Syn temnoty - kapitola čtvrtá- Pod povrchem (připravuje se)-ukázka 1.

Jiskřící koupel zlatých vlnek slunečních paprsků „pozřela“ celý probouzející se kraj k radosti z hlubin „vystřelujícíc salvy“ nachových beránků, v nejrůznějších skupinkách se rozbíhajících po nebesích, když se, nyní již jen devíti členné, společenstvo vydalo na další cestu. Překonávajíc nástrahy zákoutí hvozdu, setrvávaje v blažené nevědomosti, nemohl nikdo z nich ani v nejděšivějších nočních můrách vyčíst, k čemu se chystá v dálavách před nimi.

Vítr burácel, země pukala v usedavém pláči, rozbrázděná jako srdce staré matky a temná mračna „klokotala“ v bodu varu nad štítem zlověstné Hory nářků, v jejímž nitru se usilovně pracovalo. Byl obracen kámen po kameni, roztíňány „žíly“ v jejích stěnách, kopáno a kutáno, odlamováno a tříštěno. Vše jen za jediným účelem. Najít to, co z velmi dobrých příčin bylo po desetiletí skryto. Zosobněnou zkázu, po níž vládkyně tolikero prahla.

„Má paní,“ přibelhal se s očividným nadšením Mael za Morrigan.

„Našli jsme ho.“

Přidržujíce před ní pochodeň, ji doprovodil až k centru dění, kde  se horda skřetů hromadila u svého objevu, pro něhož vynaložili tolik úsilí a riskovali vlastní životy.

„Konečně,“ zaradovala se s podivně tajemným úsměvem, dotýkaje se plochy obřího kvádru z jantaru, do něhož se zahleděla. Pokroucená polovyschlá mumie s dokořán otevřenými ústy a prázdným pohledem, byla již dlouho cílem jejího zájmu. Věděla o ní vše a přesto až nyní ji mohla konečně spatřit. Zbývalo tak málo.

„Vyndejte ho,“ přikázala a volným krokem směřovala napřed, do nedaleké svatyně zla.

Morriganino volné dlouhé roucho „tančilo“ tančilo v cyrkulujících poryvech vzduchu, objevujících se společně s jejím zaříkáváním. Mael stál po jejejím boku, nahlas předčítajíc řádky z kodexu podsvětí na kamenném podstavci u břehu ohnivé řeky, vyvěrající ze samotných hlubin země a sledoval dění kolem obětního stolce v kruhu obklopeného skřety, na němž spočívala ona mumie, vyproštěná ze svoho jantarového sarkofágu. Za okázalých světelných efektů, způsobených přítomností bludných duší, které v rámci kouzla vyvolala, se Morrigan pozvolna blížila ke konci obřadu, vrcholícího obětinou její vlastní krve, při níž si dýkou přejela po dlani a krev vtiskla na list knihy s načrtlým magickým okem.

„Pro krev si zemřel, z krve nyní tvá duše znovu povstane. Vysvobozuji tě z okovů a volám tě k sobě. Do této doby, do tohoto času, s požehnáním temnoty, procitni bojovníku a dokonči započaté dílo! Žíj, a já, tvá jediná paní a vládkyně nedopusím, aby tě kdokoli v práci přerušil. Žíj, jako svrchovaný vůdce vlastních poddaných, beze strachu ze smrti. To je mé přání, to je má volba. Poutníku z podsvětí, nyní žíj!“

S posledním zvolaným slovem, udeřil nenadále blesk do čela sochy obřího hada, ve chřtánu svírajícího masivní drahokam, přivodíc tak skřetům postávajícím okolo stolce leknutí, v němž odskočili o kus vzad. Jas svící a pochodní se zeslabil natolik, že se jedinými světelnými body staly ohnivá řeka a šarlatová obruč proudící energie, rotující kolem mumie, maje v sobě zřetelně patrné postavy éterických bytostí. Záblesk a naprostá tma. Po chvíli, jako při stvoření světa, rozhořel se první plamínek a za ním další a další, dávající opětovně svatyni její původní podobu. Nikdo ani nepromluvil. Všichni jen s rozličnými mírami očekávání upřeně sledovali rozkládající se mrtvolu. Nezdálo se, že by se něco změnilo. Žádný náznak pohybu, či pouhého pozvednutí hrudi v nádechu. Mohlo se snad stát, že by Morriganina kouzla selhala? Těžko uvěřit. Mael se krčil za svou paní a hrozil se toho, co se bude dít. Nejodvážnější ze skřetů se nakonec přeci jen přiměl ke zkontrolování situace. Se vší opatrností přistoupil ke stolci a po jistém přemáhání se nahnul kupředu. Jak nerozumné rozhodnutí to bylo poznal vzápětí. Bez jediné šance na sebeobranu se jeho hrdlo dostalo do drtícího sevření levé paže, na níž ještě visely cáry kůže.

Mael se pokuil jít druhovi napomoc, avšak Morrigan jej zastavila a s nevýslovnou potěchou pozorovala hrůzný výjev. Snad i zdi svatyně zděsily se nad obrazci, pro něž se staly promítacím plátnem. V záři pochodní vytvořil se nich obrys stojící mumie, jejíž kostrou procházelo světlo v místech, kde byla obnažena, držící zmítajícího se skřeta dobrého půl metru nad zemí. V jasné patrnosti odhalily i moment, kdy volný pařád prudce vyrazil proti útlému trupu a naskrz jím prostoupila svírajíce v dlani ještě tepající drobný orgán. Jakmile skřetova tělesná schrána dopadla ztěžka na zem, počal se stín kostry zhmotňovat s nabalující se svalovinou, šlachami, úpony, žílami, tepnami i kůží do zcela konkrétního stínu nahého urostlého mladého muže v plné životní síle.

