"Netvor" (Rozepsáno) - Kapitola čtrnáctá - Lovec- ukázka 1.

13.05.2010 20:00

Svá slova pečlivě vybíral. Jeho výraz se jí nelíbil. Něco ho trápilo.

Dobrá,“ pronesla nakonec, dávaje mu najevo, že na něj nehodlá dále naléhat, a trápit jej tak.

„No nic. Už půjdu, ať na mě Lucy dloho nečeká.“

„Počkej,“ zarazil se Jonathan, když mu zpětně došel obsah jejího sdělení při vstupu do pokoje a ač zatím netušil z jakého důvodu, zneklidněl.

Říkala jsi, že jste se jen chtěli rozloučit. Proč? Co se děje?“

Nic. To jen tvá matka nejspíš uzavřela jakýsi pakt s Eleonorou Van Dien ze sousedního hrabství. Zdá se, že má nějaké potížě se služebnictvem. Něco jako malá vzpoura, tvrdila. Prý nechtějí splnit úkoly, které jim zadala a tak, zoufalá, požádala hraběnku o radu, a ta jí nabídla mě a Lucy na výpomoc pro dnešní den. Kočár už je na cestě. Do večera bychom se měly vrátit.“

Zbledl, byl to však Michael, kdo se ozval jako první.

„Cože! Zoufalá Eleonora? Co je tohle za hloupost! Nedokážu si představit, že by Eleonora Van Dien byla něčeho, jako zoufalství, schopna. Služebnictvo z ní má takovou hrůzu, že by snad skočilo i z útesu, jen kdyby jim to poručila. Ne nadarmo se jí přezdívá „čertova babička“. Té, že by se někdo vzepřel? Vždyť by ho umořila k smrti.“

Neděš mě! Musím si zachovat chladnou hlavu, už jen pro to, abych mohla dohlédnout na Lucy. Jestli je to pravda, musím na ni dát  zatraceně  velký pozor.“

„Prosím tě, o to,“ špitl Michael s patrnou úzkostnou změnou v hlase.

„A při té příležitosti se pokus o to samé i u sebe, dobře?“

„Vynasnažím se.“

Jonathanovo objetí nečekaně zesílilo, až se lekla. Tentokráte se však neodvažovala střetnout se s ním pohledem, neboť zcela stačilo, jak se zrkrabatila Michaelova tvář. Jakoby se z ní vytratila veškerá krev a oči měl znenadání panicky vytřeštěné. Uvědomění přišlo náhle a s takovou razancí, že ty dospělé muže div nesrazila na kolena.

Je to blízko západní hranice,“ hlesl přiškrceně, aniž by jí to dávalo jakýkoliv smysl.

Citíla, jak se Jonathanova hruď pozvedla v hlubkém křečovitém nádechu, načež si ji k sobě s naléhavostí obrátil čelem a přidržel ji za nadloktí. Byl na tom mnohem hůř než Michael.

Christine, poslouchej mě, musíte se s Lucy držet stále u sebe. Nespouštějte se z očí. Zůstávejte spolu, za každou cenu. Kdyby vás chtěla Van Dien rozdělit, odmítni to.“

Nemohu přeci.....“

„Ale ano můžeš,“ přerušil ji prudce.

To strach z něho promlouval nutíce jej zvyšovat hlas. Strach o ni.

Pokud by působila potíže, vyřídím to s ní.“

„Wille!“ Nyní už se skutečně začínala bát.

„Christine, prosím tě, prosím. Udělej to pro mě. Naslouchej svým instinktům a řiď se jimi. Nebude-li se ti cokoli pozdávat, nepouštěj se do toho.“

Její oči zůstaly upřené do Jonathanových, jako kdyby se z nich snažila vyčíst odpovědi na nevyřčené otázky.

Michaele, směla bych tě o něco požádat,“ nadhodila a konečně se jí podařilo přenést svou pozornost z jednoho na druhého.

O cokoli chceš, vždyť víš.“

„Mohl bys tu Jonathanovi dělat společnost, alespoň dokud budeš mít čas?“

„Samozřejmě.“

Sňala jeho ruku ze své paže a políbíce ji do dlaně, přistoupila k Michaelovi.

