"Netvor"-Kapitola patnáctá - Andělův pláč (Rozepsáno)

11.09.2010 18:02

 

Christine po pas ve vodě, se zoufale snažila vytáhnout bezvládné nahé tělo Lucy na břeh. Dusila se hořkým usedavým pláčem bez slz, které se v ní zadrhly a nedokázaly vyjít na povrch, každým okamžikem padajíce pod tíhou se kterou zápolila. Nevnímala rozrážející se hladinu, ani ruce, jež se jí snažily ulehčit, jen vlastní křečovité sevření paží kolem Lucy, jejíž mrtvolný pohled se na ni bez ustání upíral. Nedokázala ji pustit, ani když se o to zmatená směsice dalších párů rukou pokoušela. Vyčerpaná se svalila na břehu vedle její zbídačené tělesné schrány se snahou si ji přivinout k prsům, jako malé dítě. Světla pochodní se míhala všude kolem doprovázeje rozmazané siluety postav.

Ne,Lucy, to ne,“ dolehl k ní Patrickův žalostný hlas, jenž ještě více trhal její hruď na cáry. Konečně se jim podařilo je oddělit a ona se bezprostředně na to ocitla v Jonathanově úzkostném objetí.

Christine, nedívej se na ni. Prosím tě ne.“

Nemohla si pomoci.

Až plášť, který štolba přes Lucy přehodil ji s konečnou platností uvrhl do krutého potvrzení skutečnosti všeho, co se dělo. Bezmocně se schoulila do Jonathanových paží a tvář zabořila do jeho ramene.

Odveďte ji odsud,“ pronesl zlomený Patrick a Jonathan, jenž to i bez toho měl v úmyslu přikývl.

Pošlete pro vyšetřujícího soudce Woodse,“ dostal ze sebe ještě, jak se s ní zvedal tisknouce ji k sobě v železném sevření. Přitáhl si ji blíž a podepíral ji vzáchytu kolem pasu. Kratičký úsek jen odevzdaně klopýtala vedle něho, ovládána pouze automatikou motorických funkcí, jenž však vypověděly službu nedlouho na to. Zhoupla se na špičkách a nebýt Jonathana, jistě by upadla zpět na zem. Takto si jen mlhavě uvědomila, jak ji zvedá do náruče a dlouhými kroky se s ní ubírá temnotou k sídlu. Opřela si mu hlavu o hruď a cítila u ucha jeho rty.

Vydrž lásko, vydrž.“

 

  Co se s ní dělo dál, pro ni bylo zahaleno mlžnou clonou, z níž k vědomí prostupovaly pouze letmé útržky událostí. Chlad z promáčeného šatu vystřídaný lehkostí košile nasáklé Jonathanovou vůní; dotek látky vysoušející její vlasy, stejně jako táhlé rytmické pročesávání hřebenem; teplo pokrývek, jenž ji, ležící na posteli, doposud lokálně posypané plátky růží, jen vzdáleně připomínající radostnou událost, k níž zde došlo, stulenou v poloze plodu zakryly a pevně ji obalily ze všech stran; Sidi stočený u jejích nohou, ale hlavně neustálá Jonathanova blízkost, jeho péče a starostlivost. Neopouštěl ji ani na vteřinu.

Netušila, jak dlouho tam takto bezvládně odevzdaně ležela. Zda pouhý letmý moment, či několik dlouhých hodin. Po nějaké době k ní však její podvědomí začalo vysílat slabý impulz-touhu mít u sebe ještě jednu osobu, kterou by k sobě mohla přivinout a ujistit se tak, že je vpořádku. Jako kdyby uměl číst v jejích myšlenkách, přiložil znenadání rty k jejímu uchu a zašeptal: „Za okamžik jsem zpět. Odpočívej, ano.“

Přerušíc uklidňující hlazení se vyhoupl z postele a zamířil ke dveřím.

 

Ubírajíc se chodbou k pokoji Jeanne, u níž Thomas přespával se střetl tváří v tvář se zdrceným Patrickem, který podle všeho vzal za svůj úkol informovat Jeanne o tom, co se stalo. Pozdravili se vzájemným tichým pokynutím hlavou a poté co Jonathan zaklepal, bok po boku vešli.

