Tajemství víry (2007) - Kapitola sedmá - Nalezení sebe sama - ukázka 2.

08.08.2010 11:04

  Elise vstoupila po boku Gabriela do stavení a plna znepokojení našla svou sestru schoulenou na loži z kožešin, s tváří schovanou v ohbí paže.

"Tharo?"

Bleskově si setřela slzy a poté s ne příliš podařeným pokusem o úsměv pohlédla na Elisu.

"Co se děje?"

Usedla vedle ní z jedné strany a Gabriel, který ji starostlivě pohladil po celé délce fdlouhých temných vlasů, zase po straně druhé.

"Ty jsi plakala?"

"Něco tě bolí," přidal se ihned s otázkou Gabriel.

"Srdce," odpověděla zlomeným hlasem a zbavila se slzy, která se pokoušela utéct z konečků jejích řas.

Gabriel ji  vzal za ruku a sestra objala kolem ramen.

"Nepřijal to," zeptala se opatrně.

Jen zavrtěla hlavou

"Proč jen musí být láska tak komplikovaná?"

Elisa se pousmála.

"Protože s jednoduchostí by ztratila na kráse a jedinečnosti."

Opřela se znaveně spánkem o Elisino rameno a Gabriel ji znovu pohladil po vlasech. To, co se odehrávalo v jeho dětské mysli, zůstane tajemstvím, ale v rysech tváře se odrážela veškerá síla citu a bratrské lásky, kterou k Tharě choval. Byla-li nešťastná ona, byl nešťasten i on. Od dětství je k sobě vázalo velmi silné pouto, které se po smrti jejich matky ještě více upevnilo.

Zvenčí se ozvalo zaklepání na plachtovinu halící vchod. Jakmile Elisa vyzvala nezmámého ke vstupu, plachtovina se nadzdvihla a do místnosti vrstoupil Edmond se směsicí studu, rozpaků a lítosti v obličeji.

Elisa přelétla pohledem od něho k Thaře a poté spěsně vyhrkla: " My vás necháme osamotě. Pojď Gabrieli půjdeme si ven hrát."

Osaměli a mlčky hleděli jeden na druhého.

"Odpuť mi, nechtěl jsem tě ranit. Mé chování bylo naprosto pošetilé a bláhové. Nemám právo tě soudit. To co jsem řekl mne upřímně mrzí. Ani nevíš jak rád bych to vzal zpět. Učinila si pro mne tolik a já tě zklamal. Do smrti si ti budu vyčítat. Snad ze mne promluvil hlas mého otce a to mě děsí víc, než si dokážeš představit."

"Stal se tvou noční můrou," zareagovala náhle Thara.

"Ano," přiznal stále nesvůj. "Od mých šesti let až po současnost."

"A předtím?"

"Předtím není nic. Jen chladná temnota, která mne svírá pokaždé, když se k ní v myšlenkách jen přiblížím."

"Možná že právě tam je ukryta odpověď na otázku proč stále i po letech tolik nenávidíš svého otce a v tvé duši je žal, který ač léty umrtvován, stále existuje. Někdy se dívá přímo z tvých očí. Snad bych se mohla pokusit tu temnotu osvítit. Pokud bys chtěl."

"Zradil jsem tvou důvěru ve mě a ty mi přesto chceš pomoci?"

"Víš, neznámé nás mnohdy děsí. Vyvolává v nás paniku a snahu bránit se před ním stavbou obranných zdí vlastní mysli. Pokud je prozkoumáme, záleží již jen na nás jak se s novými věcmi dokážeme vyrovnat. Zda je zavrhneme, či se pokusíme je přijmout a žít s nimi. Je jen na tobě, dokážeš-li jít neznámému vstříc s otevřenou myslí, potlačit vžité předsudky a přijmout mou nápomoc, nebo se uzavřeš jako mnozí jiní na tomto světě do říše napsaných slov a odmítneš pochopit vše, co by z nich vybočovalo, ba dokonce je popíralo. První krok si učinil tím, že jsi přišel jsem a věř mi, že by nebylo šťastnějšího člověka než mě, pokud bys svedl touto cestou kráčet dál a přijmout ji. Je to však jen tvé rozhodnutí a já jej budu respektovat ať je jakékoliv."

"Pověz mi ale jak by bylo možné nalézt něco, co není?"

