Legenda meče moci - Kapitola sedmá - Dcera úplňku - ukázka 2.

18.07.2010 19:20

   Slunce se pozvolna vyhouplo z nadýchaného povlečení ranních červánků a proselo vrcholky stromů nekonečného hnozdu,

zlatými pavučinami svých hřejivých paprsků. Počátek nového dne byl nadmíru horký a dusný. Natolik, že Baile, jenž vstal ještě

před východem slunce, aby si pročistil hlavu, opustil tábor do půli těla vysvlečený.

Našel si příhodný strom, na jehož větev zavěsil kus dřeva jako terč.

Vyndal si z toulce, připevněného popruhem na holé kůži zad šíp, vložil jej do luku a zacílil.

Pokusy opakoval stále dokola, ve snaze vždy zasáhnout střed.

Několik šípů se zabodlo na okrajích terče. Jeden se středu o něco přiblížil, avšak z valné většiny jej zcela minuly. Tak se stalo i

při poslední zkoušce, kdy, již silně rozladěn, natáhl tětivu a vystřelil.

Hrot šípu se zabodl zhruba metr za kmenem stromu. Kráčejíc pro něj, nahlas zanadával sám na sebe: „Zatracený kopyto jedno

skvrnitý!“

„Také ti přeji dobrého jitra,“ ozvalo se náhle nedaleko od něj.

Baile se se šípem v ruce napřímil a spatřil Feyu, scházející z mírného svahu dolů k němu. V příhodné vzdálenosti se zastavila,

přejela pohledem po provizorním terči a zeptala se: „Procvičuješ se?“

Baile přistoupil k terči a vytahujíc z něho zabodlé šípy odvětil příjemným klidným tónem: „Ne, to jen tady kmotr Kůrka si

postěžoval, že ho svědí žebra, tak jsem ho, čistě ze známosti, trochu poškrábal.“

Co ruka?“

„Jo. No, ty byliny jsou vážně dobrý. Za úsvitu nebylo po tvých ctěných zoubcích už ani památky.“

Feya došla až k němu.

„O tom jsem s tebou vlastně chtěla mluvit. Já.... Víš, mě omlouvání moc nejde.“

„Tak to máme něco společného,“ pronesl Baile s pousmáním dříve, než stačila svou řeč dovést do konce.

Smažme to,“ navrhl.

„Budu ráda.“

„Skvělý.“

Feya odvrátila tvář k terči a pravila: „Mohu ti pomoci?“

„S lukostřelbou válčím už od dětství a moc valný pokroky jsem neudělal. Asi jsem beznadějný případ. Raději zůstanu u pěstí a

sekyry, tam mám alespoň jistotu, že se trefím. Koneckonců v přízni již jednoho zdatného lukostřelce mám.“

Zbytečně se podceňuješ. Jsou dvě skupiny lidí. Za jednu z nich, promlouvají činy dříve než slova a ty by rozhodně neměli

trénovat na kusu dřeva. Ty k nim patříš. Příležitost je nejlepší učitelkou. Pojď se mnou.“

Otočila se a ušla několik kroků, když si uvědomila, že Baile stále stojí na místě.

Nejsi už trochu velkej kluk, aby ses bál? No tak, pojď.“

„Dobře, mami,“ odvětil svým osobitým šibalským podtónem a následoval Feyu ke svahu.

 

Zavedla jej na palouk plný pestrobarevných voňavých květů a zastavila se v jeho půli.

Je třeba sehnat něco k snědku, ať necestujeme s prázdnými žaludky. Podívej.“

Prstem poukázala na tvora, jenž si v dáli před nimi pozorně očichával zem, bezcílně kráčeje z místa na místo. Byla to mladá

liška. Bailovi se však tento cíl zdál předem ztracený.

Je moc daleko.“

„Ne, není. Teď mě pozorně poslouchej. Vlož šíp do svého luku.“

Učinil a Feya dodala: „A dříve než zacílíš, na okamžik zavři oči.“

No, ale to toho asi moc netrefím, že jo, motýlku.“

„Věř mi.“

Nezdál se být příliš přesvědčený, ale nakonec na hru přistoupil.

"Představ si, že nejsi člověk, ale dravec, sužovaný velkým hladem.“

„To nebude tak těžký,“zamumlal.

Bezúspěšně procházíš celý den lesem a náhle ji uvidíš. Je mladá a její maso je křehké a lahodné. Přiblížíš se k ní a pozoruješ

ji. Tvé tělo se propíná a připravuje k běhu. V žilách vře krev. Není nic jiného než ona. Měj ji stále před sebou a natáhni tětivu.“

Feya levou rukou zpevnila Bailovu nataženou paži a pravou položila na hladkou kůži jeho rozpálených zad.

Její dotyk byl plný hřejivé energie, umocňující obraz, jenž držel Baile před svým vnitřním zrakem.