Co se stalo? Našli jste ji,“ vyhrkla ihned, jak je spatřila, napjatá z nepříjemného očekávání, přičemž neustále houpala Thomiho na klíně.

Jonathan se sehnul pro Peteho, ochomýtajícího se kolem jeho nohou a střetnouce se v krátkosti pohledem s Patrickem, přistoupil blíže a lehce si odkašlal, ve snaze zmírnit zastřenost svého hlasu.

Jeanne, pokud by ti to nevadilo, rád bych si dnes vzal Thomiho s sebou do svého pokoje.“

Zbystřila a rysy její tváře pozvolna přecházely do bledého kamene.

Je něco s Christine?“

Ne...... ne tak docela. Jen by dnes moc potřebovala mít Thomiho u sebe.“

Samozřejmě,“ špitla již téměř neznatelně. Thomas si zmateně převzal od Jonathana Peteho, slezl na zem a přijal jeho nabízenou ruku.

Díky Jeanne,“ vysoukal ze sebe ještě, pod tíhou houstnoucí atmosféry blížícího se zdělení a vyvedl chlapce na chodbu.

Po několika krocích, upozornilo Jonathana zatahání za rukáv, že se Thomi čehosi dožaduje. Tušil, co to bude.

Přidřepl si k němu a podržel mu Peteho, aby mohl psát na svou tabulku. Otázka, jenž se na ní ukázala byla prostá a přesto tak obtížně zodpověditelná.

Co je s Lucy?“

Nevěděl, jak na to. Jak jen má zdělit malému dítěti, že děvcě, které si tak oblíbil, jeho přítelkyně ve hrách, je mrtvá?

Díval se na něho, studoval každičký strnulý mimický sval v jeho tváři, snad nahlížel i do hlubin duše a poté znovu přiložil hrot křídy k tabulce.

Je s maminkou a tatínkem?“

To mu vyrazilo dech. S velkými obtížemi zadržel slzu tlačící se mu do oka a pokoušel se nepropadnout svým pocitům. Nikdy nepodceňovat děti - základní pravidlo, které se nyní prokázalo se vším všudy.

Ano, je. Moc mě to mrzí, Thomi.“

Posmutněle sklonil obličejíček a sám od sebe ovinul Jonathanovi paže kolem krku. Zvedl jej a nesl pryč v ozvěně propukajícího hlasitého pláče, vycházejícího z pokoje Jeanne za ním.

Bylo dojemné pozorovat, jak se ihned, co jej donesl do pokoje přitiskl k sestře a ona jej, jako jediný záchytný bod, vzala pod svá ochranná křídla.

Utíkej,“ zašeptal na Peteho, pokládaje jen na podlahu a díval se, jak se skulil vedle svého velkého psího bratra. Poté si jen lehl na lože a oba členy své nové rodiny objal paží v potřebě být u nich tak nutné, jako samo dýchání.

 

Kapitola šestnáctá – Útěk

(sixteenth chapter – Escape)

 

 

   Probděli celý zbytek noci. Nikdo nedokázal ve smršti strašlivých událostí zamhouřit oka. Bezpečná hranice byla narušena a nikdo v ní již nemohl více vkládat důvěru. Bestiální čin všechny šokoval. Nemohli se z něho vzpamatovat. Pochopit to.

Jak?

Jak se to mohlo stát?

Proč Lucy?

Desítky nezodpovězených otázek je tížily jako obří kámen na prsou a stahovaly do hlubin bezmoci a strachu z věcí budoucích.

Soudce Woods si tentokráte skutečně pospíšil. Jeho návště byla po kurýrovi oznámena na devátou hodinu ranní, jak se koneckonců i stalo. Díky psychickému útlumu Christine a potřebě jí neustále bránit a opečovávat, vyřešil Jonathan nevyhovující stav pokoje nutností audience ve vedlejším nepoužívaném salonku.

Z obav o ni se mu dvakrát nepozdával její požadavek se všeho osobně zúčastnit, ale jelikož by jim v kontaktu s, vpodstatě hlavní svědkyní, zřejmě stejně nedokázal zabránit, nakonec souhlasil. Působil ovšam jako ostříž sledující vše kolem a dík vypjatosti nervů startující na první našlápnutí.