"Sám si to vyslovil. Můžeme-li něco nalézt je to pouze ztraceno. Domnívám se, že se v tvém dětství odehrálo cosi, co přimělo tvou paměť vše potlačit, aby ses netrápil. Jestliže mi důvěřuješ, mohu se o něco pokusit."

"Důvěřuji ti celou svou bytostí," špitl zvláštně zjihlým hlasem, jenž nedával prostor pro možnost jeho tvrzení popřít.

"Srdcem snad. Mysl však stále tápe a právě ona nám musí vydat své tajemství. Chceme-li, aby nám byla v naší snaze nápomocna, je nutné ji přesvědčit, že tobě ani jí nehrozí žádné nebezpečí ani újmy. Elisa dokáže nahlédnout do minulosti a částečně i do budoucnosti člověka, jehož paže blízké srdci se dotýká. My však potřebujeme, abys do své minulosti nahlédl sám a s tím ti pomohu."

"Dobrá," svolil rozhnout podstoupit cokoliv co jej čekalo.

 

  Zatímco Thara připravovala sypkou směs z nejrůznějších bylin, jichž bylo k pokusu nutno použít, dlela Elisa s Gabrielem u lavice při stěně stavení a společnými silami vytvářeli na zemi obrazce z drobných kamínků.

Na návsi se objevil Valentin a zamířil přímo k nim.

"Dobrého dne vám přeji."

Gabriel se usmál a zvolal : "Valentine, přidej se k nám."

"Myslím, že tak hezky jako tobě a tvé sestřičce by se mi to ztěží kdy podařilo. Á... málem bych zapomněl. Cestou sem mi kroky zkřížilo štěstí a pomohlo mi cosi najít."

Zpoza zad vytáhl z kusu dřeva vydlabanou lodičku s plachtou z dubového listu, jenž byla až po okraj naplněna borůvkami.

"Tady máš," řekl a podal ji Gabrielovi.

"Děkuji."

"Není zač.

Gabriel si lodičku obdivně prohlížel a poté se s chutí pustil do spořádávní borůvek.

"A tady," dodal Valentin, zpoza svého opasku vyndávaje kytičku z bílých kvítků, " něco pro anděla pozemského."

Elisa si od něho kytičku převzala a krátce jej políbila na rty.

"Kéž bych štěstěnu potkával častěji."

Usmála se a pohladila jej po tváři, což z povzdálí, aniž by to kdokoli z nich tušil pozoroval Imrion.

"Hledám Edmonda. Nebyl tu?"

"Je uvnitř s Tharou. Zdá se, že se nepohodli. Snad to nyní vyřeší."

"Podle všeho co se odehrálo v táboře to vypadá, že mu pověděla o svých schopnostech a on to nepřijal zrovna nejlépe."

"Asi to tak bude."

"Znám Edmonda dobře. Je to skvělý muž. Vyrovná se s tím, jen k tomu bude zřejmě potřebovat víc času. Byl ze všeho tak nešťasten, že nyní jistě snaží vše napravit."

"Kéž bys měl pravdu. Přála bych Thaře tolik dobrého, jako se podařilo najít mně."

 

  "Lehni si," vybídla jej Thara a z dřevěné misky nasypala do plápolajícího ohně bylinný prášek. Po místnosti se v mžiku rozprostřela podivná, jemně nasládlá vůně. Přisedla k němu na lože a vzala do dlaní jeho levou ruku.

"Ještě než začneme, chci abys věděl, že ať se bude dít cokoliv, jsem tu s tebou a neopustím tě. Nepřipustila bych, aby ti někdo ublížil, to přísahám. Nyní zavři oči. Vnímej pouze vůni kolem sebe a můh hlas. Vše se zastavuje. Slyšíš ozvy svého srdce. Bije klidně a pravidelně, a ty jsi s každičkým jeho úderem uvolněnější a klidnější."

I ona zavřela oči a pokračovala dál, soustředíce na propojení jejich spirutuálních cest.

"Nyní máš před sebou husou mlhu. Ničeho se neboj a vstup do ní. Jsem stále s tebou. Prostupuješ jí dál a dál stále kupředu. Pozvolna začíná řídnout a ty před sebou spatříš dveře. Jsou z masivního dřeva opatřené zdobným kováním. Ničeho se neboj, otevři je a vejdi dovnitř. Pověz mi, co nyní vidíš?"

