Legenda meče moci-kapitola patnáctá- Hrozba nesmrtelných démonů-ukázka 3.

30.06.2010 19:29

Den se v průběhu jejich dalšího putování spletitými uličkami uprostřed rudých skal, pozvolna přesunul přes horké odpoledne,

kdy se paprsky, bílé jako vlákna pavučin, palčivě vpíjely do každičkého odhaleného kousku kůže a člověk by si téměř přál se z

ní vysvléci,aby se alespoň trochu osvobodil od zhoubného nesnesitelného žáru, k večeru, uchvacujícímu zrak výtvarnými

kreacemi, jenž zapadající nachové slunce, svádělo se skalními stěnami.

Jejich hlasy se mezi nimi nesly s ozvěnou navazující pocit, že je prostor kolem nich mnohem větší než by se zprvu zdálo, i  s

moženou obavou toho, jako dlouho bude ještě trvat, než dorazí k cíli.

Nakonec se s úlevou, avšak zároveň i nepříjemným napětím neznámého, jež čeká, dočkali. Veškeré myšlenky na budoucí

počínání však nebývale předčil obdiv nad skvostem, jenž vystoupil ze skal před jejich zraky.

Na konci úzkého kaňonu, se ve štěrbině mezi hladkými rudými „titány“ objevil okraj nevídané dokonalosti, která, pomalu se

odhalujíce v celkovém svém výjevu, brala dech.

Přímo do gigantické skalní stěny byl vytesán monumentální chrámový postál, jenž neměl obdoby. Vytvořen jedním přízemním

patrem z vysokých štíhlých sloupů, se zdobnými hlavicemi, podpírajících překrásný zdobný architráv, nad nímž skvělo se druhé

menší patro, se sloupy v poloviční velikosti, po stranách tří zvýrazněných výstouplých částí,nesoucích v sobě náznaky vyrytých

postav božstev, budil představu malosti a titěrnosti lidského pokolení vůči této stavbě, čelící všem jeho výdobytkům a zlovůlím

neochvějně dál, se vší pompézností a ctí, jenž si nepochybně zasloužil.

 

Zatraceně,“ pronesl Baile, fascinovaně pozorujíc portál, zalitý září zapadajícího slunce.

Jsme na místě. Toto je svatyně Cromova meče moci.“

„Přísahám, že jsem nikdy nic podobného neviděl,“ řekl Denic, jakoby Feyu předtím ani neslyšel.

„ Mám jen obavy, aby nám ten nadšený obdiv vydržel i uvnitř,“ dodal Tristan a podíval se na Feyu, jenž mu oplatila stejnou

měrou v jakési bezeslovné konverzaci.

Přistoupila ke své klisně, odpoutala od sedla brašnu, obsahující všechny tři božské předměty a dala si její popruh přes hruď.

Poté se krátce zadívala k nejvrchnější části portálu a zluboka se nadechnouce, vykročila kupředu.

Po několika schůdcích vešli mezi sloupoví a vstoupili do temného průchodu. V naprosté tmě, ve které se dokázala orientovat

pouze Feya, se stalo cosi nečekaného.

Vlk, který se po celou dobu, držel těsně u jejích nohou se náhle rozeběhl a zmizel v chodbě, spoře osvětlené září olejových lamp.

„Vrať se. Nesmíš tam sám,“ vykřikla utíkaje za ním. Na konci koridoru se bezradně zastavila, hledíce na křižovatku několikati

dalších chodeb, jenž se jedna na vlas podobala druhé.

Neměla absolutně ponětí, kterou z nich se vydal a fakt, že se na její volání nevracel, což se nikdy dříve nestalo, ji zoufale

stahoval nitro.

Co ho to popadlo,“ podivil se Baile, když s ostatními překonali tmavý úsek a dorazili k Feye.

„Já nevím. Tohle ještě nikdy neudělal.“

„On to zvládne. Vždycky se o sebe dokázal postara lépe, než mi sami o sebe. Jsem si jistý, že si nás najde. Je přeci výjmečný,“

chlácholil ji Tristan a pohladil ji po vlasech.

„Ano to je. Jen mám o něj strach.“

„Uvidíš, že bude vpořádku. Snad měl nějaký důvod, proč se vzdálil,“ přidal se Denic.

„Asi máš pravdu. Určitě se mu nic nestane,“ uklidňovala se touto představou Feya, ale příliš jí to neutěšilo.

Po částečném zaváhání zavedla muže do jedné z chodeb, jíž po několika metrech dospěli ke schodišti vytvořenému z těžkých

kamenných bloků.

