Pomsta jako lék - kapitola osmá- Pravda si žádá své (2007- Jediný doposud napsaný příběh z reálného prostředí)-ukázka 1.

04.07.2010 22:06

Jack vyfotografoval svým polaroidem Susan zahleděnou do vody a s fotografií v ruce se zaměřil prozměnu na Davida, stále pátrajícího v mapě.

"Jseš ok?"

"Jo, dobrý. Jen....." tiše si povzdechl, "je zvláštní slyšet ten příběh i z jiného úhlu."

"To chápu."

"Můžu se podívat," zeptal se David ve snaze změnit téma a mírným pozvednutím brady poukázal na fotku v Jackových prstech.

"No jasně."

Podal mu fotku a podíval se přes rameno na Susan.

"Planoucí pochodeň citu, mihotající se uprostřed ledového světa krutosti, zla, moci a peněz. Musíme ji ochránit Davide. Zachránit ji před vším tím chladným větrem, který se jí pokouší udolat."

Po svém monologu upřel pohled přímo do Davidových očí.

"Klidně si ji nech, jestli chceš."

"Rád, díky. Vypadá smutně."

"Jo. Slečna Kelly jí dala dost zabrat. Řekl bych, že jí dost připomněla babičku."

"Myslíš tu co zemřela před deseti lety?"

"Přesně tu.  Susan to pořád dost špatně nese."

"Co se jí vlastně stalo."

"To je hodně dlouhej příběh a myslím, že nejsem ta správná osoba, která by ho měla vyprávět. Asi budu muset vás dva nějak rozptýlit," poronesl jako by sám pro sebe.

"Omluvíš mě na chvíli?"

"Jasně, jen běž."

Jack dal polaroid do brašny, jejíž popruh měl zavěšen přes hrudník a zamířil k Susan.

 

Cítila jen jak se zastavil za jejími zády a položil jí své velké hřejivé dlaně na ramena.

"Abys mohla vzlétnout potřebuješ šťastnou myšlenku. Smutek křídla svazuje. O čem přemýšlíš?"

Stále se dívala do vody, když mu odpovídala na jeho otázku.

"Víš, tohle město si dost zažilo. Mezi roky 1664 a 1665 tady vypukla morová epidemie, která dík krysám a hygienickým podmínkám tehdešjí doby, zabila přes 70 000 lidí. Jen rok na to, vypukl velký požár. Zničil skoro 80% města a přes 100 000 lidí kvůli němu zůstala ze dne na den bez domova. Dívám se na tuhle řeku a představuju si tisíce malých loděk vezoucích ty, co přežili, jak proplouvají mezi dvěma hořícími stěnami plamenů, které pohltily a často i zabili to co těm lidem v loďkách bylo drahé. Říkám si, jestli to třeba tenkrát někdo tušil. Jestli se tomu dalo nějak zabránit."

Otočila se k němu čelem a svěsila hlavu.

"Už několik dní mám hrozně divný pocit, a netuším co to znamená."

"To bude dobrý, vlčice. Povím ti co to znamená. Naše podvědomí děsí to, v čem se pohybujeme. "

Podepřel jí palcem a ukazovákem bradu, aby se na něho podívala.

"Hele, víš co, mám nápad. Do Madridu se vracíme až zítra odpoledne, tak si ten čas do odletu hezky užijeme. Nakrmíme holuby na Trafalgarským náměstí, omrknem jestli starýmu dobrýmu Nelsonovi nezvětral klobouk, skouknem voskový Beatlesáky, pokecáme s duchama v Toweru a tak. Hmmm, co ty na to kotě?"

Pousmála se na něj a přikývla.

Zdálo se to jako docela dobrá myšlenka a trocha povyražení po tom všem vážně neuškodí.

"Tak fajn a začneme hezky společnou fotkou. Ten Big Ben v pozadí tam bude vypadat skvěle. Uvidíš, že až se na ni za nějakej čas mrknem, budeme se tomu všemu už jen smát. Hej, Davide, pojď sem, vyblejsknem se spolu."

Zatímco se připojil k Susan, zastavil Jack postarší manželský pár a poprosil muže, jestli by jim neudělal fotku. Ukázal mu co a jak s aparátem dělat a už se celý natěšený, postavil k Susan z druhé strany.

"Vemte to prosím třikrát, ať máme každej svou," zavolal a koutkem oka zaznamenal Davida stojícího kousek od Susan.

"A co ty tam trčíš jak veka zapomenutá v nákupním košíku. Jen se hezky přitul," napomenul ho a v momentu ho přitáhnul za rukáv košile až k ní.

 

  Seděla v letadle na sedadle vedle spícího Davida a Jacka, který měl hlavu položenou na jejím rameni a v duchu se vracela k nádherným chvílím, které s oběma za posledních čtyřiadvacet hodin prožila.

