Legenda meče moci -kapitola desátá- Sny se stávají skutečností: ukázka 1.

"Přiveďte ho," pobídl velitel dva ze svých mužů a ti se již chystali pro Baila dojít. Zaříkávač hodlal opět pokračovat, když se do ticha ozvalo táhlé vlčí zavytí, jenž znělo neuvěřitelně blízko a varovně. Muži ztuhli jako vytesaní z kamene a ihned se rozhlíželi. Jako by kdosi napomáhal druhé straně, schoval se měsíc za oblak, a tak bylo zhola nemožné cokoli vypátrat. Tu se z lesa vyvalila, u země se převalující, mlha, která se nakupila v jednom místě a chystala se odhalit své tajemství. Ke sluchu všech dolehlo slabé zacinkání, po němž, téměř jako na povel luna opět prohlédla a svým půvabným vzezřeném rozptýlila převážnou část mžného oparu tak, že z něj zbyly jen tenké bělostné pásy, připomínající svatební vlečky rozprostřené v temnotách. Sotva se tak stalo, objevila se Feya. Neozbrojená, bez svých nátepníků i části zbroje, jenž jí vždy kryla ramena. Stála tam ve vyztuženém hrudním dílu svého běžného cestovního oděvu, zvýrazňujícím křivky boků i ňader, a lehounké, azurově modré, sukni s dlouhým rozparkem na levé straně, odhalujícím krásu jejích nohou. Byla bosá a kolem kotníků měla na provázcích zavěšené drobné rolničky. Po několika vteřinách nehybnosti, v nichž se vystavovala všeobecnému obdivu, pozvedla nohu v rozparku, aby ji ještě lépe předvedla zraku mužů a za doprovodu rytmického cinkotu rolniček začala tančit. Něžně a svůdně zároveň se v tanečních kreacích pohybovala směrem k barbarům. Ti, zaujati její smyslností, pozvolna opouštěli jeden po druhém sevřenou formaci u oltáře a roztrousili se jako stádo ovcí.

"Co to, sakra, dělá? Vždyť ji chytnou," divil se v šepotu Baile.

"To nevím, ale zatím to nevypadá, že by nějak zvlášť prahli po tom, ji uvěznit," odvětil Nemed.

"Ať se děje cokoliv, nevzdalujte se od sebe," varoval je Tristan, který se s podmračeným čelem stával přímým svědkem toho, jak se sny mění ve skutečnost.

V tanci využívala veškerých svých ženských půvabů, jichž měla v nadbytku dáno do vínku. Klestila si cestu mezi barbary, upoutávajíce je k sobě zvláštně strojeným uhrančivým pohledem, jenž u ní nebýval zvyklostí. Bavili se tím, jak mistrně uhýbá jejich pokusům o kontakt a přesto je nepřestává očima, výrazem tváře, gesty ani tanečními figurami svádět.

Velitel strářží postával nedaleko skály, u níž byli přivázáni její druzi. Právě k němu se chtěla dostat a k tomu se rovněž také pozvolna propracovávala.

Sundala si oba věnečky s rolničkami a navlékla je dvěma barbarům na zápěstí, aniž by si na ni stačili sáhnout. Předstoupila před velitele a nyní tanec svěřovala pouze k jeho pozornosti. Vzala jej za ruce a lehce se pohybujíc v bocích mu je zvedla nad hlavu. Poté jej pustila a sklouzávaje v dotyku přes líce, ramena a hruď dospěla až k jeho pasu. Zde se jej chytla pravicí a pomalu jej obcházela v kruhu, aniž se jej přestala dotýkat. Hrála si s ním.

Barbaři velitele hlasitě povzbuzovali k činnosti a přestávali si zcela všímat okolí, v němž se místy nenápadně zachvívala křoviska.

Nad povinností k rozkazům krále, převládl prostý živočišný pud, pod jehož vlivem Feyným svodům nakonec podlehl. Jakmile se vrátila před něj, si ji přitiskl k sobě a svíraje ji v náručí se pokusil o polibek. Odvrátila tvář a dovolila mu jen, aby neukojenou žádostivostí svých  rtů zahrnoval stranu jejího hrdla.