Tak tedy na brzkou shledanou,“ zadrmolila a cíleně jej na rozloučenou objala kolem krku.

„Hlídej ho,“ zašeptala mu do ucha prosebně.

Spolehni se,“ odvětil a Christine zamířila ke dveřím.

Dříve však, než stačila dorazit k cíli ji Jonathan zlehka zachytil za zápěstí a kyž se k němu obrátila, odvedl si ji ještě o něco víc stranou z Michaelova doslechu. Výhled na něho zaštítil svou vlastní postavou.

Slib mi, že na sebe budeš opatrná.“

„Slibuji, ale ty mi odpřísáhni, že mi pak vysvětlíš, o co tu, k čertu, jde.“

Chvíli váhal, ale nakonec se podvolil.

Ano to mohu. Budu na tebe čekat.“

Znamená to, že tedy chceš, abych večer přišla,“ pošťouchla jej ve snaze, alespoň částečně zmírnit dusivou atmosféru. Smutně se pousmál a pohladil ji po vlasech.

Ovšemže.“ „Já jen, že......“ ukazovákem mu zlehounka přejela od čela až ke špičce nosu, „ kdyby ne, snad bych mohla zvážit i onu druhou nabízející se možnost,“ nahodila udičku a vyčkávala.

Druhou možnost?“

Rybka se chytila.

Víš, procházel tudy jeden potulný malíř. V okouzlení z krásy jeho kreseb se mi až zajíklo srdce v hrudi. Nazval mne andělem nebeským a velice toužil mne namalovat jako Venuši rodící se s mořských pěn.“

Zamračil se tak, až se mu obočí téměř propojilo v jednu linii.

Myslím, že bych si s ním měl vážně promluvit.“

Pousmála se na něj, sáhla do kapsáře a vytáhnouc malé zrcátko mu jej nastavila, aby se v něm viděl.

„“To můžeš a vzkaž mu prosím za mne, že jeho nabídku ráda přijímám.“

Podařilo se jí přimět jej alespoň k pokusu o svůj pokřivený úsměv. Na to si ho k sobě přitáhla a krátce, avšak procítěně jej políbila na rty.

Neboj se,“ zašeptala jen a již sahala po klice.

Zůstal stát na místě, jako bez duše a nepřítomně hleděl na mrtvé dřevo, jenž jej od ní oddělilo. Michaelova paže se mu chlácholivě ovinula kolem ramen.

U hraběnky se jim nemůže nic stát.“

Mlčel, ale v duchu se modlil, aby se nemýlil.

 

 

Vlahý vánek šuměl ve štěpech statných jehličnanů, pohupujíce s nimi v jednom sladěném rytmu sem a tam, čímž jim umožňoval dohled nad lesem pod sebou. Vraníci zapřažení u kočáru s vozkou, odstaveného při jedné z cestiček, klikatících se vzhůru do jehličím pokrytého svahu, hravě pohrabávali kopyty vláhou nasáklou zeminu a vyčkávaly na ty, jenž kdesi v hlubinách hvozdu, volnou, ničím neuspěchanou, chůzí, zdolávali koberec z mechových polštářů a pátrali po předem určeném cíli.

Kdyby mě tohle někdo včerejšího dne vykládal, myslela bych si o něm, že mu jistě přeskočilo,“ lamentovala Lucy, když s Christine po boku, zdolávaly drobnou stružku v oblázkovém korytu, následovány starší němou služebnou Sarah, od Eleonory Van Dien.

Příjde ti to normální, posílat služebnictvo v kočáru do lesa a zase zpět?“

Zdálo se, že se ti to líbí. Vypadalas nadšeně,“ podotkla Christine, posouvající si ucho, zpoloviny plného košíku blíže k ohbí pravé paže.

No, to ano, ale copak to dává nějaký smysl? Říkala jsem si, co hraběnka může žádat tak strašného, že ji nehodlají poslouchat a naše nás k ní proto poslala. Všichni se tvářili tak vyděšeně. Jediný, kdo byl ochoten se podrobit její vůli bez protestů byla tady Sarah. Cožpak by mě napadlo, že za tou hrůzně vyhlížející skořápkou je skryta pouhá touha po jahodách?“

„Spíše po jejich listech, jahody samotné jsou druhotné.“

„To je další věc, na co jsou jí do koláčů listy a navíc tolik? Nasytila by s tím celý regiment.“

„Nemá je na pečení.“

„Tak nač,“ podivila se upřímně Lucy.