Oba pánové jí svou pozorností a nápady zastínili veškeré podivné pocity, jež měla. David se výtečně bavil no a Jack, ten zkrátka perlil. Svými výstřelky, vtípky a řečmi jí zkrátka neodovolil, aby se přestala smát. Byl to zkrátka zážitek na čelý život.

 

PO osmnácit stupních Celsia, které panovaly v Londýně byl přílet do žhavého Madridu jako skok do pece. Všichni tři s úlevou využili toalet, aby se převlékli ze svetrů a dlouhých rukávů do něčeho pokud možno ce nejméně  vydávajícího teplo. Susan si vzala džínové kraťasy a bílý top na ramínka, pánové zase vytáhli světlá trička a kalhoty z lehkého vzdušného materiálu. Jakmile vyzvedli Jackovo auto, vyjeli k redakci.

Cestou se všichni se záchvaty smíchu vraceli k zážitkům z Londýna.

 

"Kdyby měli staří trubadůři možnost vidět tě v těch šatech, co ti půjčili v té středověké krčmě, vymysleli by pro tebe nový hudební styl."

"Ale vždyť vám to taky seklo. David vypadal v tom bojovém kabátci jako pravý rytíř v blýskavé zbroji, no a pro ty tvé punčošky nemám dostatek slov chvály."

"Já jsem vždycky říkal, že mám krásný nohy. Na chlapa mě je škoda."

Všichni tři naráz vyprskli smíchy.

"No a řekněte že nemám pravdu, "dodal ještě v nádechu, když si otíral slzy.

 

Před budovou redakce byla tak neuvěřitelně dlouhá řada zaparkovaných aut, že byl Jack nucen zastavit téměř  na opačném konci ulice, kde budova stála.

Asi sto metrů před budvou se Susan zarazila a se syknutím si připlácla dlaň k čelu.

"Do prkýnka. Já jsem ale idiot."

"Copak vlčice?

"Nic, jen jsem naprotej sklerotik, nechala jsem si diktafon v tašce u tebe v dodávce."

"To máš jedno teď ho stejně nepotřebujeme."

"Já vím, ale budu klidnější, když ho budu mít u sebe. Dáš mi prosím klíčky? Jen tam vlítnu a hned jsem zpět."

"Dej ty klíčky mě, Jacku. Já tam dojdu."

"To bys vážně udělal. To bys byl moc hodnej."

"Někdy bývám."

"Jo, on někdy bývá. To už bys taky mohla za tu dobu vědět, vlčice," šťouchl si do ní v žeru a hodil Davidovi klíčky."

"Je v levé boční kapse."

"Dobře."

"A nespěchej, my tady na tebe s vlčicí počkáme."

Jak se vracel k autu, nemohla z něj Susan spustit oči.

"Ty ses do něj zamilovala, že jo?"

Mlčky se mu podívala do očí a koutky úst jí kmitly v náznaku úsměvu.

"Já to tušil. Netuší ani jakou má kliku, holomek. Já jo. Víš, že jsem do tebe byl na škole blázen?"

"To si děláš srandu."

"Ne,fakt. Tys byla úplně jiná než ostatní holky. Ty se celej den jen patlaly těma nemožnejma sračkama na ksicht, dělaly ze sebe plastikový figuríny v výkladních skříní a přitom se ti smály, že to neděláš jako ony. Jenže tys je všechny strčila do kapsy svou přirozeností, oduševnělostí a tajemností. Nedokázaly tlachat o ničem jiném než o klukách a oblečení, a ty si se zatím zajímala o historii a dění ve světě. Dalo se s tebou o čemkoli mluvit. O knížkách, filmech, muzice a vždycky si měla svůj vlastní názor. Nikdy si nepapouškovala, to cos pochytila od jinech jako ty vypozlátkovaný nádhery. Když jsem měl nějakej problém, věděl jsem že můžu přijít za tebou. Vždycky si mě vyslechla a poradila mi, když to bylo jen trochu možný a za to ti nikdy nepřestanu bejt vděčnej, zlato. Nesmírně si vážím toho, že je člověk jako jsi ty mým přítelem. Mám tě rád, Susan. Chtěl jsem, abys to věděla."

"Páni," vydechla užasle.

"Nikdy mě nanapadlo, že bys...."

"No jo, no....styděl jsem se. Dávno už vím, o co jsem přišel."

Snad nikdy dřív nespatřila v jeho očích tolik něhy a oddanosti jako nyní. Byla to naprosto nečekaná situace, která ji zaskočila a lichotila zároveň.