Úderem deváté se ozvalo zaklepání.

Jonathan ještě rychle políbil Christine, sedící vedle něho s Thomim v náručí do vlasů a zvedl se, kráčejíc hostům v ústrety.

Nevěřil jak těžké pro něj bylo se od ní vzdalovat. Jedinou jeho útěchou se stala Jeanne, která se, i přes veškerou bolest a žal nad ztrátou Lucy, instinktivně rozhodla zlomenou Christine podpořit a starat se o ni jako on sám. Ohlédl se ještě a viděl, jak ji, sedíc na židli, přistčené k sofa, drží za ruku.

Vstupte.“

Pobledlý Patrick uvedl do salonku dvojici mužů, jenž pospolu vypadala poněkud groteskně. Jeden byl vysoký, nabubřelý a tichý, značně široký v pase, obohaceném vypěstovaným panděrem, skrytým pod kabátcem, přepásaným širokým opaskem. Hlava s krátkými prošedivělými kučerami, nad vyšším čelem se stahujícími do koutů, se opticky vůči tělu pozdávala menší, než skutečně byla. Bambulatý nos v jemně brunátné tváři jen podtrhoval jeho celkový výraz, ohlašující všem přítomným, příchod uznávaného vyšetřovatele.

To druhý byl jeho přesným opakem. Štíhlá atletická postava ve slušivém koženém kabátci, dávala vyniknout elegantnosti jeho zjevu, jenž se však v uhrančivosti mohl stát tváří sympatického piráta. Zdál se uvolněný a milý. Mladší než ve skutečnosti byl.

Delší tmavé vlasy mu v pramenech nad čelem spadaly do jemně utvářeného obličeje, zčásti skrytého pod upraveným knírkem, v němž dominantní místo celkového vzezření zaujímaly dvě čokoládově hnědé oči, plné skrytých rarachů.

Pojď Thomi, necháme Christine a Jonathana s pány osamotě,“ vyzvala jej Jeanne ihned jak vešli a díky jeho neochotě se od sestry samovolně dobrovolně vzdálit, jej vzala za ruku a odváděla pryč.

Madame,“ pokynul k ní mladší z dvojice mužů hlavou a Jeanne mu, procházeje kolem ke dveřím, oplatila stejnou měrou.

Pro Jonathana bylo překvapením, nejen fakt, že se slova ujal právě on, ale i jeho neoficiální vystupování.

Hrabě Jonathan William Thorn?“

Ano.“

Těší mě, že vás konečně mohu poznat osobně. Jen podmínky by mohly být poněkud lepší,“ řekl a stiskl mu ruku na uvítanou.

Jmenuji se Sally Woods, mám tento případ na starost. Toto,“ poukázal na zavalitého muže po své pravici, „ je Joe Biehn, můj asistent.“

Vítejte. Pojďte dál a posaďte se prosím.“

Děkuji.“

Neunikla mu pozornost, kterou bezprostředně na to Christine u mužů vyvolala.

Dovolte, abych vám představil svou snoubenku, slečnu Christine Doneway,“ uvedl vše na pravou míru, ihned jak došl zpět k sofa.

Těší nás,“ vyštěkl za oba chraplavým hlasem Joe Biehn.

Nemyslím, že by bylo nutné, aby se slečna zúčastnila tohoto nepříjemného rozhovoru,“ pronesl Sally zúčastněně při pohledu na její, takřka porcelánovou, tvář a oči bez výrazu.

Christine a Lucy byly jako rodné sestry, navíc ji jako poslední viděla naživu a našla.....“ Zaváhal, neboť mu toto zkonstatování vůbec nešlo přes rty,její tělo,“ dodal a posadil se k Christine na sofa.

Zkušenému pozorovateli, jakým Sally Woods rozhodně byl, neušlo, jak ihned sevřel její ruku ve své, jemně ji při tom pohladíc konečky prstů, ani zásnubní prsten na levém prsteníku, dokládající pravdivost již dříve pronesených slov.

To je samozřejmě něco jiného, ovšem přesto myslím, že bychom vás měli některých částí ušetřit,“ promluvil nyní přímo k ní.