Edmond se zhluboka nadechl a špitl: "Vidím dlouhou kamennou chodbu plnou hořících pochodní. V jejích zdech je nespočet dalších dveří."

"Jsou některé z nich nějak odlišné, divné?"

Edmond se rozhlédl po chodbě a tu v dáli na opačném konci chodby postřehl podivně pokřivená dvířka, která v kombinaci se dvěma planoucími pochodněmi a po jejich levé i pravé straně, připomínaly křičící ústa pekelného démona.

"Ano, jsou proti mně. Vypadají hrůzostrašně. Jako by vedly do světa zatracených."

"Je to jen klam Edmonde. Chtějí tě od sebe odpudit. Ty jim to však nesmíš dovolit. Přistup k nim a otevři je."

Ač naplněn podivným pocitem, který nedokázel blížeji specifikovat, přeci jen ji poslechl. S přemáháním sáhl po závoře, odendal a dveře otevřel dokořán. Náhle chodba zmizela. Stál uprostřed listnatého hvozdu, jehož zlatem zbarvené listí prozařovaly paprsky podzimního slunce.

"Jsem v překrásném hvozdu. Znám to místo. Je mi pět let. Často si sem chodívám hrát. Někdo volá mé jméno."

"Kdo je to?"

Ze široka se usmál pln lásky k osobě, na níž hleděl.

"Má matka. Je nádnerná. Vždy jsem zbožňoval tón jejího hlasu. Tak hebký, jemný. Poznam bych jej mezi tisíci. Pod mračna temná by Luna musela skrýt svou tvář, před září plamenů laskavosti a něhy v jejích očích, temných jako hlubiny oceánů. SLuneční jas zasnoubil se s délkou jejích vlasů. Sedími na zemi ve spadaném rudém listoví u kotlíku s vroucí vodou."

Jemně se zamračil, jak zkoumal její činnost.

"Vkládá do něj nejrůznější čerstvě natrhané i drcenné byliny. Bere si z mých prstů snítku jeřabin a vplétá si ji do vlasů za pravým uchem."

Malý Edmond se posadil vedle matky a pozoroval ji při práci.  V úsměvu se na něho zadívala a pronesla :"Chceš mi pomoci?" "Ano." Vzala krabičku s jemným práškem a podržela ji před Edmondem.

"Vezmi špetku rozdrceného kořeně kozlíku a přidej ji do kotlíku."

Udělal co mu řekla.

"Výborně, jsi šikovný. Tak tedy, kořen kozlíku, meduňka, mateřídouška, divizna, řebříček. Teď to ještě jednou promícháme hezky ode dna a až  lektvar vychladne, přidáme drobety medu, aby Charlotte chutnal."

"A po něm už bude moci usnout"

"Jsem si tím jistá."

Chlapec zaváhal, jako by nevěděl zda svou otázku pronést nahlas.

"Maminko, podíváš se do mé budoucnosti?"

"No, já nevím." Přimhouřila jedno oko, ale stále se usmívala, hrála si s ním.

"Prosím," žadonil tím nejsladším hláskem, jaký jen svedl.

"Naučil ses jména andělů, tak jak si přál tatínek?"

"Naučil."

"Tak tedy dobrá, podej mi levou ráku."

Svíraje Edwardovu drobnou dlaň zavřela oči a plně se soustředila na své vidění. Po celou dobu mlčela, nevydala jediného hlásku, téměř se zdálo, že ani nedýchá. Pak, stejně náhle jako se její strnulost dostavila, opět odezněla a ona znovu s úsměvem pohlédla na  Edmonda.

"Co jsi viděla," ptal se pln očekávání.

"Vyroste z tebe silný muž, pravý rytíř laskavého a udatného srdce, moudré uvážlivé mysli a pádné ruky. Nebude cíle, jehož by šíp z tvého luku minul."

"Budu tedy lukostřelcem?"

"Ano, a výtečeným. Tvým životem se stane ochrana nevinných a utlačovaných. Jednoho dne potkáš někoho, kdo ti zachrání život, po všech stránkách jak jej jen zachránit lze. Je tvým osudem. Drž se jej."

"Ale jak ho poznám?"

