Syn temnoty- kapitola druhá- Společensto- ukázka 1. (Připravuje se)

Jen co hvězdný vůz, vlády se ujímající stříbrné luny vyjel na svou dlouhou cestu po noční obloze, prozářila stromoví porost v okolí vesnice světla zažehlých ohňů a ukolébavku ptactva, ukládajícího se do říše snů narušila ozvěna rytmické hudby, dávající všem na srozuměnou, že slavnost právě započala. Množství pochodní a velký oheň uprostřed návsi, dodávaly vesnici jakýsi neobvyklý mystický nádech, jehož nevšední kombinace hrajících nástrojů jen podbarvovala. Vše probíhalo tak, jak Nya naznačovala. Žádné nářky ani žal, jen veselí, hudba a tanec uctívající podstatu duše zesnulého. Medovina tekla proudem, stoly se prohýbaly pod tíhou nejvybranějších pochutin, poháry si nestačily přiťukávat mezi sebou navzájem a jejich majitelé se bujaře bavili, střídajíce rozmluvu s ostatními, se sledováním mladých pohledných žen a dívek, ve vypracovaných formacích, tančícíh, kolem centrálního ohniště, za vydatné podpory hudebníků. Bubny, píšťaly, loutny, rolničky, dřívka, šalměje a mnoho dalších nástrojů předhánělo se ve vyniknutí své zvučnosti, čímž vznikaly nejrůznější skladby, které nenechávaly nohy přítomných v poklidu.

Jakmile se Lathar s Allasseem objevili na návsi, upoutala jejich přítomnost množství pohledů a lidé měli ihned o téma k řečem navíc. Nemohli si nepovšimnout změny jejich oděvů, jejichž výběr byl přizpůsoben dané příležitosti. Zda jej k němu přiměla Nyina rada, či jejich vlastní vůle se asi nedozvíme. Tak jako tak, jejich výsledné vzezření stalo se vskutku malebnou podívanou, zvláště pak pro zástupce něžného pohlaví. Ne každý den mohli spatřit urozeného, nadmíru pohledného elfa v dlouhém slavnostním rouchu z lehké látky v přírodních barvách, dokonale kopírující jeho postavu, činíce z něj bytost magicky éterickou, po boku jejich možného budoucího zachránce, v podobě muže tak hezkého a tajemně zajímavého, že v nejednom z vesničanů, probudila se žárlivost na přílišný zájem jejich milovaných protějšků, oblečeného do přiléhavého zdobně řešeného kabátce v odstínu královské modři a černých kožených kalhotách.

„Prozatím nevidím vidle ani kameny. To je vcelku dobré znamení,“ řekl tiše Allasseo.

„Být tebou bych s tím úsudkem ještě počkal,“ odvětil Lathar rozhlížeje se po davu. Uvědomil si, že podvědomě vyhledává jednu konkrétní tvář, na níž nemusel dlouho čekat. Žena s dlouhými rovnými černými vlasy, lehce spadajícími do čela nad velkýma chladně modrýma očima, snědší pleti, plných rudých rtů, výraznějších lícních kostí a nepatrněji protáhlejší brady, jejíž rysy mnohé vypovídaly nejen o bojovnosti její duše, ale i značné inteligenci, jenž ač zralejší, přesto měla v odvážněji řešených šatech, postavu jako mladá dívka, protáhla se do popředí a ihned za ní vyšla Nya, které to nezkutečně slušelo. V šatech o mnoho více látky prostší než byly ty, které měla na sobě bojovnice, bez nejmenších zákryvů vynikla ztepilost s tvary těla, kterých by jí mnoho žen slepě závidělo. Něžná ramena, bujná ňadra dmoucí se pod kamínky ozdobeným kouskem kůže světlé barvy, zcela odhalené vypracované břišní partie, štíhlý pas, oblé boky, pevná stehna a překrásné nohy, téměř až po kyčle vyčnívající z oboustranných, v části, šněrováním opatřenýc rozparků, jevily se jako okulibé zjevení pro každého muže a Lather nebyl vyjímkou. Bavíce se s bojovnicí, střetly se Nyiny oči s jeho v pohledu nikterak nepřátelském. Právě naopak. Pozdravil ji na dálku mírným pokývnutím hlavy, čehož mu oplatila stejnou měrou a zrovna tak její družka vedle ní.