Já to zvládnu,“ vydala ze sebe stroze v jakési navozené letargii.

Dobrá,“ vzdal své snahy a posadil se společně se svým asistentem do křesel čelem proti nim.

Vy jste tedy, jak tvrdí pan hrabě, byla poslední, kdo viděl slečnu Lucy Stuart živou, je to tak?“

Sklesle přikývla a instinktivně stiskla pevněji Jonathanovu dlaň.

Kde a kdy to bylo?“

Večer po setmění u jezera, šly jsme se vykoupat.“

Nepřišlo vám venku něco divného, neobvyklého? Neměla jste pocit, že by tam něco nemělo být?“

Ne, ničeho jsem si nevšimla.“

Jak dlouho jste se u jezera zdržely?“

Asi tak hodinu. Povídaly jsme si.“

Do sídla jste se vracely společně?“

Ne. Lucy chtěla ještě chvíli zůstat sama.“

Nemáte tušení, proč se tak rozhodla?“

To nevím. Byla krásná noc. Možná potřebovala přemýšlet.“

A nebylo to spíše tak, že na někoho čekala,“ vmísil se do rozhovoru nečekaně Joe.

Ne, to rozhodně ne.“

Proč jste si tím tak jistá? Cožpak je tak neobvyklé, aby měla mladá dívka jako ona, tajnou pozdní romantickou schůzku?“

Ne, to neobvyklé není, jenže ten se kterým by taková schůzka mohla proběhnout nebyl přítomen,“ oponovala zatvrzele.

Znáte ho,“ převzal znovu, o mnoho klidněji, slovo Sally.

Oba ho známe,“ odpověděl za Christine Jonathan.

A rozhodně s tím nemá nic společného. Vždyť ještě ani neví, že je Lucy.....“ Na sucho polkl a po nutné odmlce dodal jen: „V tomto ohledu se ubíráte naprosto špatným směrem.“

Sally jakékoli další poznámky k tématu přešel jako by nic.

Když jste se rozdělily, šla jste do svého pokoje?“

Co je tohle za otázku,“ podivil se Jonathan.

Chlad čišící z jeho hlasu jasně naznačoval, jak moc se mu to nelíbí.

Sally se nad touto podrážděnou reakcí překvapeně zarazil.

Neberte to prosím nějak osobně, pouze mne zajímá, kde slečna Doneway byla, když se zmizení slečny Stuart rozneslo mezi služebnictvem".

Budu si to brát osobně!“

Wille, prosím,“ snažila se jej Christine uchlácholit.

Nyní již Sally začínal něco málo tušit a pokusil se tedy zvolit mnohem taktnější přístup.

Zřejmě chápu,“ utrousil tiše a vysloužil si tak Jonathanovo zamračení.

„ Zeptám se tedy jinak a vaše odpověď zůstane jen mezi námi, to mohu zaručit jak za sebe, tak za mého asistenta. Můžete dosvědčit, že vaše snoubenka po návratu ze zahrady již neopustila sídlo?“

Přeměřil si jej a po chvíli zvažování odpověděl: „Ano, to mohu.“

Děkuji.“

Slečno Doneway, vy jste poté, co majordómus oznámil nepřítomnost Lucy Stuart v domě, hledala v zahradě spolu s ostatními,“ zeptal se znovu doposud tichý Biehn.

Ne.“

Mám tomu rozumě tak, že jste se vydala do zahrady sama?“

Ano.“

Vy jste tedy opustila bezpečí po boku snoubence a vydala se do potemnělé zahrady a bez jakékoli ochrany, i když se tam stále mohl skrývat vrah, je to tak?“

Nevěděla jsem, že Lucy někdo zabil. Jen...... bála jsem se o ni.“

Bála jste se o ni tak, že jste byla ochotna riskovat vlastní život? No dejme tomu. Jak jste se dostala do zahrady?“

Co prosím?“

Jak jste se dostala do zahrady,“ zopakoval Biehn neodbitně.

Váš tón se mi nezamlouvá, pane Biehne,“ upozornil Jonathan podrážděně. On však ničeho nedbal.