Na koupel?“

„Cože?“

Nevěřícně pohlédl z Christine na Sarah a ta vše potvrdila pokýváním hlavou.

Proč by se chtěla koupat v tomhle? To se už rovnou může vyčvachtat v nějakém z místních
rybníků.“

Christine se musela jejímu příměru zasmát. Dokonce i Sarah se usmála, a že by ztěží kdo na první pohled řekl, že je toho schopna, neboť její rysy zůstávaly po celý čas nehybné, jako by byly vytesány z jednoho kusu  kamene.

Zřejmě se k ní dostal jeden ze starých bylinkářských receptů užívaný někdy v dobách uctívání pohanských božstev. Připrav lázeň z podmáslí, mléka a medu obohacenou o čerstvé listy jahodí, i plodů jejich rudých pár, tělo tvé pak nepocítí vůli času. Mládí věčné nech si přát.“

Lucy na ni zůstala zírat s pusou dokořán.

„Funguje to,“ vypravila ze sebe po chvíli.

„No, rozhodně bude mít jemnější a zdravější pleť, ale stáří tím neunikne.“

„A protohle nás poslali na tenhle konec světa,“ zabrblala dotčeně.

„Michael přijíždí jen jednou za čas a já....“

„Tady tvrdnu,“ doplnila ji Christine.

Pohlédli na sebe a obě vyprskly smíchy.

„Takže...,“ ztlumila hlas, aby jí Sarah, která se dala právě do očesávání dalších lístků, neslyšela a společně začaly pracovat o kus dál, „se ti líbí?“

„Líbí? V životě jsem neviděla hezčího muže. Jeho úsměv je pro mě jako pohlazení od slunce vycházejícího na obzoru. Nikdy bych nevěřila, že jej může věnovat právě mně.“

Proč ne?“

„No.....,“ zaváhala, „připadám si vedle něho hloupá.“

„Tak, ale tohle už víckrát nevyslovuj,“ rozzlobila se.

„Hloupá? Když jsem přišla do domu, neuměla si číst ani psát. Podívej se na sebe teď.“

„Já vím, ale jak. Zadrhávám se, jako by mě někdo za každým druhým slovem praštil do zad.“

„To chce jen cvik. Nemůžeš hned chtít zázraky. Vždyť ty ani netušíš, jakou práci si na sobě odvedla a Michael to vidí, nemysli si. Na některé věci je velice vnímavý.“

Na okamžik se odmlčela a poté položila otázku, která ji již delší dobu šimrala na jazyku, protože názor Christine pro ni byl téměř posvátný.

„Co si o něm vlastně myslíš?“

„Není důležitější spíš, jak o něm smýšlíš ty?“

„ To ano, já jen..... Znáš ho lépe než já.“ „Je to muž, jak se sluší a patří. Je vnímavý, velice inteligentní, sečtělý, dobrosrdečný, přátelský, citlivý a naslouchající. Nikdy tě nenechá napospas osudu. Vždy se do něj odváží nějak zasáhnout a obrátit jej ve tvůj prospěch. Je taktní, milý a taky trochu rošťák s duší dítěte, což si koneckonců mohla poznat sama. Thomi by ztěží našel někoho tak oddaného a všeho schopného, jako je on,“ dodala v úsměvu.

Vypadalo to, že má Lucy na srdci ještě něco, ale odvaha jí nepostačovala na to, aby slova přešla přes rty.

Ještě něco bys ráda věděla,“ pobídla ji se šibalským pohledem. Nadechla se a nakonec přeci jen překonala stud.

Víš já....... jenom bych....., ehm.... je pravda, že je až příliš na ženské? Prý nenechá na pokoji jedinou sukni.“

„Lidé z vesnice, co? Podívej, nebudu ti nalhávat, že by byl stran tohoto nějaký světec. Ovšem co já vím, byla jeho záliba v ženách čistě obdivná, takřka uctívačná. Vždy rád opěvoval krásu, a to jakoukoli. Jeho soukromý je jiná věc. Do toho nenahlédnu. Ani na to nemám právo. Jedním jsem si však jistá, a to, že od Thomasova příchodu do domu, se zajímá čistě jen o jednu dívku,“ zvolila záměřně poslední výraz, aby jí došlo o kom mluví.

