Syn temnoty - kaitola třetí- Skrytá hrozba- ukázka 3. (Připravuje se)

  Místo očekávaného zvuku vystřelených šípů, však zapěla „hymna“ dvou již známých luků. Pozvedl hlavu a zjistil, že je nepřátel zbavili sprškou šípů Allasseo s Arnem. Ještě však nebyl všemu konec.

„Rychle,“ řekl, vytáhnouc Nyu na nohy a společně, bok po boku, stanuli tváří v tvář skupině goblinských bojovníků.

Byli se jako jeden jediný člověk, v neuvěřitelné souhře pohybů, kryjíce si vzájemně záda, stejně tak jako si vypomáhaje. Spojenectví těchto dvou osob působilo na protivníky jako dokonalá zbraň, proti níž neměli nejmenší šanci uspět, natož jen pomýšlet na to ji zničit.
Tělo probodnutého goblina se právě jako pytel ovsa řítilo k zemi, když si podrážka, zakrývající drobné chodidlo dala dostaveníčko s bradou druhého v bočním výkopu. Jakmile si kolem sebe vytvořila dostatek volného prostoru, sehnula se pro jeden z volně ležících mečů. Přibližující se osvalené nohy jednoho, vzácně nadměrně osvaleného jedince, jí jasně naznačily, že nebude mít v nejmenším šanci se znovu napřímit a zaujmout obranné postavení, proto musela jednat pohotově.

Reálnou hrozbu neprodleně odstranila bleskovým, přesně mířeným úderem pěstí do goblinova rozkroku. Další goblin se blížil ze zadu.

Cítila to.

V obratu se dostala nepříteli dostatečně blízko k tělu na to, aby jej narazila na ostří. Z obou mečů následovně vytvořila kříž, jímž zastavila dopadající čepel, kopnutím dostala goblina přesně tam, kde jej chtěla mít, načež se úskokem přemístila mezi obě potencionální oběti. Jednou byl goblin, jemuž zásahem do jeho chlouby udělila dlouhodobý arest. Pohybem čepelí kolem boků vzad bez dalších okolků oba proklála.

Hrot Latharova meče se projel v širokém tahu po trupu agresora, když si povšiml troufalce vybíhajícího z davu směrem k Nye. Jen kratičké škubnutí a tu protivníka cosi na místě zastavilo. Nepatrný posun, škubnutí a znenadání jej do sebe vtahoval vzdušný vír. Děsivý výkřik, deroucí se z jeho hrdla, okamžitě zastavil skupinku útočících goblinů, jenž s vykulenými pohledy civěli na svého druha, jehož tělo na ně z výšky dopadalo. Tento zásah měl takovou devastující účinnost, že část srocených nepřátel rozprášil, v podobě vratkých „kuželek“.

Zbývalo již jen několik vzdorujících jedinců. Bylo však jen otázkou času, kdy je napadnou další.

Ocitl se s Nyou v přesném středu veškerého dění. Stáli vedle stebe tak, že jeden měl přehled o stavu vpopředí, druhý o událostech v týlu. Úhybný manévr a přesný zásah kolmo k lebce nalevo. Řez do boku s následujícím zásekem do zad vpravo. Jeden z netrpělivých goblinů v pozadí se rozhodl jít do akce dříve než se jim hodilo. Nya však věděla velice dobře, jak ho zkrotit.

Ve frontálním výkopu, jehož efektivnost znásobila chvilkovou oporou o Latharovo rameno a hodem dvou nožíku doposud „odpočívajících“ v opasku, skolila nejen jeho ale i bojovníka vedle něj.

„Pozor,“ ozvalo se nečekaně Latharovo zvolání, díky němuž se musela ve zlomku vteřiny rozhodnout, co dál.

Hluboce se zaklonila, právě když, z boku vycházející atakující ostří proletělo nad její hlavou. Ve vzájemném záchytu levých předloktí, které se sesmeklo do mnohem bezpečnějšího stisku rukou, zabraňujícímu pádu zarazil Lathar neprodleně svůj meč do země, aby si uvolnil pravou paži, sáhl do toulce připevněného za zády a hrot vytaženého šípu bez mrknutí oka zabodl goblinovy přímo do „ohryzku“. Ihned však musel čelit dalším dotírajícím opovážlivcům. To se ale Nya již vyhoupla zpět do stoje, připravena k boji.

Aniž by si kdokoliv z nich všímal, či si snad uvědomoval, že jejich ruce zůstaly propojeny, začal dotýkající se dlaně až vzhůru k loktům ovíjet zlatý provazec světelných paprsků. V tom se to stalo.