Jak jste se dostala ven ze sídla? Nikdo z pátrací skupiny vás neviděl vycházet.“

Já ano.“

Skutečně? A smím se zeptat kudy?“

Tajnou chodbou.“

Tajnou chodbou?“ Sallyho to očividně zaujalo.

Ano, vede z mého pokoje, přes kapli, podzemním tunelem do odlehlého konce zahrady, nedaleko hrobky mého otce. Doposud o ní vědělo jen několik zasvěcených.“

Nu, dejme tomu. To ovšem skutečně nevysvětluje, jak jste sama, po tmě, z naprosto jiného výchozího bodu, dokázala najít tělo jako první. Věděla jste kde ji hledat?“

Ne, jak jsem řekla, netušila jsem, že je mrtvá.“

Víte Christine, já myslím, že nám tu tak trochu lžete.“

Pozor na pusu,“ zavrčel Jonathan a svaly na čelistech se mu začaly nebezpečně napínat.

Tak mi tedy povězte, jak může křehká mladá žena jako vy, tak snadno proniknout temnotou, přes nástrahy, které nabízí a najít to, co se jiným nedaří, aniž by jí někdo nepomáhal. Pokud nemáte nějaké nevšední schopnosti, jak nás přesvědčíte, že s tím nemáte něco společného?

Tak a dost,“ zařval Jonathan a vyskočil stejně jako Biehn.

Joe, přestaň,“ okřikl ho Sally, stejně šokovaný z vývoje konverzace jako Christine.

O co se to, sakra, pokoušíte? Moc dobře víte, kdo Lucy zabil. Na místo toho, abyste zjistili,

proč změnil svou strategii a konečně ho chytili, napadáte nevinou ženu!“

Jenom se pokoušíme vést vyšetřování.“

Skutečně? Nadále se o to pokoušejte tímto stylem a já zajistím, že po zbytek života bude jedinou náplní vaší práce maximálně sbírání opilců po ulicích, je to jasné!“

Tyčili se proti sobě jako dva Titáni, připraveni k čemukoli.

Joe, sedni si zpátky na zadek a mlč.“

Sally, já....“

To je rozkaz,“ zahřměl silou autority, kterou by v něm ztěží kdo hledal, až se Christine lehce přikrčila.

Ještě jedenkráte pohlédl zuřícímu Jonathanovi zpříma do očí a poté poněkud rozpačitě usposlechl.

Až nyní si Jonathan uvědomil, jak Christine úzkostlivě tiskne jeho ruku i předloktí. Podíval se na ni a spatříc prosebný bolestný výraz její tváře, v momentě roztál a přiměl se opět soustředit jen nani. Znovu usedl vedle ní, objal ji kolem ramen a pohladil po líci.

Velice se omlouvám za chování svého asistenta. Někdy bývá poněku horlivý,“ ucedil Sally rozhněvaný z Biehnova výstupu a zpražil jej krátkým vražedným pohledem.

Pravdou je, že by nám skutečně velice pomohlo, pokud byste nám zdělila nějaké souvislosti, které nám možná unikly. Nenašla jste nějaké stopy, jenž by vás navedly na správný směr k jezeru? Nebylo něco, co vás přimělo jednat takto, takřka na vlastní pěst?“

Nemusíš odpovídat, Christine.“

Viděla jsem to.“

Christine, ne.“

To je vpořádku. Nyní už na tom nesejde.“

Co myslíte tím viděla?“

Joe,“ napomenul jej Sally striktně, načež ihned ztichl, jako zakřiklé dítě.

Sally se zadíval Christine přímo do očí.

Viděla jste to? Viděla jste jak někdo zabil Lucy Stuart?“

Ne.“

Neměla ponětí, jak to vysvětlit, aniž by ji ihned neoznačili za blázna. Což se koneckonců mohlo přihodit i bez toho. Byla to sázka do loterie, která se jí mohla stát osudnou, avšak Jonathanova blízkost a podpora, i něco, co vyzařovalo z osobnosti Sallyho Woodse ji přimělo pokračovat a osvětlit podstatu svého daru- pokud se tomu tak dalo říkat.

Neviděla jsem, jak ji zabil. Jen to jak ji napadal. Ve snu,“ dodala nejistě.