"Vzpomínáš ještě, co jsem ti řekl, když si odlétala do států? Ještě jsem tenkrát neměl potuchy o tom, že se tam brzo dostanu taky.Řekl jsem ti: Vždy jsi mi nosila štěstí a teď o něj přicházím. Odpověděla si: Tak to přeci není, dokážu ti to. Když jsem pro tebe ta vlčicie a vlci jak sám víš jsou posvátná magická zvířata, tak udělám malé kouzlo. Slibuju ti, že budeš mít kliku pokaždé, když někde uvidíš vlka v jakékoli podobě nebo něco co k němu patří, ať je to cokoliv. Odletělas a já se jen tak toulal městem. Jak jsem se tak poflakoval kolom jednoho zapadlýho krámku všimnul jsem si přívěsku s vlčí hlavou, kterejt tam měli vystavenej. Koupil jsem si ho a přesně jak si prorokovala, celou tu dobu mi nosil nehorázné štěstí. Podívej."

Sáhl do kapsy a když ji znovu vytáhl držel mezi prsty malý kulatý stříbrný přívěšek s vyrytou hlavou vlka.

"Pořád ho mám. A přál bych si aby sis ho ode mě vzala. Budeš ho potřebovat víc než já. V tomhle blázinci ti bude každá kapička štěstí dobrá."

"To si přeci nemůžu vzít."

"Ale ano, ber. Je to dárek. Takhle si na mě vždycky vzpomenš a budeš vědět, že v té bitvě nejsi sama. Já stojím vždy při tobě, ať se děje co chce."

"Děkuju, Jacku," vydechla dojatě a zamrkala, aby zastavila slzy, které se jí draly do očí.

"Není zač."

Sáhla po přívěsku, ale vysmekl se já a spadl na zem.

"Sakra," zahromovala, pohoršena svou vlastní nešikovností a sehla se pro něj.

David chtěl právě vsunout klíč do zámku, když vzduch proťala hromová ozvěna výstřelu, která ho rázem zmrazila na místě. Ohlédl se nazpět a jeho nohy se daly do  tryskového běhu.

Susan  se v leknutí z podřepu svalila na zem, kde se zády přítiskla k autu zaparkovanému za ní.

Na ulici se začaly rozléhat výkřiky vyděšených lidí, snažících se stůj co stůj dostat do bezpečí. Ochromená hrůzou se podívala před sebe a spatřila Jacka, ležícího na chodníku uprostřed stále tratoliště krve, vytékající z rány na jeho hrudníku.

"Neeee!"

Jestřáb minul svůj cíl. Nový pokus nebyl možný, protože se Susan skláněla u Jacka, v zákrytu auta. Rychle tedy popadl své věci a utíkal pryč.

 

Oběma rukama se snažila zastavit krvácení.

"Jacku, prosím vydrž. Vydrž! Brzy tu bude pomoc. Jen nezavírej oči."

Vše kolem sebe vnímala rozmazaně, jako obrazy spatřené z  okna jedoucího vlaku. Odkudsi z dálky zaslechla Davidův hlas. :"Zavolejte někdo sanitku!"

"Dívej se na mě, ano, prosím, nesmíš zavírat oči, Jacku.

Namáhavě polkl a napůd v mdlobách zašeptal: "Neplakej vlčice, vždyť mě to ani nebolí."

Dopopředí srocujícího se davu vystoupil jakýsi menší podsaditý muž s vyděšeným pohledem.

"Už jedou," oznámil zatímco se pokoušel roztřesenýma rukama strčit mobil zpátky do kapsy.

Chytla se toho jako záchranného lana.

"Slyšíš Jacku, už jedou. Vydrž."

Ztěžká víčka se mu klížila víc a víc.

"Ne! To nesmíš. Přeci mě tu nenecháš samotnou."

Aniž by otřevřel oči pokusil se pousmát.

"Nebudeš tu přeci sama. Nechávám ti tu rytíře v blýskavé zbroji. Ten mi tě tu ohlídá. Než se znovu sejdeme." Krátce zamžoural ve snaze pohlédnout na Davida klečícíh vedle Susan a poté se s vypětím všech sil zaměřil přímo na ni.

"Zase máš ty krásný vlčí oči."

Lehce mu kmitly koutky úst, hruď se zvedla v namáhavém nádechu a v tom oči, vždy plné života a nezbedných jiskřiček, znenadání ustrnuly.

"Jacku, Jacku, pověs mi něco, prosím. Jacku!"

Vzala ho za ramena a třásla s ním jako smyslů zbavená.

"No tak Jacku prosím. Jacku! Jacku!"

Na smrt bledý David vzal její obličej do dlaní.

"Susan, přestaň. Nic ti neřekne. Je mrtvý."

"Ne on...... on není mrty. Jen..... asi jen usnul. Vždycky hrozně tvrdě spal," pokoušela se přesvědčit jeho i samu sebe a slzy jí při tom téměř zalepily. Vykroutila se z jeho dlaní, nahnula k Jackovu tělu a hladila ho po tváři.

"No, tak. Probuď se. Nemůžeš přeci spát uprostřed cesty," zajíkala se, pozvolna si uvědomujíc krutou pravdu.

Nadzdvihla jej, přitiskla si jeho hlavu k prsům a chovala ho jako matka svírající své dítě.

Byl pryč.

Navždy.

 

Kontakt