V jednom okamžiku nepřátelé na obou stranách a v druhém záblesk, procházející oběma meči do probodlých útočníků měnící jejich těla i těla ostatních zbývajících goblinů, co je bezprostředně ohrožovali v jemný černý oblak prachu. Nezbylo po nich nic víc, než poházené části zbroje a opuštěné zbraně. V naprostém šoku se na sebe zahleděli neschopni čehokoliv jiného.

Nedokázali si to nijak vysvětlit. Stav strnulosti ukončil až Lathar, když k sobě Nyu těsně přivinul, aby ji dostal z dráhy nalétávajícího monstra.

„Zolthare!“

„Hotovo,“ odpověděl ihned na Nyino zavolání, čímž tak uvědomil i zbytek společenstva, že nastal čas se stáhnout do magického úkrytu.

„Jdeme,“ zavelela a vydala se směrem k ochrannému kruhu. Lathar však zůstal na místě, srážejíc k zemi mrtvolu jednoho z přibíhajících goblinů.

„Lathare!“

„Běž, budu tě krýt.“

Úkrokem stranou se v posledním možném okamžiku vyhnul výpadu meče, nevídanou rychlostí, která rozhodně nebyla dána do vínku člověku se přemístil za goblinova záda, jeho krk sevřel v ohbí svého lokte a vmžiku jej zezadu naskz proklál.

Hlavice Nyina meče narazila do útrob dalšího útočníka, od nichž se prudkým trhnutím zbraň přemístila k protějšími cíli, jenž na sebe neomylně nabodla. Poté stačilo již jen příčné švihnutí vycházející ze zhora a další z aspirantů na nebožtíka byl vpánu.

„Na to zapomeň! Stahujeme se všichni.“

„Když zůstanu, máš mnohem větší naději, že se do kruhu dostaneš živá.“

„Já bez tebe neodejdu.“

Pohled, jímž na ní po tomto zdělení utkvěl, se nedal jakkoli vyjádřit slovy. Odráželo se v něm překvapení z čehosi doposud u lidí nepoznaného, mísící se s údivem a zvláštní vlnou tepla, kterou její slova vyvolala. On však znal slet budoucích událostí, jimž se musela i přes svůj odpor poddat, aniž by mu jakkoli bránila, neboť žil v přesvědčení, že dělá to nejlepší, aby ji udržel mimo nebezpečí.

Zrazu se Nyiny paže ocitli v sevření Arna a Colla. V tom samém momentu vyběhla mezi stromy další početná skupina goblinů.

„ Co to děláte? Pusťte mě!“

„Zmizte odsud, hned,“ pobídl Lathar oba bojovníky, kteří očivindě čekali i na něho. Nemusel tak činit dvakrát.

„Ne! Pusťte mě. Lathere, ne,“ křičela, když ji zmítající se, vlekli pryč.

Mohla jen bezmocně ze stále se zvětšující vzdálenosti přihlížet tomu jak se mezi ním a gobliny strhla řež, nemající obdoby.

„Nechte mě být, sakra,“ syčela rozlíceně, když ji dostali do kruhu a jejich stisk stále nepovoloval.

Allasseo, jenž se u linie kruhu střelbou z luku ještě zbavoval několika dotírajících nepřátel, zaregistroval co se děje, těsně před tím, než se mělo Zoltharovo kouzlo naplnit.

„Ne,“ uslyšel jen, když jej ruka Rue vtähovala dovnitř, zmarníce tak jehu snahu jít Latharovi napomoc. Byl to právě on, kdo řádění létajících nestvůr učinil jednou pro vždy konec, když se ve volnějším okamžiku zadíval na kruh a máchnutím paže zažehl v rozsypaném prášku namodralé plameny, vzápětí vytvářející gigantickou světelnou polokouli, přitahující k sobě monstra jako magnet, přinášející jim smrt, jen co se jí pokusili jakkoli narušit.

V té samé chvíli pocítil Lathar ostrou bolest, jak jej v nucené nepozornosti zasáhl goblin řeznou ranou do levého boku. Probuzená zloba, rozdmýchávaná pulzujícím šrámem na sebe v touze po odplatě nenechala dlouho čekatl. Ztřes se ten, kdož mu zkřížíš cestu. Urputný boj se strhl nejen na zemi, ale i v oblacích, kde se stvůry, které již objevili smysl magické polokoule ujímali obří zářící phoenixové, rodící se z ochranných plamenů. Skutečný střet světů světla a temnoty, s tichou podporou pozorovatelů uvnitř kouzel.