Povedlo se. Zrazu se zarděla a v rozpacích pohlédla stranou.

Já půjdu kousek dál,“ řekla jako ve snu.

Dobrá, ale příliš se nevzdaluj. Zůstávej na dohled, ano?“

Pokývala hlavou a zatímco Christine přecházela k dalšímu úrodnému plácku, o něco se přesunula dál.

Za jiných okolností by to pro ni byl překásný den. Milovala les. Jeho vůni, ticho velebící oltář přírody. Připomínal jí šťastné okamžiky z dětství, kdy se jím zasněná dokázala potulovat celé dlouhé hodiny v osamění, či po boku maminky. Něco tu však postrádala. Jonathana.

Odloučení od něho špatně snášela. Jako by od ní odtrhli jednu její polovinu a připojili ji až, když byla opět s ním. Jeho reakce na zdělení, že s Lucy jedou, dík hraběnčině příslibu vypomoci do sídla Eleonory Van Dien jí nedopřávala vteřiny klidu. Skutečně ji vyděsil. Jádro jeho varovných slov, doposud nenašlo žádného opodstatnění. Eleonora byla skutečně velice nepříjemná, samolibá a v jistém smyslu i krutá žena, zvláště pak při zacházení se svým služebnictvem, jeho se sama stala svědkem, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by pro ně měla být něčím nebezpečná. K nim se naopak chovala až nevídaně mile, když je žádala o tuto menší službičku, kterou zde vykonývaly.

Sbírání jahodí a jeho listů, cožpak to byla nějaká práce? Než se naděje bude zpět v Jonathanově náruči a přívalem hřejivých polibků zhojí veškeré jeho obavy. Šlo však skutečně o Eleonoru? To ona jeho a Michaela tak polekala?

Ano, nelíbilo se jim, že k ní pojedou, ale ta pravá smršť emocí a paniky přišla až po té podivné zmíňce o blízkosti západní hranice. Proč ale? Les v němž se nacházely tvořil takřka samotné srdce západní hranice, táhnoucí se dalekosáhlým pásem, jenž jej protínal ve dví. Co by však zde mohlo být tak strašlivého? Vůkol jen přírodní půvaby, otevírající jim své pohostinství a krásu, o něž se s nimi ochotně dělily, pasouce se na jejich nezkonalém obdivu, jehož si nesporně zasloužily. Ale přeci jen... Vždy se o ní bál. Chtěl, aby byla ona i Thomas v bezpečí, avšak nikdy, co si jen pamatovala, nejednal s tak úzkostnou hrůzou. Téměř -nechtěla na to ani pomyslet -jako by šlo skutečně o život.

Z hlubin jejích úvah ji vyrušilo zapraskání větve, kdesi kousek za ní.

Už jsi zpátky,“ zeptala se a pohlédla přes rameno.

Nikde nikdo.

„Lucy?“

Ticho.

Snad pták v houští. Pokrčila rameny a byla by se opět vrátila ke sbírání, kdyby..... Další podivné šramocení, jen nepatrný vzdálený od prvního zdroje. Tentokráte se zasažena nepříjemným pocitem obrátila celá.

Lucy?“

Znovu žádná reakce.

Učinila opatrný krok vpřed, když tu jí znenadání přepadlo vidění, s takovou intenzitou, jako kdyby jí někdo vrazil do žaludku ledové ostří.

Obsah padajícího košíku se rozletěl do všech stran. Hruď se jí stáhla tak, že se nemohla nadechnout, na prsou jí bodalo. Nedokázala by ani vykřiknout. Pod směsicí zrůdných výjevů, míhajících se jí hlavou, ve zběsilém tempu, se ztěží dopotácela ke kmeni blízkého smrku a pevně se o něj opřela.