"Máme mnoho společného. Mír a klid duše vetkne ti jeho dech. Stiskem ruky zbaví tě chmur tvých všech. Až  do bludného zapovězeného labyrintu vkročíš, štěstí své na křídla jeho bezpečná vložíš. Spatříš-li očí jeho něžnou zář, pak poznáš lásky pravou tvář. Přejdi plané řeči mocnosti lidu, a tobě i jemu dostane se zaslouženého klidu. Pozor však dej, ať křivda a zášť nezpůsobí jemu žal, nebo on by život svůj pak za tvůj dal."

Zhluboka se nadechla, oprostíce se od doznívajícího vlivu svého vidění a  šibalsky na Edmonda mrkla.

"A teď  zjistíme, zda-li ses vskutku andělům naučil. Jaké vlastnosti nesou tato jména : Itqal, Jelial, Tezalel, Theliel,Habbiel,Sagnessagiel, Achaiah, Serafiel, Terathel, Rahmiel a  Vasiariah."

Na kratičký okamžik zapátral v paměti.

"Itqal je harmonie, Jelial-vášeň,Tezalel - věrnost, Theliel-láska, Habbiel - oddanost, Sagnessagiel - moudrost, Achaiah - Trpělivost, Serafiel - mír, Terathel - svoboda, Rahmile-soucit a Vasiariah  je andělem spravedlnosti."

Pohladila ho po vláscích a odměnila se mu tím nejlaskavějším výrazem, jaký pro svého syna měla vždy uschován.

"Jsem na tebe pyšna a otec bude večer jistě také."

Posmutněl.

"On mi to však nikdy nepoví."

"Ale ano, musíš v to věřit. A pokud přeci jen ne, pak ti to budu říkat já až do zkonání světa."

Objala jej a zašeptala mu přímo do ouška :" Mám tě ráda, můj drahý chlapečku."

"Také tě mám rád, maminko."

Pohlceni ve vzájemném objetí otevřel malý Edmond oči a zneklidněl, spatřic přicházejícího otce v doprovodu dvou neznámých mužů.

"Otče," podivil se a jeho čelíčko se svraštilo starostí. Thara jasně cítila jak se Edmondovy zkracuje dech a srdce začíná sprintovat v četnosti ozvů.

Matka se ohlédla přes rameno a vstala.

"Jacquesi, to je překvapení. Myslela jsem že si odjel na obchodní schůzku."

Muž pohlédl do kotlíku a poté, bez jakéhokoliv slitování uštědřil Edmondově matce tak silný úder do tváře až  upadla.

"Ne, otče," vykřikl malý Edmond a přitiskl se k sedící matce, aby ji zaštítil vlastním tělíčkem.

"Takto učíš našeho syna pravé víře Anno Marie," zahřměl hlubokým drsným hlasem.

"Svými skutky se rouháš Bohu a hanobíš jeho  jméno!"

"Ne, tak to přeci není. Já......"

"Mlč, čarodějko," okřikl ji s rukou zdviženou a připravenou k dalšímu políčku. Na poslední chvíli se však rozmyslel. Jeho jeho zlostí se třesoucí trup naznačoval, že výčet jeho výtek ještě zdaleka není u konce.

"Měl jsem  poznat co jsi zač již před sňatkem. Nyní učíním všemu přítrž a napravím chyby, jichž jsem se dík tobě dopustil. Nedovolím abys svedla na scestí i mého syna, ženštino. Chopte se jí"

Na to se zmocnil chlapce s křikem se držícího matčiných šatů a za pomoci oněch dvou mužů ho od ní odtrhl. Držíce jej zmítajícího se v podpaží, jako obyčený pytel obilí, skopl kotlík z ohně a poté již kráčel za muži, vláčícími mezi sebou prosící Annu Marii.

Dorazili k hradboví poblíž Edmondova rodného sídla. Tam na ně již čekali všichni ti, jenž byli bezmezně oddáni svému pánovi Jacquesovi de Saint Brieuc a společně s nimi i kněz, pevně svírající kříž a nádobku se svěcenou vodou.

Muži hodili Anne Marii k hradboví tak prudce, že narazila bokem o stěnu a svezla se podél ní k zemi.

Kněž přistoupil obřadní chůzí k Jacquesovi, stále svírajícímu chapce v silných pažích, konečky prstů namočenými ve svěcené vodě, načrtl Edmondovi kříž na čele a přidržujíce dřevěný krucifix před jeho obličejem odříkal latinskou formuli pro očistu duše od ďábelských sil. Pak si jej převzal, aby poskytl svému pánovi volnost pohybu.