Viděla jej být se jako lva, bez ustání napadaného nenechavými „hyanemi“, jimž dával jejich počet příliš mnoho odvahy a v srdci cítila stále větší a větší nutnost mu pomoci. Nemohla jej tam nechat samotného proti všem. Šance padnout se zvětšovala s každým přibývajícím protivníkem, pokrývajícím nemalé ztráty těch, jichž se probuzený poloviční démon zbavil.

Muselo se něco stát a Nya k tomu byla ochotna použít i svého vzácného letitého daru.

V bitkách se skřety využíval veškerého svého umění boje, podpořeného výjmečnými schopnostmi, jenž mu v hněvu propůjčoval odkaz jeho otce. A tak, zatímco se čepel střetávala v nejrůznějších chvatech a výpadech s jinými zbraněmi, popřípadě, spíše však ve valné většině, s nejrozmanitějšími tělesnými partiemi, se jako zárakem dostávali nepřátelé do stavu beztíže, nenadále se stávali živými hořícími pochodněmi, mizeli v lačných útrobách kmenů okolních stromů a dalšími nahodilými vybranostmi končili své prohnilé životy. Nešlo to tak ale do nekonečna. Agresorů bylo příliš mnoho pro jeden meč a to věděl Lathar až moc dobře. Předvídal, že k tomuto stavu dojde a rovněž se mu naskytla vidina, jak všemu učinit přítrž.

Řešení v podobě vůdce, zdobícího svou hlavu helmicí s rohy, se nabízelo opodál a ku podivu se mu samo hodlalo vydat všanc, zaslepeno představou své velikosti, podaří-li se mu tohoto neobvykle odolného jedince udolat a jeho mrtvolu předhodit ostatním.

Stahujíce se do pozadí, vytvářeje jakousi pomyslnou nezdolatelnou zeď z vlastních trupů, poskytli svému pánovi a veliteli, možnost triumfu, po němž sám zatoužil, a Latharovi tak pohlédnout díky jeho zraku až do černočerné hlubiny skřetí duše.

Oči modré jako samo nebe upřely se na prsten, jehož rudý kámen se ihned rozzářil jako miniaturní pochodeň. Nyní stačilo jen málo. Natáhnout ruku s prstenem před sebe, zavřít víčka za usilovného soustředění a vykročit kurážně kupředu. Magické plameny se rozestoupily a opět slily v jeden právě na tak krátký okamžik, aby jimi stačila bez úhony projít na druhou stranu do „zóny zkázy.“

„Nyo,“ vykřikl Arno a pokusil se přiblížit k plamenům.

„Ne,“ zastavil jej Zolthar přiložením své hole k jeho hrudi.

„Tak přeci něco udělej! Zastav to.“

„Nemonu. Kouzlo se samo zruší jakmile pomine nebezpečí. Ne dříve. Nelze do něj nijak zasahovat.“

„A tohle bylo co?“

„Síla vůle, chlapče.“

„Síla vůle, jo? Jodnomu z nás tady zřejmě přeskočilo.“

Jiskřící steče mečů nesly se v odezvách hromů celou mýtinou, nemožno na ní nalézt místečka blaženého ticha. Plně zaměstnán úkolem zabít vůdce, si ani nevšímal, pozvolna se trousící gurotí „zdi“, jejíž část se vydala podpořit pár hlupáčků, jenž se osamělou Nyu pokusili napadnout, v klameném přesvědčení jednoznačného vítězství většiny.

Zmocňovala se jí podivná, doposud nepoznaný sorta strachu. Nikoli z nepřátel, ale pro události, k nimž by mohlo dojít. Lathar byl bezesporu jeden z nejlepších bojovníků, jaké kdy poznala. Naskytovala se minimální šance toho, že by jej některý z goblinů vymanil z pozemského světa a přesto jí podvědomí nedopřávalo míru. Jeho počínání jen letmo přihlížela v rámci vlastních drobných soubojů, skrze niž se propracovávala haldami goblinů k němu. A pak nastal zvrat. Zvrat událostí, odrážející se v pohledu Nyi v tom nejtemnějším.

Aniž by věděla jak, se Lathar z čista jasna objevil na zemi, kousek od zraněného, přesto stále neochvějně stojícího vůdce, kterého již naplňovala naděje mnohonásobně převyšující celkovou únavu těla. Možnost záchrany světa, skrývající se v nehybně ležícícm muži zrazu balancovala na hraně katastrofy.

Goblinů bylo ještě příliš mnoho. Ač se bila se vší vervou a nasazením, šance dostat se k němu v čas se propadala v nenávratno společně s její vírou.

Vůdce se postavil nad Lathara a pozoroval jej. Zdál se jako by paralizovaný. Snad ani nedýchal. Čas triumfálního vítězství nadešel.

