"Netvor" - Kapitola jedenáctá - "Udělám cokoliv......" - ukázka 1.

18.07.2010 20:31

   Velice rychle se vpravila zpět do zaběhlého koloběhu starostí a denních povinností sídla Thornů, kterých přibývalo tím více, čím více se blížila pompézně plánovaná narozeninová slavnost hraběnky Thorn, do níž zbýval již jen necelý měsíc. O tom jak velká to měla být akce svědčil i fakt, že hraběnka pověřila Patricka najmutím několika žen na výpomoc, které se měly zdržovat pouze v rámci příprav a slavnosti samotné, stejně jako lokajů, pro obsluhu hostů, jejichž konečný seznam čítal přesné zaokrouhlené číslo sto.

Díky neustálému přívalu rozličných druhů prací, to bylo období značně hektické, plné vypjatých nervů a zmatků, jimiž Christine jako jediná proplouvala bez vážnějších kolizí, svou aureou pozitivity, elánu a štěstí, jež vyzařovala, ovlivňujíce každého ve svém okolí.

 

   Bylo překrásné svěží jitro, jehož jasnou oblohu vymaloval snad sám božský Michelangelo nepřebernou škálou barev své malířské palety. Byť se záží chýlilo ke svému konci, vládlo na anglické podnebí neobvyklé teplo, které umocňovalo, krásu nadcházejícího podzimu a pobízelo tak vše živé vychutnávat jej plnými doušky. V příjemné náladě se Jonathan téměř od úsvitu probíral nejrůznějšími listinami a svitky, které rozčleňoval a řadil, ve snaze nastolit ve všem nějaký řád, krátíce si tak chvíli než příjde Christine.

V největším zahloubání,se ozvalo zaklepání jemuž něvěnoval příliš pozornosti, jelikož rozhodně nepatřilo osobě, kterou tolik očekával a tak vcelku poklidně vyzval přicházejícího, aby vstoupil.

Naprosto však zkoprněl, když spatřil Patricka přicházejícího s podnosem, na němž nesl snídani pro něho.

„Zachovejte klid,“ upozornil jej Patrick, ihned jakmile mu došlo proč takto reaguje.

„Je vpořádku. Přinesla by vám snídani sama, ale vaše matka si usmyslela, že se na slavnosti bude podávat Jeannin skvělý jablečný závin, a tak poslala Christine i s Lucy časně z rána do sadu za Simonem, aby cituji: dle svého vytříbeného vkusu ve který vkládá veškerou svou důvěru, vybrala ze sklizně ty nejpěknější kousky, které pro ten účel budou uskladněny stranou ostatních. Myslím si, že by se měly každou chvíli vrátit. Nanosily tolik jablek, že by z toho byl závin pro celý regiment,“ pronesl žertem.

Jonathanovi se viditelně ulevilo.

„Omlouvám se Paddy, já jen....,“ nevěděl, jak vysvětlit to co cítí, jen při pomyšlení, že by se jí mohlo cokoli přihodit. Patrick mu však vyšel v ústrety.

„Já vás chápu, pane. Vzhledem k okolnostem, které předcházely mé poslední neplánované donášce pokrmu do vašeho pokoje, vás ujišťuji, že bych na vašem místě, jednal nejspíše naprosto stejně.“ Poděkoval mu pousmáním. Zvenčí se ozval vzdálený přitlumený smích.

„Á, řekl bych, že už jdou. Tyhle dvě pohromadě byste těžko mohl přeslechnout,“ pronesl se smíchem a konečně odložil podnos na jeden z volných stolků.

„Budete potřebovat ještě něco, pane?“

„Ne, děkuji, můžeš jít. Vím kolik teď máte všichni po domě práce.“

„Nic co by se nedalo zvládnout a nebo slovy naší Jeanne: Když přežijeme tohle, přežijeme všechno.“

„Ano, to ano,“ odvětil přemítaje o hloubce těchto slov.

Patrick zmizel za zavřenými dveřmi a Jonathan si přešel k jednomu z odtažených oken a zahleděl se s kvetoucím úsměvem na tváři do zahrady.

 

  Christine a Lucy se se smíchem, s ošatkami s posledními jablky, v rukou, očividně se velice dobře bavíce, volnou chůzí vraceli zahradou k domu.

Lucy si ukousla z jednoho krásně rudého jablka a dala Christine kousnout také.

„Nejhorší jsou ty jejich tanečky, krouží kolem sebe jak dva vrabčáci,“ řekla ve smíchu, sotva srozumitelně a pokusila se názorně předvést co tím myslela.

„Přes celou místnost od sebe a ani se nedotknou. No copak je tohle nějaký tanec?“

Christine si sundala z hlavy věneček uvitý z drobných namodralých kvítků a posadila jej jako kourunku na hlavu Lucy.