Silné stěny za ním, udržovaly ve spleti průchodů a cest relativně nízkou teplotu, díky níž zde byl poměrně čistý vzduch, někdy

se až měnící v závan průvanu. Jen vlkhost byla cítit na každém kroku.

Kvádrovité dláždění chodeb, vystřídaly úseky s udusanou zeminou, mírně prohnutou do korytovitého tvaru, který by z prostoru

ve stavu nouze stvořil dokonalý odtokový kanál pro případnou přebitečnou podzemní vodu, po níž by však v tomto tropickém

kraji byla opravdu obtížná sháňka.

Zvuky podrážek rozléhaly se široko daleko, i když došlapovali zlehka jako kočky, pozorně si prohlížeje odhalující se prvky

okolí. Tato ozvěna nesoucí se v podobě rytmických vybrací, stala se jejich nevítaným společníkem, neboť zcela nevhodně

prozrazovala jejich přítomnost dříve, než kamkoli přišli. Člověk by je zaslechl pouze, nacházel-li by se v jejich těsné blízkosti.

Ve svatyni Cromova meče, ale rozhodně neměli mít se zástupci lidského plémě, co dočinění.

Postupovali stále hlouběji a hlouběji do podzemí a pozvolna začali míjet menší i větší pískem zaváté sály, s tepanou rytinovou

výzdobou či dokonale anatomicky zpodobněnými postavami na zdech. Tak, jako je po celou dobu, kdy vstoupili do skalnícho

chrámu, provázel příjemný chládek, se teplota z ničeho nic rapidně pozvedla. Nebylo však žádné zřejmé příčiny, jenž by tuto

nenadálou změnu způsobila.

Kromě olejových lamp a skromného počtu pochodní, nenacházel se nikde takto sálající zdroj.

Jejich trasu náhle nečekaně přerušila slepě končící ulička, z níž nebylo východu.

Moc hezký. Co teď?“

Feya pohlédla na Baila a ten hledíce do dvou jasných světelných bodů, zářících do šera, jimiž její oči byly, dodal: „Napadá tě

něco, šelmičko?“

Svou pozornost, bez jakékoliv odpovědi, odvrátila k potemnělým zdem, obklopujících je jako útroby hrobky, z níž není

možnosti úniku do milosrdenství hřejivých slunečních paprsků.

Detail po detailu, pečlivě studovala svým zrakem, napomáhaje se citlivostí konečků prstů a dlaní, dotýkajících se navlhlých

kvádrů, čpějících plísní. Dospěla tak, až ke slepému zakončení chodby, kde ji náhle cosi zaujalo. Povrch se z drsného kamene

plynule změnil v hladkou chladnou, dokonale rovnou plochu, ač v jejích místech viděla, tak jako ostatní, stojící nedalko od ní,

stejné partie stěny, jako kdekoliv jinde kolem ní. Něco tu však nesedělo.

V jejím mínění ji utvrdila náhoda, vyplývající ze současných okolností. Povšimnouce si Feyiny reakce, vzal Baile jednu z

pochodní v přístupovém koridoru a pozvednouce ji mírně do výše, přivíraje oči v soustředění, aby lépe přivykl přítmí, si na

stěnu posvítil. To, co by však logicky mělo následovat, v podobě jasného světla ohně, pokrývajícího jednotlivé kvádry, se

nestalo.

Místo toho uzřela Feya jen přitlumené obrysy mihotajících se plamenů, jakoby byla pochodeň na metry vzdálena od cíle.

Odvrátila tvář přes rameno a podívala se na opačný konec uličky. K jejímu překvapení, spatřila zcela to samé. Při tomto výjevu

dostala náhle vnuknutí. Pohlédla opět na zeď před sebou, odtáhla paži od sebe a mírně s ní pohybovala v zápěstí. Tu se ve

slabém osvětlení zjevil stín, ve svém počínání dokonale napodobující její ruku. Nyní již znala odpověď.

Důmyslná tajenka, skrytá v místech, kde by ji kdokoli ztěží očekával, jenž v jakémsi očarování, neodrážela obraz čehokoli

patřícícho k člověku tak, jako jiné s ní spřízněné, vydala své tajemství.

Je to zrcadlo,“ pronesla náhle Feya s pousmáním, uvědomíce si Cromovu nesporonou mazanost a tasila meč.

Jakmile muži poodstoupili, se rozmáchla a v úderu ostřím narazila do plochy.

S hlasitým tříštivým zvukem rozpadlo se zrcadlo do tisíců drobných blyštivých střepů, spadajících na dlážděnou zem.

Vkročili do rozlehlého okrouhlého sálu, svou honosností a vzbuzujícími emocemi, hodného přirovnání k prvotnímu navštívení

neznámé, přesto však okouzlující chrámové lodi.

