"Netvor"- kapitola čtrnáctá - Lovec (Rozepsáno)-ukázka 3.

Vosk již dávno obklíčil těla svící honosících se plápolajícími se plamínky, vnášejícími život do potemnělého pokoje. Tmou za okny ztěží pronikl by lidský pohled. Ba ni přibližné obrysy nenapomáhaly rozlišovat, co se skrývá venku.

Dvě prázdné číše trpělivě vyčkávaly na rty, jež by přilnuly k jejich okrajům, mísa s čerstvým ovocem na ruce, jež by jej vzaly. Ticho pokoje krom jemného popraskávání ohně v krbu, narušoval jen pravidelný rytmus pochodujících bot, korzujících z místa na místo.

Jonathan neklidně přecházel od stěny ke stěně jako zvíře lapené v kleci. Nedokázal se již déle přetvářet. Jen díky Thomasovi, který šel spát nejméně před třemi hodinami, si pokoušel zachovávat neutrální výraz, aby jej nevylekal. Bez toho měl sám obavy, proč jeho sestra ještě nedorazila. I Jeanne dělalo potíže tvářit se jako by nic a to neměla tušení, co mučí jeho s Michaelem. Zdržel se skutečně jak nejdéle to jen bylo možné. Poté co s ochotou odvyprávěl Thomimu pohádku na dobrou noc, však již musel skutečně odjet, ač jej fakt, že Jonathana nechává samotného velice znepokojoval. Učinil co mohl, aby jej přivedl na jiné myšlenky a nedělal to jen pro prosbu Christine. Měl ho vždy jako vlastního bratra a tak jeho trápení vždy sdílel s ním. Bál se o Christine stejně jako on a strachoval se i o Lucy. Dvojnásobný příděl. Na jednoho člověka někdy až příliš a přesto na sobě nedával nic znát. Lepšího přítele by si skutečně nemohl přát.

Když za soumraku opustil sídlo a Jonathan osaměl, padla na něj veškerá tíha černých myšlenek, jež se marně snažil zahnat. Co by pro vše svaté mohla Eleonora Van Dien chtít tak hrozného, že je držela ve svých spárech tak dlouho a neumožnila jim ani dorazit v bezpečí za světla domů? Jako by nevěděla, co se děje. Tohle si s ní bude muset vyřídit. Nemá žádné právo, aby s nimi takto zacházela!

Byl hlupák, že dovolil, aby za ní skutečně odjely. Blázen, že již dávno matku nespacifikoval a nevymezil jasné hranice, které nesmí přejít. Obzvlášť, co se týče Christine.

Pokud ji kdy nenáviděl, pak to nebylo nic proti tomu, co cítil, když se mu doneslo, jak se k ní často chová. Měl toho právě dost.

Nadešel čas si pořádně dupnout, ale to vše, až bude jeho láska zase u něho. Nikdy nedopustí, aby se něco podobného znovu opakovalo.

Avšak, co když je pozdě?

Při té představě se mu srdce trhalo do tisíců krvavých cárů a dech zkomíral.

Proč ještě nejsou zpět?

Něco se muselo stát, něco špatného.

Ne, nebude tu jen bezmocně čekat. Půjde a najde ji ať je kdekoliv.

S tímto rozhodnutím, div, že nevysadil dveře z pantů, jak se pod náporem jeho paží rozletěly dokořán a on vstoupil do chodby. Tu jeho pohled upoutalo cosi ve stínu. Byla tam, na druhém konci, oděna v bílé noční košili odhalující její něžná ramena. Ztuhla, když se dveře rozrazily, ovšem jakmile spatřila Jonathanovu tvář, rozběhla se mu v ústrety. Sevřel ji v objetí tak pevně, až to zabolelo, a za nic na světě, by nechtěla, aby ji teď pouštěl.

„Díkybohu,“ oddechl si hlasitě, jako kdyby doposud snad ani nedýchal.

Přidržel si její obličej u svého a zlíbával jej drobnými pusinkami, jako kdyby se jimi chtěl přesvědčit, že je vpořádku.