„ Krůček vlevo, kruček vpravo,“ říkala a přitom v taneční figuře prováděla přesně to co vysolovovala, až na to, že v její podávní to vypadalo zcela jinak než u Lucy.

Na rozdíl od ní, totiž přesně věděla, co dělá a jak správně na to.

„Piruetka, úklona,“ dodala a přidržujíce si způsovně šaty se velice půvabně uklonila.

„Všechny nejsou takové.“

„Chceš, říct, že jsou i tance, ve kterých jsou si páry blíž než jen na doslech?“

„Samozřejmě, jen...,“ připustila, „ nejsou tolik známé nebo se čistě z důvodů etikety ve vyšší společnosti příliš nepoužívají.“ „Znáš nějaké takové,“ zeptala se jí zaujatě a hltala ji pohledem.

„Ano, znám.“

„Odkud?“

„Když mě maminka učila tančit, o některých mi vyprávěla a některé mi i ukázala.“

Majíc ve rysech plno citu, který jí při vzpomínce na maminku zaplavil, přistoupila k blízkému dubu, kde odložila svou ošatku, opřela se zády o kmen a zahleděla se, v mysli se navraceje do vzpomínek, kamsi do neznáma.

I z okna svého pokoje mohl Jonathan vidět její výraz.

Byla tak překrásná. Nedokázal od ní odtrhnout oči, jako by ji pokaždé znovu a znovu viděl poprvé a byl jí okouzlen stejně jako tehdy.

Jednou, to mi bylo asi devět, mě s sebou v noci vzala na jeden palouk v lese. Zapálili jsme oheň a povídali si. Dlouho a dlouho. Nikdy se nám nestalo, že bychom neměli co říci. Tehdy mi vyprávěla o starobylém pohanském tanci lásky.“

„Tanci lásky,“ zopakovala po ní s horlivostí Lucy a opřela se vedle ní.

„Hmm. Legendy vyprávěly, že spatřil-li nějaký muž tančit dívku, tento tanec, ihned se do ní zamiloval až do konce svého života. Jiné zase, že bál-li se své city pouze vyjevit, dodal mu potřebné odvahy a vnitřní síly. Je to tanec harmonie, důvěry jednoho v druhého, odevzdání se a naprostého splynutí dvou srdcí, které pak jedno bez druhého nemohou být. Nikdo prý pak lásku mezi těmi dvěma nedokáže zničit, ani smrt.“

Pohlédla do Luciiných planoucích očí a usmála se na ni.

„Tady nic takového ale nečekej. Ten tanec se vymyká všemu, co ti úzkopsí náfukové považují za mravné. V lásce je i smyslnost a touha a bez nich, by to přeci nebyl tanec lásky. Věř mi, je velice kontaktní,“ dodala kladouce důraz na každé pronesené slovo. „Ukážeš mi ho?“

To Christine zaskočilo.

„Cože? Ne, Lucy, to přeci nejde.“

„Proč ne, prosím, vždyť tu nikdo není, a já budu tiše jako ta pěna, prosím tě,“ žadonila.

Poodstoupila od stromu a obrátila se k ní čelem.

„Lucy, to...“

„Prosím, prosím, prosím, prosím,“ pronášela pisklavým hláskem, v prosícím gestu rukou, div, že neposkakovala.

Viděla jak se Christine nejiště rozhlíží po zahradě, lehce nalomena jejím výstupem a tak ještě „přitlačila“.

„Prosím, prosím. Podívej jak smutné mám oči. No tak, jenom kvůli mně. Prosím, prosím.“

Christine poraženě zasténala a Lucy věděla, že vyhrála.

„Jak to děláš, ty pískle, že ti vždycky nakonec, podlehnu?“

„To proto, že mě máš tak ráda.“

„A ty toho patřičně využíváš,“ odvětila, již ve smíchu.

„Tak dobře, ale budeš mi muset pomoc.“

„Dobře, jak,“ zeptala se natěšeně.

„Budeš tu místo muže a uděláš všechno, co ti řeknu.“

„To bych mohla zvládnout.“

„Ty se mi snad jenom, zdáš,“ utrousila, zula si střevíce, které odhodila kousek stranou a poodstoupila, aby měla dostatek prostoru.

„Dej mi chvíli, musím se na to trochu připravit.V těhle šatech to nebude ono. Potřebuju mít trochu volnosti,“ s tím si rozpustila vlasy, které se v potřesení hlavou volně rozprostřely v celé své oslnivě záplavě po jejích zádech.

Jonathan sice netušil, k čemu se schyluje, ale z nějakého důvodu, ji nemohl přestat sledovat.

Rozepla si knofíčky na přední části šatů téměř až k samotnému okraji korzetu pod ním a dovolíce tak vánku, aby se dotýkal její kůže, zavřela oči a v hlubokém nádechu se začala soustředit. Zcela jasně se jí nyní vybavovaly veškeré matčiny taneční kreace, jako by byla znovu malá a přihlížela jejímu magickému tanci v záři ohně, kdesi v hlubinách černého lesa.