Otec hrubě stiskl Edmondovi tvářičky a vychrlil : "Nyní se dívej jak oddělujeme zrno od plev."

Přistoupil k Anne Mari a pln nenávistné pýchy, sledoval jak padla na kolena a přidržujíce se cípu jeho kabátce se přimkla těsně k jeho nonám.

"Se mnou učiň co chceš, ale prosím odveď Edmonda. Nenechávej ho trpět tímto pohledem."

"Utrpením očistí se duše lidská od zla. Ať ví, co dělat s lidmi jako jsi ty."

"Prosím ne. Nedělej to. Je to tvůj syn. Smilování!"

Vytrhl kabátec z jejích rukou a kolenem jí od sebe odstrčil.

"Nejsi hodna ani odpuštění ani projevů jakýchkoli milostí." procedil skrze zaťaté zuby a serval jí z hrdla malý stříbrný křížek.

"Ba ani znamení Krista. Kéž tvá duše navždy hoří v plamenech pekelných, ďáblice."

"Prosím, odveď ho. Zapřísahám tě. Odveď ho odtud."

Neposlouchal ji. Hluchý k jejím prosbám se od ní odvrátil zády a zamířil k lidu čekajícímu u uměle navršených hromádek kamenní opodál.

Očima plnýma slz se zadívala na uplakaného křičícího Edmonda a zavolala na něho: "Miluji tě, Edmonde. Pamatuj si to. Vždy tě budu milovat."

V okamžiku kde se Jacques de Saint Brieuc sehnul pro první kámen, stiskl Edmond drtivě Thařinu ruku. Přikryla ji svou druhou dlaní a plně zabrána do výjevu, kterému přihlížela stejně jako on špitla: "Jsem s tebou, nezapomeň."

Otec pevně sevřel jeden z kamenů v prstech, a poté jím zcela bezcitně mrštil proti Anne Mari,s přímým zásahem do spánku. Po něm začali házet i ostatní. Zahájil se tak zcela bestiální rozsudek, bez obhajoby, odsouzení a co hůř bez jakéhokoliv podmětu, který by byl takovéhoto zvěrsta hoden. Zde nešlo o potrestání hříšnice. Byla to vražda na nevinném.

Plačící Edmond se zděšeně díval, jak kamenují jeho vlastní matku k smrti, zoufale se snažíc vykroutit a zachránit ji. Co však zmůže malý chlapec proti takové přesile. S posledním výdechem utkvěl uhasínající pohled Anne Marii de Saint Brieuc na jejím milovaném synkovi, který pod tíhou událostí v pevném sevření kněze ztratil vědomí.

Thara prohlédla, vnímajíc jak jí po tvářích sklouzávají slzy soucitu, nad hrůzou jíž Edmond prožil. Sklonila se nad ním, uschovajíc jeho obličej v závoji svých rozpuštěných vlasů, vtiskla mu jemný polibek na chmurné čelo a tichounce pronesla: "Nu šur samacháš ej tuma chaný."

Na to se v sedu opět napřímila a pohladila Edmondovu ruku, neustále pevně svírající její.

"Až ti povím, navrátíš se zpět ke mně, skrze chodbu s mnoha dveřmi a mlžný závoj až ke světlu z něhož vychází můj hlas. Vše, co jsi spatřil bude zapsáno v tvé paměti, avšak bez žalu a bolesti, jež bys cítil. Veškeré staré rány budou zhojeny úsměvem tvé matky. Vybavuj si ji v okamžicích, kdy byla šťastná a tvá duše bude svobodná. Nyní pojď ke mně a procitni."

Po chvíli se Edmondova víčka zachvěla a pohled v otevírajících se očích zachytil Tharu nad ním.

"Jak jsem mohl zapomenout?"

"Byl jsi malý chlapec. S dospělým by něco takového těžce otřáslo, což teprve s dítětem. Někdy se podtata člověka tolik obává o zdraví svého nositele, že jej raději zastře oblakem nevědomosti, aby nemusel déle trpět. To se stalo i tobě."

"Nazýval ji ďáblem, ale to on byl jeho dokonalým učedníkem. Byla nevinná, naprosto nevinná, jako ty. Můžeš mi kdy odpustit, co jsem ti dnešního jitra řekl?"