Čepel goblinského meče se pozvedla do výše připravena svému majiteli posloužit k přivábení lačných spárů smrti, odnášející si bez rozílů duše všech do svého království. Poslední máchnutí, nic víc a hrozba pro královnu Morrigan bude jednou pro vždy odstraněna.

Sotvaže se ostří vydalo svou předem stanovenou trasou, vystřídala vysněnou girlandu úspěchu bolest a šok, zrodící se ve zraku spočinoucím na rukojeti nože, jenž Lahtar s hbitostí kočky zabodl do goblinova podbříšku dřív, než by jej stačil zasáhnout. Zvedaje se do stoje ještě stihl vůdci,který se zřítil do pozice na všech čtyřech přivodit dlouhou řeznou ránu na břiše. Přistoupil k němu, shodil mu helmici a chycením za pačesy zvrátil násilně jeho hlavu vzad.

Nyní byly již i na něm patrné známky únavy, v nichž jako by z posledních sil podťal vůdcovo hrdlo a poustěje jeho tělo na kyprou půdu, s pohledem kdesi v neznámu pronesl: „Je po všem.“

Hlasy goblinských rohů se vzápětí rozlehly celým krajem. Zbytky jednotek se v překotném úprku ztrácely v hlubinách lesa, rušíce tak účinek ochranného štítu Zoltharova magického kruhu.

Nastalo ticho, dokonalé ticho panenské přírody, honosící se září tisíců hvězd na stmívající se večerní obloze.

Stál tam jako osamělý útes uprostřed temných vod oceánu, zatímco se ostatní ubírali k němu. Stav nepřítomné mysli se rozptýlil s příchodem Nyi, která se se zrakem upřeným na mrtvolu vůdce zastavila vedle něho.

Jeho blízkost zafungovala jako spouštěcí mechanismus nahromaděných pocitů, dávajících na průchodu jejímu temperamentu, ruku v ruce kráčejícímu se zlobou. Chlad nadcházející noci ostře přerušil žár její dlaně, k údivu všech, se hlasitě v políčku obtisknoucí na Latharově levé tváři.

„Ještě jednou něco takového zkusíš a zabiju tě sama! Tou svou neoblomnou tvrdohlavostí si ohrozil budoucnost celého společenstva!“

Z očí jí div nesršely jiskry, když odcházela.

„Vypadneme odsud,“ zvolala nahlas, aniž by se otočila a ztratila se v šeru.

   Skřípění, rány od nejrůznějších dopadajících předmětů a hlasité projevy zloby, vycházející z královniných komnat, rozléhaly se celým jejím sídlem s intenzitou, před níž se skřeti klidili stranou, do nejčernějších skulin a děr, jen aby její hnev nedopadl na jejich hlavy.

Sluha Maelus se jen o vlásek shýbl před, nad hlavou mu prolétnuvším korbelem na víno. Morrigan jako rozlícená saň, házela se vším co jí přišlo pod ruku, neschopna se smířit s drtivou porážkou.

Byla to překrásná mladá žena uhrančivého vzezření, jímž by si lehce podmanila každého na něhož by si jen pomyslela a zlomila by jeho srdce. Pod pas dlouhé husté vlasy, temné jako nejhlubší rov, zdobily sličnou tvář dokonalé porcelánové pleti s plnými krvavě rudými smyslnými rty svádějícími k políbení a omamným pohledem smaragdově zelených očí, jež nosila černě obtažené jako kočka. Šat královské modři s hlubokým dekoltem, odhalenými rameny i převážnou většinou štíhlých paží, vyčnívajících z volných zvoncových rukávů, vysokými oboustranými rozparky, sahajícími až ke kyčlím a černým koženým korzetem, jenž je v hrudní části zdobil, nebývale zvýrazňoval půvaby její lepé postavy s úzkým pasem, oblými boky a bujnými ňadry, k potěše všech, kteří ji spatřili a sama Morrigan jim dovolila se na ni dívat. Vždy bezpečně věděla po čem touží a to si také vzala. Stala se tou nejpůvabnější „pandořinou skřínkou“ nosící v sobě podstatu ryzího zla v nejčitší escenci.

„Alácicí! Ta potupa, to ponížení,“ vypravila ze seve v křiku, smetouce jedním tahem ruky ze stolu ubrus s připravenými pokrmy.

„Chlouba temnot. Přízrak nebes, před nímž se třásl celý svět a rozdrtí jej na prach hrstka lidských červů! Zrada se trestá smrtí a i ta je pro ně příliš laskavá. Společenstvo pokračuje dál v cestě a to jen díky jejich neschopnosti!“

Stříbrný svícen se v nárazu o zeď, překutálel přes polovinu komnaty.

