"Netvor" - Kapitola šestá -Stav ohrožení (Rozepsáno)-ukázka 1.

16.07.2010 20:32

Minula již celá hodina od příjezdu Rogera Thorna. Christine se po celou dobu dařilo vyhýbat jeho přítomnosti, k čemuž jí napomáhal nejen fakt, že si hraběnka vybrala na posluhu Maryl (což koneckonců dělala pokaždé, když byl v její společnosti, jakoby odmítala mít nablízku kohokoli mladšího či pohlednějšího, než byla ona. Těžko to nazývat jedním z běžných

mateřských pudů), ale i příležitost k práci, jenž jí měla toto poklidnější údobí o dost prodloužit.

S radostí se ujala stanoveného úkolu a snažila se jej sebevětší drobností protahovat, do chvíle, než hrozba pomine. Sama však netušila kdy to vlastně bude.

Postupně od spodního podlaží procházela každičký kout zámku a vyměňovala ve svícnech zbytky svící za zcela nové. Tuto činnost doplňovala otíráním prachu na ne příliš dobře přístupných místech popřípadě urovnánáním a slaďováním předmětů rozestavených po stolech a truhlicích, přetvářejíc je tak k naprosté dokonalosti. Čím více se v práci přibližovala k potemnělé chodbě v druhém poschodí, tím lépe se cítila.

Představovala pro ni jakousi smírčí oblast, v níž se cítila bezpečněji než kdekoli jinde, což, jak si podrobně vybavovala, by si při svém příchodu do sídla Thornů stěží kdy pomyslela.

Zvláštní jak se věci mění.

Cožpak by kdy čekala, že se místo, před nímž ji věšchny její smysly kdysi varovaly, stane zčásti jejím druhým domovem, v němž nalezne mnoho laskavých milujících srdcí, oporu, zázemí i mnohem mnohem víc? Spříznění duší v životně důležité bytosti?

Myšlenky na Jonathana, ji přiměly uvolnit se a zahnat chmury do pozadí vidiny neobyčejně něžných modro-šedých očí a jedinečného nezaměnitelného pokřiveného úsměvu, jenž jí provázela temnotou jako ochránce, zahalující jí do sladce nepřítomného oparu, mimo krutou realitu, která si již brzy měla nesmlouvavě přihlásit o slovo.

 

  Byla právě na zcela opačném konci chodby, než se nacházel Jonathanův pokoj a ozářena letmým dotykem mihotajího se plamenu svíce si svítila na prostor v němž dlela.

Zasadila jednu z nových svící do trojramenného stříbrného svícnu, a natahovala se pro další, když ji náhle přepadl neodbytný vtíravý pocit, že již není sama. Nepatrný okamžik poté, plamen uhasl. V úleku se prudce otočila a stanula přímo proti Rogerovi, který se nepatrný kousek od ní opíral jednou rukou o desku stolku.

I přes šero, které zavládlo viděla jeho pobavený arogantní úsměv.

Při pohledu na něho se v ní vše křečovitě stáhlo.

Byl jako nebezpečný nenasytný predátor, kroužící kolem své budoucí oběti.

Stále pilná jako včelka, hmmm. Pobíháš po domě sem a tam, posluhuješ matce, věčně ztrápenému bratříčkovi si po ruce, kdykoli si jen zamene. Obdivuhodný výkon, jen co je pravda.“

Pomalu se jako jako had chystající k útoku přesouval krok po kroku vpřed.

„ Tak mě napadá, co kdyby si trochu té přelaskávé péče poskytla i mně?“

V Christine se vzdmula vlna vzpupného odhodlání, současně s probouzejícím se pudem sebezáchovy.

„Nikdy," procedila mezi zuby a pokusila se ho obejít.

Jakmile se však pohnula, sevřel ji nemilosrdně pod krkem a vší silou svého těla, jímž se k ní přitiskl ji přirazil zády ke zdi tak tvrdě až bolestivě zalapala po dechu.

Prsty jí tiskly štíhlo hrdlo tak akorát na to,aby mohla dýchat, ale nedokázala křičet. Ústa držící si stále svůj jedovatý úsměv byla jen několik centrimetrů od jejích.