Jonathan všemu napjatě přihlížel.

Její tělo se s pozvedající se paží, náhle jako by samo připravovalo, k tomu co jej čeká. Hruď se vypjala a celá postava zpevnila. Pak vedena instikty začala tančit.

Byl naprosto učarován, nikdy dříve, neviděl nic tak překrásného.

Každičký její pohyb, protočení zápěstí, úkrok či otočka, byli pravou oslavou ladnosti. V jednotlivých figurách dokonale vynikal její celistvý půvab, který byl neskutečný. Poznávalval v nich prvky španělský tanců, ale nebylo možnéje zcela jednoznačně zařadit. Tajil se mu nad ní dech.

Christine se třikrát po sobě prohnula v zádech v pohybu, který vypadal, téměř, jako by ji někdo neviditelný podepíral a ona se poddávala vedení jeho paže. Při posledním prohybu na okamžik setrvala v záklonu a svou rukou obrkreslila v neuvěřitelně svůdném pohybu konturu své tváře, postupujíce přes hrdlo a ňadra až k pasu. Poté lehce poklesla v kolenou a její ruka pomalu pokračovala dále, přes boky, kolem stehen a kolen až ke kotníkům. Znenadání se z předklonu napřímila a nechala své vlasy velice efektně se přehodit ze předu zpět na záda, čímž tak vynikla jejich délka i rysy její tváře. V tomto okamžiku s lehkým úsměvěm na rtech, otevřela oči a pohlédla přímo na Lucy, která ji neskrývaně obdivovala.

Paže se ohly v loktech a v držení, jenž jako by dávalo znát, že se má příhlížející soustředit na její ňadra začala její hruď pozvlna kroužit. V drobných krůčcích vystřídaly kreace hrudi, její boky. Působilo to skutečně nanejvýše smyslně, to si musela fascinovaná Lucy skutečně přiznat, obzvláště pak, když po otočce, aniž by pochopila, jak je to vůbec možné,celým jejím trupem projela vlna, začínající od hrudi, jenž se z vypnutí pomaličku stáhla do zadu, zatímco se pánev vydala do popředí a poté opět stáhla na původní pozici v okamžiku, kdy tak učinila i její ňadra.

Nyní se cosi změnilo.

Christine se zpříma podívala na Lucy a přesně stanovenými koordinovanými kroky k ní přistupovala.

„Až ti řeknu,“ vyslovila tiše, zatímco k ní kráčela, „ uděláš nejdříve pravou rukou přesně to co já.“

Jen přikývla.

Sotvaže se octila těsně před ní, pozvedla svou levou paži a rukou obkreslila siluetu Luciiných ramen a hlavy.

„Teď“ špitla a Lucy vše zopakovala po ní.

Na to zvedla pravou paži a učinila stejný úkon z druhé strany, ovšem tentokráte jej zakončila přiložením dlaně na Luciino srdce.

„Až se rukou dostaneš k mému pravému rameni, sklouzni s ní dolů a polož mi ji na bok,“ instruovala ji téměř šeptem.

„Couvni o tři krok vzad a poté se vrať o tři zpět.“

Poslechla ji a Christin ji v jejím pohybu věrně následovala dlaní stále na jejím srdci. Jakmile se dostaly

zpět do výchozího místa, začala Christine Lucy obcházet v kruhu od jejího pravého boku k levému, svou dlaní, doposud spočívající na straně srdce, nyní jen v náznaku obkreslujíc ve stejné výšce obvod trupu.

U pravé paže se poloviční otočkou dostala do pozice, kdy stála svými zády k jejím zádům. Zde na okamžik setrvala.

„Až se dostanu k tvému levému boku,chci abys mě  paží vedenou zvrchu podepřela v pase. Poznáš sama kdy. Mohu?“

„Ano.“

Navázala tedy znovu do přerušené chůze, s pohledem upřeným přímo do Luciiných očí se na úrovni levé paže zastavila, svým bokem jen nepatrný kousek od jejího a pozvolna hluboce prohla v zádech. Ihned jí vypomohla, tak jak si přála. V opětovném napřímení, ustoupila obřadně o krůček vzad.

„Jakmile se k tobě obrátím, chytíš mě za obě zápěstí a přitáhneš si mě za ně pomalu zpět k sobě, nepouštěj mě a nech se vést mýma rukama.“

Otočkou se v náznaku dlouhého kroku, kterým jako by se chtěla vzdálit, ale nemůže, obrátila k Lucy a ta provedla přesně to co po ní chtěla. Christine se tak dostala zády k její hrudi.