„Má paní, vždyť nejsilnější z bojovníků je mrtev, tak jak jste nakázala.“

„Jak jsem nakázala,“ zopakovala po Maelovi rozlíceně, obrátila se čelem k němu a gestem prstů pravé ruky nechala jeho tělo v levitaci zvednout ze země, přičemž mu hrdlo svírala neznámou mocí.

„Ty jeden nehorázný tupče. Nemluvila jsem o síle paží, ale duše. Té duše z níž rodí se přemíra odhodlání. Latharovy duše!“

Sotva patrným pohybem do uhlena zbarvených dlouhých nehtů se zmítající pokřivené skřetovo tělo s dunivou ozvěnou přirazilo ke kamenné stěně přímo pod stropem a hlava se mu sesunula na stranu, jak se dusil pod drtivým sevřením.

„Vlastně je to tvá vina. Měla bych tě ztrestat pro výstrahu všech.“

Pohledem sklouzla od skřeta ve výšinách k ohni, popraskávajícímu v útrobách masivního krbu, jehož strážily sochy zotročených, v okovech spoutaných, umrlců a v částečném zklidnění se zamyslela.

„Na druhou stranu těžko bych scháněla jiného tak do morků kostí prohnilého a zkaženého sluhu.“

Aniž by se přestala dívat do plamenů lehce pozvedla bradu, načež se Maelus zřítil zpět na podlahu z černého leklého mramoru.

„Dám ti ještě jednu příležitost. Je však poseldní. Ještě by ses mi mohl v něčem hodit.“

„Vládkyni temnot nikdo a nic neporazí,“ vykuckal ze sebe se zasýpáním, mnouce si zarudlý pás na krku.

„Správně.“

Morrigan se arogantně pousmála potěšena skřetovou vtíravostí.

„Velmi správně. Jednu bitvu jsem možná prohrála, ale válka ještě nezačala.“

Procházeje kolem stále ještě na zemi sedícího otřeseného sluhy v náznaku přejela ukazovákem před jeho hrdlem a stopy po škrcení se vytratily, jako by jich nikdy před tím nebylo.

„V první řadě musím smést do zapomnění veškeré důkazy té tristní události. Zbavíš mě všech, jenž kromě nás dvou vědí, co se stalo. Poslední co bych potřebovala, aby se to rozneslo mezi poddanými.“

Chopila se poháru s jakousi zarudlou tekutinou, jenž se sám od sebe naplnil po okraj a krátce z něho upila.

„Hlavní aktéři jsou mrtví, máš tedy o práci méně.“

Sluha nyní zaváhal, má-li se zmiňovat, že královna nemá tak zcela pravdu.

„Má paní,“ vysoukal ze sebe ve strachu.

„Jeden se vrátil. Je zasažen mnoha těžkými ranami. Bez vaší moci ale příliš dlouho nepřežije.“

Morrigeniny oči opět vzplály zlobou.

„Zabít,“ sykla přes obnažené bělostné zuby.

„Darmožrouty živit nehodlám.“

„Jak si přejete, má paní.“

„Potřebuji čas. Čas, kterého se mi nedostává,“ dodala v polokřiku a mrštila pohárem o zem až se tekutina do poslední kapky roztříkla všude kolem.

„Čím blíže mi společenstvo je, tím více jsem v ohrožení. Podcenila jsem je. Jsou více nebezpeční než se zdálo. Zvlášť ti dva. Musím najít pomoc. Něco, co by mi je jednou pro vždy odstranilo z cesty,“ pravila přecházeje neklidně komnatou sem a tam.

„Ať je to co chce, ať je to kdy chce, ale já jí najdu. I kdybych si pro ni měla zajít až do plamenů podsvětí.“

Sotva to dořekla, ozvalo se nelidské zvolání pohasínající všechny svíce i oheň v krbu, jenž v hrůze zahnalo Maela za zádovou opěru královnina křesla. Do rozhostící se temnoty náhle pronikla slavá zelenkavá zář, vycházející z Morriganina velkého oválného zrcadla, které ji tak k sobě přilákalo. V jeho ploše zobrazil se výjev husté u země se převalující mlhoviny dotýkající se po mnoho let ztraceného, prachem a pavučinami pokrytého černého meče, jehož šroubovitý jílec volně přecházel v záštitu ve tvaru saně s roztaženými křídly.

„Ale jistě. Jak jen jsem mohla zapomenout.“

„Paní to přece....“ vykoktal ze sebe, děsem s jeho nositele zasažený, Maelus, jenž se objevil za královnou a zpoza jejích zad nahlhédl do zrcadla.