Sally se pohodlně opřel o zádovou opěru křesla, podložil si palcem bradu a lehce si uhladíc ukazovákem knírek pronesl: „Pokračujte, prosím.“

Mívám..... mívám různá vidění. Povětšinou spíše v bdění. Poslední dobou však jejich četnost stoupá.“

Čeho se týkají?“

Minulosti, věci které se dějí nebo k nim dojde.“

Vždy se plní?“

Ano, bohužel ano.“

Pověste mi, Christine. Smím vás tak oslovovat?“

Ano.“

Děkuji. Pověste mi Christine, viděla jste předem, že by Lucy mohla zemřít?“

Zarazila se.

Jednou jsem měla takovou vizi. Nic konkrétního, ztěží by se z toho dalo něco poznat. Až po dnešku vím, že se vázala k Lucy. Tehdy však byla propojena s něčím, co jsem již jedenkráte spatřila.“

Co to bylo?“

Není tomu tak dlouho, co jsme se s Lucy ocitly na západní hranici sousedního hrabství. Teprve později jsem se dozvěděla, že tam našli jednu z těch zabitých dívek. Lucy se mi tam v lese na okamžik ztratila. Zpanikařila jsem a při jejím hledání se mi jasně vybavila mrtvá dívka v pásu z kapradin. Asi před třemi dny jsme s Lucy poklízely v jednom nepoužívaném salonku. Leštila jsem tehdy zrcadlo,“ pokračovala dál, pociťujíc na sobě Jonathanův upřený pohled.

Ten obraz se mi vrátil. S malou změnou a těsně před ním jsem viděla něco jako vzdálenou bílou loďku, nechávající se volně unášet proudem. Dnes brzy z rána jsem pochopila, co to znamenalo. Takto jsem ji našla, jako bílou loďku mezi lekníny.“

Odmlčela se a opřela o Jonathanovu paži.

A ta obměna tvěla v čem?“

V očích té dívky. Ona..... se na mě podívala.“

Podívala?“

Ano. Myslím, že to bylo varování, ale já to nepochopila.“

A dál.“

Dál nebylo nic. Podlomily se mi nohy a spadla jsem.“

Po očku mrkla na Jonathana, který se ve vteřině zhluboka nadechl a doslova zkameněl. Víčka měl křečovitě sevřená a v obličeji neuvěřitelný výraz plný emocí.

Christine, já vím jak těžké to pro vás musí být, ale já vás prosím už kvůli Lucy, pověste mi co přesně se vám dnes v noci zdálo?“

Přišlo to nečekaně. Jako když se temnota nenadále vloudí do komnaty plné jasného světla a temnotou to také vše začalo. Lucy mě volala. Viděla jsem jak před někým utíká. Byla vyděšená, tak strašně vyděšená. Dostala se do labyrintu z živých keřů a tam upadla, nedaleko sochy anděla strážného. Dostihl ji tam. Zahlédla jsem ruku v kožené rukavici, jak se dotkla jejího ramene, jako by ji chtěl upozornit na svou přítomnost a když se ohlédla, začalo peklo. Mrštil s ní a ona narazila do podstavce sochy. Pokusila se bránit, ale zbil ji a poté škrtil, aby nemohla křičet. Serval z ní oblečení a …....“

Nedokázala to vyslovit. Vše se zdálo tak živé.

Nemohla se mu ubránit. Byl moc těžký a silný. Pod jeho stiskem ztrácela vědomí. Zacpal jí tedy ústa a aniž by se z ní zvedl, uchopil dýku a bodl. To bylo vše,“ zakončila téměř v šepotu a pokládaje si hlavu na Jonathanovo rameno se nechala obejmout.

Zahlédla jste jeho tvář, Christine?“

Ne, já ne. Ale.... Lucy ano. Ona vypadala, šokovaně. Skoro jako by..... jako by ho už někdy dřív někde viděla.“

Nebo ho znala?“

Ano.“

Christine na něho zůstala zírat jako uvytržení.

Vy mi věříte.“

Šlo o zkonstatování, nikoli otázku.

