"Netvor" (Rozepsáno)- Kapitola třináctá - Hráči va bank - ukázka 1.

   V náhlém neklidném trhnutí, zvedl obličej z paží, složených na okraji postele. Venku směřovalo slunce jistým krokem k západnímu obzoru. Jak dlouho to jen spal? Christine zmizela. Na místě, kde ležela, vyčkával na své objevení pouza na dvakrát přeložený list papíru věnovaný jemu osobně a pomačkaná hrudka, spočívající vedle něho. Se špatnou předtuchou list popadl a spěšně si jej četl.

„Jonathane,

omlouvám se Ti zato, co nyní musím učinit, ale nejde to jinak. Snad mi odpustíš. Pokud to dopadne dobře, pokusím se Ti vše vysvětlit, až se vrátím, tedy.....neodsoudíš-li mne za to. Pokud ne, pak Tě snažně prosím jen o jediné. Postarej se o Thomase. Vím, že po Tobě žádám až příliš, ale jsi jediný, komu mohu skutečně důvěřovat. Jsem si jistá, že si Tě zamiluje. Ty máš tu moc dát mu zapomenout na hrůzu, jíž prošel, stejě jako jsi mě dokázal změnit celý život. Nikdy Ti za to nebudu moci dostatečně poděkovat. Miluji Tě, a vždy budu, ať se stane cokoliv.

Odpusť. Christine.“

Toho se bál. Něco mu muselo uniknout. Něco důležitého, co tomu všemu mělo dodat konečnou podstatu.

„Brzy,“ to slovo s ostnem nenávisti vycházející z jejích úst mu prolétlo myslí, jako by mu chtělo napovědět. Stav v němž ji nalezl poté, co ji jen na okamžik zanechal v pokoji s Thomasem. Jeho podlitiny. Náhle si to uvědomil. Věděla to. Věděla, kdo mu to způsobil a podle všeho se s tím hodlala vypořádat sama. Zděšený pohled padl na pomačkanou kuličku. Rozbalil ji a výjev, jenž spatřil mu s konečnou platností odpověděl na vše. Vyskočil a vyrazil ke dveřím. Málem se v tom spěchu srazil s Lucy, která se právě chystala otevřít.

Polekal ji. „Á, vy už jste vzhůru,“ vykoktala ze sebe. „Christine mě poprosila, abych zatím, než se trochu prospíte pohlídala jejího bratříčka.“

„Tys ji viděla,“ zeptal se netrpělivě a popadl ji přitom zhlehka za nadloktí. Zmátlo ji to.

„Ano.“

„Kdy? Jak je to dlouho?“

„No chviličku mi trvalo, než jsem se mohla uvolnit. Já nevím. Moc dlouho zase ne.“

„Děkuji ti,“ zamumlal a tryskem se rozběhl ke schodišti.

   Harry Edwards se již v mírně podrouženém stavu z popíjení, pohupoval na židli a spokojeně si třěl přeplněné břicho. Vychutnával si klid po němž tak dlouho prahnul. Žádné hloupé tlachání přecitlivělé staré ženské, která pro něho již beztak nic neznamenala. Jen přítěž, když se na jejich prahu tak znenadání objevili její znovu nalezení příbuzní, v jejichž stopách se bez neustání táhl stín, nedopřávějící mu chvilky volnosti. Sledoval ho jako ostříž a dával po čertech jasně najevo, jakmile se mu něco nepozdávalo. Po její smrti to snad bylo ještě horší. Přímo cítil, jak mu dýchá za krk. Nedal mu pokoj. Poté ta málá cuchta, Thomasova sestřička, odjela v honosném kočáru tam, odkud přitáhla a on za čas zmizel také. Část zimy tu zase ocházel jako honící pec, dotěrnější, jako nikdy dřív. Od té doby nic. Něco upoutalo jeho pozornost a on se vytratil. Nebyl tu, když se vypořádal i s tím usmrkancem a ten pak pláchnul bůhví kam.

Selhal. Docelaho ho to pobavilo.

Rozkošnicky se protáhl, až mu v kloubech zapraskalo. V tu ránu se dveře do stavení rozletěly dokořán a k zemi ho složilo palčivé šlehnutí do pravé tváře. Skučel jako zvíře lapené do nastraženého oka, když se dotkl hlubokého silně krvácejícího šrámu, jenž neměl šanci se zhojit, aniž by po něm nezůstala ošklivě zející jizva, načež vzhlédl k živoucímu zosobnění kruté pomsty, tyčící se nad ním.