„Odpusť mi, dorazily jsme teprve před chvílí. Sotva jsem.....,“ slova jí sebral dlouhým procítěným polibkem, v němž po kratičké přestávce, vyplněné lekhým úsměvem, mihnoucím se na jeho rtech, pokračoval a neustával, ani když ji zvedal do náruče a odnášel si ji do pokoje.

  Postačilo tak málo, aby se štěstí opět navrátilo a všechny hrůzy a trápení prožitého dne zmizely kdesi v zastrčeném koutu paměti – tedy alespoň prozatím.

Nic by je od sebe nyní nedokázalo odtrhnout.

Jonathan se vzdálil jen na okamžik, kvůli zprávě pro Jeanne, že jsou Christine s Lucy vpořádku doma, a hned zas byl zpátky u ní.

Seděli čelem proti sobě v pozici, kdy měla Christine své nohy přes jeho stehna, navíc protažené kolem boků dozadu a vychutnávali si kouzlo vzájemných doteků v nichž rty „tančily“ vzájmený láskyplný tanec, ne a ne se od sebe vzdálit.

Palcem polaskala jeho tvář a zahleděla se mu do očí.

Zoufalství, které se v nich odráželo na chodbě již dávno vymizelo.

„Tak moc ses o mě bál,“ zeptala se pološeptem a nosem se zlehýnka otřela o špičku jeho.

Povzdechl si a něžně jí zčesal nezbedný pramínek vlasů z čela.

„Ani nevíš, jak moc.“

„A povíš mi proč?“

Zaváhal.

„Jistě.... ehm.... nechceš ještě kousek ovoce,“ pronesl a už se pro něj natahoval do misky.

„Nepohrdnu. Docela jsem po cestě vyhladověla.“

„Všiml jsem si,“ pošťouchl ji v žertu a kousíček jí směřoval k ústům. Na poslední chvíli jeho ruku zastavila a se zavřenýma očima, s odporem odvrátila obličej stranou.

„Co se stalo,“ zeptal se úzkostně, podepírajíc jí volnou rukou líci, aby se na něho podívala.

„Nic, jen.... myslím, že po dnešku nebudu moci jahody nějaký čas ani vidět.“

Aniž by ruku vzdaloval, jahodu odložil a pohladil ji po vlasech.

„Proč?“

„To je na dlouhé vyprávění.“

„Zvládnu to,“ pronesl a usmál se na ni svým pokřiveným úsměvem, jenž se vytratil jako mávnutím kouzelného proutku s další pronesenou větou.

„Ne. Nejdřív ty. Slíbil si mi to.“

S pootevřenými ústy zalapal po dechu a oči se skvěly v nepopsatelně bolestivém pohledu.

Jak jen mohl někdo takhle rychle poblednout?

Vyděsilo ji to.

Klekla si před něho a obličej mu zahřívala svými dlaněmi.

„Jsem tu s tebou. Ať je to cokoli, spolu to zvládneme.“

Smutně se na ni pousmál a přiložil ruce na ohbí jejích paží.

Vzala je a sevřela ve svých.

Zhluboka se nadechl a s jistými potížemi, jenž mu toto téma působilo začal.

„Asi rok před tím, než se mi tohle stalo, mnohem dříve než si mi jako jasný slunečný paprsek vstoupila do života, doško ke třem ohavným vraždám, nesoucím se vždy v naprosto stejném duchu zvrácenosti. Tehdy našli muže, jehož z nich obvinili, usvědčili a po právu ztrestali, alespoň si to mysleli,“ dodal sklesle.

„ Na nějaký čas byl skutečně klid. Bavili se o tom jako o zlu, jenž bylo navždy vymíceno.“

„Začalo to znovu,“ odvodila si dle jeho reakce.

„Ano. To léto, co tě matka najala jako mou osobní pečovatelku.

Zprávy o tom se ke mně však dostaly až na podzim, před tradičním plesem.“

„Ti vyslanci z vesnic,“ došlo jí okamžitě.

Přikývl.

„Tehdy jich bylo devět za necelé čtyři měsíce. Počet stoupal a vraždy se stávaly čím dál více bestiálnější. Jako kdyby se v tom co dělá vyžíval. Tehdy jsem přes Philipha Van Dien, Eleonořina staršího syna nechal povolat soudního vyšetřovatele z Londýna, v klamné víře, že to snad dokáže zastavit. Přijít všemu nakloub.

