Legenda meče moci - Kapitola devátá odhalení - ukázka 1.

18.07.2010 19:49

   Skrze blankytný tunel, připomínající vodní hladinu, jenž se za jasného dne v obětí slunečních paprsků odráží na stěnách,

opustili realitu a s razantním dopadem se objevili v neznámu.

Tristan viděl pouze temná bouřící mračna nad sebou, když pocítil, jak mu Bailovy ruce pomáhají postavit se na nohy.

Jsi vpořádku?“

„Ano jsem.“

Jen co se Feya zbavila provazů kolem pasu a dostala ze země Nemeda s Denicem, zeptala se: „Není vám nic?“

„Ne,“ odvětili sborově.

Lepší už to být nemůže,“ přidal se Baile, promasírovávaje si mírně naražené rameno.

Denic se otočil a s vyvalenýma očima ze sebe nedokázal vypravit nic jiného než: „Kruci!“

 

Stáli ve vchodu do čehosi, připomínajícího titánské koloseum. Místo lavic pro fanaticky jásající obecenstvo zde však po celém

obvodu stěn byly rozmístěny rybí chrliče, z jejichž úst vytékalo na desítky drobných vodopádů.

Pěnivé zpívající vody dodávaly celému výjevu neopakovatelnou atmosféru. Půda arény byla pokryta, dokonale k sobě

sestavenými, velkými dlaždicemi, popsanými runovými texty. Oddělovaly skupinku lidských „mravenečků“ od gigantické

stolové vyvřelinové hory, tyčící se na protilehlé straně kolosea.

Nad její vrcholovou plošinou se seskupovala veškerá temná bouřková mračna, naditá množstvím křižujících se blesků, jejichž

oslnivé světlo ozařovalo  nejen ji, ale i otvor do útrob hory, zející prázdnotou démonových úst.

Baile postoupil o něco dopředu, když se náhle ozval ohlušující hrom, který jej přiměl k zastavení.

Nezdá se, že by nás tu viděli rádi.“

„A co jsi čekal? Oslavné fanfáry,“ ozvala se Feya.

„Proč ne? I jedna zlatá trubka by potěšila.“

„Tak to se budeš muset pro příště ohlásit předem.“

„Beru na vědomí, madame,“poškádlil ji

Je vůbec nějaká šance, že bychom bez klíče uspěli,“ zeptal se Nemed.

„Dostali jsme se bez něho dost daleko. Možná, že ne vše v legendě je pravdivé. Musíme se o to alespoň pokusit,“ zareagoval

Tristan.

„Jak si o té skrýši vlastně věděla,“ vyhrkl ze sebe Denic, který již nedokázal odolávat náporu výřících myšlenek.

Nemám tušení,“ odvětila Feya.

„Třeba si v mysli nějak propojená se svým otcem.“

„Jisté je jen to, že takto nemohu titulovat osobu, kterou jsem za celý svůj život nespatřila.“

„Odpusť,“ řekl Denic, uvědomíc si, že zabrousil do bolestivých končin.

„Vpořádku.“

Odvrátíce pohled od Denica si všimla Nemeda, jenž se, nepatrně v popředí od nich, právě chystal vstoupit na jednu z

okrajových dlaždic.

Zadrž,“ vykřikla, přiskočila k němu a na poslední chvíli jej stáhla k sobě dříve, než by se mohl s propadající se dlaždicí zřítit

do černých hlubin podsvětí.

Díky,“ vydechl zděšeně, hledíc na díru před sebou.

Je to jako obří skládanka,“ pravil Tristan prohlížeje si dlaždice.

„Jak ale poznat, které z nich jsou správné?“

Jeden chybný krok a nashle, možná příště,“ přidal se Baile.

Byli jsme blázni, když jsme mohli jen uvažovat o tom, že by to bylo tak jednoduché,“ pravil Nemed.

Voda,“ vyjekla náhle Feya, která se až do této chvíle mlčky rozhlížela kolem.

„Vypadá to mokře, tak asi jo.“

Podívala se Bailovi upřeně do očí.

„Ty mi nerozumíš. Ta bouřková mračna, vodopády, rybí chrliče. Na dlaždicích jsou runovým písmem vyryta slova, pojící se k

jednotlivým živlům. Země, oheň a vzduch jsou špatně. Půjdeme-li po dlaždicích, jenž nesou na sobě znamení spojená s vodou,

přejdeme bez úhony.