Ano věřím. Víte, byla jste ochotna se semnou podělit o část svého soukromí, část sebe samé, takže k vám budu upřímný. Jistého času jsem dost cestoval. Vždy mě zajímaly věci, které jiní zavrhují nebo je děsí. Tak jsem se také dostal do společenstva řekněmě..... osvícených lidí, které mělo ve svém středu učence, jež uctívali. Říkali jim médium. Jednalo se o osoby extrémně vnímavé k dění jež jiní nejsou schopni zaznamenat. Něco jako průpojné mosty mezi dvěma světy. Dokázali komunikovat s mrtvými a používali obdobných schopností jako vy, Christine.“

Já je ale neumím užívat. Přicházejí sami od sebe. Nečekaně, aniž bych to svedla jakkoli ovlivnit.“

Snad potřebujete více času. Chvíli trvá než si takové síly dokážete podrobit a užívat jak potřebujete. I když již teď nám možná ukázaly víc, než by se na první pohled zdálo.

Christine, jste si naprosto jistá, že ten vrah použil dýku?“

Ano.“

Byla ta dýka něčím zvláštní? Dokázala byste ji popsat?“

Zavřela oči a i přes veškerý odpor se pokusila vrátit do momentu, kdy se vražedná zbraň pozvedla před zrakem Lucy do výše.

Měla tepanou čepel a vrutovitý jílec, nic víc.“

Nevadí, i tak je toho mnohem víc, než jsme měli doposud.“

Spojil bříška prstů na obou rukách a zadumal se.

Dívali jsme se špatným směrem.“

Ta dýka,“ uvědomil si Jonathan.

Přesně tak. Hledali jsme prostého člověka značné fyzické síly, ale takový by se jen ztěží dostal k tepané dýce. Použil by nůž nebo nějaký jiný ostrý předmět. Vysvětlovalo by to i doposud nezodpovězenou otázku, jak přesvědčil ty dívky, aby opustily bezpečí svých domovů, i přes nařízení, které jsme vydali.“

No jistě,“ vzpamatoval se konečně Joe.

Obyčejného chasníka by každá odehnala od prahu, ale pána v honosných šatech, který se jim možná i dvoří, to je něco jiného.“

Je to někdo z vyšší společnosti,“ shrnul vše Sally.

Někdo, kdo moc dobře věděl, že mu vraždy chudých vesnických děvčat budou snadno procházet, protože nikomu nebude stát za námahu po tom pátrat. A poté, když jste nás povolal, se pohyboval mezi těmi, od nichž mohl zjistit jak postupujeme.“

Pro boha, ale kdo by tohle mohl dělat,“ zhrozil se Jonathan.

To netuším, ale rozhodně jsme o něco pokročili. Okruh podezřelých se nám značně zúžil. Kdybychom tak zjistili, proč nyní nezabíjel v lesích, ale zde, jak jste správně podotkl pane hrabě. Jsou i jiné nesrovnalosti, které tento případ odlišují od ostatních. Jestli jsem správně vyrozuměl, slečna Stuart neměla žádné příbuzné je to tak?“

Ano je. Byli jsme její jediná rodina,“ odpověděl Jonathan sklesle.

V tom případě, žádám vás jako jejího, dalo by se říci poručníka a zaměstnavatele, zda nám povolíte provést soudní ohledání jejího těla. Máme tu vůz, kterým bychom ji mohli odvést s sebou.“

Vy ji chcete....“

To už bylo příliš. Víc, než by jeden člověk stačil za jeden den zvládnout.

Pochopte, pane hrabě. Skutečně by nám to mohlo v ledasčem ulehčit. Přiznávám, že příčina smrti je zcela zjevná. Jednak ji zapříčinila velká ztráta krve a co je nejhlavnější a také od ostatních vražd nejvíce separující, vyjmutí srdce.“

Christine se zajíkl dech v hrudi a tvář se stáhla v křeči do masky trýzně, v níž sama sobě zarývala nehty do dlaní, jen mlhavě si uvědomujíc, jak jí Jonathan uvolňuje prsty, aby si neublížila.

Christine, jste si jistá, že to zvládnete,“ zeptal se Sally s účastí v hlase a zdálo se, že i Biehnovi se v rysech objevil náznak zahanbené lítostivosti.

Ano jsem,“ vydechla přiškrceně a pokoušela se soustředit na to, jak ji Jonathan konejšivě přejížděl po vlasech v týlu.