Spletl jsem se. Pokračuje to dál.

Další a další případy ďábelskou rychlostí.“

„Kolik,“ zeptala se téměř nedýchajíc.

„Dvanáct za poslední dva měsíce.“

„Svatá matko Boží.“

Konečky prstů jí starostlivě přejel po kontuře čelisti.

„Nechtěl jsem tě tím děsit.“

„Já vím, ale prozraď mi, co to vše má společného s naším odjezdem k Van Dien? Proč tě tak zasáhla ta Michaelova poznámka o blízkosti západní hranice?“

Trhl sebou jak to vyslovila.

„To proto, že na západní hranici sousedního hrabství našli tu poslední dívku.“

„Dívku?“

Spatřil hrůzu v jejích očích a milně to přikládal na vrub obasahu dosavadního sdělení. Po celou dobu jí konejšivě třel líčko.

„Ano, vždy šlo jen o dívky. Mladé dívky.“

Srdce se jí zadrhlo v pravidelnosti tepu a dělalo se jí zle.

Křečovitě sevřela víčka a ve strašlivé předtuše přerývaně oddechovala.

„Christine! Christine,“ panikařil a ihned ji objal.

„Promiň mi. Neměl jsem. Je mi to líto.....“

„Jak je zabíjí,“ ozvalo se znenadání přidušené zamumlání do jeho ramena.

Odtháhl se a hledíc na ni, odhadoval dle jejího stavu, zda je rozumné, aby pokračoval.

„Prosím, chci znát celou pravdu. Říkal jsi, že se vždy nesly v naprosto stejném duchu. V jakém duchu?“

„Christine.... Já.“

„Prosím tě,“ téměř zaúpěla.

„Naháněl je po lese jako štvanou zvěř,“ vysvětlit opatrně a v obavách sledoval hru emocí v jejích rysech.

„Lovec,“ špitla, jak jí vše docházelo.

To nečekal.

„Jak víš....“

„To není vše, že,“ přerušila jej a znovu zavřela oči.

„Není to ten důvod, proč si vraždy těch dívek označil za bestiální. Je to pro to, co jim dělá, když je dostihne.“

„Christine, tohle mi nedělej. Už teď si téměř na pokraji zhroucení. Nechtěj po mě, abych tě takhle dobíjel. To se nestane.“

Opět se jí vrátil obraz té nebodé dívky ležící v kapradí.

„Nacházíte je nahé v lesích, vystavené jako nějaké trofeje, zbité k nepoznání, pobodané, do krve rozsápané, znásilněné..... všechny tak mladé, že ten, co to spáchal, byl vlastně první kdo......,“ zajíkla se a v slzách, které se jí draly z pod řas, pohlédla Jonathanovi přímo do očí.

„Mám pravdu? Odpověz mi dřív, než si budu myslet, že jsem se zbláznila.“

„Panebože, Christine.....“

To jí stačilo.

„Viděla jsem ji- tu poslední dívku, dnes v lese.“

„Kde?“ Hlas mu až přeskočil.

Jako by ho ani nevnímala.

„Mohla jsem přijít o Lucy. Ztratila se mi. Varoval si mě, a já ji přesto pustila z očí. Kdyby nebylo toho vojáka, co ji přivedl zpět....“

Chytil ji za obě nadloktí a pokoušel se i přes stav, jenž se jej zmocňoval, co nejlépe artikulovat.

„Vy jste byly v lese na západní hranici?“

„Ano. Poslala nás pro ty stupidní jahody. Měla jsem ji stále u sebe. Pak to divné šramocení. Myslela jsem, že je to Lucy, ale nebyla tam. Pak přišly ty hrozné věci, co se mi míhaly hlavou jako živé obrazy. Měla jsem takový strach, že se jí něco stalo..... Já jem.....“

Vzal její tvář do svých dlaní a v probouzejícím se hněvu, nasupeně ucedil: „Eleonora Van Dien, vás poslala do lesa na západní hranici pro jahody, i když moc dobře věděla co...... a matka na to vybrala vás...... zatraceně,“ zařval.