„Čeho se bojíš, hlupáku. Jsi pod mou ochranou. Nemůže se ti nic stát. On se stane mou tajnou zbraní před níž spláče samo nebe. Najdětě mi jeho tělo.“

Sluha přikývl a zatímco šouravou chůzí opouštěl komnatu, doplnila svá vlastní slova, zrakekm se těšíc odrazem meče, poznámkou: „ A já se pak postarám o zbytek.“

KAPITOLA ČTVRTÁ - „Pod povrchem“

(fourth chapter - „ Under the surface“)

Hloubi lesa ozařovala trojice v blízkosti u sebe ležících táborových ohňů, jejichž „tančící“ plameny zalévaly přilehlé stromy zlatým odlitkem, v němž štíhlé kmeny pyšně protahovaly délku vlastních stínů ku závisti ostatních. Zavládlo zde neobvyklé ticho, upomínající na tíhu minulých událostí ztrastiplného dne. Nikdo nemluvil více, než bylo nutné. Více snad komunikovala jen zásoba medoviny, putující v lahvích z jedné mužské ruky do druhé.

Společenstvo se rozdělilo do skupin. Eames a Coll, značně posilněni alkoholem, posedávali u ohně poblíž většího celku, tvořeného Zoltharem, Nyou, Darenem, Rue, a zrovna tak, jako jeho muži, opilým Arnem. Stranou pak plál menší oheň, u něhož rozmlouval Allasseo s Latharem, pohodlně se zády opírajícím o kmen jednoho ze stromů, ulevujíce tak stále se ozývající bolesti v boku.

„Možná bychom se mohli zítra pokusit vystopovat koně,“ prohodil mimoděk Daren, odpočívající na přivaleném balvanu mezi Rue a Nyou, jenž, zatímco Zolthar drtil v hmoždíři jakési byliny, pravidelným tempem míchala probublávajícím obsahem kotlíku, zavěšeného nad ohništěm.

„Zbytečná námaha.“

„Rue, má pravdu. Ty jsou již dávno na cestě k vesnici. Bylo ode mne hloupé brát je s sebou. Jsou příliš nápadní a stopy každý hned najde. Jen by zbytečně přitahovali pozornost. Dál půjdeme po svých.“

„Tvá sestra mluví chytře,“ poznamenal Arno, sotva držící v sedu balanc.

„Sice na téhle velkolepé výpravě nejspíš jeden po druhém vypustíme duši, ale takhle budeme mít titěrnou naději, že alespoň jeden z nás nakonec dorazí až k cíli. Což mi připomíná,“ s velkou námahou se postavil, pozvedl svou láhev do výše a se slavnostním nádechem pronesl: „Připíjím na Gormala. Na toho zatraceně nejlepšího bojovníka jakého jsem kdy vedl. Drž nám tam nahoře místo, starej brachu.“

Zhluboka se napil, zavrávoral a dodal: „Ctihodné spanilé ženy, moudrý to kmete, roztomilé dítko, jistě nyní omluvíte mou nepřítomnost. Rád bych s vámi i nadále trávil chvíle v této tiché společnosti, ale je na čase, abych se v zármutku za padlého připojil ke svým mužům.“

Na to se opatrnou chůzí vydal k menšímu z ohňů.

„Myslím, že trochu přebral.“

„Trochu,“ podivila se Darenovým slovům Rue.

„To je slabý výraz.“

„Na to si zvykneš,“ připojila se Nya.

„Nedošlo k tomu poprvé a nebude to ani naposled. Přes noc se z toho vyspí jako ostatní, ráno dostanou byliny na nevolnost a vyrazíme zase dál.“

Povšimla si jak bratrova nálada znatelně poklesla.

„Neboj se, všechno bude zase dobré.“

„Tím si právě nejsem tak jistý.“

Soucitně položila dlaň na jeho předloktí, čímž přivedla jeho pohled k sobě a řekla: „Estel fire metima. Carnelyė silė calimvë. Ná canya ( Naděje umírá poslední. Dobře si udělal. Jsi statečný)."

Jen se smutně pousmál.

„Melelyë miruvórë (Stojíš o trochu medoviny), zeptala se Nya a v ruce náhle svírala láhev, jejíž tělo bylo až po hrdlo zašité v medvědí kůži.

Daren na ni zůstal překvapeně hledět.

„Byl to dlouhý bolestný den. Každý z nás si zaslouží nějaký tišící balzám. Chceš-li, ber, ale buď opatrný. Je zrádná. Zrádnější než víno. Chutná sladce, ale rychle stoupá do hlavy,“ slyšel Daren ještě, když upíjel a Rue se spokojeně usmívala.