Pokračujte. Mluvil jste o odlišnostech.“

Ano, no..... ehm, prvotní je samozřejmě záměna lesa za zahradu hraběcího sídla. Riskoval, když se zde pohyboval, navíc si vždy dával dost velkou práci s uložením těl. Prakticky je aranžoval. V tomto případě ne. Vypadalo to téměř, jako kdyby se jej potřeboval jen rychle zbavit. Neměl ten správný prožitek z toho, co jej jindy těšilo. Víme velice dobře, že s postupem času jeho agresivita a brutalita, s níž mrtvé mučil za života i posmrtně, vzrůstala, ovšem zde to půsbilo jako čiré šílenství.

Řezná a bodná zranění na slečně Stuart přesáhla četnost obdobných ran na posledních dvou nalezených dívkách nejméné o dvojnásobek. Jsou mnohem hlubší a mnohdy se vzájemně překrývají. Také jsou delší a více se soustředí do oblasti hrudi a břicha. Ta dýka byla něco jako prodloužení jeho paže. On skutečně zuřil a chtěl, aby trpěla.

Vše ostatní se již zdá stejné. Vybral si mladou pohlednou dívku, jenž podle všeho rovněž nepoznala muže. Dík vidění Christine víme, že ji štval zahradou, tak jako ty dívky v lesích. Společné jsou rovněž body bití a trýznění, čemuž nasvědčují četné posmrtné zhmožděniny, zlomeniny drobných kostí na rukou, několika žeber a přeražená sanice.Znovu také došlo jako v ostatních případech ke znásilnění a pokousání.“

Pokousání,“ vyrazila ze sebe Christine a zbleda snad ještě více, pokud to vůbec ještě bylo možné.

Ano. Víte, všechny oběti včetně slečny Lucy měly na sobě krvavé otisky zubů v krajině ňader a hrdla, které jim zřejmě způsobil v rámci vzrušení.“

Dále již Sallyho slova nevnímala, neboť ji zcela ochromil spád útržků minulosti, jenž se neodbitně tlačily jeden za druhým, drtíce její hruď v ocelovém sevření.

Vím, že jsi měla v minulosti nějaké problémy s Rogerem Thornem.“

Ano to ano.“

Nelíbí se mi Christine. Raději se od něj drž dál.“

 

Stějně si tě jednou najdu, ať to trvá jak chce dlouho. Stále tě hlídat nemůžou.“

 

Na, vem si můj šál.“

Ale co ty?“

Myslela jsem na to, že by se mohlo ochladit, tak jsem pro jistotu vzala ještě plášť.“

 

Víš, jak loví dravci, Christine? Sledují svou kořist. Stopují ji, jdou po jejím pachu. No a pak příjde na řadu jejich mistrovská hra-štvaní. Běží za ní, nechávají jí relativní náskok, aby si myslela, že má šanci utéct a pak, když to nejméně čeká, se na ni vrhnou a skolí ji. Tesáky protnou její hrdlo a jakmile okusí tu teplou prýštící krev, jsou jako šílení. Nemohou přestat. Rozsápou jí břicho, odtrhají kusy masa, aby se dostali k tomu nejlepšími a nezastaví se zcela nenasytí. Není to fascinující.“

 

S výjevem jeho rtů otírajících se jí o kůži na předělu mezi ramenem a krkem, do níž se znenadání zahryzl, se jí zatmělo před očima.

Promiňte,“ zmohla se jen na jedno slovo, překryla si ústa dlaní, ve snaze ubrzdit žaludeční nevolnost a vycuknouce se z Jonathanova sevření, vyběhla ze salonku.

Omluvte mne na okamžik,“ požádal Jonathan. Zaslechl za sebou jen slabé: „Samozřejmě,“ a neprodleně se vydal za ní.

Na chodbě si všimnul pootevřených dveří do svého pokoje a ucítil průvan. Neváhal a vešel. Našel ji v polopředklonu, vykloněnou z dokořán otevřeného okna. Maje ji opět v náručí, cítil jak se celá třese.

Christine, lásko, odpusť, neměl jsem dovolit abys......“

Ne, ty to nechápeš,“ vypravila ze sebe s obtížemi.........................

Kontakt