. Co je na tom? Je snad ta běhna dobrá do postele jen pro mrzáky?"

Jen to vyslovil vytratily se z Jonathana veškeré rysy lidskosti.........

Kontakt