Já vždycky tvrdil, že jí to pálí,“ zakončil vše s úsměvem Baile a vyšel s ostatními za Feyou, která se opět ujala své funkce

průvodce.

 

Postupujíce přesně jak řekla, se bezpečně dostali až ke vchodu do jeskyně. Jen jím prošli dovnitř, rozzářily se sami od sebe

masivní drahokamy ve stěnách krátké chodby, v níž se ocitli, a osvítily ji tak, jako by byla jasná úplňková noc. Mohli díky tomu

spatřit prazvláštní sochu postavy bez tváře v životní velikosti, vytesanou z jednoho jediného kusu kamene. Ta očividně tarasila

další utajenou cestu dál.

Má vkus, ale hodně mizernej smysl pro umísťování. S tím nemáme šanci hnout,“ pravil rozzlobeným tónem Baile.

Dívali se bezradně na sochu a nevěděli co s ní.

Napadá tě něco,“ zeptal se tiše Tristan, stojící vedle Feyi.

Vypadala nyní stejně jako při slavnosti na hradě, když očima prostupovala zeď, za níž byly schody do žaláře. Aniž by mu

věnovala jediný pohled, se bezeslova rozešla k soše. Poučen z minula ji následoval a za ním i zbylí tři.

Kamenná postava bez identity v ní vzbuzovala pocit čehosi povědomě známého. Části zbroje, společeně s určitými rysy

postavy, začaly nečekaně probouzet její fantazii, která soše pozvolna dodávala konkrétní podobu. Pátraje zrakem po

jednotlivých detailech, jí před zrak vstoupil otvor na její hrudi, mající tvar, jehož neviděla poprvé. Kruh a dva rozličné srpky,

spojené zdobným proplétáním v jeden dokonalý celek. Přejela po něm konečky prstů a náhle jí vše došlo.

Duši máš čistou jako horský pramen. Leckdo by tě proto mohl špatně odhadnout. Vidí křišťál, jehož je lehké zničit, ale jeho

střepy jsou ostřejší, než jakýkoliv nůž, zvláště jde-li o ty, kteří pro tebe mnohé znamenají,“ odříkala tiše zpaměti, hledíc při

tom Tristanovi do očí.

Vzpomněl si na noc, kdy mu tato slova řekla, jen stále nechápal, jakou to má spojitost.

Půjčíš mi na okamžik amulet po své matce,“ zeptala se Feya.

Poněkud zmaten si jej sundal z krku a položil Feye na dlaň. Přiložila ho k soše a opatrně vtiskla do otvoru. Zapadl přesně, jako

by v něm odjakživa byl. Zcela lehce jím na to otočila a socha se dala do pohybu.

Přísahám, že tomu přestávám rozumět,“ pravil nevěřícně Nemed.

„Tak to máš ještě dobrý. Já ani nezačal,“ odvětil Baile.

Jen co se socha odsunula stranou, vyndala Feya Tristanův amulet ven a vrátila mu jej s poděkováním zpět.

„Jdeme,“ vybídla ostatní a vkročila do obnaženého otvoru.

 

   Po době ztrávené v naprosté tmě, kdy se, na rozdíl od Feyi, která viděla snad ještě lépe než za dne, orientovali pouze

světělným bodem v dáli před nimi, dospěli do podlouhlého sálu, vyzdobeného sochami bohů, rozestavěných v párech, dokonale

proti sobě, u obou delších stěn. Zvláštní důraz byl kladen na jejich smaragdové oči, které upoutaly na první pohled. Zdi za

jejich zády, nesly velkým zdobným písmem stále stejný text. „Prokažte bohům svou úctu a oslavu.“

Proč mám pocit, že to nebude jen tak,“ řekl Baile, pozorujíc sochy.

„Jak se dá soše prokázat úcta,“ zauvažoval nahlas Denic.

Baili?“

„Ano, krásko,“ odvětil a podíval se na Feyu.

„Mohl bys prosím, dohodit jeden ze svých nožů na opačný konec sálu?“

Poněkud znejistěl, ale přesto hodlal její přání splnit.

Sice v tom nevidím smysl, ale co bych pro tebe neudělal.“

Vyndal nožík z pouzdra u opasku, napřáhl se a vší silou jím mrštil před sebe.

Jakmile se letící nůž, dostal do úrovně prvního protilehlého páru soch, vyšlehnul z jejich očí krátký paprsek, jenž nůž rázem

jedním čistým řezem podélně rozsekl od rukojeti až po hrot.