V uších ti zní každičký úder jejího srdce. Slyšíš její dech, mírný a pravidelný. Předvídáš každý pohyb, krok stranou a když ji

máš na dosah,zaútočíš.“

Pustil tětivu luku a za okamžik zaslechl zakvílení.

Když vzápětí otevřel oči, spatřil lišku ležet na zemi s jeho šípem v boku.

Nemohl tomu uvěřit. Podiveně pohlédl na Feyu stojící nyní vedle něho se spokojeným výrazem.

Odvrátila k němu tvář a vyslovila jen: „Měla jsem pravdu. Zbytečně se podceňuješ.“

Aniž by se k tomu dále vyjadřovala, rozešla se pro kořist.

 

Vraceje se zpět do tábora, již Baile nedokázal déle mlčet a vyslovil otázku, která jej tížila od okamžiku, kdy lišku zabil.

Jak jsi to udělala?“

„Ty jsi ji skolil, ne já.“

„To vím, ale......“

„V každém z nás se skrývá část šelmy. V někom více v někom méně. Někdy se vyplatí, dát jí trochu více volnosti. Časem se již

nebudeš muset obávat použít lukostřelby v boji, neboť cvikem zříš své nepřátele tak jako tuto lišku. Možná jednoho dne

zachráníš svým lukem něčí život.“

 

   Přicházejíc k vyhaslému ohništi, kolem něhož již probíhal čilý ruch zbývajících mužů, pozvedla Feya lišku, držíce ji za ocas,

do výše a zvolala: „Hleďte, Baile nám ulovil snídani.“

 

   Tak rychle jako protékají vody koryty řek, plynuly i chvíle, jež Feya trávila ve společnosti bratrů a jejich dvou druhů. Jen

letmým dotykem vánku, pohybujícího soukolím času, přehoupl se měsíc ke svému konci a kraj se měl opět honosit

okouzlujícím půvabem úplňku.

Tohoto dne přejeli planinu celistvě pokrytou plátem skály, místy narušenou většími či menšími prohlubněmi a brázdami,

sahajícími do bezedného černého nitra světa.

Stala se pomyslnou hranicí dvou říší, oddělujících neznámé a temné od děsu a nádechu smrti. Co prožili stalo se jen stínem.

Zde, v druhé etapě jejich cesty, měl každý z nich postupně okusit úzkostný mrazivý polibek živoucí hrůzy.

Feya byla od tohoto okamžiku ostražitá, až s jakousi nepřiměřenou posedlostí.

Každé nečekané prasknutí větve, či šelestění listů jí bylo podezřelé. Svým bystrým zrakem prohledávala jakékoli přítmí, či

skulinu v níž, by se mohlo něco skrývat.

Toto její nezvyklé chování neuniklo pozornosti mužů.

Utábořili se dříve, než jindy. Za její vydatné pomoci nashromáždili hromadu dřeva na oheň, jehož plameny měly šlehat k

nebesům až do svítání.Uhasnutí by bylo nenapravitelnou chybou, jejíž tíhu trestu by si čtyři druzi ani nedokázali představit.

Opustila ještě před setměním.

 

   Zářivá tvář luny, se této noci střídavě zahalovala a znovu odkrývala světu, šálem z mraků, jako by toužila po větším obdivu její

jedinečnosti a magického opojení, poskytovaného všem, jenž jí pohledem vyšli v ústrety. I jas hvězd, zdál se zaštítěn slabým

oparem, propůjčujícím jim podobu očí, podezíravě sledujících zpod přimhouřených víček dění pod sebou.

 

   Baile, stojící v zákrytu jednoho mohutného stromu, pozoroval, jak Feya, nedaleko od něj, trhá do kusu plátna nějaké rostliny.

Cítil potřebu si s ní promluvit, ale nebyl si jist, zda byla vhodná příležitost. Přes den byla značně nesvá. Zcela jiná, než jak ji

znával. Její podivná jistota a vyrovnanost, jež jej mnohdy značně vyváděly z míry, se dnes proměnily v prach, který vítr rozvál

do všech světových stran a ji nechal v bezbranném prozření.

Po chvíli váhání se k ní rozešel.

Sbíráš byliny?“

Pomalu bez jediné známky překvapení, tak, jako by celou dobu věděla o jeho přítomnosti, se napřímila a odpověděla: „Jak

vidíš.“

Její obličej a odhalené části kůže byly zvláštně bílé, jako čerstvě napadaný sníh.

Jsi bledá. Měla bys víc chodit na sluníčko. Den plný příjemně hřejících slunečních paprsků je polovinou dobrého zdraví. To

nevíš?“

„Moc mluvíš,“ pronesla vzápětí a její pohled náhle zaznamenal jakýsi pohyb mezi stromy, kus za Bailovými zády.