„Mé tvrzení zdá se bylo vskutku předčasné,“ pronesl náhle Allasseo, což Latharovu pozornost ihned odvedlo k potížím, blížícím se ve ztělesnění Arna.

Kožené kalhoty, vysoké boty, opasek se širokou stříbrnou sponou, zdobné nátepníky a temně hnědý šátek na hlavě, zvýrazňující uhrančivost jeho vzezření, byly jedinými částmi oděvu, jež měl na sobě. Celou muskulaturu svého trupu, neskrývaně vystavil na odiv, přitahujíce k sobě ještě více pozornosti neobvyklou kresbou načrtnutou na kůži levého ramene a části hrudi. Výraz, který si držel v rysech, dával jen malou možnost odhadu toho, co chystá.

„Takže hosté nakonec přeci jen dorazili, jak je vidno.“

Svůj jedovatý jazyk zaměřil nyní ve slovech čistě na Latahra a přejížděje po něm „pichlavýma“ očima, pokračoval.

„Ač nerad, musím uznat, že jsem vskutku překvapen. Vždyť ty vypadáš téměř jako člověk.“

„Od někoho jako jsi ty, je to zřejmě považováno za poklonu. Škoda jen, že nesdílím názory ostatních,“ řekl Lathar naprosto klidně, což Arna popudilo mnohem více, než to, co slyšel.

„Tak dost. Teď mě poslouchej. Jeden jediný špatný pohyb a s chutí dokončím to, co jsem měl udělat už na mýtině.“

„Díky za upozornění.“ Do vzájemného častování se vražednými pohledy vstoupil znenadání Darenův hlas.

„Á, jste tu!“

„My dva se ještě uvidíme,“ dodal Arno přitlumeně, když Daren přicházel a vyslechnouce se zakončující poznámku: „bude mi potěšením,“ odkráčel.

„Vítejte,“ pravil Daren a s nadšením potřásl oběma, aniž by se tomu snad mohli jen pokusit nějak vzepřít, rukou.

„ Těší mne, že jste pozvání přijali.“

„Bylo nám naznačeno, že by to ani jinak nešlo,“ podotkl Allasseo.

„ No, to víte. Starší si potrpí na tradice, je lepší je raději příliš nedráždit.“

„Všimili jsme si,“ zareagoval Lathar vyvolajíce tak u Darena mírné provinilé pousmání.

„Chtěl bych vám poděkovat za to, co jste udělali pro Enguse. Při té silové přesilé Gurotů a skřetů jste riskovali vlastní životy. Ne každý by se takto zachoval.“

„Stvoření, jako jsou Guroti a jim podobní je zapotřebí vymýtit z této země. To nás za nimi vedlo. K pokusu o záchranu toho muže došlo jen pouhou souhrou náhod, během honby za nimi,“ řekl Allasseo.

„I přesto.“

Daren naokamžik zaváhal, jakoby nevěděl jak začít.

„Omluvte mou smělost, ale rád bych se na něco zeptal. Vy jste byli jen dva a jich tolik. Měli jste nějaký plán?“

„Dostat je od něho a zabít,“ odvětil Lathar stroze.

„Dobrý plán.“

„Teď se zeptám já na něco tebe,“ pronesl Lathar dříve, než by se Daren stačil nadechnout k dalším slovům.

„Jen do toho.“

„Ta žena, o níž se mluví v proroctví – žena od narození obdařená výjmečnými schopnostmi, kterou bych měl doprovázet. Kdo to je?"

„Má sestra-Nya.“

Tato překvapivá odpověď, jej přiměla neprodleně pohlédnout jejím směrem, v čemž jej Daren, povšimnouce si jeho zvláštního zachování se, napodobil.

„Támhle je! Celý večer ji hledám. Omluvte mne prosím. Přeji příjemnou zábavu,“ dodal v úsměvu spěšně a zamířil k ní.