Feya promluvila do naprostého ticha.

Lidé si přestali vážit spravedlivé moci bohů a v touze po samovládě, se jim hodlali postavit tváří v tvář. Ucítili příležitost stát

se z poddaného pánem a za tuto svou krvelačnou vzpupnost zaplatili životem. Úcta bohům, je pokora.“

Myslím, že bys v tomto okamžiku těžko nalezla pokornější tvory, než jsme my,“ odvětil Nemed.

Prokažte bohům úctu a oslavu, jinak brzy příjdete o hlavu. Zdá se, že si Crom rád zažertuje,“ završil vše Baile.

Připraveni,“ zeptala se Feya.

Se skloněnými hlavami, procházeli mezi sochami, slyšíce v uších zběsilý rytmus vlastních srdcí, jenž se úměrně přizpůsoboval

jejich napětí.

Kamenné monumenty stály bez známky jakékoliv činnosti a těšily se poctou, jenž jim byla prokazována.

 

 

   Mladý král seděl osamoceně ve velkém sále na svém trůnu a nepřítomně hleděl do jednoho z vytrážových oken v severní zdi. 

Denní světlo si laškovně pohrávalo s odlesky stříbrné koruny na jeho hlavě a dlouhému temně zelenému kabátci dodávalo na

sytosti jeho barvy.

Právě přemýšlel o tom, zda se jím vyslaní muži, již alespoň o něco příblížili objevení cíle, když do sálu vešel hradní

ceremoniář. Zastavil se pod schodištěm vedoucím k trůnu, hluboce se uklonil a pravil: „Můj pane, královna Aránia, vládkyně

bojovnic nazývaných Dcery úplňku, vás laskavě žádá o slyšení.“

Toto zdělení Morfana velice zaujalo.

„Ať vstoupí.“

Ceremoniář pokynul rukou stráži u dveří, znovu se poklonil a odešel. Jakmile stráže otevřeli dvoukřídlé dveře, Aránia takřka

„vplula“ dovnitř a ladným krokem, na němž si pro potěchu přítomných mužských pohledů, nechala obzvláště záležet, došla až

před schodiště. Hodlala bojovat všemi přednostmi svého krásného těla, jimiž bezesporu panovala, aby upoutala Morfanovu

pozornost a lépe jej tak získala pro své úmysly. Oblékla se proto do těsných obepínajících hnědých kožených kalhot a

koženého vrchního dílu stejného odstínu, jenž nechával prostor pro obdiv jejích dmoucích se vnad.

Zdá se, že se mravy na tomto dvoře nikterak nezměnily. Jaký otec, takový syn. Nebo mám spíše říci, král je mrtev, ať žije

král?“

„Vypadáš dobře, na to kolik desetiletí již musíš nést na svých bedrech.“

Pousmála se.

„Jak těžké je skládat poklony druhým, když nezajímá nás nic jiného, než my sami, že?“

„Proč jsi tady?“

„Přišla jsem ti nabídnout své cenné služby.“

„Opravdu? Musíš být hodně zoufalá, když se hodláš ponížit k tomu, spřáhnout se s muži.“

„Zoufalá nikoli, pouze pomstychtivá.“

„Co tě přivedlo k myšlence, že bych tvých služeb vůbec potřeboval?“

Aránia s jiskrným pohledem upřeným do jeho očí, pomalu vystupovala po schodech k němu a přitom pravila: „Máme mnoho

společného. Oba toužíme po moci, vládě, po osobě, která nás na tom všem ohrožuje. Ano i já mám s tvou sestrou své účty.

Ponížila mne a dala zakusit trpkost vyhnanství. Jen několik věrných setrvalo po mém boku.“

Naklonila se k němu a svou tvář přibližovala k jeho.

Tak mi pověs, proč dvě síly nespojit v jednu?“

Dříve, než by se stačila v polibku dotknout jeho rtů, jí přiložil hrot malého nožíku k hrdlu a dostal tak její ústa o něco dále od

sebe.

