"Netvor" - Kapitola pátá - Světlo v temnotách (Rozepsáno)-ukázka 1.

Temné dmoucí se vlny se se hřmotem rozrážely o ostré stěny útesů, tyčících se do výše nad nimi, laskaných „těly“ besků, křižujících v oslnivosti pantografu zataženou noční oblohou. Do jejich vražedné „písně“, šířící se široko daleko lidupráznou krajinou, pozvolna pronikal přibližující se dusot čtveřice končetin.

Kopyta, zpěněného grošáka se ve zběsilosti běhu, zarývala do deštěm rozmáčené země, takovou silou, až kusy zeminy odlétávaly stranou. Tryskem pádící zvíře se přibližovalo k  smrtící hranici.

Blíže a blíže.

Pouhé zlomky vteřin jej dělily od momentu, kdy se svaly napnou ke skoku a zlomová linie bude pokořena v čerstvém přívalu proudících vírů vzduchoprázdna. Kůň se však nerozohodoval svobodně. To pár bledých mužských rukou, pevně svírajících uzdu, směroval jeho kroky v horečném chvatu, prolínajícím se se zcela neopodstatněnou sladkou vůní růží.

Již vnímal proudy chladného mořského vánku. Modro- šedé oči se navzdory dopadajícím přívalům dešťových kapek zaměřovaly k cíli.

Jen posledních několik bolestných nádechů, nic víc.

Náhle ruce znenadání zatáhly za uzdu a v posledním možném okamžiku zastavily koně na samém okraji, tak prudce, až se kousky oddroleného kamení s rachocením řítily do zející propasti pod ním.

Změnil směr, bez rozmyslu. Jako by zvažoval další variantu.

Scenérie se změnila.

Hustý porost stromů, jejichž větvoví v jistých nespecificky laděných intervalech podivně vzdáleně skřípělo, obklopoval úzký pás volného prostoru. Bouře sílila, stávala se z ní smrtící past.

Kůň uháněl dál a dál pekelným tempem vstříc nicotě.

Nebesa rozzářil gigantický blesk podoben desítkám dělících se dračích jazyků. Děs v očích zvířete, jenž neprodleně vzepjalo na zadní.........tělo dopadající na zem v ozvěnách neklidně bijícího srdce.

Christine, probouzející se ze strašlivé tíživé noční můry, s hrůzou otevřela oči dokořán vstříc přítmí svého malého pokojíku, jenž právě prozářil blesk pročísnoucí oblačnou noční klenbu. Sotva si přes překotné tempo vlastního tepu a stěží popadnutelný dech uvědomovala, těžké dešťové kapky bijící do okna, či zvedající se vítr opírající se do stěn, jenž s určitostí předvídaly příchod čehosti hrozivého.

Zprvu se nemohla zorientovat, kde vlastně je. Stále cítila vůni vlhké půdy a v hlavě se jí doposud přehrával pád ze vzpínajícího se splašeného hřebce. Teprve, když se malátně posadila na posteli a spustila nohy přes její okraj se trochu zklidnila. Koordinujíce pravidelnost nádechů a výdechů si odstranila pramen vlasů z tváře a zahleděla se k oknu na další světelný výboj. V tom to uslyšela. Ten samý zvuk skřípějících větví hustého stromového porostu, jako ve snu, tentokráte však mnohem blíže. Vycházel zpoza dvěří.

Zůstala jako opařená. To přeci není možné.

Ozvalo se to znovu, tentokráte však v mnohem delším trvání a urputněji, jakoby to, co to způsobovalo nějak vědělo, že je vzhůru a tím více se o sobě snažilo dát vědět.

Opatrně vstala, obklékla si přes dlouhou bíkou košili, odhalující její ramena, lehký koupací plášť, zapálila svíci a poněkud nejistou zdráhavou chůzí se s ní vydala vydala ke dveřím. Dotka se kliky, avšak zaváhala.

Stisknout ji, bylo mnohem těžší než by se zdálo. Cítila ji jak ji polívá chlad.

Opět ten zvláštní zvuk, tentokráte však v těsné blízkosti dveří zněl spíše jako škrábání, nesoucí se příliš blízko od země na to, aby jej způsoboval člověk. Sebrala odvahu, a učinila konečně rouhodnutí. Ani nestačila dveře otevří dokořán, když se k ní štěrbinou protáhl vyděšený kníkající Sidi, vyžadující si její okamžitou pozornost.