„Udělaly z vás obětní beránky. Výjde to - skvěle, proč ne ještě příště. Nevýjde - osud, najdeme si někoho jiného. Služebnictva je přeci dost,“ vychrlil ze sebe a v zuřivosti praštil vší silou pěstí do podlahy až to zadunělo.

„Třeba to tak není. Možná tvá marka ani nevěděla, že.....“

„Nezastávej se jí, Christine,“ zavrčel.

„Jako kdybys nevěděla, čeho je schopná. Postarám se, aby se zodpovídaly! Obě!“

„Vždyť nemáš důkaz“

„Stačí mi co vím od tebe.“

„Ale jiným  to stačit nebude.“

Zdálo se, že je pevně rozhodnut. Nebyla s ním kloudná řeč, proto se pokusila využít ženské strategie.

Přitulila se k němu a políbila jej. Objal ji sice a polibek vrátil, ale vztek příliš nepolevoval, i když se jej pokoušel krotit, aby jí nyní, když ji měl tak blízko, neublížil.

„Přestaňme se tím prosím zaobírat, ano,“řekla a rty se pokoušela jemně uhladit jeho mračící se čelo.

„Nechme to být. Nemysleme na to. Jsme vpořádku. Nic se nestalo. Jsem tu u tebe v bezpečí.“

„Ale nemuselo to tak být. Mohl jsem tě ztratit. Co když tam byl? Nevím, zda neútočí i za dne. Ty a Lucy byste pro něho byly lákavější než medová cukrátka. Nezastaví se před ničím. Mohla si.... zemřít,“ zachvěl se, když to vyslovil a odvrátil od ní tvář, brunátnějící přicházející druhou vlnou rozčílení.

Podepřela mu hlavu a přiměla jej, aby se na ni znovu podíval.

„Nejsem mrtvá, žiju. Cožpak necítíš moje teplo? Nevnímáš tlukot mého srdce, splašeného jako vždy, když se mě dotýkáš? Jsme tu spolu, sami, jen ta a já. Tak to alespoň na nějaký čas odsuňme stranou a soustřeďme se na nás. Věnuj se mi trošičku, vždyť se mi po tobě tolik stýskalo. Po tom tvém uličnickém pohledu, kterým mě tak rád hypnotizuješ,“ řekla a lehce zlíbala citlivou kůžičku pod jeho očima.

„Po tvém úsměvu,“ konečky prstů se smýkla po jeho rtech, „po vůni tvých vlasů, tvé kůže, kterou nemohu dostat z hlavy.“ Labužnicky si přivoněla k jamce pod jeho levým uchem, pošimrajíc jej nosem.

Tentokráte to nebyl hněv, co jej roztřáslo.

Byla na dobré cestě, pokračovala tedy dál.

„Chyběly mi tvé ruce, kterými mě hladívají a laskají,“ přiložila si jeho dlaň na srdce.

„Po těle, jímž mě zahříváš v chladu nocí,“ přitulila se k němu těsněji a ovinula mu paže kolem krku.

Jeho objetí zesílilo.

„A po tomhle se mi stýskalo ze všeho nejvíc,“ zašeptala a spojila svá ústa s jeho ve vážném hlubokém polibku, po chvíli nabírajícím na intenzitě.

„Mám nápad,“ navrhla ve zrychleném dechu po nějaké době, když přesvědčila sebe samu, aby dokázala toto překrásné dění přerušit.

„Co si náš společný večer zpestřit třeba trochou tance, hmm?“

„Víš, že nejsem dobrý tanečník,“ zaprotestoval tiše, utápejíc se v jejím pohledu.

„Dovolila bych si nesouhlasit,“ oponovala škádlivě si pohrávajíc s každým rtíkem zvlášť.

„Zakázaný tanec ti šel výtečně. Existují i jiné toho druhu,“ políbila jej do koutku, „Kontaktnější. Takový tanec milenců je velice, velice poučný.“

„Snažíš se mě rozptýlit,“ zašeptal snažíc se ústy přiblížit ještě více k jejím.