Bojíš se mě?“

„Vím, jak dopadli muži, kteří ti podlehli.“

„Ty potřebuješ pomoc mou a já zase tvou, tak nač bych tedy měla tuto vzácnou symbiózu narušovat tvou smrtí?“

Přejela prsty po ostří nože a pravila: „Rodinná památka,že? Zvláštní. Není mnoho lidí, jenž by užívali zbraně, která je do krve

zranila.“

„Nepotřebuji tě, Aránie. Mí muži mou sestru i ty její ochránce najdou a patřičně se jich zbaví.“

„Blázínku! Chceš je nechat obětovat bohům, ale stále zapomínáš na to, že je Feya dcerou nejmocnějšího z nich.“

„Tohle téma mě už začíná nudit.“

Odstrčil ji od sebe, vstal a scházel po schodech dolů.

Ne všichni potomci jsou vrahy svých rodičů a ne všichni otcové se pokoušejí zabít své děti,“ zavolala za ním a její slova jej

přinutila zastavit.

Co uděláš, až meč moci získá? Dobrovolně se podvolíš a bez odporu jí svůj trůn předáš? Nebo se jí postavíš v boji? Zlo proti

dobru. Bratr proti sestře. Jsi opravdu tak neschopný ubožák jak tvrdil tvůj otec, nebo mu dokážeš pravý opak? Nám všem.

Rozhodnutí je na tobě.“

Morfan ještě chvíli stál jako solný sloup zády k ní. Poté zamířil ke stěně a zatáhl za ozdobnou pentli s třásněním.

Ozvalo se zazvonení.

Ihned na to vstoupil do sálu služebný a s poklonou předstoupil před svého vládce. Morfan odvrátil svůj pohled k Aránii a řekl: „

Postarejte se, aby měla královna Aránia veškeré možné pohodlí. Je mým hostem.“

Se spokojeným úsměvem ve tváři sešla ze schodů a míjeje Morfana dodala: „Ta koruna ti opravdu sluší.“

 

 

   Labyrintem nejrůzněji se napojujících a křížících se chodeb, došli až ke schodišti, jenž je zavedlo hlouběji do podzemí. Před 

nimi skvěl se vstupní portál do rozlehlých jeskynních prostor osvícených plameny pochodní, nevydávajících žádný žár,

rozmístěných na, starobylými malbami pokrytých, stěnách.

Vstup ten, kdo hoden jest, neb stihne tě krutý trest,“ přečetl nahlas Nemed nápis nad vstupem.

To není právě dvakrát uklidňujícíc informace, že?“

„Pokus se na to nemyslet,“ pravila Feya.

Dobrá rada nad zlato,“ dodal Baile, jakoby se to vstahovalo i k němu a společně vešli dovnitř.

Převážnou část jeskyně zabíralo temné jezero, ze čtvrtiny obehnané břehem, na němž nyní stáli, pokrytým drobnými

lasturkami. Na ostrůvku uprostřed jezera, stál jasnou září obklopený kamenný stolec, na němž spočíval první ze tří božských

předmětů. Dýka s průzračným křišťálovým jílcem a ostřím stvořeným z vody.

Tristana se zmocnila podivná úzkost.

Vždyť to tu znal. Chyběl již jen.....

„Podívejte, člun,“ zvolal s nadšením Denic a Tristanův udivený pohled padl na podlouhlý oslnivě bělostný člun s dvojicí vesel

po obou bocích, jenž byl opodál uvázaný u břehu.

Ten tu na nás snad čeká,“ pronesl Baile a zamířil společně s Nemedem a Denicem k němu.

To není dobré,“ zašeptal sám pro sebe Tristan a s Feyou je následoval.

Dříve, než by bratr mohl nastoupit do člunu, jej Tristan zastavil.

Počkej chvili. Nezdá se vám to nějak snadné? Tolik práce s ukrýváním a zabazpečením a najednou by stačilo jen dopádlovat k

ostrůvku a zbraň si vzít?“

„Myslíš si, že je to past?“

Tristan si všiml balvanu ležícího nedaleko nich.

„Uvidíme.“

Došel k němu, se značným vypětím sil jej zvedl a vložil do člunu.

„Pokud bude vše vpořádku, doplavu pro něj.“

Baile přikývl a pomohl mu, společně s Nemedem dotlačit těžký člun na vodu.

Jemné potemnělé vlnky jej na svých tělech volně unášely od břehu, s houpáním mu prozpěvujíce svou ukolébavku, starou jako

svět sám. Všude bylo ticho a klid. Ani náznak nějaké hrozby.

Zatím to vypadá dobře, ne,“ utrousil ledabyle Baile. V tom momentu projel zespodu středem člunu dlouhý šedý trnový ocas,

jenž jej rozlomil ve dví a stáhnul tak do hlubin jezera.