„Dejte mu jeho oděv a přiveďte ho ke mně,“ pronesla Morrigan s úsměvem si prohlížejíc od hlavy až k patě svůj výtvor a odešla.

Kompozice stínů a plamenů svící dodávaly komnatě na intimním nádechu, podněcovaného výpary z vonných olejů a koření. Hlásky drobných zvonečků připevněných na závěsech, prozpěvovaly svou píseň, přizpůsobujíce se proudění vzduchu. K Morriganinu sluchu dolehlo cvaknutí dveří a ozvy párů nohou v těžkých botách, jenž rozhodně nepatřily skřetovi. Věděla moc dobře, co má nyní dělat a dala si patřičně záležet na tom, aby její záměr vyšel. Speciálně pro tuto příležitost se převlékla do dlouhé slavnostní černé róby s vysokými rozparky po obou stranách krásných, pevně osvalených nohou a vzdušnými rukávy, odhalující vše, co jen bylo na ženském těle k libosti oka muže, kromě intimních partií mistrně zakrytých motivy zdobných aplikací. Nenašel by se jediný muž, který by vnadné ženě v takovýchto šatech dokázal odolat.

Skrze lehkou látku závěsu, utkvěl její pohled na malebném zjevu vysokého mladého muže širokých ramen, oděného ve zbroji odstínu havraních křídel, stejně tak tmavých, pod lopadky sahajících hustých vlasů a upraveného klenutého obočí, zpod něhož se po komnatě rozhlížely dvě velké, záplavou řas obklopené modro-šedé oči. Prameny po stranách výrazného, mírně bledého obličeje, sepnuté na temeni v copánek, dávaly vyniknout jeho pohlednosti a mužnosti. Plnější rudé rty obklopoval upravený plnovous, jenž jeho podstatě vysloveně svědčil. Těžko uvěřit, že tato uhrančivá, naprosto nepřehlédnutelná bytost byla ještě před okamžikem, jen ubohým práchnivějícím pozůstatekm dávného prokletí .

„Vítej Rulfe. Jak se cítíš,“ zeptala se milým hlasem, sotvaže se s ladností pantera protáhla závěsy. Zdál se poněkud dezorientován, přesto však zaznamenal, co si na něj Morrigan připravila.
„Kde to jsem?“

„Rozhodně na mnohem příjemnějším míště, než si byl doposud. Víš, kdo jsem?“

„Morrigan.“

„Královna Morrigan, ano. Velmi dobře,“ odvětila scházeje ze schodů dolů k němu.

„Je vidět, že jsem známá i v jiných sférách než je tato.“

„Proč jsem zde?“

„Chci využít tvých vynikajících služeb.“

„Umím jen zabíjet.“

„A to bude také tvá práce.“

Začala jej obcházet dokola, jako lovec svou kořist.

„Existuje skupinka několika lidí, kterých se potřebuji zbavit, a ty mi k tomu pomůžeš. Mají více sil a nebezpečného odhodlání, než by si kdokoli pomyslil. Proto jsou hodni tvého umění. Je mezi nimi mladá žena, princezna Nya, tu se pokus ušetřit, mohla by se mi v budoucnu hodit.Udělej to pro mne,“ zastavila se před ním a tváří svou se přiblížila nepatrný kousek od jeho, „ a já ti splním vše, o čem se ti jen sní. Získáš moc a slávu. Uznání i strach všech. Budou před tebou padat na kolena a třást se. Dostaneš k sobě vlastní armádu. Pod mou ochranou budeš nezranitelný. Nesmrtelný. Nenajde se nikdo, kdo by neznal tvého jména.“

„O nic z toho nestojím,“ odsekl stroze, a zdálo se, že si stojí za svým.

„A co když ti dám to, po čem toužíš hluboko ve svém nitru? Tvé věčné přání. Jediný cíl, který tvé duši dodával poslední kapky sil v trýznivých plamenech podsvětí. Mír.“

Bylo jasné, že jej Morriganin návrh upoutal.

„Dokážeš to?“

„A ještě mnohem víc. Mnohem víc. Tak co? Dohodneme se?“ Odpověď na tuto otázku vyčetla snadno v náhlém svitu jeho očí.

„Dobrá,“ pronesla spokojeně a pozvedla dlaně tak, jako by na nich spočíval velký neviditelný podnos. Tu se v nich vmžiku zjevil Rulfův ztracený černý meč.

„Tady. Malý závdavek, aby tvé dílo dosáhlo patřičné dokonalosti.“

Téměř s náboženskou úctou převzal si zbraň, jíž vnímal jako nejvzácnější relikvii a na přivítanou obdivně přejel prsty po umělecky vytvořené záštitě v podobě draka.

„Nyní si odpočiň.Musíš načerpat dostatek sil.“

Dlouhým tmavě obarveným nehtem palce pravé ruky, jej pohladila po lícní kosti a s tajuplným výrazem dodala: „Sama se postarám o tvé pohodlí.“............