Oděna v tmavém šatu skládajícího se z černé košile se šněrováním na hrudi a dlouhé temně hnědé kožené sukně, přepásané dvěma opasky, z nichž jeden byl určen pro zbraň, jíž tak nebezpečně svírala, vypadala zlověstně. Hřmící nebesa by ve srovnání s jejím výrazem, působila jako směšný pokus o melodrama. Nikdy by nevěřil, že by tak křehká dívka, mohla být něčeho podobného schopna. Vyvedlo jej to natolik z míry, že se zprvu nezmohl na jakoukoli reakci.

„Radím ti, abys vstal, jestli nechceš zemřít v leže,“ zasyčela skrze zaťaté zuby a hodila po něm druhý kord, jenž by se tomu jejímu mohl stát rodným bratrem.

„Přeskočilo ti,“ zmohl se konečně ke slovu a snažil se nemotorně vydrápat na nohy.

„Co mám asi s tímhle dělat?“

„Co chceš. Alespoň uvidíme, jestli si troufneš i na něco jiného než se sápat na malé děti, ty zmetku!“

Samotný tón jejího hlasu, by jej mohl, měl-li by tu moc, přišpendlit ke stěně, proklátého skrz na skrz. Nad zdrženlivostí, jíž si dík Christinině připravenému kordu, snažil uchovávat, převládla přirozená slizkost jeho povahy.

„Aha, ptáček zazpíval,co ? Tušit co mi tím natropí, zakroutil bych mu při tom krkem."

Z nitra její hrudi se ozval strašlivý nelidský zvuk podobající se vrčení vlčice bránící své štěně před vetřelcem. Její paže při něm vyrazila kupředu v dlouhém máchnutí. Ač jí zmítala zuřivot, mísící se s odporem a nenávistí, dokázala si uchovat střípek smysluplně uvažující mysli, díky níž byla schopna zaútočit tak, aniž by to znamenalo jeho okamžitý konec. Ne, tak snadné to nebude. Chtěla, aby si své poslední vteřiny života protrpěl tak, jako ublížil Thomasovi. Hrot kordu mu způsobil téměř dokonalé horizontální protržení košile a do krve zbrázdil kůži na jeho hrudi a pravé paži. Zařval a v bolesti ze sebe v bleskovém sletu vychrlil několik peprných nadávek. Zaskočil ji však svou reakcí. Připravila se na to, že se po ní ožene kordem, pokusí se o výpad, ale to se nestalo.

V záchvatu nepříčetnosti kord upustil na zem, vyrazil proti ní, jako by chtěl proběhnout jejím tělem a nabíraje ji tvrdým úderem ramene a prsou, ji skolil zády na desku stolu a sevřel ji pod krkem až se dusila. Kord skončil kdesi na podlaze pod stolem. V přiškrcení se pokoušela oběma rukama jeho stisk povolit, ale nehla s ním ani o kousíček. Jakmile se natáhl po láhvi a uchopil ji v držení za hrdlo, došlo jí co má v plánu a ze všech sil sebou začala zmítat, aby se dostala do správné pozice. Pozvedl ji do výše a shlédl na Christine. Tvář se mu v momentě zkřivila, jak vystřelila kolenem a zabořila mu jej do rozkroku. Stačila se pootočit ke straně právě v čas, aby se dopadající láhev roztříštila jen kousek za jejím týlem. Střípky z ní se jí zamotaly do vlasů. Nabidouce opětovné volnosti, se podepřela lokty a oběma nohama najednou jej od sebe odkopla. Rozplácl se na zemi jako přerostlá ropucha a v křeči si zakrývaje své nejcitlivější místo, se schoulil do klubíčka. Něco tak ubohého v životě nespatřila. Čím déle se nacházela v jeho přítomnosti, tím větší měla na něho vztek. Seskočila mrštně jako kočka do podřepu a uchopila svůj kord. Postřehl to a pokusil se plazením dostat k tomu druhému.

Následovala ho.

Vyčkávala. Chladnokrevně a uvědoměle.

Sotva si troufnul dotknout se jílce, dupla mu na hřbet ruky a posečkala, než se odtáhne, aby kord odrazila. Žádné další šance. Kostěné prsty ji znenadání lapily za kotník a stáhly ji na zem. V převalujícím se klubku z jejich těl, ani nestačila vnímat, kde je na hoře a kde dole. Všude kolem jen prach, střepy a pach prolité krve. V jednom momentu se jí podařilo uštědřit mu pořádnou ránu pěstí a zbavit se jej tak na dobu postačující k tomu, aby se vyhoupla do kleku nad něho, popadla ho za řídnoucí vlasy na temeni a prudce mu praštila čelem o podlahu. Zůstal dezorientovaně ležet bez pohnutí. Cítil jen, jak jej trhnutím převrátila na záda a ledový hrot kordu v důlku na krku. Těžce oddechujíc na něho hleděla zkázonosým pohledem a s poodhalenými zuby se usilovně snažila přesvědčit samu sebe k tomu, aby to zkončila jednou provždy a zbavila tak svět jeho zkaženosti. Jenomže zabít člověka není tak jednoduché, jak by se mohla zdát, ať už je jakýkoliv. Po divokých instinktech, které jí doposud zmítaly se ke slovu přihlásil zdravý rozum.