Jo, to se o mě traduje už od dětství.“

Jen to dořekl, pustila Feya raneček na zem a bleskově jej přitlačila ke kmeni nejbližšího stromu.

No, no. Ne tak zhurta, krásko,“ pronesl šibalsky.

Feya se mu zpříma podívala do očí a zašeptala: „Jestli nebudeš sticha, tak nás ten vlkodlak, co je právě teď za tebou, roztrhá na

kusy.“

Odvrátil tvář, tak, aby viděl za kmen a spatřil jej. Stvoření vzniklé kombinací vlka a člověka.

Po celém těle měl hustou huňatou  šedobílou srst, která byla jen na mohutném čenichu kratší.

Prohrábavaje dlouhými drápy hlínu, jíž očichával, natáčel menší vzpřímené slechy ostražitě do stran.

Baile se ihned celý obrátil, instinktivně lehce levou rukou postrčil Feyu do bezpečného zákrytu za svými zády a pravou měl

připravenou na jílci meče.

K odhalení jejich přítomnosti však nedošlo, neboť nočními stíny prorazilo hrůzostrašné zavytí, jehož zdroj vlkodlak ihned

dlouhými skoky po čtyřech následoval a zmizel.

Máme štěstí,“ pravil Baile stále ještě přitlumeným hlasem a postavil se čelem zpět k Feye, jenž se mu takovým způsobem

zahleděla do očí, že jej to až zarazilo.

Co je,“ vypravil ze sebe nejistě.

Ty si mě chtěl chránit,“ řekla podiveně.

„Nesmysl, jen si mi překážela ve výhledu,“ odvětil odměřeně, nechtíc na sobě dát znát příjemnou slabost, jíž tato půvabná bledá

dívka vyvolávala svou fyzickou blízkostí.

Položila dlaň na anatomicky vytvarovanou hrudní část zbroje, v místě Bailova srdce a tiše pronesla: „Na povrchu jako tvrdý

kámen, ale uvnitř..........ne.“

Hlubokým nádechem nasála vzduch a dodala: „Voníš kouřem.“

Byl jen člověk a pokušení, jež pro něho Feya již delší dobu představovala, se vskutku nedalo déle odolávat.

Právě, když k ní skláněl tvář v pokusu o, z její strany naprosto nevyžádaný, polibek, překryla Feyinu ruku, spočívající stále na

jeho srdci, stříbrná nit měsíčního svitu, jež v okamžení do délky protáhlá její nehty.

Ucukla mu hlavou a odstoupila do bezpečné vzdálenosti, říkaje chladným tónem: „Vrať se zpět do tábora. Ať nikdo až do rána

neodchází od ohně.“

„Nenechám tě tu samotnou, když tu pobíhají ti.....“

„Táhni,“ přerušila jej nepřirozeně zhrublým hlasem.

Vzápětí ztuhlé rysy její tváře přešly do výrazu před nátlakem pláče a úpěnlivě, podlomeně pronesla: „Prosím, odejdi odsud.“

Téměř by se zdálo, že z jejích úst střídavě promlouvají dva lidé.

Dobře, jak chceš, ale jednou příjdu na to, co tajíš.“

Dívala se jak odchází a sama pro sebe zašeptala: „Stane-li se tak, pak smrt bude tvou milenkou.“

 

   Baile vešel s tváří, zrcadlící jisté obavy ze vzniklé situace, zpět do světla příjemně popraskávajícího táborového ohně.

Máme tu nepříjemnou společnost,“ pravil, zatímco zvedl svou sekyru ze země a dával si ji za opasek.

Koho,“ zeptal se Nemed.

Vlkodlaky.“

Se všemi tato zpráva otřásla. Tristan se ihned zved

„Feya. Kde je?“

„Zůstala na palouku.“

„Ty si ji tam nechal?“

„A co jsem podle tebe měl asi tak dělat? Hodit si ji přes rameno a odnést ji sem násilím? Byla tak nasupěná, že bych se vůbec

nedivil, kdyby se bránila. Odmítla se se mnou vrátit, jasný! Zřejmě má své důvody, proč to dělá,“ odvětil rozčíleně.

Na to se rozešel k hromadě dřeva, ležící opodál a nabíraje klacky do náručí, dodal: „Prý nemáme odcházet od ohně a to taky

dodržíme. Musíme ho udržovat celou noc. Bude dobré, když někdo zůstane bdělý, takže si rozdělíme hlídky.“

Napřímil se a otočil, ve snaze dříví přihodit do ohně. Tu zjistil, že je bratr pryč.

Kde je Tristan?“

„Před chvíli tu ještě byl,“ odvětil Denic zmateně.