Rozdrásaná chodidla..... potrhaná košile.... šílený děs v očích plných slz.... dusot kopyt.... náraz..... do krve rozškrábaná kůže na obnažujících se zádech.... drtící sevření..... brutální bolestné šlehnutí v hloubi klína....... pozvedající se ostří a výkřik následovaný nelidský vzrušeným řevem, v němž se, ukojujíc ďábelský chtíč, postava halící se stínem zmítala divokými pohyby na rozsápaném bezvládném trupu. Pak již jen temnota, černočerná temnota tíhy zejícího rovu, v níž vyplul poslední obraz, završující celé to hororové představení. Nahé tělo s údy roztaženými do čtyř světových stran, spočívající ve zpeřených listech kapradin, jenž jako kdyby oplakávalo zvěrstvo na něm spáchané. Ztěží by kdo uvěřil, že tp zbídačené stvoření, kdysi bývalo mladičkou spanilou dívkou, plnou života.

Vše ustalo stejně nenadále, jako započalo.

 

V hlubokém nádechu, kterým se v chraptění konečně dostal vzduch k jejím plicím, se v histerii, jenž se jí zmocňovala překotně rozhlížela kolem sebe.

Lucy!“

Ten výkřik obsahoval veškerou škálu pocitů, které jí zmítaly. Byla to však Sarah, kdo k ní zdáli přibíhal. Tryskem se jí vydala v ústrety.

„Sarah, neviděla jsi Lucy?“

Jen vylekaně zakroutila hlavou.

Lucy,“ zakřičela z plna hrdla a její hlas se ve zděšené ozvěně rozlétl lesem až uši zaléhaly.

Nic.

Strachem celá bez sebe, se rozběhla směrem, kterým ji viděla odcházet.

„Lucy! Lucy, ozvi se mi! Lucy,“ volala každou chvíli, zrakem pročesávaje prostor kolem sebe, zda ji náhodou nezahlédne někde mezi stomy. Nebylo po ní však ani památky.

Panebože, nedopusť, aby se jí něco stalo,“ pronesla bezradně tichou modlitbu a poté vší silou hlasu, jenž jí ještě zbývala znovu zakřičela její jmého: „Lucy!“

„Christine!“

Ta úleva, když ji uviděla, jak se, kráčeje vedle nějakého muže v uniformě, ozbrojeného mušketou, vydala k ní. Jakmile k sobě doběhly, sevřela ji ve svém pevném objetí a teprve nyní se veškeré její emoce uvolnily a začala plakat.

Neříkala jsem ti zůstaň na dohled? Tohle už mi nikdy, nikdy nedělej, rozumíš? Málem jsem umřela strachy,“ skřehotala v slzách tisknouc ji k sobě.

„Promiň mi to, nechtěla jsem. Zamyslal jsem se a sešla z cesty. Kdyby nebylo toho vojáčka, asi bych bloudila ještě teď.“ Christine vzala její tvář do dlaní a ujistíc se, že se jí opravdu nic nestalo, se zaměřila na mladíka, nyní nesměle postávajícího kousek od nich.

Ač oděn v anglické uniformě, byl to jistě jižan. Pod černým kloboukem skvěly se kaštanové kučery a v přirozeně snědé pleti pohledné mladistvé tváře jinocha, jenž teprve nedávno odrostl chlapeckým střevícům, je obě rozpačitě sledovaly velké uhrančivé oči tmavé jako noc.

Děkuji vám mnohokrát,“ pronesla k němu, ponechávaje si Lucy stále u sebe, ochranitelsky ji svíraje kolem pasu.

Není zač. Bylo mou povinností pomoci,“ řekl špatnou angličtinou změkčenou italským přízvukem.

„Neměly byste tu být, signorinas. Takhle....rischiare la pelle (riskovat život),“ vypomohl si rodným jazykem v místě, kde tápal, přesto mu rozuměla až příliš dobře.

Jak to myslíte,“ zeptala se a klid se z ní vytratil zcela.

„Cožpak neznáte nařízení? Procházet se tímto lesem je.......certeza suicidio (jistá sebevražda).“

„Co to říkal,“ optala se Lucy, zatímco voják těkl pozorným pohledem k přicházející Sarah, ztěží lapající po dechu.

„Ale proč,“ nenechala se Christine jen tak odbýt. Zůstal na ni překvapeně zírat.

„Vy nejste zdejší?“

„Ne.... my sloužíme u hraběnky Barbary Thorn.“

„Ze sousedního hrabství?“

„Ano.“

„Tak co tu tedy pohledáváte?“

„No my tu sbíráme jahody a jahodové listy,“ odpověděla za Christine Lucy, která se mu očividně líbila.