Ve žlábcích naplněných olejem, vytesaných do zdí po celém obvodu, rozhořel se sám od sebe oheň, něžností svých plamenů

dávající vyniknout duchu místnosti, v níž se nacházeli. Pětice klenutých, až na jednu, jako vejce vejci podobných otvorů, z

nichž jen prostřední, připomínající společně se sloupovím po svých stranách vstup do mrtvolného chřtánu, se odlišoval, stala

se jim možnou variantou východu.

V hromadách mnohdy vyšších než Baile, byly navršeny safíry, smaragdy, opály, perly, hroudy stříbra, zlata, šperky, jež oko

dříve nezahlédlo a mnoho jiného, třpytící se v záři ohně jako hvězdy na nebesích. Pompézností nijak si s nimi nezavdaly

drahokamy vsazené do očí a oděvů postav, vytesaných na stěnách ani stalaktitový strop ve výšinách, lesknoucí se množstvím

surových diamantů, který pocit sounáležitosti se souhvězdími nekonečného vesmíru jen umocňoval.

 

Je to ale liška podšitá. Co to na nás zase zkouší,“ zauvažoval nahlas Baile.

„Podstatou lidské duše je hamižnost, lakomství, závist a zášť. Nejeden člověk by, zaslepen vidinou bohatství, putování za

získáním meče zanechal a chtěl se zmocnit toho, co se mu přímo nabízí. Běda však tomu, kdo by se něčeho jen dotkl.“

„Párkrát už jsme byli svědky trestu, který by potkal hledače, nedržícího se stanovených pravidel a pokusil by si vypomoci oklikou. Myslím, že si dokážu představit, co by následovalo,“ přidal se do řeči Denic.

„Ne, věř mi, že ne. Provinit se ve svatyni meče, je svatokrádeží mnohem horší, než kterýkoliv z prohřešků, o nichž si mluvil.

Nepřej si znát pravdu.“

„Proč, ale stále zkoušky? Po tom všem,“ zeptal se Tristan.

„Meč je takřka posvátnou relikvií, hodnou pouze vyvolených. V jeho případě není prověření síly víry nikdy dost. Zlo má mnoho

podob, proto jej svádí k prozrazení sebe sama. Půjdeme,“ dodala po krátké obhlídce skryté komnaty a vydala se k pětici

vchodů. Tu ji v chůzi zarazil podivný hlasitý zvuk, podobný vláčení čehosi nadmíru těžkého po prašné půdě, rozptylující se v,

husí kůži nahánějící, ozvěně.

Tristan jen mírně odvrátil pohled a už v rychlosti přiskočil k Feye a strhl ji stanou, právě v okamžiku, kdy tam, kde až doposud

stála, dopadla hořící koule, která se za oslnivého jasu, rozptýlila v nespočetné množství žhavých jisker.

Ochranitelsky ji svíraje, pohlédli oba současně k otvoru ve stěně, po němž do této chvíle nebylo ani památky, a stejně jako

Baile s Denicem spatřili něco, co by se dalo směle nazvati oživlou noční můrou.

Temnotou tajemna prorazily plameny ověnčující vyčnívající klepítka, zakončující mohutna makadla. Po nich objevil se ohnivý

démon v kompletním obrazu hrůzy.

Dvě do žhava rozpálené hlavohrudi, srostlé vedle sebe v jednu jedinou širokou základnu, na níž bylo možné i přes sálající

žár,spatřit  patrné rozlišení jednotlivých článků. Čtyři páry silných končetin ji ze strany trupu podpíraly jako kola bojový vůz,

bez nejmenší námahy přesouvaje váhu těla kupřeru. Přední část zadečku, ve stejné šíři jako hlavohruď, tvořená jako začátek

dlouhého ocasu, se po krátkém společném úseku, rozdvojovala ve dva mnohem užší, trubicovitého tvaru, zakončené v

posledním článku jedovým bodcem, tak jak tomu je u všech klasických štírů. Jedinou odlišností stalo se pro ně zabarvení,

neboť jeden nesl přirozeně černý kolorit, vyčnívaje z plamenů, pohlcujících jinak celý zbytek kostry; a druhý nechal se pak v

zastrašování mnohem více zviditelnit pro své soky rudobílou barvou, srovnatelnou se středem plamene hořící svíce.

Monstrum se přesunulo přímo před chodby a vlastním těle bránilo společenstvu pokračovat dál. Zcela je odřízlo, poskytujíce

jim očividné znamení, že jedinou možností postupu, bude střet s ním.