„Ne,“ zavrčela.

„Nebudu se s tebou špinit. Nejsem jako ty. To potěšení přenechám světské spravedlnosti. Až se dozví, co jsi spáchal, a to se stane, nebude s tebou mít žádného slitování.“

Napřímila se a zanechajíc jej tam kde byl, zamířila pro druhý kord, povalující se v koutě. Harry Edwards však nepatřil k těm, jenž by s pokorou přijali svůj trest. Budoucnost, jakou mu vylíčila, pro něho byla příliš děsivá na to, aby jí dovolil, jej k ní vlastním přičiněním nasměrovat. Nesměla odejít. S opěrou nohy masivního stolu, kterou měl přímo za sebou se nadzvedl, sáhl po střence nože, spočívajícího na okraji, a v nápřahu se jej chystal hodit Christine do zad. Do panujícího ticha proniklo ostré cvaknutí natahujícího se kouhoutku vycházející zpoza něho, jenž jej v mžiku zmrazilo.

„Jen to zkus!“

Christine se obrátila jako na obrtlíku a s překvapením zůstala hledět do Jonathanovy napjaté tváře. Měl podobný výraz, jako když ji tehdy noc po plese bránil před Rogerem.

„Zahoď to,“ zařval tak vztekle, až sebou Harry naprosto ohromený tím, kdo jej to vlastně křesadlovou pistolí ohrožuje, cukl a nůž mu sám od sebe vypadl z třesoucí se ruky. Na Jonathanovi bylo znát, že se mu o něco ulevilo. Až nyní k ní krátce těkl očima, aby se ujistil, zda je vpořádku.

„Běž, Christine. Dohoním tě. Musím tu ještě vyřídit jednu záležitost,“ dodal a znovu si Harryho zafixoval pohledem jako had svou vyhlédnutou kořist.

Cosi v něm mu nahánělo strach. Nemohl se ani pohnout. Jako kdyby pod ním zkameněl.

Zmateně tam stála a nevěděla, co si počít. Část její osobnosti jí skutečně táhla ven. Pryč od toho, co se tu stalo, od toho, co málem spáchala, ale druhá se tomu úzkostlivě bránila a chtěla zůstat s Jonathanem. Zabránit mu, aby se do toho kvůli ní ještě více zapletl a riskoval tak naprosto vše. Zřejmě to vytušil.

„Bude to dobré, jen jdi. Prostím tě.“

Víc žádat nemusel. Zadíval se na ni, když procházela kolem ke dveřím a v hloubi jeho očí, skrývala se pro ni jakási zpráva, kterou zatím v ochromení nedokázala přesně dešifrovat. Počkal dokud neopustila síň, a poté si Harryho nenávistně přeměřil. „Já...... já se omlouvám, pane hrabě......Já,“ koktal ze sebe.

„Mlč,“ okřikl jej. „Nemluv na mě. Je mi z tebe nanic. Ty jsi to nejodpornější, co jsem za svůj život poznal.“

„Pane, já.....“

„Řekl jsem mlč! Nemáš právo se jakkoli obhajovat, protože ta zvrácenost nejde obhájit. Tobě se teď nabízejí jen dvě možnosti. Ta první - odejdu a nechám tě v klamné představě vlastního bezpečí. Ale nezbavíš se mě. Bude tě sledovat ve dne i v noci, ať se hneš kamkoli. Proměním tvůj život v peklo na zemi. Úřady tě budou stíhat, nedopřejí ti chvíle spočinutí. Staneš se pouhou krysou skrývající se v kanálech, ve strachu z polapení. Lidí tě budou nenávidět. Klidně tě zlinčují, když se k tobě dostanou. Ale to není nic proti tomu, co se stane, až se o tom, co sis dovolil k tomu chlapci dozví ženy. Matky! Smrt se stane tvým vroucným přáním, to mi věř. Na tu si však počkáš velmi, velmi dlouho. I kdybych tě měl křísit pokaždé, když se do tebe pustí. Vlastní pěstí ti zatlouci duši zpátky do těla, a den co den tě bez ustání přivádět k životu. Trýzeň a bolest bude to jediné, co ti zůstane. Postarám se o to, to přísahám“

Byl ztracen. Dostane-li se do křížku s mocí vrchnosti nemá naději.

„A ta druhá možnost,“ zeptal s poněkud přiškrceně.

Mlčky na něho hledíc, sáhl kamsi pod plášť, který měl na sobě, a na stůl před něj položil druhou pistoli.

Odpověď více než výmluvná..........