Zachytíc ji za prsty, společně s ní rozpažila a pomaloučku velkým obloukem přesunula jejich paže nad svou hlavu. V lehké obměně překříčila Christine svoje dlaně maje tak Luciiny ruce na jejích hřbetech a nechala je zvolna klesat kolem tváře a ňader až k pasu, kde je opět rozpojila, pokládaje si pouze pravou ruku Lucy na tělo, v překrytí své levačky.

Pár vteřin vyčkala a krátce na to, berouce ji za ni, se v polovičním obratu s velkým úkrokem vzad, přetočila čelem k ní, hledíce jí zpříma do očí.

„Přitáhni si mě k sobě,“ poradila jí a poté se podřídila pohybu její paže, ocitnouce se jí velice zblízka tváří v tvář.

„Udělej co já,“ dala jí poslední instrukci, když volnou rukou obkreslovala její siluetu od předu do zadu přes její hlavu, zastavíce se na jejím kříži.

Jonathan, který vše bez dechu sledoval vytušil, stejně jako v průběhu tance, který si Lucy vyprosila, oč v něm kráčí, co by mělo správně následovat a kdesi ve skrytu si tajně přál být na místě Lucy.

Stály nehnutě proti sobě a dívaly se na sebe.

„A co teď,“ zeptala se napjatě Lucy.

„Teď? Teď, ty malá ještěrko,“ řekla, když jí chytila za obě ruce a roztočila se s ní v kruhu, „se rychle vrátíme do domu, protože jestli nás tady hraběnka uvidí, pokouše nás jako vzteklá liška,“ dodala, načež se obě se smíchem svalily do trávy.

 

   Ani po splnění hraběnčina přání z rána, neušla Christine jejím tužbám, s nimiž se, jak se zdálo obracela tohoto dne speciálně na ni. Tak tedy, sotvaže s Lucy, uskladnily poslední jablka, už si ji hraběnka společně s Maryl povolala k sobě do rudého salonku, aby vyměnily stávající závěsy za nové.

Díky výšce oken to pro dvě ženy, jimž Patrick v přítomnosti Barbary Thorn nesměl pomoci, ani kdyby chtěl, nebyla právě nejsnazší práce, neboť obnášela manipulování s ne příliš stabilně vyhlížejícími schůdky. Toho se, vzhledem k Maryliným potížím se zády, jenž ji poslední dobou, díky nadměrnému návalu povinností, trápily, dobrovolně ujala Christine.

Zatímco pracovaly, rozmlouvala hraběnka při výkladu pasiansu s Patrickem o podrobnostech blížící se slavnosti.

Pozvánky jsou rozeslány?“

„Ano, madame. Do jediné.“

„Nezapomněl jste doufám na slačnu Cooper?“

„Ne, madame. Byla obeslána mezi prvními, tak jak jste si přála.“

„Výborně. Jistě bude potěšena, že se bude moci opět osobně shledat s Jonathanem.“

Tyč, jejíž pomocí upravovala řasení závěsů v místech kam nedosáhla, vyklouzla Christine z náhle ztuhlých prstů a s řinkotem spadla na parketovou podlahu. Jediné štěstí, že již stála pevnýma nohama na zemi, neboť by v šoku, který jí hraběnka svou poznámkou způsobila, jistě spadla.

Ta, jako by si toho, co se stalo, jako jediná, ani nevšimla i nadále pokračovala, s mírným úsměvem na rtech ve výkladu karet. Patrick, jenž zkoprněl stejně jako Christine, přelétl pohledem z její pobledlé tváře zpět k hraběnce.

„Pan hrabě bude přítomen na vaší narozeninové oslavě, madame,“ zeptal se tlumeným znepokojeným hlasem, snažíce se však o nenucený tón.

„Ono mu nic jiného ani nezbývá. Není to krása? Celá rodina zase jednou pohromadě,“ povzdechla si slastně a podívala se na Patricka.

„Nemusíte mít žádné obavy, Patricku,“ poznamenala s klidem pozorujíce jeho strnulé rysy.

„Vše bude v nejlepším pořádku. Bude se chovat jako pravý gentleman, to vám zaručuji,“ dodala pobaveně.

„Ani krůček mimo stanovenou mez slušného společenskoho chování.“

Christine nedokázala ani polknout a cítila, jak se jí strachem o něho nepříjemně sevřel žaludek. Musela nyní vynaložit značné úsilí, aby zkoordinovala svou artikulaci do srozumitelné formy.

„Promiňte, madame.“

„Ano, Emmo?“

„Jsme hotovy. Budete nás ještě potřebovat?“

„Ne, děkuji. Můžete jít.“

Úslužně se uklonila a poté již kráčejíce za Maryl, odnášející schůdky, zamířila ke dveřím. Procházeje kolem Patricka se jejich oči střetly v bezeslovné komunikaci, týkající se jediného tématu – Jonathana.

Emmo,“ zavolala na ni hraběnka, když již téměř vycházela ze salonku.