Vychutnával si její strach i děs v očích, jenž se od něho za každou cenu snažila odvracet.

„Říkal jsem, že se mi divokost líbí, rád ji totiž krotím a podvoluji si jejího nositele. U tebe si to obzvlášť vychutnám, Christine. Říkají ti tak, nemám pravdu?“

Levou paži měla vstrčenou za zády, ale pravá byla stále ještě volná.

Zatímco, k ní promlouval ji pomalu posouvala podél zdi k prázdnému podnosu na okraji stolu - nyní její jediné možné naději. Měla jej již téměř na dosah, když si toho všiml. Pochopíc oč se snaží, jí brutálně zachytil za zápěstí a stlačil ruku nahoru těsně vedle její tváře.

Stisk zesílil.

„Ale no tak, nechceme přeci udělat zbytečný rámus. Mohla bys ke mně být trochu milejší víš. Jde mi jen o tvé dobro. Copak nestojíš o trochu projevené přízně. Točíš se kolem té zrůdy den co den bez povšimnutí. Není to snad hřích? Něco tak půbabného jen tak nechat ladem? Jsem si jistý, že se tě ještě ani nedotkl.Striktně dodržuje pravidla etikety a zatím,“ zálibně si přivonel k jejím vlasům, „se kolem prochází rajský plod, jenž si přímo říká o to, aby jej někdo utrhl. Vím, co potřebuješ Christine,“ pronesl a pokrčené koleno jí drsně vklesl mezi stehna, potěšen tím, jak se mu přes veškerý jeho odpor celým tělem vzpíná a snaží se jej od sebe dostat.

„ No,no, no. Uklidni se. Bude to lepší, než by bylo kdykoli s ním. Jsi tak sladká, tak voňavá a hebká. Kdo by ti odolal.“

Jeho ústa se v řeči téměř otírala o Christininy pevně k s sobě semklé rty.

„Rogere! Kde jsi,“ ozval se nečekaně odkudsi z přízemí hraběnčin hlas, který jej zarazil v pokusu pokračovat dál. Stuhl a po chvíli se od ní odtáhl a pustil ji ze svých „pout“.

Krev navracející se do ostiků, činila bolest téměř nesnesitelnou.

„Ještě se uvidíme,“ řekl v duchu příslibu, zatímco z ní stále nespouštěl zrak.

Nedokázala se ani pohnout. Ani nezaznemenala, jak v krátkosti pootočil obličej směrem do chodby a povýšeně se ušklíbl, jen vnímala jeho vzdalující se kroky měnící se v ozvěnu podrážek bot scházejících ze schodů.

V doznívající hrůze se jen dokázala levou rukou – pravá totiž nyní nebyla schopna jakékoli reakce – zapřít, aby se jí třesoucí se nohy nopodlomily a ona nespadla na podlahu.

„Christine,“ v rychlosti si přiložila dlaň k ústům, aby nevykřikla, když v ochromeném vnímání se zpožděním uvědomila, že nejde o Rogera pokoušejícího se znovu zaútočit, ale o Michaele, jenž k ní ve spěchu přicházel.

„Klid, jen klid to jsem já,“ pronesl, jemně jí v utišujícím gestu berouce za paže, maje tvář zvrásněnou starostlivostí a obavou o ni.

„Jste vpořádku?“

Chtěla mu odpovědět, ale nedokázala to, jen se k němu pod nátlakem histerie přitiskla.

Okamžitě ji objal a začal zlehka hladit po naražených zádech, aby ji utišil v přívalu vzyků bez slz, které se pod uvolněním nervů přihnaly jako povodeň.

Nemohla si pomoci.

Její srdce hnalo v překotném rytmu jako o závod, zápolíce se s frekvencí krátkých přerývaných nádechů a výdechů, jenž se mu téměř vyrovnaly. O zlomek vteřiny později k nim dorazil Patrick, se svaly na čelistech napjatými jako struny od piana, držíc svícen s dvěma planoucími svícemi, jimiž měl v úmyslu posvítit váženému hostu při odchodu na cestu.