Potřebovala mít volnou paži, tak tedy pravou dlaň zlehka přiložila k jeho zátylku a on si tak přendal ruku do polohy, v níž dosáhla svého. Nadzdvihla pokrčenou nohu v rozparku, podívala se na Baila, který k ní byl nejblíž, nenápadně si popotáhla látku sukně tak, že se mu nyní jasně odhalil malý nožík, uvázaný v horní části jejího stehna a přimhouřila oko.

Pohlédl na nožík, poté znovu na ni a lehce kývl hlavou na srozuměnou. To jí stačilo. Přiblížila ústa k lalůčku velitelova ucha a zašeptala: "Užil sis?"

Její tón v těch dvou prostých slovech nabral tak zvláštního zabarvení, že ji přestal líbat a zmateně se na ni zahleděl.

Usmála se, sňala dlaň z jeho zátylku a přiložila mu ji k líce, na níž ho mírně pohladila prsty.

"To je dobře. Bylo to totiž naposled!"

Dříve než stačil zareagovat, měl nožík zaražený hluboko v krku a krev mu crčela z přerušené tepny proudem ven. Odstrčila jej od sebe a pohotově se vyhnula výpadu meče jeho sekundanta, který se probral z prvotního šoku a bláhově zatoužil stát se hrdinou. Ostří jí proletělo vodorovně nad hlavou. Jen ji minulo, stiskla opovážlivce pod krkem, jako lehkou květinku jej zvedla bez obtíží do vzduchu a mrštila jím proti skále tak prudce, že si nárazem o stěnu zlomil vaz.

Na to odvrátila tvář k nebesům a z jejích úst vyšlo hluboké, od vlka k nerozeznání podobné, zavytí.

Signál k útoku.

"Vlkodlaci," zakřičel hystericky jeden z mužů a ihned poté byl při pokusu o útěk nelítostně skolen jedním z nich k zemi.

Jak monstra vybýhala ze stínů křovisek, nastala všeobecná panika, jíž Feya pohotově využila k osvobozování. Přeřezávajíce provazy, jimiž byl Baile připoután k okruží postřehla, jak se fanatický zaříkávač pokouší svůj obřad dokončit. Když nemohl k Bailovi, vybral si jako náhradní oběť místo něho Tristana.

Všeho okamžitě zanechala, nožík pustila na zem vedle Bailových nohou, v odrazu lovce přiskočila ke starci, odtáhla mu paži s ATHAMÉ od těla a zakousla se mu vší silou svého vzbouzejícího se hladu do krku.

Denic, který až doposud nit netušil, byl, ač k nim stála zády, v naprostém šoku a ani pro ostatní to nebyl příliš příjemný pohled.

Zaříkávač během několika vteřin zemřel. Pustila jej na zem, otřela si ústa a neprodleně dokončila přeřezávání provazů.

Vtiskla nožík Bailovi do dlaně a v rychlosti řekla jen: "Pomoz ostatním a zůstaňte tu! Neopovažujte se odtud hnout!"

"Dobře," odsouhlasil poněkud nesvůj a Feya odběhla k vlkodlakům. Vůdce klanu jí předal její meč a poté se staral již jen o chytání vyděšeně pobíhajících barbarů.

V chumlu, který se před zraky čtyř členů společenstva převaloval jako rozbouřené moře, absolutně ztráceli přehled o tom, kde se Feya právě pohybuje. Bylo to hrůzostrašné. Široko daleko se rozléhal křik umírajících barbarů, jejichž počet se snižoval závratnou rychlostí. Ve hbitosti dlouhých skoků se stávali vlkodlaci téměř nepostřehnutelnými. Míhaly se jen velké šedé stíny, zhmotňující se teprve poté, co svou kořist povalily a patřičně ji "poupravili" k obrazu svému. Tvorové noci tak nečinili z hladu, zkrátka jen zabíjeli. Skolili jednoho a vrhli se na druhého. Stále dokola, lačni po každé možnosti navýšení počtu svých úlovků. Zem  hasila svou žízeň oceány prolité krve, jejíž odraz překryl i samotnou lunu.

Feya bojovala s každým mužem, který se k ní připletl. Díky šelmě, jenž jí vládla, ponechávali vlkodlaci soky, které si vybrala, jen jí. Muži samozřejmě raději volili boj se ženou, nad níž v duchu pociťovali převahu, než jistou smrt ve spárech vlkodlaků. Kdyby jen tušili, jak se v ní mýlili. Usmrcovala je bez sebemenší námahy. Stačilo jí k tomu pouze několik tahů mečem, které se mnohdy daly spočítat na prstech jedné ruky. Bleskově a bez soucitu. Za tváří každého z nich si představovala bratra či nevlastního otce, jenž jí vzali matku, a to ji posilovalo v kuráži a hněvu.