„Upřímně řečeno, příteli, co jsi dnes vyvedl bylo čiročiré bláznovství,“ káral jej Allasseo.

„I ty mi spíláš?“

„A co jsi čekal? Pochvalu snad? Mohli tě zabít!“

„Jak vidíš, přežil jsem,“ odpověděl Lathar naprosto klidně.

„Ano přežil, ale na jak dlouho, hodláš-li i nadále pokračovat tímto stilem. Štěstěna je snad věrna pošetilcům, leč i ona je ráda vrtkavá. Zvláště pak, potřebuje-li ji mít kvůli tobě na své straně i někdo jiný,“ zdůvodnil Allasseo a zahleděl se k většímu z ohňů, čímž mu jasně naznačil o kom mluvil.

„Nemohl jsem přeci tušit jak se zachová.“

„To proto, že jsi se doposud se ctí, odvahou, odhodláním chránit druhé a projevy přátelství u lidí nesetkal. Je to výjmečná žena. Za svůj dlouhý život jsem poznal jen dvě osoby, z nichž natolik vyzařovala vnitřní síla, energie a vůle k životu, že to přímo bilo do očí. Ona je jednou z nich.“

„A ta druhá?“

„Zkus přemýšlet?“

Odmlčel se a jen uznale pokýval hlavou.

„Jak se vlastně z kruhu dostala ven?“

„Nemám tušení. Zkrátka se před ní rozestoupily plameny.“

„Jen tak? Sami od sebe?“

„Snad jí pomohl Zolthar, kdo ví. V nelehkém životě, jaký zřejmě princezna i její bratr měli, vzdává se dík za každého věrného.“

Latharovy oči se zaujatě střetly s Allasseovými.

„Něco snad víš?“

„Jen tuším, příteli. Rue mi během rozhovoru, který jsme vedli při cestě k Origonu, nevědomky cosi naznačila. Pak, je již pradávnou výsadou představivosti, skládat střípky události v pomyslný celek. Rue se o Nyu a Darena a starala od smrti jejich matky. Zřejmě byli ještě malými dětmi. Řekl bych, že je naučila všemu o životě i boji. Všemu co sama znala a ovládala. Podle všeho ji k tomu hnala i nutnost, co nejdříve je naučit se bránit. I Daren bude dobrým bojovníkem. Jeho umění se však prozatím projevuje ze skrytu.“

„Počkej chvíli. Naznačuješ, že jim hrozilo nebezpečí v jejich vlastním domově?“

„Vyprávím pouze příběh.“

„Pokračuj tedy,“vyzval jej zachmuřeně.

„Dobrá. Zdá se, že místo, kde se narodili, mělo i svou druhou odvrácenou tvář. Skutečně bych se chtěl plést, ale....“

„Co ti Rue pověděla,“ přerušil netrpělivě Allassea s očividnou dávkou nespokojenosti a snad i obav v hlase, což Allasseo ihned zaznamenal a vyložil si po svém.

„Řekla: Přísahala jsem, že je ochráním před vším nebezpečím. I tím, co jim zabilo matku.“

Do nastalého ticha, v němž oba muži setrvali v němé rozpravě vzájemně upřených pohledů jemně pronikl příjemný hlas přicházející Nyii, nesoucí v jedné ruce číši a v druhé podnos z odloupnuté kůry, jehož obsah nebyl z jejich úhlu patrný.

„Takže vlk samotář.“

„Ponechám vás osamotě,“ pravil Allasseo vstávaje ze země, lehce se poklonil a zamířil k jejímu tábořišti.

„Proč se vyhýbáš ostatním?“

„Co na tom sejde. Jsem tu cizincem.“

„Aha.“

Ihned si uvědomila, nač jeho nevinná poznámka narážela.

„Víš já.... zkrátka. Někdy jsou moje slova rychlejší než myšlenky. A pokud obojí navíc předstihne skutek, pak z toho kouká jen jeden velký omyl, který již nejde nijak vzít zpět, i když mě to možná i mrzí. Tady, vem si to,“ pobídla jej, podávajíc mu číši.

„Co je to?“

„Lektvar. Přezdívá se mu Dračí polibek a je stejně zrádný jako on. Ve správném množství ozdravuje tělo, hojí rány, tiší bolesti a navrací zpět ztracenou energii. Několik krůpějí navíc a v blouznění počká si na tebe smrt. Záleží jen na tobě, na kolik mi důvěřuješ.“

Šlo o jasnou výzvu i zkoušku zároveň a Lathar ji složil na výbornou.