„To ledacos mění, že?“

„Co máš na mysli.“ podivil se Lathar.

„Ale no tak, zaujala tě ještě dříve, než si zjistil, kdo že je tím záhadným jezdcem. Je půvabná, inteligentní, silná a bojovná osobnost s notnou dávkou tajemství. Líbí se ti, vidím to na tobě.“

„Asi máš horkost, příteli,“ zkonstatoval Lathar a opět se zahleděl do dáli.

„Když myslíš,“ završil vše s pousmáním Allasseo a učinil totéž.

Bojovnice mezitím kamsi zmizela a Nya s bratrem osaměla. N a přivítanou ji políbil na tvář a obejmul. Poprvé spatřil jak se směje. O čemsi se v krátkosti bavili a poté ji dle všech náznaků Daren vyzval k tanci, což s potěšením přijala. Dívat se na ni byl vskutku nezapomenutelný zážitek. . Ladnost pohybů, když nejprve našlapujíce na špičky, odhalujíce pružnost a krásu lýtek, obcházela Darena v kruhu, obkreslujíce obvod jeho ramen. Záplava vonících vlasů prolétnuvší vzduchem, když se v bezpečném bratrově sevření hluboce zaklonila. Taneční umění, pro něž se její tělo stalo chrámem, při němž modliti by se toužil nejeden z přítomných bojovníků. Štíhlé paže jako křídla motýlů, vznášejících se při zásnubách nad loukou plnou květin. Pohled vlka, pozorně naslouchajícího volání svého druhu. Smyslnost černého pantera plížícího se temnotou. V mlhavé paměti vybavil se mu střípek velmi staré vzpomínky. Dávno tomu již, co se stejnou energií a půvabem tančila pro něj jeho matka, aby jej v hlubinách černých lesů, jenž staly se jediným místem, kde jej mohla ochraňovat před zhoubným vlivem lidí, zbavila strachu z jejich hlasů. Se stejnou pozorností, jako tehdy pozoroval tuto zvláštní ženu, která v podobě lesních nymf, před nimiž satyrové padají na kolena, přišla na tento svět, zanechávaje nesmazatelné stopy, uchovávané pro bohy jako nejvzácnější poklad společně s její skvostnou, pro lid tolik znamenající, podstatou.

Leč, jak už se tak stává, nebyl jediným, kdo jí věnoval svůj zájem a pokud se přihlížející, duší barbaři, posilní přílišným množstvím zlatého moku, znamená to jen potíže.

Do zábavy mezi sourozenci vtrhl náhle podnapilý muž a nenechavýma rukama se začal dožadovat Nyiny vlídnosti.

„Hej! Nech toho a jdi si lehnout. Přebral si,“ zastával se Daren sestry.

„Nepleť se do toho, holobrátku,“ zabručel opilec.

„Budu se plést. Nech ji být a odejdi!“ Muž se ušklíbl a sklopil zrak. Tu se jeho pěst vymrštila proti Darenově tváři. Sám však nevěřil tomu, jakým způsobem se jeho ruka ocitla v záštitné dlani Nyi, která ji zarazila se stejnou silou, jakoby se ztrefil do zdi. Než by jen stačil nějak zareagovat, udeřila jej, zakončíč bdělé působení tohoto vrávorajícího jedince s krvácejícím nosem kopnutím vpřed. Stanovený osud se však v nejmenším nepozdával členům jeho družiny, kteří se odhodlali pomstít zhanobenou čest svého pána.

„Neměli bychom nějak pomoci,“ zeptal se Allasseo přihlížejíce této ruční výměně názorů a odvrátil zrak k Latharovi, právě, když dva kolem něj probíhající bojovníky, jenž se zjevně hodlali připojit, bleskurychle popadl za řasení oděvu a prudkým sražením je hlavami o sebe, je uvedl do stavu bezvědomí.