„Tak nějak.“

„Daří se ti to,“ odvětil a vsunouce ruku pod její vlasy na zátylek ji toužebně políbil, krotíc tak rozdmýchývaný hlad po ní.

Nyní již vše nechala být. Ať příležitost sama rozhodne, ačkoli by jí mohla poradit.

Jejich těla se držela u sebe jako magnety, jež dokonale náleží k sobě a čím déle se o sebe třela, tím větší žár v místnosti panoval.

Nemělo by se povolovat takhle líbat, vždyť protistraně kolabuje srdce. Ať si, k čertu! Jen tak dál! Vše na světě by vyměnila za toto slastné „utrpení“, jen kdyby nikdy neustávalo.

„Počkej, počkej....,“ zachraptěl a pokusil se její tvář o něco odtáhnout od své, ale sami ruce jej zrazovaly, prahnouce po pravém opaku jeho snahy.

„Udělala jsem něco špatně,“podivila se.

„Ne, jistě že ne. Já jen.... dříve než tohle zajde do míry, kterou bych nedokázal a přiznávám, že ani nechtěl ovládnout, co zrealizovat tvůj plán z rána.“

„Plán,“ zeptala se nechápavě a rty při tom klouzala po hraně jeho nosu.

„Ano,“ polkl naprázdno.

„To ty jsi hovořila o potulném malíři, prahnoucím po tom, namalovat tě jako Venuši rodící se z mořských pěn. Budiž ti vyhověno.“

Usmála se.

„Dělala jsem si jen legraci.“

„Ale já ne. Mistr je připraven, je-li múza také,“ špitl a přesunul svou pozornost ke straně jejího hrdla.

„Maloval jsi mě tolikrát, to jsem se ti ještě neomrzela?“

Jeho horký dech na kůži jí způsoboval husí kůži.

V hlavě temno. Připadala si jako panenka.

„Ty se mi nikdy neomrzíš. Jsi pro mě stále nová a lákavá, navíc....“ polibky sestoupil k jejímu ramenu a jen nepatrně, přesto až příliš vnímavě, stáhl lem její košile o něco níž, „vždy jsem tě maloval jen podle své fantazie a skutečnost je mnohem, mnohem půvabnější,“ dodal a zlehka jí ožužlávajíc ušní lalůček sjel dlaní  po straně jejích žeber až k pasu.

„Dobře, vzdávám se. Ať je po tvém.“

Zeširoka se usmál, podíval se na ni a políbíc ji na čelo se honem, aby si to nerozmyslela zvedl a kráčel k jednomu ze stolků pro desky s výkresy a malovací potřeby.

Využila toho, aby si nenápadně, místo jablečného moštu, který jí, pamětliv její nelibosti k alkoholu, přinesl, upila vína z jeho číše. Opravdu to potřebovala.

Vrátil se, než by řekla švec a usadíc se proti ní do tureckého sedu, si připravoval vše nutné pro svou tvorbu.

Rozpačitě si skousla spodní ret.

„Takže..... co mám udělat?“

Znovu ji odměnil spokojeným pousmáním.

„Cokoli chceš. Vždy jsi krásná.“

Poněkud se začervenala. Tohle bylo něco jiného. Tak zvláštně vzrušujícího, že by to slovy ani nedokázala popsat.

Postřehl to.

„Snad se nestydíš?“ „Jen.....,“ odstupem mezi palcem a ukazovákem ukázala přibližnou míru.

Koutek se mu zvedl do pokřiveného úsměvu, s nímž ji pohladil po tváři.

„Přede mnou přeci nemusíš.“

„Dobrá, ale ne abys mě namaloval jako skřítka skrčeného pod houbou....“

Od srdce se zasmál.

„To ti slibuji.“

„Tak já..... ehm,“ popolezla po čtyřech o něco dál od něho a Jonathan se vrátil k ořezávání uhle.

Dostala odvážný nápad, za který by ji jistojistě odsoudilo veškeré duchovenstvo i puritánští modloslužebníci. Že by jí nabudila tak kapka vína? Ne, tím to nebylo. Měla strach, že ztratí odvahu.

Teď nebo nikdy.