„ Sidi. Co tu děláš? Co se děje chlapče? Jen klid. Klid.“

Jeho srst byla mokrá. Otáčel se v kruhu, nebo třel tělem o ní, chvílemi o pár krůžku vycouvajíce z pokoje na chodbu a zase zpět, téměř, jako kdyby jí chtěl něco ukázat. Opanovalo ji podivné zlé tušení. Copak by kdy Sidi opustil své místo po boku milovaného pána?

Byl tu sám, zoufalý, mokrý tak, jako by právě přiběhl z deště. Něco se muselo stát.

„Pojď Sidi,“ pobídla jej a bosá společně s ním sbíhala schody do nižšího poschodí, najisto míříce temnou chodbou k Jonathanově komnatě. Dveře byly otevřené dokořán, pokoj prázdný.

Zachvěla se při pohledu na výkresy rozházené po celé podlaze, na nichž skvěla se jedna jediná tvář v nejrůznějších vyobrazeních- tvář Elisabeth Cooper. Pod dotekem záře plamenu svíce v jejích rukách se kousek od její pravé nohy, cosy zatřpytilo. Sehla se a uchopila tu drobnou chladnou věc do prstů.

Stříbrný prstýnek s modrým kamenem. Vše do sebe znenadání zapadlo jako jednotlivé dílky skládačky a před očima se jí opětovně zjevila vidina závěrečné fáze jejího snu.

Patrick se pod naléhavým klepáním na dveře mátoživě zvedl z lože, oblékl se do županu a s potlačovaným zývnutím otevřel dveře.

„Christine? Stalo se něco,“ zeptal se, zatímco se zaměřil na její pobledlou tvář.

„Pan hrabě. On....není ve svém pokoji. Vše je tam zpřeházené, a...,“v úzkosti sotva popadala dech," na zemi ležel zásnubní prsten. Bojím se, že si chce něco udělat, Patricku.“

Zcela zjevně uvěřil.

„Musíme zachovat klid a něco vymyslet.“

Nezdálo se, že by byl v nastalých obavách o Jonathanův život, něčo takového vůbec schopen.

„Kde by jen mohl být.“

„Myslím, že Sidi to ví. Mohl by nás vést.“

Patrick se na ni podíval stylem téměř podobným přemítáním o její momentální duševní příčetnosti.

„Je to jen pes, Christine.“

„To on mě upozornil, na to, že tu pán není. Přiběhl celý mokrý. On ví, kde je. Nikdy bych to netvrdila, kdybych si tím nebyla jistá. Prosím, věřte mi.“

Copak se dalo nyní něco jiného dělat. Byl to alespoň malý střípek naděje, které se mohli držet.

„Vezmu si koně a pojedu za Sidim. Vy mě poté budete moci s kočárem snadněji sledovat.“

Zdálo se to jako vcelku dobrý nápad až na.....

“Umíte vůbec jezdit? Nerad bych ještě hledal někde vás.“

„Patricku,“ její přesvědčený odhodlaný výraz hovořil za vše.

„Dobrá. Christine,“ zavolal ji spěšně, když se měla k odchodu a sotva se otočila jí vtisknul do rukou temně modrý plášť s kapucí, který visel na stěně v jeho pokoji.

„Vemte si, to. Žene se bouře a nebude to nic hezkého.“

   Do rozhlehlých stájí panství Thornů nechodila často. Navštívila je sotva třikrát za dobu, co zde žila, ačkoli měla koně vždy v lásce, neboť hraběnka služebnictvo vždy zaplavovala takovým množstvím rozličných prací a povinností, že nezbývalo příliš mnoho času na zábavu. Přese vše věděla velice dobře, že mezi překrásnými koňmi, kteří zde stáli ustájeni, byl jeden hřebec, jehož pouhý fyzický zjev a temperament dávaly najevo sílu, a rychlost skrývající se v jeho nohách. Nic jiného nyní nepotřebovala. Zdála se tak malá proti jeho mohutné postavě, když mu nasazovala udidlo a přehazovala udzu přes hlavu. Vyčkával klidně, jako by tušil, co od něho vyžaduje a nehodlal se jejímu vedení nijak vzpírat.