„Ano, madame.“

Hraběnka se k ní ani neobtěžovala zvednout pohled od karet, přesto byl v jejích slovech nyní jasně patrný jedovatý podtón. „Zapněte si knoflíček u krku. Nechci, abyste mi po domě pobíhala jako nějaká povětrná ženština.“

Patrick ji div nezabil očima.

Christine, která měla hlavu plnou zcela jiných starostí dokázala jen pokorně odpovědět: „Jistě, madame,“ a učiníce tak zmizela za zavírajícími se dveřmi.

 

   Nestačila si uvědomit, jak rychle, jen co se jí Maryl vytratila z dohledu, vyběhla v rozrušení schody do druhého poschodí, ocitnouce se před Jonathanovým pokojem. Krátce zaklepala a aniž by postřehla, zda ji vyzval či ne, vešla dovnitř, ač to neměla ve zvyku.

Jakmile spatřil její výraz, byl v mžíku u ní a jemně ji sevřel za obě nadloktí. „Pro Boha, Christine, co se stalo? Vždyť se celá chvějete?“

„Řekněte, že to není pravda.“

„Ale, co,“ zeptal se nechápavě, tříce zlehka její paže v pokusu jí uklidnit.

„Vaše matka právě s hrdostí oznámila, že se osobně zůčastníte plesu na oslavu jejích narozenin. Prosím, řekněte, že lhala.“

V zaváhání chvíli celý ztuhl, jak v sobě potlačoval reakci, kterou před ní nechtěl dávat najevo.

Toho se obával. Nechtěl, aby se o tom dozvěděla, neboť věděl, že je příliš inteligentní a nakonec zjistí celou pravdu, ať se bude sebevíc snažit ji před ní skrýt.

„Nelhala,“ odvpověděl lakonicky.

Nemohla si nepovšimnout nevyzklé obezřetné formálnosti, které použil.

Zatvářila se zděšeně.

„Proč,“ na víc se nezmohla.

Pohladil ji po tváři, a v pokusu vše vysvětlit se, jako by narychlo potřeboval cosi najít v listinách na jednom ze stolků, od ní volným krokem vzdaloval. Ačkoli se snažil chovat přirozeně, prováděl naprostý opak. Takto by se totiž nikdy nezachoval. Neokrádal by se o možnost být v co možná její nejtěsnější blízkosti.

Měla pocit, jako když nechce, aby mu nyní viděla do tváře.

„Jsou bohužel jisté společenské povinnosti, pro osoby mého postavení, kterým se ani já čas od času nemohu vyhnout.“

Další chyba.

Doposud nikdy neměl potřebu se slovně začleňovat do jakékoli sociální vrstvy.

Uvědomil si to, ale bylo příliš pozdě vzít to nazpět.

Sledovala jeho ne zcela klidný výraz, při němž měl nepřítomný pohled, téměř jako by vnímal cosi, co ona nemohla a pochybovačně přimouřila oči.

„O nic nejde, Christine,“ pokčil rameny.

„Jen několik hodin bezduché konverzace v rámci zachování tradic. To je vše. Nelamte si s tím, prosím, hlavu.“

Ve snaze o neutrální tón se na ni lehce pousmál, ale ihned na to se opět zahleděl do listiny, kterou svíral v rukou.

„O nic nejde,“ zamumlala monotónně jeho vlastní výrok a nevěřila svým uším.

„Jenže ona to řekla skoro, jako kdyby jste musel jít. Jako kdyby vás něčím.....“ odmlčela se, jak jí v uvažování pojednou začalo hlavou vířit množství myšlenek, které se jí snažily napovědět.

Střelil po ní ustaraným pohledem, s obavami očekávaje budoucí momenty, které s jistotou přicházely. Chtistinina intuice zapracovala na plné obrátky a tu jí jednotlivé podrobnosti zapadaly do sebe, jedna za druhou.

Jako v ozvěně, slyšela všechna potřevná slova a retrospektivou viděla obrazy, které je doprovázely.. „Jako kdybyste musel jít.“ „ Promluvím si s ní. Možná bude i ráda. Nestává se jí to zase tak často.“ „Matka by vám způsobila peklo na zemi.“ „To se jí daří již několik let. Poradím si. Nedělejte si starosti. Teď potřebujete sílu.“ „Vše? Cožpak hraběnka nezuřila, když zjistila, že jsem pryč?“ „Nezuřila? Děvče, to je slabé slovo. Supěla. Divoký býk, by byl v porovnání s ní, jen krotkým jehňátkem.“ „Tušila jsem to. Bylo to hodně zlé?“ „Ne, Jonathanovi nezkřivila jediného vlásku, jak po fyzické stránce, tak po fyzické. Byl to vlastně on, kdo s ní celou situaci osobně projednával, dokonce za přítomnosti jeho bratra, což, jak jistě chápete, vzhledem k okolnostem jeho poslední návštěvy zde, nebylo právě dvakrát jednoduché. Ale až na menší škobrtnuní, kterému se včas zabránilo rozvinout, to zvládl skutečně jako pravý šlechtic, a syn svého moudrého otce. Nakonec se to, pro mě vcelku záhadným způsobem, vše vyřešilo v klidu a míru. Není se tedy třeba naprosto ničeho obávat.“ „Ono mu nic jiného ani nezbývá.“

S pochopením ustrnula v jednom jediném křečovitém nádechu, kdy celé její tělo jako by zkamenělo a zaplavil ji náhlý silný pocit viny a zahanbení, kterou téměř nedokázala snést.