 

   Zběsilý tlukot drobného srdíčka vyděšeného zajíce, krčícího se ve spleti mohutných kořenů, doléhalo až k šelmě, jež jej

jantarovým planoucím pohledem sledovala z úkrytu. Strachem vylekaná korálová černá očka se upírala do tmy s nastraženýma

ušima, zkoumajícíma, zda se mu povedlo pronásledovatele setřást.

Bylo ticho.

Nikde nic, jen píseň větru, prohánějícího se vysoko v korunách.

Zdálo se, že to dokázal. Opatrně, splihle vykoukl ven.

Tu jej dlouhé sklovitě lesklé nehty, zabořené do kožní řasy, pozvedli do výše a nocí prosvitl pár bělostných tesáků, jež v

jednom jediném silném skusu, zlomily s křupnutím zvířátku vaz.

Šelma však nyní byla vyrušena zaslechnutím zvuku, který tu rozhodně neměl být.

Známým rytmem bijícího lidského srdce.

 

Osvětlujíc si cestu září pochodně, sledoval Tristan Feyny stopy.

Zavedly jej až k prostanství plnému oblázků, jímž klokotavě protékal menší potůček, vyvěrající, jako vodotrysk fontány, z

přilehlé černé skály, tvarem podobné hřebetu naježené kočky.

Nad celou touto přírodní scenérií panoval úplněk, zdobící ji jako vyřezávaný rám obraz mistra malíře.

Po Feye zde však nebylo ani památky. Žádný náznak toho, že by tudy jen prošla, ačkoli stopy hovořily jinak.

 I když to bylo značně riskantní, neboť nevěděl, kde se nyní vlkodlaci pohybují, zavolal její jméno.

Vše oč nyní stál, bylo najít ji a odvést do bezpečí.

Nikdo neodpověděl. Jen kdesi v dáli slabě znělo houkání sov.

Náhle mu kdosi, tak rychle, aniž by ho stačil postřehnout, vyrazil pochodeň z ruky a podrazením nohou, jej svalil na záda.

Že to vše provedla Feya, zjistil, až když si nad něho obkročmo klekla a chycením za ramenní kryty jej zvedla k sobě do sedu,

tak, že její obličej byl jen nepatrný kousek od jeho a pravou ruku lehounce přidržovala na jeho hrdle.

Říkala jsem, abyste se nevzdalovali od ohně. Tvůj bratr to pochopil. Tak proč ne ty?“

Nechtěj po mně, abych tě nechával samotnou, když jsou ty krvelačné bestie všude kolem. To nemohu.“

Jiskřící atmosféra vzájemné přitažlivosti, dala by se téměř krájet.

Komplikuješ mu život. Víš to?“

„Ty mi to teď také příliš neulehčuješ. Není snadné tvářit se netečně a držet si tě od těla, když....,“ vjel rukou pod její vlasy,

dlaní se dotkl šíje a palcem ji pohladil, „je vše zcela opačně.“

Prsty levé ruky položila na ohbí jeho zdvižené paže a se zavřenými víčky vnímala Tristanovy měkké tenké rty, jež se dotkly její

tváře v políbení.

Pocítila cosi doposud neznámého, jež jí svíralo hruď hřejivými osidly a pro tento okamžik zahnalo mocnou silou na ústup

jejího největšího nepřítele - vlastní temné já.

Co způsobovalo, že jej tolik chtěla mít při sobě, i když věděla, co by mu mohla pod vlivem úplňku udělat?

Nepatrně sklonila hlavu a tu ji v uších začal silně znít tlukot Tristanova srdce, jenž ji znovu uvrhl do kruté rality, probuzením

podstaty jejího utrpení.

Její pohled padl na vystupující krční žílu, skrž níž vycítila každičkou kapičku krve, jež v ní proudila. Naprosto ji vyděsilo, že by

ji její noční můra mohla dohnat k pokusu ji prokousnout, a tak právě v okamžiku, kdy ji Tristan políbil ze strany na krk,

vykřikla: „Ne,“ a neuvěřitelně mrštně se od něho dostala pryč, tak aby jej neměla na dosah.

Nechtěl jsem ti ublížit,“ pronesl zaskočeně ve snaze ji uklidnit, když se zvedal ze země.

Ne, ty by si mi neublížil, to já bych tě mohla zabít.“

Tomu nevěřím.“

„Tristane, ty nevíš kdo jsem.“

„Kdo tedy jsi?“

Pohlédla na stále plápolající pochodeň, ležící na oblázcích a pravila: „Tak se podívej.“

Chňapla po ní, chvíli ji přidržela u obličeje a poté ji s odporem a posvátným strachem hodila do potoka. Tento letmý okamžik

byl však postačující pro to, aby spatřil obnažené tesáky, podobné vlčím, v pootevřených ústech a žluté oči šelmy, svým jasem

spalující jako oheň, vše ve své blízkosti....................

 

Kontakt