Pěkně hnusná vychytralá potvora,“ pronesl Baile přitlumeně s patřičnou, jemu vlastní, osobitou procítěnotí, když se s

Denicem, Tristanem i Feyou semknuli do sevřené formace a pozorovali tvora před sebou.

Napadá někoho z vás, jak na něj,“ zeptal se Denic.

„Vážně bych nechtěl nahradit hmyz na jeho jídelníčku.“

„Máš snad něco proti broučkům,“ pošťouchl jej slovně Baile, snad, aby se zbavil napjetí.

„Ne, ale proti stylu, jakým ho loví a požírá.“

„Detaily si nech. Ale vážně. Uvažoval jsem nad vším, ale tohle mě ani ve snu nenapadlo. Tenhle „miláček“ asi těžko půjde

zašlápnout.“

Proti ohni bojujeme vodou.“

„Takže budeme potřebovat dýku,“ doplnil Feyu Tristan.

Fajn, ale se vší úctou, bratříčku, ty vážně chceš jíst s tímhle párátkem proti tomuhle monstru? Toho pošimráme na bříšku a

budeme doufat, že se uchechtá k smrti?“

„Nezabiješ, co je nesmrtelné,“ podotkl Tristan.

„Pravda, takže co?“

„Potřebujeme jen, aby nás pustil dál. Sám to zřejmě neudělá, musíme ho tedy nějakým způsobem udržet stranou. Něčím ho

zabavit, abychom měli dost času odsud zmizet.“

„To si s dovolením vezmu na starost. Já taky umím být dost jedovatej.“

„Uvážil si to dobře?“

Baile se v chůzi kupředu zarazil a s pohledem upřeným do Feyiných očí, s poněkud křečovitým úsměvem řekl: „ Srdíčko, kdyby

jo, už bych tu dávno nebyl.“

Jak chceš. Jak tě znám,vymlouvat ti to je zbytečné. Budeme hned za tebou,“ pravil po odmlce Tristan a tasil meč, zahledíce se

na vyčkávajícího démona.

Máte mé tiché díky.“

Zachoval se hrdinsky, pečujíce jako vždy o milované, leč uvnitř jej drtila nepříjemná úzkost, umocňující se s každým dalším

krokem k démonovi. Aby si začal více věřit, pokusil se využít své obvyklé zbraně, která mu nejednou pomohla v dobách, kdy

mu bylo nejhůře.

 

Zdravím tě, zjeve. Musím uznat, že tvé uvítání, vybranost chování opravdu zahlédlo jen zdáli, ale co se taky dalo od takového

klepetáče čekat.“

V momentu, kdy měl démon tendenci se pohnout, Baile projistotu zastavil.

„Nelíbím se ti? Je to vzájemné. Ale stejně ti řeknu, je to slabota. Chceš působit strašlivě a přitom si směšný. Ta osrstěná dáma

před tebou alespoň měla jistých předností, které stáli za povšimnutí, ale brachu vypadat jako ty, šel bych se dobrovolně uhasit.

Tokající tetřev je hrůzostrašnější než tvá ctěná ohavnost. Takže, co uděláš? Budeš jen zírat, nebo umíš taky něco jiného,“ řekl

vyzývavě a nabíraje na sebe jistotě posunul pravou nohu kupředu. Přenášeje váhu, zasáhla jej tlaková vlna, jenž ve formě

zářivých obručí vyšla ze štíra v jejím přesném středu, a odhodila jej na zem, jen nepatrný kousek od masivního stalagmitu s

ostrou špicí.

„Už zase,“ pronesl pološeptem bolestivě sám pro sebe, v leže se nadzdvihávaje, opřen o lokty.

Asi to nebyl nejlepší nápad co,“ řekl Denic, který se bleskově přesunul k němu a nabízel mu pomocnou ruku, kterou Baile

ochotně přijal.

„Jseš celej?“

„Až potkám svý záda, zeptám se jich.“

Pohlédl na démona a hlasem zvýrazněným bolestí a hněvem pravil: „ Nikdy jsem neměl tyhle zpotvořeniny rád, teď už vím

proč. Když boj, tak tedy se vším všudy!“

Baile zaregistroval jak Tristan na opačné straně, cosi pošeptal Feye a ihned na to, se jejich oči střetly, v utajeném srozumění,

jenž mezi nimi vždy vládlo. Tristan jen mírným pohybem hlavou do strany naznačil co má v úmyslu a Baile jej podpořil.

Rozmístili se do tří čtyř úhlů, aby démona zmátli a jeden po druhém, jej lákali pozorností k sobě nenadálými mrštnými pohyby

a úskoky, což zdárně neslo své ovoce. Démon se pohyboval bezcílně sem a tam, varovně předsouvajíc kupředu konce obou

ocasů s jedovými hroty, netuše na koho se má dříve zaměřit.