„Myslím, že je v šoku,“ podotkl k němu tiše Michael.

Christine se nyní vědoma si Patrickovy přítomnosti poodtáhla a ochraptěle ze sebe s těžkostmi vypravila.

„Jsem... jsem vpořádku. Nic mi není.“

Třásla se jako osika a byla na smrt bledá.

„Tím si nejsem jistý.“

Patrick byl s Michaelem zřejmě za jedno.

„Běžte do svého pokoje a odočiňte si, to je rozkaz.“

Christine se v nejmenším nehodlala vzpínat. Cítila, že nejhorší ještě nemá za sebou.

„Zvládnete to sama?“

„Ano.“

„Víte to jistě,“ zeptal se nyní i Michael, jen přikývla a malátně se vydala ke schodům do podkroví.

„Co se tu stalo?“

„Nevím, viděl jsem jen jak odsud Roger odchází a poté ji tady našel v tomhle stavu.“

„Měla otisky na krku.“

„Já vím,“ potvrdil Micheal.

„Budeme ji muset ohlídat. Tohle už se nesmí opakovat.“

„Svaté nebe. Když si jen pomyslím, co by se mohlo stalo, kdyby jste nepřišel.“

Michaelem projel záchvěv hněvu.

„Jestli se k ní ještě pokusí jenom přiblížit, osobně se postarám o jeho doživotní nápravu.“

Patrick zaváhal.

„Řekneme mu to?“

Pohledy obou samozvaných ochránců se vzájemně střetly v jasné odpovědi.

 

 

Christine cítila, jak se jí „propadá“ pevná půda pod nohama. Když s námahou otevírala dveře svého pokoje, byla téměř na pokraji zhroucení. Již jen několik kroků a bude se moci v zbezpečí poddat tlaku, který jí drtil zevnitř hrudi.

Dokázala to.

Sotvaže za sebou dovřela dveře a otočila klíčem v zámku, sesunula se podél dřevěné plochy na zem a schoulíce se v leže do klubíčka propadla v usedavý, srdce drásající pláč.

 

Ubohá duše, v hříšném těle vězíš,

tělesné pudy se v něm vzpurně sváří,

proč uvnitř zmíráš, hladovíš jako v cele,

tvůj zevnějšek však nádherou jen září?

K čemu ten lesk, když zajde v krátké době?

Proč pouhá schránka má tě toli stát?

Pro radost červů, co ji pozřou v hrobě?

Pro ně se pachtíš? Jim chceš všechno dát?

Hleď z nouze těla udělat svou ctnost,

čím ono schází, v tom zkus najít lék,

pozemskou bídu vyměň za věčnost,

bohatá uvnitř, chudá navenek

Ze smrti žij, co ze života žije,

smrt smrti navždy smrtelnost z nás smyje,“

odříkával vlastní hlas do hloubi všudypřítomné temnoty, do níž znenadání problesklo jasné světlo, uvádějící výjev do nového pojetí.

Prudký burácející severní vítr vzdedmul oblaka a ve sněhové vánici je rozháněl liduprázdnou krajinou. Mrtvá promrzlá půda, usínala pod polibky dopadajících bělostných vloček, přeměňujících seschlé holé větvoví okolního porostu v nostalgická umělecká díla z krajkoviny, jiskřící tak až oči přecházely. Pokřupávající sněhová pokrývka samovolně naváděla ke klikatící se cestě, mizející v dáli mezi štíhlými kmeny stromů, po jejíž straně se tyčil náhrodní kámen beze jména. Kolem dokola jej obvíjela drobná rudá kvítka popínavých růží, ostře kontrastujících s převládající šedí, bez kapky života.

V okamžení se kamene dotkl temný stín, jenž květy zrazu zuhelnatěl a tichem prorazil vzdálený výkřik.

Jako kdyby se kdosi rozhodl vzlétnout k nebesům a nalézt tak snáze to, co je ztraceno, zvedl se obraz vnímání do výšin nad vrcholky stromů a rychle se řítil vpřed. Kdesi v hlubinách pod ním se zákoutími lesů procházela postava smrti zahalená v černé kápi.