V jednom okamžiku se proti ní postavili hned tři barbaři najednou, přesvědčeni, že v jednotě nemá šanci je přemoci. Feya však sama nikdy nebyla.

"Tři proti jedné," pronesla a s krutým pohledem sevřela jílec oběma rukama, maje meč napravo od těla.

"No, jak chcete!"

Muži učinili krok kupředu, když tu jednoho z nich strhl k zemi bílý vlk a se zuřivým vrčením do něho začal hryzat. Feya se před výpadem barbara, útočícího s těžkým mečem z horního krytu, uhnula do strany a v mírném pootočení, jej v okamžiku míjení sekla do břicha.

Třetí poněkud zaostal s pohledem vyvaleným na vlka. Než se stačil z ustrnutí vymanit, bylo již příliš pozdě. Přikročila k němu z boku, prudkým trhnutím mu stáhla paži se zbraní za záda a vykoubila mu ji z ramene. Následně mu podtrhla nohy tak, aby jej srazila na kolena, stoupla si za něho a pevně mu stiskla tváře v prstech, dlaní zakrývaje převážnou část jeho dolní čelisti, přidržujíce mu druhou rukou ostří meče pod hrdlem.

"Rozhlédni se kolem. Takhle zkončí všichni tví druzi, král, který ti vládne, jeho dědic i ty sám!"

Zrakem vyhledala nejbližšího z vlkodlaků a zavolala na něj:" Hej!Tady! Vem si ho!"

Podruhé svou nabídku  opakovat nemusela. Přihlížela posledním okamžikům jeho života a poté bez jediného projevu emoce šla k vlkovi.

"Děkuji ti," poděkovala v hlazení.

Jestliže netvor, v němž dlí část zkaženosti mnohých lidských povah začne jednou brát, nemá nikdy dost a padnou pro něj veškerá daná pravidla i sliby. Zabije-li jich třicet, proč ne o několik víc? Zvláště pak, když jsou beze zbraní.

Hrůzu v očích čtveřice druhů způsobil výjev vlkodlaka, pádícího znenadání přímo k nim. Zastavil se kousek před nimi a vzepjal se na zadní. Baile jen pevně stiskl v ruce nožík, nic víc nemohl. Vlkodlak nakrčil čenich, vycenil zakrvácené tesáky a zdálo se, že již co nevidět zaútočí. V momentu kdy se již veškerá jejich naděje vytrácela, zasáhl potomek nejvyššího z bohů. Aniž by postřehli, jak se tam dostala, seskočila Feya ze skály přímo před vlkodlaka a napřimujíce se varovně zavrčela jako skutečný vlk, cedíc skrze zuby:" Ti jsou mí!"

Vzdorně si odfrkl, ale vzdaloval se.

Pohledem krátce zkontrolovala každého z nich a zeptala se: "V pořádku?"

"Jo," odpověděl Baile poněku přiškrceně a náhle vykřikl její jméno, když se vlkodlak, kterého odehnala od slibné večeře, tryskem přiřítil a úderem horní stranou tlapy jí odmrštil daleko od sebe.

Dopadla tvrdě na záda a v nárazu si prokousla spodní ret.

Bylo jí jasné, že tohle jen tak nezkončí. S bolestmi se zvedajíc, spatřila, jak se k ní vlkodlak skoky přibližuje.

"Vydrž, Feyo," zavolal Nemed, který se jako první vzpamatoval, zvedl ze země zaříkačovu ATHAMÉ a učinil několik kroků ve snaze jí pomoci.

Vlkodlak, pádící k Feye se nečekaně náhle zarazil na místě, upřeně hledíc do očí bílého vlka, jenž se postavil za Feyu.

Ta uviděla Nemeda směřujícího k ní a čas, jako by se naráz zpomalil.

"Nemede," zařvala varovně.

Zakryl jej temný stín. Vyhledajíc jeho příčinu zaznamenal jen pozvedající se, šedou srstí porostlou, tlapu prudce máchnoucí k němu.

"Neeee!".............