Pod jejíma rukama byl klidný jako beránek a jakmile se vyhoupla na jeho hřbet bezváhání se jí přizpůsobil, maje radost z volného běhu a jistého druhu svobody, který mu poskytla svou jízdou bez sedla.

Plášť za ní vlál jako přízrak, když hustým deštěm uháněla za Sidim, pelášícím v dostatečném předstihu před ní. Burácející vítr jí strhl kapuci s hlavy a chladný vzduch se jí brzo začal „zabodávat“ až do kostí. Avšak nedbala toho. Pevně přitisklá k tělu hřebce, svíraje uzdu i prameny jeho bujné vlající hřívy, dokázala nyní myslet jen na Jonathana.

Stihne se k němu dostat včas, nebo bude již příliš pozdě na vše?

Varoval ji sen, či se již dávno odehrál?

Bylo toho tolik co ji děsilo.

Nesměla však otálet.

Hromy burácely nad její hlavou, v odezvách větších i menších blesků, ozařujících celou scenérii před ní jako by byl jasný den. Netrvalo dlouho a určité prvky krajiny, míhající se kolem ní, jí začínaly být povědomé. Stromy ji obkličovaly z východu i ze západu a jejich porost čím dál více houstl a stával se nepřehledným. Mýtina, po níž nyní přejížděla se pozvolna zužovala do pásma mezi nimi, připomínajě tělo mohutného hada protahujícího se temným tunelem.

Musela být blízko.

Vnímala jak se s napětím mění rytmus jejího srdce a po tvářích se jí navzdory šlehajícím poryvům větru rozlévalo horko. Uprostřed přemítání postřehla, že se něco změnilo.

Sidi zpomaloval a změnil směr k čemusi stojícímu po pravé straně volného pásma. Grošovaný kůň s hlavu skloněnou k nehynému tělu ležícímu v trávě.

„Ne,“ vydechla ve zděšení.

Cítila, jak se její prsty uvolnily z křečovitého sevření otěží i její bosá chodidla dotýkající se deštěm nasáklé země, ale nedokázala se soustředit na nic jiného než na Jonathana.

Byl tak bledý a chladný. Oči zavřené. Snad ani nedýchal. Bez známek života.

Poklekla k němu a v hrůzném očekávání konečného verdiktu, přiložila ucho k jeho, v bílé košili, čátečné obnažené hrudi. Srdce tlouklo. Snad o něco pomaleji, ale tlouklo.

Rozepla si sponu pláště, přykryla jím ho a nadzdvihla si jeho horní polovinu těla do náručí. Jakmile mu dlaní podepřela hlavu, ucítila na dlani cosi teplého.

Krev.

„Bože, ne.“

Musela ji nějak zastavit, dokud ho nedostanou do bezpečí, aby jej mohli ošetřit. Neustále jej svíraje v náručí, si, vypomáhaje si střídavě jednou i druhou rukou, setřásla z ramen lehký koupací plášť, smuchlala jej a přiložila ke krvácející ráně na jeho hlavě. Zdálo se, že to trochu pomáhalo. Sidi po celou dobu nesvůj přecházel kolem nich a čas od času, si Jonathana krátce očichal.

„Pane hrabě, slyšíte mě? Proberte se, teď nesmíte spát,“ pronášela naklánějíce se nad ním a dotýkala se jeho tváří, čela či vlasů.

Na nepatrný okamžik měla pocit, jakoby stiskl pevněji víčka k sobě, možná vnímaje její hlas, ale zůstával dále naprosto nehybný, neživoucí. Zmocňovalo se jí zoufalství.

„Prosím, vzbuďte se,“ pokusila se znovu, lehce mu zatřesouc ramenem.

Nic. Žádná odezva.

Pátraje pohledem po stále nepřítomném kočáru, si jen podvědomě uvědomovala, jak déšť o něco přidal na intenzitě. Oči se jí zalily slzami.

Cožpak se mohl jen tak oprostit od života? Vše hodit za hlavu a odejít? Opustit všechny a vše? Opustit ji?

Ne! Ne dnes, ne takto.

Vzedmula se v ní vlna vzdoru vůči jeho netečnosti, bořící veškerá nesmyslná ustanovení a dělící bariéry.