„To kvůli mně,“ zasýpala při nedostatku vzduchu. „Je to má vina.“

Okamžitě stál znovu znovu vedle, ovinul kolem ní paže a přitáhl si ji do náručí.

„Tak to není. Jen klid, klid,“ šeptal maje obličej zabořený do jejích vlasů, a jednou rukou jí začal bezmyšlenkovitě hladit po zádech. Vnímal, že její nohy mají co dělat, aby ji unesly, proto se, přidržujíce si ji u sebe, natáhl po blízké židli a posadil ji. Na to vzal její obličej do dlaní a upřeně se na ni zahleděl svýma hlubokáma očima, jenž byly něžné, ale i naléhavé zároveň. „Poslouchejte me, Christine. Já nedovolím, abyste se takto obviňovala. Žádnou vinu nenesete,“ tišil ji chlácholivě jí přejíždějíce palcem pravé ruky po líci.

„To já jsem učinil rozhodnutí. Šlo o jedinou možnost, jak matce zabránit, aby nás oddělila, i když jsem si jistý, že by to pro vás bylo mnohem lepší. Jsem ale příliš velký sobec a zabíjí mě jen pouhé pomyšlení, že bych vás skutečně ztratil. Mohl jsem si zvolit a já si zvolil – vás. Ta oslava je jen titěrnou obětí ve srovnání s hlavní cenou, jíž jsem tak získal. Jen necelý měsíc, pouhý jeden večer a vše se zase vrátí zpět do zaběhlých kolejí. Bude po všem. Společně to zvládneme.“

„Wille,“ pronesla hlasem podbarveným úzkostí a na pár vteřin zavřela oči, čímž jí uniklo jak mu lehce kmitly koutky úst v náznaku úsměvu. Jak krásně pro něj znělo toto vzácné oslovení z jejích úst, ač s letmým stínem faktu, že tak činila vždy pouze ve strachu o něho, který nenáviděl, neboť nechtěl, aby se čímkoli trápila.

„Znáte ji mnohem lépe než já, na to, abyste vytušil oč se jí jedná. Má vás teď plně ve své moci a tuhle příležitost si nenechá jen tak ujít. Nepůjde jen o pouhý jeden večer,“ zdůraznila.

„Udělá vám z něj očistec a vy to víte.“

Povzdechl si a když znovu promluvil, byl jeho hlas opět teplý a sametový.

„Ano vím. Vím také, však, že před ní nehodlám jen tak padnout na kolena. Půjdu tam a rozdrtím tak tu její věčnou pýchu na prach. I já umím hrát s vysokými kartami. Nebude nic, čeho by se mohla zachytit.“

Bezmocně si povzdechla, Jonathan ji políbil do vlasů nad čelem a přemýtal nad tím, jak ji přivést na jiné myšlenky. Vdechujíce vůni z jejích vlasů jej napadlo něco, co se nadměrně zalíbilo i jemu.

Rozvažujíce, jak na to, se od ní v chůzi o něco vzdálil.

„Ačkoli,“ zaslechla po chvíli, když si ztrápeně mnula horké čelo a okamžitě k němu vzhlédla, „možná je jedná věc, která by mohla ledasco zkomplikovat,“ prohlásil a čekal zda se „rybka“ chytí na nahozenou „udičku.“

„Jaká věc?“

Povedlo se. Byl na dobré cestě.

Rozpustile si prsty pročísl svou kštici, vytvoříce tak, jakési neuspořádané vrabčí hnízdo, které mu, na rozdíl od kohokoli jiného, kdo by to udělal, neuvěřitelně slušelo, zvýrazňujíce chlapeckou stránku v něm a na oko vážně řekl: „Tanec. To by mohlo být mé slabé místo. Netančil jsem velice dlouho. Obávám se, že budu působit poněkud prkenně, což mi příliš neprospěje. Nikdy jsem se nemohl řadit k dobrým tanečníkům,“ zakončil svůj monolog, naklonil hlavu nepatrně na stranu, povytáhl jedno obočí a zkoumavě, rozebírajíc její přemýšlivý výraz, mu prozářila obličej lehká stopa svůdného úsměvu.