V letu se vše stávalo jen míhajícími se přízračnými body umocňujícími danou atmosféru napětí a strachu.

Tu se vše zastavilo, dech, tep, dokonce i čas a pohled se sklonil dolů k zemi.

Tam, v povlečení ze sněhových závějí ležela bledá porcelánová panenka, ve svatebních šatech, z látky lehčí než pírko, a v bezvládně ležící levé paži svírala rudou pentli přetrženou v půli, jenž se rozvinula přes její obnažená něžná ramena i štíhlé tělo. Byla tak krásná, s vločkami jako hvězdami spadanými v dlouhých vlasech rozprostředných volně po zemi, promodralými chladnými rty, něžnými víčky jejichž řasy ozdobil šperk z jinovatky.

Čím blíže jí byl, tím více si uvědomoval nejen její skutečnost, ale i to, že to není panenka.

Christine vypadala jako kdyby jen spala.

Ledová víla v království věčného sněhu.

Nehýbala se, nedýchala.

Sotvaže, se prsty chtěly dotknout její spanilé tváře se zem pod ní začala bez varování zabarvovat její prolitou krví.

S ostrým nádechem otevřel Jonathan zprudka oči dokořán nevědomky si v hrůze tisknouce hřbet pravé ruky k ústům tak těsně, až se do ní téměř zakousl zuby. Sidi, ležící vedle jeho křesla v němž se probral se v leknutí posadil a zakňučel.

Krev mu tepala ve spáncích, v uších mu hučelo a dech sprintoval o závod. Jen díky slunečnímu jasu, vnikajícímu do pokoje skrze jediné okno odtažené od závěsů, jenž na podlaze a části lože s nebesy vykresloval zlaté pásy, si uvědomil, že je stále bílý den.

Musel usnout.

Toto zjištění mu přineslo jistou úlevu.

Byl to jen sen. Ano, jen sen, a přesto jej k smrti vyděsil.

Ozvalo se zaklepání. Co jej však díky doznívajícímu vlivu noční můry snadno zneklidnilo by fakt, že se nejednalo o zaklepání jež očekál.

Vstupte.“

Dveře se otevřely a dovnitř vešel Patrick s velkým podnosem v rukou.

„Váš oběd, pane.“

„Kde je Christine,“ zeptal se rovnou udiveně, neboť to jediné jej nyní zajímalo.

„Christine se velice omlouvá. Necítila se dobře, tak jsem ji poslal lehnout."

Jonathan se naráz zapřel oběma rukama o opěrky a jedním plynulým pohybem doslova vyskočil z křesla.

„Je to něco vážného?“

„Ne pane, není čeho se obávat. Jen lehká nevolnost. Jsem si jistý, že ji brzy opět svou práci zde plně zastane. Chcete poobědvat u krbu jako vždy?“

Cosi v Patrickově výkladu mu nehrálo do noty. Zdál se příliš strojený. Dával si záležet na každém slovu. To nebyl Patrick jak jej znal.

Něco mu zatajil.

„Připadám ti jako hlupák, Paddy?“

Zarazil se.

„Asi vám nerozumím.“

„Je to velice jednoduchá otázka. Odpověď na ni zní buď ano či ne. Takže?“

„Samozřejmě, že ne. Nikdy jsem vás za hlupáka nepovažoval.“

„Vážně? Tak proč mi teď lžeš, hmmm? Proč mi zkrátka bez všech těch okolků neřekneš, oč se k čertu jedná?“

Jeho trpělivost vyprchala, což bylo konec konců znatelné i v podtónu jeho hlasu. Patrick s povzdechnutím odložil podnos na stolek a znovu mu zpříma stanul čelem.

„Jak jsem řekl, jen náhlá nevolnost z vyčerpání, to se někdy zkrátka stává.“

„Nevolnost,“ zopakoval po něm nevěřícně.

„Dokud se tady neobjevil Roger, byla vpořádku.“

Tu jakoby cosi scvaklo a chybějí článek skládačky dosedl na své místo.