„No tak! Nevzdávejte se! Bojujte s tím! Potřebujeme vás tu, já vás potřebuji, prosím, vzbuďte se. Nesmíte odejít.“

Ještě jeden povzbudivý, úzkostí nabitý nádech a poslední prolomená mez.

„Sakra, Wille, otevři oči!“

Něco se stalo. Nevěděla co přesně, ale náhle se jeho víčka pohnula a velice pomalu pootevřela.

Oči mohly být zrovna tak starého unaveného starce, ale byly to jeho oči a viděla se v nich. Sotva je držel dokořán, ale díval se na ni, vnímal.

„Ano,“ usmála se pod ronícími slzami.

"Zůstaňte se mnou. Neusínejte. Soustředťe se na můj hlas.“

V jeho pohledu se odráželo cosi prosebného, bolestného a cituplného zároveň. Promodralé rty se mírně zachvěly. Snad chtěl něco říci, ale nedostávalo se mu dostatek sil. Stále zápolil s bezvědomím, které se jej pokoušelo znovu stáhnout do svých hlubin. Dlaň levé paže, kterou mu podepírala hlavu mu přiložila na tvář a upřeně se zadívala do jeho zmučených očí.

„Já vás nenechám zemřít. Nemohu. Jsem tady a neopustím vás. Nikdy. Nikdy.“

Tváří mu proběhl záblesk, jakési emoce, ztlumené nadvládou malátnosti a cítila, jak se jeho prsty pod její druhou rukou v téměř neznatelném pohybu jemně dotkly jejích. Neváhala a automaticky je mezi sebou propletla. Oheň a led v jednom jediném úzkém propojení, v němž dokonale setrvávaly ve schodě, vzájemného ochranného pouta, které nyní nic nemohlo rozbít.

Christine zaslechla skřípění kol a dusot koňských kopyt.

Z jichu se za doprovodného švihání bičem řítilo spřežení tmavých koní, táhnoucích za sebou kočár se zažehnutými lampami, na jehož vozíku se choulila postava s kloboukem naraženým hluboko do čela, zahalená do dlouhého nepromokavého koženého pláště.

„Patricku,“ zakřičela, vstříc větru, aby upozornila na místo, kde jsou.

„Svatá matko boží,“ řekl si v úleku, když zastavoval koně a viděl scénu, která se mu naskytla. Na svůj zralý věk s neuvěřitelnou hbitostí seskočil na zem a uháněl k nim.

„Jak je na tom,“ zeptal se starostlivě se dotknouce jeho paže.

„Ne,moc dobře. Má ošklivou ránu na hlavě. Musíme ho rychle dosat odsud a ošetřit ho.“

Víc slyšet nepotřeboval. Společně s Christine jej zvedli a podpíraje jeho tělo z obou stran jej dotáhli až ke kočáru. Jakmile jej posadili dovnitř, vytáhl Patrick odkudsi z přítmí vlněnou deku a Jonathana s ní přikryl.

„Sidi, pojď honem,“ zavolal na psa a ten vzápětí skočil do kočáru za svým pánem. Ihned na to, učinil ten samý, pohyb jako před chvílí a druhou přikrývku vtiskl Christine, stále stojící vedle něho.

„Ta je pro vás. Bože, podívejte se na sebe, jste promočená na kost a celá od krve. Jděte rychle dovnitř, nebo hrabě nebude jediný doktorův pacient.“

Poslechla jej a přehodíce si deku kolem ramen, se protáhla kolem Jonathana a usedla po jeho boku. Dveře za ní se na to zavřely. Zatímco Patrick přivazoval oba hřebce za kočár, až nyní si šokovaně uvědomíc jakého koně si to Christine vlastně na cestu vybrala, roztřásla Jonathana urputná zimnice, tak silná, že mu zuby  hlasitě drkotaly o sebe.

V mžiku ho zabalila do  pláště i pokrývky a pevně si jej v objetí přitisknouc k sobě tak, že jí jeho popálená polovina obličeje spočívala na, obnaženém důlku mezi ramenem a krkem, ještě oba zahalila do své.

Zahřívala ho vlastním tělem a tvář přitom tiskla do jeho mokrých vlasů.

„Christine,“ zašeptal, otřásaje se zimou a zjevně by rád v myšlence pokračoval dál, ale zesláblý hlas jej zradil.