„Dobrá, tak s tím něco uděláme,“ pronesla rozhodně a zvedla se ze židle.

„Ještě máme dost času. Jaký tanec by vaše matka mohla na slavnosti vyžadovat? Menuet? Pavane? Galliardu? Voltu,“ špitla slabě na konci výčtu a sklonila rychle pohled, aby snad ruměnec v její tváři neprozradil, její pocity.

Velice dobře si pamatovala, co se v ní odehrávalo, když ji Jonathan v záchytu za pas sundával ze schůdků u knihovny. Sledujíce ji uličnicky pobaveným pohledem se něžně zasmál.

„ To by mohlo být zajímavé,“ připustil. „Ale skutečně nevím, co konkrétního má v plánu.“

„Tak tedy začneme s něčím klasickým. Jsem si jistá, že to s vámi nebude tak zlé. Dle chůze je znát, že v sobě máte vrozený cit pro ladnost,“ zkonstatovala zatímco k němu přistupovala.

Neubránil se, aby se neuchychtl.

„Musím uznat, že takovou poklonu mi skutečně, ještě nikdo nesložil.“

Nyní přiměl k úsměvu i ji.

 

   Nechal ji, aby s jeho pomocí učinila několik prvních kroků, avšak při pomalé otočce pod vedením jeho paže ji zlehka zachytil za zápěstí, pohladíce ji při té příležitosti jemně po kůži. Zastavila se vnímaje, jak ji místo jeho něžného stisku pálí a nedostávalo se jí dechu. Jonathanova blízkost na ni působila jako životadárná magie, poutající ji k sobě s čím dál větší intenzitou.

Usmál se na ni svým pokřiveným úsměvem, pociťujíce naprosto to samé vůči ní a provedl konečný strategický tah.

„Na druhou stranu,“ zauvažoval nahlas, „matka je ve společnosti známá svou schopností šokovat. Nikdo nikdy neví, co se jí honí hlavou. Možná, že bude klasické tance považovat za staromódní a poohlédne se po něčem více neobvyklém a poutavém, co by nikdo neočekával. Tak ně napadá,“ zatvářil se šibalsky , „ naučila byste mne ten tanec, který si na vás z rána v zahradě vyžadonila Lucy?“

Srdce se jí zastavilo a vzápětí rozběhlo jako o závod. Zaskočené k němu vzhlédla.

Jeho obličej byl blíže, než by kdy čekala. Zadívala se do jeho náhle planoucích očí, neschopna jakékoli smysluplné reakce a teplota v místnosti se pro ni měnila v téměř nesnesitelné horko.

Vzáhl ruku k jejímu úhledně smotanému drdolu a vytáhl z něj sponu. Dal si jí do jedné z kapes, stále se na ni dívaje jí přejemně zajel prsty do vlasů a rozprostřel jí je po ramenou. Hluboko uvnitř ucítila záchvěv vzrušení, když tak činil. Téměř nemohla popadnout dech.

Měla by se na něho zlobit, že jí dostal do tak rozpačité situace, ale nemohla. Ne, když se na ni tak díval. Ne, když se jí dotýkal. Byl velký rozdíl mezi tím, ukázat ten starý pohanský tanec mladinké zvědavé dívce, nebo muži, kterého z celého srdce milovala, navíc, když očividně věděl, co obnáší. Přesto, či spíše právě pro to, o něj nyní stál. O to těžší se vše zdálo, když to byl právě on, na koho toho rána při tanci myslela a nyní by se měly její smělé představy stát skutečností.

Byla na vážkách a Jonathan to na ní poznal.

„Prosím,“ špitl hlasem tak neskutečně podmanivým, že by mu ztěží kdo odolal. V tu chvíli měla co dělat, aby se k němu nepřitiskla a nepolíbila jej na rty, tak blízko jejích, že k tomu přímo sváděly.

Musela se ovládnout. Už jen pro to, aby se dokázala soustředit, neboť díky jeho přístupu,se jí zmocnila tak silná touha, sdílet právě s ním kouzlo tohoto tance, bez ohledu na možné důsledky, že již nemohla jinak.

Sklopila zrak a poodstoupila až ke krbu.

Pro začátek to byla vcelku bezpečná vzdálenost, v níž tolik nevnímala jeho vliv, přesto jí, s vědomím, že ji upřeně sleduje, hořely tváře a zrychloval se tep.

Když si zouvala střevíce, aby se mohla snáze pohybovat, se ani neopovažovala k němu zaletět pohledem, protože jí bylo jasné, že jakmile se podívá do těch jeho zářivých očí, zapomene zcela na vše. Cítila se jako omámená a přesto podivně koncentrovaná. Sama tomu nerozumněla. Nikdy dříve nic podobného nezažila.