Čelo se mu zkrabatilo pod přílivem hořké pachuti, jenž se dostavila již po prvním doušku.

„Pravda, chutná odporně, ale skuteně pomáhá,“ zareagovala, když u něho poklekla a usadíc se na vlastní paty odložila podnos z kůry vedle sebe.

„Omlouvám se,“ pronesl náhle, maje pohár v ruce, opřený o pokrčené koleno.

„Ne za to, co jsem udělal, za tím si stojím. Podezíral jsem tě, že jsi věděla, co nás v Origonu čeká. Neměl jsem k tomu právo. Až později jsem si uvědomil, jak jsem se spletl. Nikdy by si neriskovala život bratra, Rue ani nikoho jiného ze společenstva-včetně mě, jak jsem sám zjistil. Mýlil jsem se v tobě.“

Zrozpačitěla.

„Já.... znala jsem útržky legend. Náznaky toho, že se ve městě přihodilo něco strašného, ale jak dalekosáhlé byly následky té zkázy, ani že stále přetrvávají jsem netušila.“

„Nyní už to vím.“

„Děkuji.“

„Zač,“ podivil se upřímně Lathar.

„ Za to, že jsi se ve mně nezklamal. Přetrvává-li mezi členy společenstva napětí, je pro zlo mnohem snazší, tajně se vetřít a začít vše ničit.“

Zadíval se na ni takovým způsobem, že jasně vnímala jak se jí pod jeho vlivem hrne horko do tváří.

„Jsi zvláštní člověk.“

„Být v tomto světě zvláštní přináší jen samé problémy.“

„V tom jsme, zdá se zajedno,“ odvětil, načež mu mírně kmitly koutky úst v náznaku úsměvu.

„Tak dobře, ukaž mi tu ránu, ať ti ji mohu ošetřit,“ pronesla náhle k Latharovu opětovnému překvapení, dávaje před sebe podnos z kůry, na němž ležel smotaný kus čisté tkaniny na obvázání, nit, vyvařená jehla a jakási na listu připravená mast. Jak by se to však mohla dozvědět?

„Ale no tak, viděla jsem jak tě ten goblin zasáhl. Jestli se s takhle hlubkým šrámem včas něco neudělá, do zítřka se zanítí, dostaneš horečku a budeš platný asi stejně tak jako čerstvé novorozeně. Takže?“

Jak se zdálo, nebylo zbytí. Ač s opatrností plachého zvířete, přeci jen vykasal část drátěné košile i lněné pod ní tak, až se zraněný bok obnažil světlu ohně. To co však Nya spatřila, naprosto neočekávala. Na místo předpokládaného hlubokého šrámu, našla jen téměř zhojenou jizvu.

„To není možné.“

Nevědomky se v krátkosti dotkla jizvy konečky prstů, jejichž teplo vyvolalo u Lathara přechodné podvědomě příjemné mrazení.

„Jak?“
„Řekl bych to asi tak,“ odpověděl spoustějíc košili opět dolů, „díky odkazu mého otce se veškeré rány těla, nejsou-li smrtelné hojí mnohokrát rychleji než u jiných smrtelníků.“

„A co na duši,“ vyklouzlo jí z úst, ani sama nevěděla proč.

Čokoládové oči se odvrátily od Nyi k ohništi a zatímco se vpíjely do plamenů, začaly se v mysli odvíjet vpomínky spojené s výjevy vlastního života. Hlasy skandujících davů provolávajících smrt v nejrůznějších podobách; smrt matky, která díky zášti a nevraživosti lidí dodýchala v jeho náručí, ač jí táhlo teprve na dvacátý osmý rok, jen pro to, že jej před nimi chránila; bití, bičování a mučení; zabití každéko, kdo vůči němu projevil byť jen špetičku lidskosti.

Jak jen vyslovit čistou pravdu?

„Lehčí otázku bys pro mě asi neměla, že,“ vypravil ze sebe po nějaké době, znovu se na ni zahledíc.

Odpovědi se mu dostalo v podobě chápavosti jejího výrazu. Netřeba užití slov.

„Půjdu. Odpočiň si, brzy ráno vyrážíme.“

Zvedla se a dříve než odešla dodala ještě: „ Dobrou noc, Lathare,“ hlasem natolik laskavým a milým, že by jej propůjčit mohla našeptávajícím múzám.

„Dobrou noc,“ popřál i on jí a díval se jak se v ladné chůzi stává součástí temnoty. Avšak pár všudypřítomných „strážců“ vše sledoval s vražedným přídechem zpoza hrdla nakloněné láhve a v nelibosti všeho dění mezi nimi, rozhodl se jejich vlastník k nutnosti jistých opatření.........