Začínal mít jisté podezření.

„Dobrovolně?“

„Ano, tedy na přání Eleonory Van Dien. Potřebuje vše na léčebnou koupel. Ona poprosila naši hraběnku o výpomoc a ta jí nabíddla nás. Prý, že jí její vlastní služební vypověděli poslušnost, k čemuž zřejmě podle všeho měli pádný důvod,“ dodala šeptem, spíš sama pro sebe, jak si uvědomovala jednotlivé skutečnosti.

Poslala vás sem , i když ví, co se tu děje? MISERICORDIA (Můj Bože),“ provolal a pokřižoval se.

„Budu o tom informovat svého velícího. Vy ale nejdříve musíte do bezpečí, signorinas. Máte se jak dostat z lesa?“

„Ano. Nedaleko odsud na nás čeká kočár.“

„Dobrá, osobně vás k němu dovedu, abych se ujistil, že opustíte les vpořádku. Pertite a cosa, signorinas (Jeďte domů, slečny),“ zakončil vše a rezolutním gestem ruky jim naznačil, aby se vydaly na cestu.

Žvatlá hezky, ale chvílemi mu vůbec nerozumím,“ zašeptala Lucy Christine do ucha, když kráčely s vojáčkem za zády a Sarah vpopředí, zpět ke kočáru. Tahle nejistota ji ubíjela. Musela zjistit, co se to tu děje.

Obrátila se k mladíkovi tak prudce, až leknutím zkoprněl.

„Pověste mi, o co tu kráčí. Čeho se ti lidé tak bojí?“

Zjevně přemítal, zda by to měl udělat, ale nakonec z něho po, pro Christine nesnesitelně dlouhé, odmlce vypadlo jediné slovo. „Cacciatore (Lovec).“

Nyní už byla skutečně zmatená.

„Nejsem zmocněn k tomu, abych zdělil více. Jen mi věřte, není dobré se v těchto lesích zdržovat. Zvláště pro tak mladé a krásné dívky jako jste vy dvě. Prosím pojďte.“

Nezbývalo jí nic jiného než uposlechnout. Vysvětlení se jí snad dostane večer.

 

   Vosk již dávno obklíčil těla svící honosících se plápolajícími se plamínky, vnášejícími život do potemnělého pokoje. Tmou za okny ztěží pronikl by lidský pohled. Ba ani přibližné obrysy nenapomáhaly rozlišovat, co se skrývá venku. Dvě prázdné číše trpělivě vyčkávaly na rty, jež by přilnuly k jejich okrajům, mísa s čerstvým ovocem na ruce, jež by jej vzaly. Ticho pokoje krom jemného popraskávání ohně v krbu, narušoval jen pravidelný rytmus pochodujících bot, korzujících z místa na místo.

Jonathan neklidně přecházel od stěny ke stěně jako zvíře lapené v kleci. Nedokázal se již déle přetvářet. Jen díky Thomasovi, který šel spát nejméně před třemi hodinami, si pokoušel zachovávat neutrální výraz, aby jej nevylekal. Bez toho měl sám obavy, proč jeho sestra ještě nedorazila. I Jeanne dělalo potíže tvářit se jakoby nic a to neměla tušení, co mučí jeho s Michaelem. Zdržel se skutečně jak nejdéle to jen bylo možné. Poté co s ochotou odvyprávěl Thomimu pohádku na dobrou noc, však již musel odjet, ač jej fakt, že Jonathana nechává samotného velice znepokojoval. Učinil co mohl, aby jej přivedl na jiné myšlenky a nedělal to jen pro prosbu Christine. Měl ho vždy jako vlastního bratra a tak jeho trápení vždy sdílel s ním. Bál se o Christine stejně jako on a strachoval se i o Lucy.