Panika si v něm pozvolna probojovávala své výsostné postavení.

Postačilo jen vybavit si její výraz, když oznamovala, že je jeho mladší bratr na neplánované návštěvě v domě a spojit si jej s aktuálním stavem její nynější nevysvětlitelné nepřítomnosti.

„Co se stalo?“

„Pane já skutečně ne....“

„Patricku Samueli O´Briane,“ pronesl hromovým hlasem, v pokusu krotit svou zlobu výrazným děleným vyslovováním jeho jména, u něhož záměřně nepoužil běžnu zdrobnělinu.

„Vždy jsem si tě, jako člověka nezkonale vážil a nikdy dříve bych se neschýlil k takovému řešení, ale nedáváš mi na vybranou. Takže, ještě jednu a naposled, chci aby si mi pověděl,co se zatraceně stalo! To je rozkaz!“

Již se nedalo nic jiného dělat. Ať se snažil jakkoliv jej ubránit tomuto zjištění, bylo to marné.

Musel rezignovat.

„Vím, zprostředkovaně pouze tolik, že mezi panem Rogerem a Christine zřejmě došlo k jisté.....,“ v krátkosti zauvažoval o výběru vhodných slov, jenž by vše nějak kulantně, aby to nevyznělo tak hrozivě, „nepříjemné osobní konfrontaci, která ji poněkud rozrušila. Nic víc.“

Jonathan náhle zbledl a zkoprněl. Jen v jeho očích cosi plápolalo.

„Ublížil jí?“

„Obávám se, že nejsem ten pravý, který by měl toto zhodnotit. Christine vám jistě vše poví sama, jakmile jí bude lépe. Musíte mít trpělivost“

„Paddy!“

Znělo to varovně a úzkostně zároveň.

Patrick již nedokázal déle vystupovat pod maskou netečnosti.

„Podívejte se, mě se to nezamlouvá o nic víc než vám. Ujišťuji vás, že být to někdo jiný, dávno bych zajistil, aby se to již nikdy více nemohlo zopakovat. Ale nemohu a vy byste rozhodně také neměl páchat nějaké nepředloženosti. Nic dobrého by to nepřineslo, zváště pak jí.“

V Jonathanově výrazu se odráželo čisté zoufalství bezvýchodného uzavřeného kruhu v jehož samém středu se usadila neinformovanost a z ní pramenící bezmoc.

Patrick již delší dobu pozoroval změny v jeho vystupování vůči Christine, a proto jej to nikterak nepřekvapilo, spíše rozesmutnilo.

Litoval ho.

S vlídným pohledem mu srdnatě položil ruku na rameno.

„Bude vpořádku, věřte mi. Jen jí dejte čas. To je to jediné co nyní potřebuje.“

Zlehka jej poplácal a s přáním dobré chuti jej zanechal napospas osamělému vyčkávání, které se stávalo nesnesitelným. Bezradně usedl zpět do svého proutěného houpacího křesla a podepřel si horké, starostmi zvrásněné čelo dlaní. Co jiného mu zbývalo, než vkládat plané naděje do idei toho, že to není tak zlé, jak se zdá. Z

toho mála co Patrick naznačoval nesvedl ani při troše dobré vůle vyčerpat nic, co by tvrdilo opak.

Mohl se spoléhat pouze na jeho ujišťování. Znal Rogera dobře a věděl, jak se mnohdy choval neomaleně a drze. Jenže Christine nebyla ten tip dívky, s níž by nějaká necitlivá či obhrublá poznámka, takovým způsobem otřásla. Tím se to vše zkomplikovalo. Znamenalo to snad, že provedl ještě něco horšího?

Trýznivá muka se s každou další příchozí představou stupňovala.

 

Hodiny den ode dne, týden od týdne, měsíc od měsíce i k celým létům mnohdy pádící neúprosným kvapem, zvláště pak, jedná-li se o příjemné okamžiky, po nichž toužímě, aby nikdy nezkončily, ubíhaly neuvěřitelně pomlalu. Vlekly se jedna za druhou tak zdlouhavě, až by se zdálo, že se schválně pokoušejí prodlužit chvíle Christinina otřeseného duševního rozpolcení. Tolik by si přála vykonávat běžné denní záležitosti, jako kdykoli jindy. Stýkat se se i nadále s lidmi, které měla ráda a svým způsobem je potřebovala k životu, ale nedokázala to.