Jejich snahu jim však komplikoval oheň, který štír vyšlehával jako ohniště rozdmíchávané prudkým větrem. Neměli tušení, kam

příští plamenná salva dopadne, proto bylo mnohdy jen otázkou vteřin, kdy se plamenům stačili vyhnout. Navíc se Feya, jíž

nástrahy ohně činily nemalé problémy, nejdnou nemohla hnout z místa, zasažena vlivem vzpouzející se šelmy, ovlivňující její

jednání i emoce, v přirozeném instinktu prchnout.

V jedné její slabosti, zastihl ji i výpad démona, který jakoby to vycítil, pokusil se její nekoncentrovanosti využít. Cupitaje

čtyřmi páry končetin přesunul se o něco blíže k ní. Jen však pozvedl o něco výše ocas, postavil se před Feyu Tristan a dvěma

šípy najednou, vystřelenými, z jeho luku, jej zasáhl do přední části hlavohrudi, přičemž se jedním z nich strefil do škorpionova oka.

„Na to zapomeň,“ procedil skrze zuby, s vražedným pohledem, s něžností postrčíc rukou Feyu do bezpečí za svá záda. Dle

vratkosti chůze a zvuků, které démon vydával, se zdálo, že ač nesmrtelný, přesto pociťuje bolest. V této náhle způsobené

poruše motoriky, však došlo k nemilé události. Vyšlehujíce plameny všude kolem sebe, dotkla se část ohně, Denicovi paže a

zapálila rukáv jeho temně fialového kabátce.

Tristan, který zareagoval jako první, se pohotově sehl pro kus zlatem vyšívané látky, vyčnívající z jedné hromady šperků,

přiskočil k Denicovi a začal jí rukávec zabalovat a udusávat. Tímto činem, však vzbudil démonův hněv. Pozvedl konec ocasu s

tmavým jedovým hrotem do výše, s jasným záměrem jej bodnout.

Neopovažuj se sahat na mého bratra!“

Sálem zaznělo nepříjemné zaječení, když Baile následovně zabořil ostří své sekyry do boku jednoho z článků zužucícho se

zadečku a přitáhnouce si jej za topůrko na dosah, mu mečem hrot uťal. Jaké však bylo překvapení, když přímo před jeho očima,

vyrostl z krvácejícího pahýlu nový bodec.

To není dobrý,“ řekl si sám pro sebe a již se shýbal před, nad hlavou mu prolétajícím, rozevřeným klepítkem.

Tristan jej kryl střelbou z luku, dokud se mu nepodařilo kličkováním dostat k němu a Denicovi. Jako mušky bezmocně

vyčkávající na příchod svého pavoučího lapitele, stanuli přímo před démonem, připravujícím se k hlavní závěreční ofenzivě.

Zem se jim roztřásla pod nohami, jak se plameny ve zpětném tahu vracely do štírova těla, kde se kumulujíce stávaly ničitelskou

zbraní, jenž měla zahubit vše živé.

Ve vanoucích masách přemisťujícího se horkého vzduchu, odvrátil Tristan tvář, aby pohledem zkontroloval Feyu, a tu v úleku

zjistil, že je pryč.

Koukněte, se něco se děje,“ zvolal Denic.

Měl pravedu. S pulzující duhovou září, počal se náhle oheň vytrácet v křečovitě se kroutícím těle obřího štíra, jenž byl vlastní

nedostatečnou vnímavostí lapen do pasti, z níž neměl šanci uniknout.

Spatříce Feyu, držící se při zdi za ním, povšimli si i vodní dýky až po křišťálově průzračnou rukojeť zaraženou do barevně

odlišeného jedového hrotu. Pokryv těla se ihned poté, co ostří proniklo do ocasu, začal až po hlavohruď měnit v chladný kus

kamene, který jedový hrot stáhl i se zadečkem zcela na zem, bez jediné šance, že by se mohl štír jakkoli pohnout, či je ještě

nějak ohrožovat.

Využijíce démonova nynějšího stavu, protáhl se Tristan okolo něho a chytnouce, ve zrychlené chůzi, Feyu za ruku, vyrazilo

celé společenstvo k předem vytipované prostřední, odlišné chodby, se sloupovím po svých stranách.

Aniž by kdokoli stačil postřehnout jak, padali dolů, prolomenou zemí a narazíce tvrdě na sešikmenou plošinu, pod ní, bez

nejmenší možnosti jakéhokoliv odporu, jeli dolů jako po skluzavce.................

Kontakt