Pousmála se.

"Odpustila jsem ti již v okamžiku kdy jsi vešel."

Pomalu se vší opatrností ponechávajíce jí dostatek možného prostoru, aby se odtáhla, pokud by tak chtěla učinit k ní vztáhl svou dlaň ve snaze ji pohladit po tváři. Než se k tomu však stačil byť jen přiblížit, ozval se zpoza plachtoviny Valentinův hlas.

"Edmonde. Omlouvám se jestli vyrušuji, ale Godefroy mě poslal, abych tě našel. Chce si se všemi promluvit"

"Dobrá už jdu," zavrčel, neschopen se ubránit se rozhořčení z tohoto nepříjemného vpádu.

Zadíval se opětovně na Tharu s výrazem plným něhy.

"Děkuji ti za vše."

"Není zač. Ráda jsem pomohla."

Pousmál se a poté, ač velice nerad musel se pustit její ruky a vstát z lože.

"Na brzkou shledanou," rozloučil se a zamířil k plachtovině.

"Edmonde?"

"Ano."

"Věz, že vše zlé zmizí tak rychle, jako přichází déšť, po němž touží vyprahlá zem."

"Déšť? Vždyť na nebi není jediného mráčku."

Jen se usmála.

Způsobně pokývl hlavou a vyšel ven.

 Valentin se rovněž rozloučil s Elisou i Gabrielem a vydal se s Edmondem zpět k tábořišti.

"Je vše vpořádku," optal se jej Valentin, který už nedokázal déle vzdorovat zvědavosti.

"Ano, nyní snad již ano," odpověděl poněkud nepřítomně s pohledem upřeným kamsi do dáli.

Přicházejíc k potoku, v momentu kdy již měli ostatní rytíře na dohled se ozval hrom. Zatímco Valentin pokračoval dál, Edmond se zastavil a odvrátil obličej k obloze zatahující se kouřovými mračny. Během několikla vteřin začaly k zemi padat první hřejivé dešťové kapky, přinášející s sebou požehnání vláhy pro vše živé, jež zkomíralo dlouhým suchem a žízní.

Otevřel dlaň a jako v tranzu pozoroval jak se jednotlivé blyštící se krůpěje tříští o její povrch do tisíců drobných částic. Vše se pro něho zpomalilo. Déšť, pohyb jeho druhů i vlastní dech.

V hlavě se mu rozezněly hlasy a společně s nimi se v podvědomí odvíjely i obrazy, které se s nimi neodlučitelně pojily.

"Jednoho dne potkáš někoho, kdo zachrání tvůj život, po všech směrech, jak jej jen zachránit lze. Je tvým osudem. Drž se jej."

"Ale jak ho poznám?"

"Máme mnoho společného. Mír a klid duše vetkne ti jeho dech. Stiskem ruky zbaví tě chmur tvých všech. Až do bludného zapovězeného labyrintu vkročíš, ty štěstí své na křídla jeho bezpečná vložíš. Spatříš-li očí jeho něžnou zář, pak poznáš lásky pravou tvář. Přejdi plané řeči mocnosti lidu a tobě i jemu dostane se zaslouženého klidu. Pozor dej ať křivda a zášť nezpůsobí jemu žal, neb on by život svůj za tvůj dal."

"Chceš-li radu, pak naslouchej více hlasu svého srdce, než řečem druhých."

"Spatřil si někdy za deště po dlouhých horkých dnech tančit ptáky v povětří mezi padajícími kapkami?"

"Ano."

"Tak vzdávají své díky bohům za seslání vláhy k zemi a svlažení jejich žárem suchých peříček. I já si ráda zatančím v kapkách letního deště a přeci nejsem krutým sluhou ďáblovým, rytíři."

"Pouze jednou smíme cítit, co cítíme a vidět to, co nyní vidíme, neboť i když se po smrti zrodíme v jiné podobě, naše mysl a vzpomínky budou již navždy uzamčeny, abychom mohli čerpat nových. Proto, chceme-li cokoli učinit, konejme tak, dokud je čas. Rozumíš mi?"

"Rozumím," špitl sám pro sebe, přičemž se jeho pohled odvrátil od rozevřené dlaně a střetl se Godefroyovým.

Pokýval hlavou a ústy naznačil jen: "Běž."

Kontakt