Hněvala se sama na sebe, že se nechala od Rogera takto zahnat do „kouta“, téměř k samému dnu příčetnosti, a tak snadno podlehla pocitu přetrvávajícího strachu.

Nemohla to však dostat ven z hlavy. Neustále jí to pronásledovalo. V kradmých vteřinách spánku i v bdění.

Jako nános špíny cítila jeho přerývaný dech na své kůži, prsty drtící jí hrdlo i zápěstí, bolest, když ji přirazil ke zdi, odpor a bezmoc, když si ji pokoušel násilým podmanit a svým tělem se tisknul k jejímu.

Dalo se vůbec na něco takového zapomenout?

Probděla noci. Potácela se jako přízrak po pokoji bezcílně sem a tam, čas od času vyhlížeje z okna, jako by na něco čekala, a ani sama nevěděla na co.

Občasnou společnost jí tvořil jen Patrick, který v pravidelných intervalech přicházel s příděly jídla, kterého se beztak ani nedotkla, ustaraným pohledem hodnotíc její stav. Neustále jí prokazoval tolik laskovosti, že by mu to nikdy nemohla dostatečně oplatit. Věděla, že mu přináší jen problémy navíc a to nechtěla. Musela s tím nějak naložit. Vzchopit se ulehčit mu a také, znovu spatřit milovaný, postrádaný „lék“ na všechny neduhy, jemuž tak dlouho nebyla neblízku, až cítila, jak jí schází. Změna nastala zvečera dva dny poté, co ji Roger napadl a dominatní příčinou stalo se pro zjištění, že konečně odjel.

Dům byl opět bezpečný a veškeré dopady reakcí, které mohly příjít tak vyznějí doztracena.

Odhodlala se tedy a začala se upravovat, aby mohla opustit pokoj a vyrovnat se z důsledky své nepřítomnosti.

Při oblékání si uvědomila, že bude muset nějak zamaskovat stopy násilí na ní spáchaném, které na sebe viditelně upozorňovaly. Lokální otlaky na těle zakryly šaty, potíží však byly modřiny na zhmožděném stále bolestivém zápěstí a krku.

Stojíc před zrcadlem, kde si si upravovala stojačí límeček šatů, aby co nejvíce maskoval tu spoušť si vzpomněla na pásek z černé krajkoviny, který zdobýval společně s broží hrdlo její maminky, a jenž si na památku ponechala, maje jej kdesi v zavazadlech.

Na otisky na krku sice nestačil, ale pro zápěstí postačí více než dobře.

Zapátrala a prohlížeje pouze za pomoci levé ruky, neboť pravá skutečně ještě při pohybu příliš bolela, jej našla, sejmula z něj brož a po menší úpravě si jej navlékla na zraněné zápěstí.

Co se týče krku, musela spoléhat na přítmí a vzdálnost, jíž si měla udržovat, aby se nic neprozradilo.

Byla připravená.

 

Se západem slunce vládl v prostorách kuchyně poměrně čilý ruch. Lucy si s Diane o čemsi špitala u stolu,  kde vylupovaly hrachové lusky, zatímco Patrick ochotně vypomáhal Jeanne, pobíhající z místa na místo, s mytím použitého nádobí, když dokončovala večeři.

Ostatní se zřejmě ještě pohybovaly někde po domě. Maryl vešla právě v největším schonu.

„Hraběnka se ptá, co bude s večeří. Prý má už hlad.“

„Samozřejmě, jindy má ta ošlehaná větev práci s udržením štíhlé postavy a zrovna dnes je její apetit k nezastavení,“ zabrblala si Jeanne.

„Copak jí někdo protáhl pírko krkem nebo co?“

Napřímila se nasadila neuvěřitelný výraz přesladkého „traviče,“ chystajícího se k činu a oficiálním tónem prohlásila.