Sakra,“ vykřikl v úleku uskočíc vzad podobně jako jeho společníci.

Jakmile se voda nad člunem navždy uzavřela, začala její hladina klokotat, jakoby se vařila. V neuvěřitelném množství z ní v

letmých okamžicích vyčnívaly drobné rybí hlavy se zuby ostrými jako jehly.

Masožravé ryby,“ pravila Feya.

„Moc hezký.“

Baile pohlédl na vyděšeného Denica a aby jej trochu uchlácholil, i když by to samé potřeboval pro sebe, řekl: „Já v tom vcelku

nevidím žádný problém.“

Jen to vyslovil, začala jezerem směrem k ostrůvku proplouvat jednolitá velká vlna, jejíž stvořitel se již brzy hodlal ukázat v celé

své „kráse.

Na ostrůvek vylezlo monstrum hrůznější všech, které se postavilo před stolec s dýkou a podle všeho nikoho nehodlalo ke

zbrani pustit.

Mužská hlava s očima na stopkách a čelistními nožkami za ústními orgány, horní část lidského trupu z něhož vyčníval první pár

načervenalých kráčivých nohou s mohutnými, neustále se otevírajícími a zavírajícími, klepety, silný krunýř a dlouhý zadeček

zakončený ploutvičkou. To vše v děsivé zvrácené kombinaci člověka a korýše, ve výšce přibližně dvou metrů.

Jo, ale tohle už by mohl být problém,“ vypravil ze sebe ztěží Baile, nespouštějíc z obludy zrak.

Tristan náhle zachytil koutkem oka jakýsi pohyb.

Feya, kráčela k vodě.

Feyo, ne,“ vykřikl a chtěl se k ní rozběhnout, aby jí v jisté záhubě zabránil.

Z vody však bleskovou rychlostí vypochodovalo na břeh asi deset krokodýlů, kteří obklíčili muže v půlkruhu a definitivně

je tak od Feyi oddělili.

S otevřenými tlamami na ně varovně syčely. Nehodlali však zaútočit. Sloužili pouze jako živoucí, rohovitými štítky,

podloženými kostěnými destičkami pokrytá nepřekonatelná hradba.

Nechoď k té vodě!“

„Feyo, stůj,“ přidal se i Baile.

„Zastav se,“ křičeli Nemed s Denicem. Nemělo to však žádného účinku.

Jako v tranzu zastavila v místě, kde jí klokotající voda omývala špičky jejích vysokých bot, a zavřela oči.

Co je to s ní,“ zeptal se Baile Tristana.

„Nevím. Jako by to tu na ní nějak působilo. Ovládalo ji.“

V bezmocném vzteku se sehnul pro kámen a hodil ho po jednom z krokodýlů.

„Uhni se, ty potvoro!“

„Tristane, přestaň! Nemá to smysl je jich moc,“ zadržel jej Baile.

To máme jen přihlížet, jak ji ty ryby roztrhají na kusy?“

Jejich nejčernější představy se však kupodivu nenaplnily, neboť došlo k něčemu fantastickému.

Na hladinu vyplavala zvláštní gigantická ryba, převážně kosočtverečného obrysu, dorzoventrálně zploštělého těla, šedé kůže,

jenž mělo po obvodu lem vzniklý srůstem párových ploutví. Její ocas byl značně protažený a připomínal osten. Bezesporu to

byl právě ten ocas, který zničil člun.

Zastavila se bokem u břehu a vyčkávala.

Feya upřela svůj nepřítomný pohled před sebe a vstoupila na její plochý hřbet. Jakmile se tak stalo, se ryba opatrně otočila

hlavou k ostrůvku a jako vor, k němu Feyu, stojící na jejích zádech, převážela.

Zdá se mi to nebo.......“

„Ta ryba s ní pluje k ostrůvku,“ přerušil Tristan svého bratra.

„Takže mi nepřeskočilo.“

Ryba bezpečně dopravila Feyu přes pole masožravých sester až k ostrůvku, kde opět zůstala stát, jako plavidlo přichystané ke

zpáteční cestě.

Tu se ve Feye zbavila šelma, rodící se s úplňkem, okovů a dodávaje jí na odvaze i uvolněnosti, proměnila tůně jejích očí ve dvě

zářivé hvězdy. Pozornost ochránce vodní dýky se upnula nyní zcela k ní.