Dvojnásobný příděl. Na jednoho člověka někdy až příliš a přesto na sobě nedával nic znát. Lepšího přítele by si skutečně nemohl přát. Když za soumraku opustil sídlo a Jonathan osaměl, padla na něj veškerá tíha černých myšlenek, jež se marně snažil zahnat. Co by pro vše svaté mohla Eleonora Van Dien chtít tak hrozného, že je držela ve svých spárech tak dlouho a neumožnila jim ani dorazit v bezpečí za světla domů? Jako by nevěděla, co se děje. Tohle si s ní bude muset vyřídit. Nemá žádné právo, aby s nimi takto zacházela! Byl hlupák, že dovolil, aby za ní skutečně odjely. Blázen, že již dávno matku nespacifikoval a nevymezil jasné hranice, které nesmí přejít. Obzvlášť, co se týče Christine. Pokud ji kdy nenáviděl, pak to nebylo nic, proti tommu co cítil, když se mu doneslo, jak se k ní často chová. Měl toho právě dost. Nadešel čas si pořádně dupnout, ale to vše, až bude jeho láska zase u něho. Nikdy nedopustí, aby se něco podobného znovu opakovalo. Avšak, co když je pozdě? Při té představě se mu srdce trhalo do tisíců krvavých cárů a dech zkomíral.

Proč ještě nejsou zpět?

Něco se muselo stát, něco špatného. Ne, nebude tu jen bezmocně čekat. Půjde a najde ji ať je kdekoliv.

S tímto rozhodnutím, div, že nevysadil dveře z pantů, jak se pod náporem jeho paží rozletěly dokořán a on vstoupil do chodby. Tu jeho pohled upoutalo cosi ve stínu.............


 

Dobrá,“ pronesla nakonec, dávaje mu najevo, že na něj nehodlá dále naléhat, a trápit jej tak. „No nic. Už půjdu, ať na mě Lucy dloho nečeká.“ „Počkej,“ zarazil se Jonathan, když mu zpětně došel obsah jejího sdělení při vstupu do pokoje a ač zatím netušil z jakého důvodu, zneklidněl.

Říkala jsi, že jste se jen chtěli rozloučit. Proč? Co se děje?“

Nic. To jen tvá matka nejspíš uzavřela jakýsi pakt s Eleonorou Van Dien ze sousedního hrabství. Zdá se, že má nějaké podítě se služebnictvem. Něco jako malá vzpoura, tvrdila. Prý nechtějí splnit úkoly, které jim zadala a tak, zoufalá, požádala hraběnku o radu, a ta jí nabídla mě a Lucy na výpomoc pro dnešní den. Kočár už je na cestě. Do večera bychom se měly vrátit.“

Zbledl, byl to však Michael, kdo se ozval jako první. „Cože! Zoufalá Eleonora? Co je tohle za hloupost! Nedokážu si představit, že by Eleonora Van Dien byla něčeho, jako zoufalství, schopna. Služebnictvo z ní má takovou hrůzu, že by snad skočilo i z útesu, jen kdyby jim to poručila. Ne nadarmo se jí přezdívá „čertova babička“. Té, že by se někdo vzepřel? Vždyť by ho umořila k smrti.“

Neděš mě! Musím si zachovat chladnou hlavu, už jen pro to, abych mohla dohlédnout na Lucy. Jestli je to pravda, musím na ni dát, zatraceně, velký pozor.“ „Prosím tě, o to,“ špitl Michael s neznámou změnou v hlase. „A při té příležitosti se pokus o to samé i u sebe, dobře?“ „Vynasnažím se.“

Jonathanovo objetí nečekaně zesílilo, až se lekla. Tentokráte se však neodvažovala střetnout se s ním pohledem, neboť zcela stačilo, jak se zrkrabatila Michaelova tvář. Jakoby se z ní vytratila veškerá krev a oči měl panicky vytřeštěné. Uvědomění přišlo náhle a s takovou razancí, že ty dospělé muže div nesrazila na kolena.

Je to blízko západní hranice,“ hlesl přiškrceně, aniž by jí to dávalo jakýkoliv smysl.

Citíla, jak se Jonathanova hruď pozvedla v hlubkém křečovitém nádechu, načež si ji k sobě s naléhavostí obrátil čelem a přidržel ji za nadloktí. Byl na tom mnohem hůř než Michael.

Christine, poslouchej mě, musíte se s Lucy držet stále u sebe. Nespouštějte se z očí. Zůstávejte spolu, za každou cenu. Kdyby vás chtěla Van Dien rozdělit, odmítni to.“

Nemohu přeci.....“ „Ale ano můžeš,“ přerušil ji prudce. To strach z něho promlouval nutíce jej zvyšovat hlas. Strach o ni.