„Vyřiď jí s mým nejuctivějším pozdravem, že se večeře bude podávat každým okamžikem. Hlavně, aby si při ní nezakydala tu svou honosnou róbu. U mě mají přednost Jonathan a Christine. Tak to snad ještě chvíli vydrží ne?“

Otočila se od Maryl, která právě odcházela a nandala na jeden ze dvou talířů, odstavených stranou na podnosech.

„Paddy, tady je jídlo pro Jonathana. Odneseš mu ho prosím tě?“

„Já ho vezmu,“ ozvalo se nečekaně nedaleko za jejími zády, zesláblejším hlasem.

Pohledy všech nyní spočinuly na Christine.

„Dobrý večer,“ doplnila dodatečně a pousmála se.

„Christine,“ zvolala Jeanne šťastně a než se Christine stačila vzpamatovat, už ji objímala.

„Jak se cítíš, holčičko?“

Po očku mrkla přes Jeannino rameno na Patricka a zjistila, že nejspíše zvládl utajit pravdu i před ní.

„Lépe děkuji,“ odvětila váhavě a začala si uvědomovat jak pošetilé bylo připustit, aby se k Jeanne dostala tak blízko.  Uvtrdil ji v tom úsměv, který se znenadání stáhl do tenké semknuté linie křečovitě stisklých rtů, když její pohled sklouzl z tváře na krk, kde se nad límečekm ojbevila část modřinového pásu po Rogerových prstech.

„Jeanne,“ špitla jen, když zadržela dech a její tvář začínala měnit barvy od sněhově bílé, přes rudou až k téměř nafialovělému odstínu.

„Jděte si po své práci,“ řekl Patrick Lucy s Diane, aby alespoň částečně zachránil situaci a vykázal je tak mimo zkáznou zónu. Jeanne byla těsně před „vybuchnutím“.

„To Jonathan,“ vykřikla v otázce ihned jak zmizely.

„Ne! Proboha Jeanne, copak by mi kdy dokázal ublížit?“

„Tak kdo? Které zmiji mám zakroutit krkem, že si k tobě tohle dovolil?“

V zuřivé nepříčetnosti stále držela Christine ochraně za paže.

„Ruce náš všech, jsou příliš krátké na to, aby na něj vůbec kdy dosáhly, Jeanne. Nech to být. Je po všem.“

Došlo jí to.

„Být ještě tady, už by na tebe nikdy neměl čím sáhnout.“

„Já vím,“ odvětila a pohladila ji zdravou rukou po tváři.

„Prosím. Nemluvme už o tom.“

Pod vlivem jejího dotyku, jako by se zklidnila.

„Dobře. Jestli to tak chceš. Opravdu je ti lépe?“

„Ano je.“

Vzala její obličej do svých dlaní a podívala se jí zblízka do očí.

„Já nevím, sluníčko. Jsi tak bledá. Vypadáš, jakoby ses měla co nevidět sesypat.“

„Moc jsem toho nenaspala.“

„To chápu. Teď mi něco slib. Jestli ti bude ještě někdy cokoli hrozit. Povíš mi to, ano?“

„Dobře.“

„Slib mi to.“

„Slibuji Jeanne.“

Znovu ji objala ještě pevněji než poprvé.

„Nedovolím, aby ti kdokoli ubližoval."

Christine přejela Jeanne dlaní po zádech a pomalu se odtáhla.

„Už musít jít. Čeká mě ještě jedno vysvětlování.“

„Rozpusť si vlasy a přehoď si pár pramenů přes ramena, to by to mělo trochu schovat.“

Udělala to hned na místě a sponku si schovala do kapsáře. Opatrně si přebrala tác, nesouc převážnou váhu na zdravé ruce, chlácholivě se pousmála na Jeanne, která vnímaje její bolestivou reakci, když ovázanou ruku uchopila svícen, soucitně přimhouřila obě oči a vyšla ven z kuchyně.

Jen vzdáleně poté vnímala chodbou se nesoucí hlasy, které odtamtud zanedlouho začaly ve vzrušené debatě vycházet.