„Bude to takhle vpořádku, maestro,“ zaznělo k němu, a když zvedl hlavu, zůstal s úžasem jako omámený.

Seděla nahá, zády k němu, nohy v pokrčení k jedné straně, ňadra zakrytá ohbím pravé paže a dívajíc se na něho, se k němu mírně natočila trupem.

„Naprosto,“ povzdychl si.

Rozesmála se nad jeho výrazem.

„Dost. Nehýbej se,“ zarazil ji, když ve smíchu zaklonila hlavu a zář ohně se jí vpletla do vlasů, činíc z nich závoj svatojánských mušek.

„Zůstaň tak.“ Jal se uhlu a načrtl několik prvních tahů.

„Jsi nádherná.“

 Lucy rozespalá po paměti tápala potemnělými chodbami probuzena nenadálým hladem, který se chystala tajně, aby Jeanne nevěděla, usmířit něčím dobrým z její spíže.

Zprvu si ani neuvědomila, jaký, že to nepatřičný pohyb zachytily její oči, jenž se pouze z dlouhé chvíle odvrátily stranou dané trasy. Mysl však znenadání zpozorněla a přiměla ji, přikrčit se u jedné ze stěn, odkud mohla zpoza rohu bezpečně zjistit, kdo že v noci toulá sídlem.

Roger Thorn, jaké překvapení.

Co tu pohledával tak pozdě?

Plížil se chodbou s obezřetností lapků při práci, přesto tak nějak podivně nekoordinovaně a nejistě, jako kdyby pohlédl láhvi vína na samé dno, nebo se o něj pokoušela horečnatá nemoc. Mířil k jedněm jediným dveřím. Věděla, komu patří.

Místo očekávaného zaťukání se třikrát po sobě ozval táhlý škrábavý zvuk, připomínající kočku, dožadující se vstupu.

Nemusel čekat dlouho.

V otevřených dveřích stanula hraběnka v téměř nestoudně se vystavující pozici, kterou až příliš podtrhovalo dlouhé negližé z černé krajkoviny a k němu náležející jako dech lehký koupací plášť ze stejného materiálu.

Úsměv se přeměnil v masku starostlivosti.

Lucy si nepamatovala, že by u ní kdy byla svědkem nějakých emocí – tedy krom hněvu, samozřejmě.

Všude bylo takové ticho, že mohla slyšet každičké pronesené slovo.

„Rogere, co se ti to stalo?“

„Už nemohu dál, máti. Nemám sílu vzdorovat. Jak mám žít s vědomím, že existuje, je tak blízko a já se jí nesmím ani dotknout.“ Hlas mu přecházel téměř do plačtivosti.

„Chci ji! Já ji musím mít! Je jako prokletí, které mě stíhá den co den. Jiné mě nuechlácholí. Nezajímají. Hnusí se mi. Nač stále trhat plevel, když je tu růže, co za to stojí. Mohu jich mít desítky, a stejně mají její tvář. To její ruce mě objímají, její prsty se v milostné rozkoši zarývají do kůže, její tělo laskám. Jsem bezradný, zoufalý. Pomož mi, mami.“

„Ó, miláčku, pojď ke mně.“

Stiskla jej v náručí a zatímco jej hladila po zádech, rozplakal se jí na rameni, jako malé děcko.

„To nic, to nic můj, sladký broučku. Jistě, že ti maminka pomůže.“

Nechtěla již dál poslouchat.

Zmatena tím, co se jí naskytlo se hodlala vrátit do svého pokoje. Počínala si s tak rychle, že si ani nepovšimla, jak k ní hraběnka, dřívě než Rogera zavedla do svého pokoje, v krátkosti upřela zpoza něho, svůj pronikavý pichlavý pohled.

  Opírajíce se zády o Jonathanovu hruď si společně prohlíželi malby, jež tété noci vnikly. Po celou doby jí jeho paže objímaly a rty ji vískaly ve vlasech. Popravdě až s přílišnou škodolibostí využívala jeho gentlemanského gesta, v němž jí poskytl vlastní košili, aby se nemusela složitě soukat a šněrovat do té své, tudíž se zálibně, skoro jako had vyhřívající se na slunci, nechala hýčkat teplem jeho nahé kůže a sem tam po ní jemně přejela prsty, protože ji napřestávala fascinovat.