„To není dobrý nápad.“ Allasseo praštil loktem vzad, protočením paže v ohbí, srazil klouby prstů dalšího muže k zemi a odvětil: „Asi máš pravdu.“

Nya postrčila bratra do bezpečí za svá záda, pohotově zarazila předloktím dopadající paži, dupla vzbouřenci na nohu a bočním výkopem jej dostala od sebe. Vše měla pod svou kontrolou. Na protilehlé straně návsi se však začal zuřivě posouvat do popředí davu brunátný Arno, jenž se cítil povinován svým zásahem, aby ve svém zkresleném vnímání mohl Nyu zachránit.

„Ne, Arno! Nepleť se do toho,“ pokusila se jej, zachytávaje jeho nadloktí, pozastavit tmavovlastá bojovnice. Marná však byla veškerá snaha, neboť ohrožena-li je chlouba, na níž si bezdůvodně činí nárok, nepřesvědčí prchlivce zhola nic.

Zneškodníc útočníka nejlepším možným způsobem, jehož je u dotěrného muže vhodno použít, a to

nekompromisním použitím kolena, zavolala Nya: „Arno, Ne! Zvládnu to!“

Nesouhlasil s tím. Pomlacujíce jako žito pěstmi vše ve svém okolí, vřítil se Arno podoben skutečnému rozzuřenému tauru mezi vzbouřence, odvraceje jejich pomstychtivost na sebe, ovšem v mnohem tvrdším provedení, neboť k němu nepociťovali žádných zábran. Pustí-li se však do souboje dva válečníci, bývá pravidlem, že bez ohledu na dobu, postavení či moc nezůstává jen u pouhých ran. Toho se Nya, vnímaje Arnův vpád do celého konfliktu jako závažný problém, předem obávala. Její zlá předtucha měla po chvíli dojít skutečného naplnění. Soupeř v potyčce zavadil prsty o jílec svého meče, čímž tak přiměl Arna, jemuž se tento výjev vryl do mysli jako jasná výstraha, tasit a vesnicí prolétly první ozvěny klasického boje.

„Arno, dost,“ zařvala Nya, stále ve snaze vše dokončit postaru.

„Měním svůj názor,“ pronesl Lathar, pro něhož se urgentnost jejího tónu, stala jasným znamením vyhrocení všeho na neúnosnou míru a vykročil kupředu.

Pozorujíce jak Arno přehodil zbraň z jedné paže do druhé, se vnímání času pro princeznu zpomalilo tak, že naslouchaje tepům vlastního srdce a zrychlenému dechu, mohla jen v hrůze přihlížet, jak prolétnuvší ostří našlo svůj cíl. Mnohem horší však pro ni bylo zjištění reakce jednoho ze vzbouřenců, jenž v odezvě na tento čin, zbaběle odvrátil svůj hněv proti slabšímu a nezkušenému Darenovi, majícímu proti němu minimální šance. Sama, s holýma rukama, si pouze uvědomovala, jak její prsty stiskly jílec bratrova meče, v bleskovém pohybu, ve svém vnímání trvající celou věčnost, tasila a hrot zabodla do opovážlivcových útrob. V hrobovém tichu všichni přítomní ustrnuli. Nikdo se již ani nepokusil o jakoukoli agresi. Jen hleděli na zkrvavené ostří a Nyu, stojící jako mrtvolně bledý přízrak nad tělem. Oči se pozvedly k Arnovi. To, co se v nich zrcadlilo, Lather, ještě nespatřil. Nepředstavitelně silná kombinace bezmoci, zloby, nenávisti, bolesti a výčitek, promlouvající z ní takto se stejnou intenzitou a razancí s jakou při bezeslovném odchodu zarazila meč do půdy.

Před Arna náhle předstoupil Zolthar s rysy pokřivenými zlostí a hlavicí své hole jej dloubl do

ramene.

„Ty jeden nezkrotný hlupáku! Uvědomuješ si, co jsi způsobil? Pro tvou primitivní tvrdohlavost a vzpurnost byly ruce vyvolené potřísněni prolitou lidskou krví. Osud výpravy nyní spadá na tvou hlavu, barbare,“ řekl podrážděně a vytratil se mezi lidmi, pronásledován dvěma páry očí..........