 

   Úkol, který měla před sebou skutečně nebyl jednoduchý.

Pokud měl i Jonathan tak málo informací jako Jeanne, musela se sktutečně vyvarovat, čehokoli, jež by vyústilo ve stejnou situaci jako s ní a to nebude jedndoché.

Byl až příliš všímavý. Jasně si vzpomínala, jak z ní vycítil její úzkost, když Roger Thorn přijel do domu, a to tehdy ještě netušila co má před sebou.

Předpokládala jeho reakci a nechtěla, aby k ní vůbec došlo.

Zmocňoval se jí zvláštní pocit nepětí a zároveň i příjemného vzrušení v očekávání setkání s tím předrahým člověkem, který jí v posledních dvou dnech tolik chyběl a k němuž se obracela v myšlenkách, když ji stíhaly nejhorší můry.

Dělilo jí již jen nepatrný kousek, když se ocitla pod dobře známým nápisem nade dveřmi do jeho pokoje : DIGNUS EST INTRARE ( Kdo je hoden, nechť vstoupí). Aby mohla zaklepat, odložila si svícen na blízkou komodu, přenesla těžiště podnosu zcela na levou ruku a ze zaťatými zuby přiložila pravici ke dveřím.

„Vstupte,“ ozval se Jonthanův hlas tak rychle, že měla pocit, jako by její zaklepání ještě ani nedoznělo.

Nadechla se a vstoupila.

 

Po dnech, v nichž si přivykla na Jonathanovu znovu nalezenou záblibu sledování, alespoň drobného přídělu denního světla, vnikajícího do pokoje jedním z oken, panovalo v místnosti neobvyklé šero. Téměř jakoby se vše navrátilo do doby, kdy jsem poprvé přišla.

Planoucí svíce, oheň v krbu nic jiného.

Její oči ihned dostaly toho, čeho si nejvíce žádaly.

Stál nehybně jako překásná socha, u jednoho ze dvou okrově čalouněných sofa, na sobě černou košily, dodávající mu na bledosti jeho pokožky.

Ano, to byla ta tvář, která jí doprovázela v zákoutích zoufalství, jako strážný anděl, dávající jí na srozuměnou, že nesmí podlehnout.

Jemné rysy, výrazné klenuté obočí, dokonalé rysy, roztomilý dolíček na bradě a oči.

Bože, ty oči, které se do ní vpalovaly pohledem, jenž vnímala až do hlubin svých kostí, a nyní byly plné slovy nepopsatelných emocí.

Jak jen se od nich dokázala tak dlouho udržet stranou.

Dobrý večer. Přinesla jsem vám vaši večeři,“ pronesla v pokusu o úsměv, sotva popadajíc dech, pohlcena jeho neoblomnou upřenou pozorností.

Mlčel, jen se na ni díval a pomalu, velmi pomalu se rozešel k ní.

Pro jistotu rovnou položila tác s jídlem na stolek u krbu, aby ulevila zatížené paži,poodstoupila o krok vzad a se sklopeným zrakem ve snaze nevnímat, jeho neustále se blížící kroky řekla: „Omlouvám, se že jsem v posledních dvou dnech nebyla přítomna. Nebylo mi dobře. Ale už je to vpořádku. Slibuji, že se to nebude více opakovat.“

Koutky jí sklesle kmitly v pousmání.

„Jsem si však jistá, že Patrick mne zastoupil více než schopně.“

Stále nezastavoval.

Kolem nohou se jí mihnul Sidi, který se usadíc přímo před ní, dožadoval dávky její obvyklé pozornosti. Reakce byla standartní, ovšem způsobila, že s radostí se mu snažící vyhovět poněkud opomněla, že jedna z jejích rukou není ve stavu, který by k tomu byl nápomocen.

Přidřepla si k němu a chtěla jej podrbat za ušima. Jakmile se však její pravá paže lehce prohnula v zápěstí, projela jí nepříjemná bodavá bolest, s níž rychle stáhla ruku do klína, ve snaze nedat na sobě nic znát a chtěla pokračovat v hlazení ji

Kontakt