Mužům na břehu tuhla krev v žilách, když sledovali jak vykročila na ostrůvek a rozvážně, avšak bez náznaku strachu, zamířila

přímo k němu.

Oči „panny a netvora“ se střetly, odhadujíce jeden druhého.

Zanedlouho přistoupila přímo k monstru a vztahujíce k němu ruku, přiložila dlaň na část lidské tváře a prsty jí pohladila.

Na to k ní stvoření naklonilo hlavu a nechalo se laskat teplem, jenž z její dlaně vycházelo. Jedno z obřích klepet se objevilo za

jejími zády, a s nevídanou něžností, jenž by mu ztěží někdo přičítal, jí pohladilo po vlasech.

Zanedlouho tvor odcupital stranou a uvolnil Feye přístup ke kamennému stolci s dýkou.

Stála nad ní a kochala se genialitou jejího vyhotovení.

Vrutovitý křišťálový jílec, vyzařoval veškerou čistotu, jenž se z pozemského světa vytratila, pod vlivem stále více a více se

rozpínajícího zla a zloby. Průzračné, vodou tvořené zubovité ostří honosilo se světlem nekonečného života. K dýce byla

přiložena i stříbrná, drahokami osázená pochva.

S posvátnou úctou uchopila jílec a opatrně vsunula ostří do pochvy. Maje zbraň bezpečně při sobě, pohlédla na monstrum a s

němým poděkováním poklonila hlavou.

K překvapení všech na břehu, oplatilo jí stvoření stejnou měrou.

Tak, jako se dostala na ostrůvek, vrátila se na hřbetu ryby i zpět na souš.

Jen na pár vteřin setkaly se blanité oči krokodýlů s pronikavým žhnoucím zrakem Feyi a ihned na to se s výpomocí mohutných

ocasů odplazili k vodě a zmizeli v jejích hlubinách.

Muži nebyli schopni jediného slova.

Feya ukázala na část jeskynní stěny a v ní se objevil modrý světélkující portál.

„Je čas.“

 

   Jen co za časného večera zařídili tábořiště, je Feya opustila. Snad se chtěla vyhnout otázkám, jenž by mohli padnout, neboť na

ně sama neznala odpovědí. Až poté,co se dostali zpět do reálného světa si pomalu začínala uvědomovat, co udělala. Potřebovala

si v klidu vše nechat projít hlavou. Nebyla však jediná.

Po setmění vedla se okolo planoucího ohně vzrušená debata, která měla odhalit mnohá doposud skrytá tajemství.

Přísahám, že jsem nic takového nikdy v životě neviděl. Mazlila se s tou zrůdou, jako by to bylo nějaké sladké koťátko, a ona jí

nechá, s poklonou, vzít dýku. Ryba jí veze na hřbetu jako nějaká velká loď, krokodýli utečou, jen se na ně podívá a na jedno

jediné gesto se otevře průchod do našeho světa. Skoro bych si začal myslet, že.....“

Baile se zarazil a podíval se po ostatních.

Jen to řekni,“pobídl jej Nemed.

„Celou dobu jsme pátrali po klíči předmětu, ale nenapadlo nás, že by klíčem mohl být člověk. Vlastní Cromova dcera. Mapa

tehdy nelhala, když poukazovala skrze místo nálezu klíče na osadu bojovnic. Klíč nás objevil sám a celou dobu byl s námi.“

Jak to, že jsme si toho nevšimli. Vždyť pravda přímo bila do očí. Znala cestu, veškeré její nástrahy a nebezpečí,“ divil se Baile.

„Pod svícnem prý bývá největší tma,“ odvětil Nemed.

„Navíc jsem přesvědčený, o tom, že o osudu, jenž pro ni Crom přichystal, neměla nejmenší tušení, stejně jako o tom, že je

jejím otcem.“

Dobře, ale to pořád nevysvětluje ten Tristanův amulet.Když je Feya klíčem, proč potřebovala k otevření cesty Tristana,“ pravil

Denic

„Myslím, že nebude potřebovat jen jeho.“

„O čem to mluvíš,“ zeptal se Baile a Tristan na něho upřel svůj posmutnělý zádumčivý pohled.

Nemed chvíli váhal, zda má svou domněnku vyslovit nahlas.

Napadlo mě, to až když Feya vložila Tristanův amulet do otvoru v soše.“

Kontakt