Pokud by působila potíže, vyřídím to s ní.“ „Wille!“ Nyní už se skutečně začínala bát. „Christine, prosím tě, prosím. Udělej to pro mě. Naslouchej svým instinktům a řiď se jimi. Nebude-li se ti cokoli pozdávat, nepouštěj se do toho.“

Její oči zůstaly upřené do Jonathanových, jako kdyby se z nich snažila vyčíst odpovědi na nevyřčené otázky.

Michaele, směla bych tě o něco požádat,“ nadhodila a konečně se jí podařilo přenést svou pozornost z jednoho na druhého.

O cokoli chceš, vždyť víš.“ „Mohl bys tu Jonathanovi dělat společnost, alespoň dokud budeš mít čas?“ „Samozřejmě.“ Sňala jeho ruku ze své paže a políbíce ji na dlaň, přistoupila k Michaelovi.

Tak tedy na brzkou shledanou,“ zadrmolila a cíleně jej na rozloučenou objala kolem krku. „Hlídej ho,“ zašeptala mu do ucha prosebně.

Spolehni se,“ odvětil a Christine zamířila ke dveřím.

Dříve však, než stačila dorazit k cíli ji Jonathan zlehka zachytil za zápěstí a kyž se k němu obrátila, odvedl si ji ještě o něco víc stranou z Michaelova doslechu. Výhled na něho zaštítil svou vlastní postavou.

Slib mi, že na sebe budeš opatrná.“ „Slibuji, ale ty mi odpřísáhni, že mi pak vysvětlíš, o co tu, k čertu, jde.“ Chvíli váhal, ale nakonec se podvolil.

Ano to mohu. Budu na tebe čekat.“

Znamená to, že tedy chceš, abych večer přišla,“ pošťouchla jej ve snaze, alespoň částečně zmírnit dusivou atmosféru. Smutně se pousmál a pohladil ji po vlasech.

Ovšemže.“ „Já jen, že......“ ukazovákem mu zlehounka přejela od čela až ke špičce nosu, „ kdyby ne, snad bych mohla zvážit i onu druhou nabízející se možnost,“ nahodila udičku a vyčkávala.

Druhou možnost?“ Rybka se chytila.

Víš, procházel tudy jeden potulný malíř. V okouzlení z krásy jeho kreseb se mi až zajíklo srdce v hrudi. Nazval mne andělem nebeským a velice toužil mne namalovat jako Venuši rodící se s mořských pěn.“

Zamračil se tak, až se mu obočí téměř propojilo v jednu linii.

Myslím, že bych si s ním měl vážně promluvit.“

Pousmála se na něj, sáhla do kapsáře a vytáhnouc malé zrcátko mu jej nastavila, aby se v něm viděl.

„“To můžeš a vzkaž mu prosím za mne, že jeho nabídku ráda přijímám.“

Podařilo se jí přimět jej alespoň k pokusu o svůj pokřivený úsměv. Na to si ho k sobě přitáhla jeho obličej a krátce, avšak procítěně jej políbila na rty.

Neboj se,“ zašeptala jen a již sahal po klice.

Zůstal stát na místě, jako bez duše a nepřítomně hleděl na mrtvé dřevo, jenž jej od ní oddělilo. Michaelova paže se mu chlácholivě ovinula kolem ramen.

U hraběnky se jim nemůže nic stát.“

Mlčel, ale v duchu se modlil, aby se nemýlil.

 

 

Vlahý vánek šuměl ve štěpech statných jehličnanů pohupujíce s nimi v jednom sladěném rytmu sem a tam, čímž jim umožňoval dohled nad lesem pod sebou. Vraníci zapřažení u kočáru s vozkou, odstaveného při jedné z cestiček, klikatících se vzhůru do jehličím pokrytého svahu, hravě pohrabávali kopyty vláhou nasáklou zeminu a vyčkávaly na ty, jenž kdesi v hlubinách hvozdu, volnou, ničím neuspěchanou, chůzí zdolávali koberec z mechových polštářů a pátrali po předem určeném cíli.

Kontakt