Zoufale potřebovala vzduch, kterého se jí nyní, ve vysokém stojáčku, nedostávalo. Rozhodně si ale nehodlala rozepnout šaty tak jako ráno. Nepřišlo jí to správné. Aby si alespoň trochu ulevila, povolila si jen několik knoflíčků u krku a zaujala pozici k první taneční figuře.

Zpočátku to pro Jonathana byl snad jen způsob, jak ji rozptýlit, dostat z dosahu chmur, které se jí dík zjištění skutečností okolo jeho přítomnosti na oslavě matčiných narozenin opanovaly. Snad i chuť vyzkoušet něco nového a tak neuvěřitelně působivého. Ale nyní všemu zcela propadal.

Byla tak krásná a její pohyby stejně půvabné- ne, snad ještě půvabnější, než, když ji takto spatřil poprvé. Představovala ztělesnění kombinace rozpačité cudnosti, temperamentu a vášně, jež se projevovaly v takové míře, až to vyráželo dech. Pokoušela se na něho nedívat, ale mnohem snazší by zdálo přeplavat oceán za jediný den. Poslední samostatný prvek, kdy po otočce v mírném přikrčení, projela díky koordinaci hrudi a pánve, vlna celým jejím tělem a nadešel moment, kdy se musela Jonathanovi podívat zpříma do očí, neboť měla do tance zapojit i jeho.

Stál tam, poněkud napjatý a vyčkával.

Téměř s jasností skutečnosti si představovala, jak pro ni otevírá svou náruč, aby do ní mohla bezpečně vplout a přivinout se k němu. Přesně stanovenými kroky k němu přistoupila a nejdříve levou rukou začala obkreslovat obrys jeho hlavy a ramen, přesně jako u Lucy.

Vypomohl ji tím, že hlavu o něco sklonil, aby se k němu nemusela tolik natahovat. Jak zvláštní a nepopsatelně hřejivý a zároveň uspokojivý to byl pocit, položit dlaň na jeho osvalenou hruď a vnímat pod ní poněkud poplašený tlukot srdce. Uspokojivý v milém zjištění, že v tomto stavu není sama.

Jeho pravá ruka zůstala na jejím boku a on se podvolil chůzi vzad, následované třemi kroky nazpět do původní pozice. Na to učinila téměř nepostřehnutelný „průzkumný“ krůček, při němž se paží otřela o jeho košili, což ji znenadání rozechvělo a donudilo zhluboka se nadechnout, aby se pokusila uklidnit sprint svého srdce. Snad by měla stejně jako u Lucy, obcházeje jej v kruhu tah po jeho trupu pouze naznačovat, ale z nějakého důvodu, který si nyní nedokázala rozumně vysvětlit, ponechala dlaň ve styku s jeho kůží a v takřka laskajícím pohybu ji posunovala za sebou.

Nyní se poprvé zachvěl i on. Poloviční otočkou u Jonathanovy pravé paže se dostala do pozice, v níž měla na okamžik setrvat v postavení svými zády k jeho.

Jako na povel se navzájem vyhledaly prsty, jimž se o sebe dotýkaly a hladily. Musela se hodně přemáhat, aby se zřekla tohoto projevu jeho nekonečné něhy a přemístila se k jeho levé paži, kde se opět střetla s jeho upřeným pohledem.

Věděl, co bude následovat, a tak nikterak nezaváhal, když se prohnula hluboce vzad a on jí ve svém držení podepřel pas. Pro jistotou jí však z vlastní iniciativy navíc podložil druhou rukou šíji.

To nečekala a reakce na to, ji zaskočila, neboť se jí celým tělem počalo rozlévat pulzující teplo, jenž jako by ji krátce na to uvrhlo přímo do nejprudšího žáru spalujícího toužení.

S jeho podporou se narovnala a ocitla se tváří kousíček od jeho. Jako by jí skrz oči mohl nahlížet do nejzasších hlubin duše. Téměř zapomněla, co má dělat dál. Až, když ji neochotně pustil a jeho paže se stáhly zpět podél jeho těla, dokázala znovu navázat na přetrženou nit soustředění.

Otočkou se dostala zády k němu v pokusu se vzdálit a její zápěstí ihned utkvěla v předem stanoveném sevření pomyslných pout. Začala rychleji a ztěžka oddechovat, jak se k ní přitiskl a jejich ruce, ve spojení nad její hlavou, pozvolna sestupovaly dolů kolem jejího obličeje a hrudi, kde lehce zavadily o okraj korzetu pod jejími šaty až k jejímu pasu.

Zde, nikoli jen pravá dlaň, ale obě zůstaly na jejím těle, jako kdyby si chtěl pojisti, že zůstane u něho.

Pocit, mít jeho ruce kolem svého pasu byl tak příjemný, že by si přála, aby tak setrval stále. Nebyl to hřích, přát si něco

takového?

Jistě, že ne. Cožpak je hříchem někoho tolik milovat?<

Kontakt