Byl pro ni příliš vábivý, ač by to sám nikdy nedokázal v plné míře pochopit.

Je-li ten, jehož milujeme pro nás modlou, strážným andělem, láskou i životem samotným v jedné osobě, nikdo jiný nezví, co vše v nás vzbuzuje. Kolik citu je vlastně naše srdce schopno pojmout.

Na kresbách ji zachycoval, jako zbožňovanou bohyni. Sotva  by kdy byla ve skutečnosti tak krásná, jako v jeho očích.

Označili by je za hříšné, stejně jako vše, jenž se vymykalo zažitým rutinám. Může však být hříchem něco, co odhaluje vlastní duši, jež tato díla bezesporu měla do jediného?

Jistě, že ne.

Snad kdysi po nocích tajně studoval starou mocnou magii a použil ji na vše, čeho se při práci dotýkal. Jak by jinak dokázaly jeho kresby tak omámit smysly, učarovat – jinak by se to ani nedalo nazvat.

„Kdyby se tohle někdy dostalo do nepovolaných rukou, asi by mne ukamenovali nebo upálili na hranici jako čarodejnici.“

„Tomu dotyčnému bych zakroutil krkem dřív, než by je stačil odnést,“ zavrčel.

„Ó, to znělo nebezpečně. Téměř bych se začala bát,“ řekla v úsměvu, zaklonila hlavu a přitáhnouce si jej něžně za krk tváří ke své jej políbila.

„Stejně myslím, že sis mě trochu přikrášlil,“ pokračovala, když se znovu pohodlně uvelebila.

Položil si obličej do jejích vlasů, načež, prsty s lehkostí smýkajíc po jejích lících a rtech, odpověděl: „To nikdy. Maluji jen co vidím.“

„No právě. Jestli si mě moc neidealizuješ.“

„Podceňuješ sama sebe. Netušíš, jak úžasná jsi. Cožpak mohu za to, že ke mně tvá duše září, vždy, když se na mne podíváš? Bylo by proti Bohu nezachytit ji. Jsi jako diadém třpytící se v temnotách. Vzácná růže, jíž tajně chodívá sám Oberón obdivovat ve snách. Lék trpících, voda pro žíznivé, živoucí naděje pro nešťastné. Jsi vše a ještě víc,“ odříkával a jeho ústa sestupovala níže a níže po její tváři, kterou mu sama, dík jeho něžnostem, nastavovala.

„Mám ještě poslouchat? Či odpovím,“ špitla.

Vlastní pokožkou vnímala, jak se usmál.

„Tohle by měl být můj part.“

„Promiň,“ zašeptala a vycházeje mu rty vstříc, je spojila s jeho.

„Dýchej“ utrousil po chvíli v žertu.

„To se ti řekne,“ zajíkla se. V tichém smíchu požehnal její čelo políbením.

„Máš opravdu talent. Teď jsem myslela ty kresby, ješito,“ dodala rychle.

Pobavilo ho to.

„Jsou jako sen.“

„Sny mohou být živé až k zešílení.“

Ta nenadálá změna v jeho hlase ji upoutala, proto se na něho podívala.

Zvážněl, tvář měl zachmuřenou, jako by myslel na něco nehezkého.

Zrazu se k němu otočila tak, aby na něj mohla hledět zpříma a odkládajíc jeden z výkresů stranou mu dlaní překryla líčko.

„Co je to s tebou, Wille?“

Přitáhl si její ruku k tváři těsněji a pokusil se pousmát, aby ji uklidnil.

„To nic jen... špatná vzpomínka na noční můru.“

„Noční můru?“

„Ano, vrací se znovu a znovu, je vytrvalá.“

„Ten požár?“

„Ne tohle si ode mě jednou pro vždy odehnala. Zdá se, že si ve mně našla zalíbení nová a mnohem děsivější. Objevila mé nejcitlivější místo.“

„Nechceš mi o tom povědět? Možná by se ti ulevilo.“

„Je mi lépe vždy, když tě mám u sebe.“

Vlídnost v jejích očích, jej nakonec p