„Jsem u vás. Vše už bude dobré, jedeme domů.“

„Děkuji,“ špitl.

Nejhorší ještě neměli za sebou, přesto z Christine nyní, když jej měla tak blízko u sebe v bezpečí sevření svých paží spadl velký kámen, který jí tížil po celou dobu, kdy se obávala, že je mrtvý a ona ho ztratila. Vnímaje ten známý sametový tón, ji zalilo tolik něhy a citu, jenž k němu chovala čím dál silněji, že ji přiměl jednat tak, jak jí velelo její vlastní srdce. Být tu pro něj nic víc.

Sklonila svou tvář k jeho a jemně mu vtiskla políbení na chladné hladké mramorové čelo.

   Hustá neproniknutelná tma se na něj tlačila se všech stran, v nesmlouvavé snaze jej „zadupat“ do věčného prachu nicoty. Matně vnímal její odhodlání pohltit jej, v každičké buňce svého těla, nyní celého hořícího skrytým plamenem, olizujícím jeho kosti a sálajícím skrze svalovinu, pokožkou ven. Dech přerývaně klokotal a bolestivě skučel v nepravidelných trhavých pohybech zvedající se hrudi, v níž vše mělo být již dávno mrtvé a pohřbené. Nepředpokládal, že by se na troud spálené zesláblé srdce, ještě pokoušelo bít, a přeci stále tvrdohlavě pracovalo. Udržovalo jej při životě, z dosahu bran očistce, k nimž se doposud neochvějnou jistotou řítil volným pádem.

Vždyť není možné, něco, co je dávno ve své podstatě rozerváno na cáry znovu zcelit?

A přeci jej cosi drobného a něžného udržovalo pohromadě, obvazujíce svým svým hedvábím všechny trýznivě tepající ranky. Nepatrná třpytící se jiskřička, záblesk s neuvěřitelnou vytrvalostí a silou, jej držící nad hladinou „řeky“ zatracení. Podepírala jej, nadnášela a ve vřelém sevření, připodobnitelném pírkům andělských křídel, jej bez ustání přitahovala k sobě, výš a výš, mimo krutost a trýznivá muka v hlubinách pod ním. Tišila bolest a činila ji snesitelnou. Dodávala příslib naděje v každém nádechu.

Mlhavě si vybavoval těch několik posledních okamžiků, než se ocitl v nevědomí. Horoucí dech a hladkost jemných rtů na svém čele, objetí něžných rukou. Pro mnohé drobné gesto, plné čehosi, co neustále pociťoval ve své blízkosti. Neopouštělo jej to a příjemná sladká vůně růží, jej ztvrzovala v tom, že to není pouhý přelud omámené mysli.

Zatímco zvenčí slabě doléhalala k jeho rozostřeným smyslům směsice několika tichých hlasů prolínající se se vzdálenou malebnou melodií, hladící duši, v podvědomí se střídalo množství překotně se míjejících obrazů.

Spatřil sám sebe uhánět na koni k útesům, ve snaze ukončit svůj ztrápený život, následovaný příčinou toho všeho.

Černého psa, štastně si hrajícího v záři zapadajícího slunce.

Usměvavou tvář nejlepšího a jediného skutečného přítele.

Podivuhodnou koláž z, pro svět titěrných, avšak pro něho nepostradatelných lidí, stojících zkromně v úlohách sloužících v pozadí.

Otce, vlídně na něj hledícího s moudrostí stařešinů.

Ale i to nejhlavnější, to nejdůležitější -oslnivou vidinu, zahalenou ve vlastní jasné záři, jenž jej zahřívala a ochraňovala nezištně, nesobecky a láskyplně po celý čas. Vidinu, která si pro něj přišla až na pokraj smrti a bojovala, aby jej vytrhla z jejích spárů.

Zjevovala se stále znovu a znovu v obmějujících se podobách.

Byl slepý, když na ni nepohlížel s otevřenýma očima. Hluchý, když nevnímal pronášená slova.

Hlupák, který nepochopil a vše téměř ztratil. Málem si to uvědomil příliš pozdě. Existoval důvod, proč bojovat. Proč nepodléhat temnotě a vyjít vstříc světlu.

Ano, stálo za to žít. Netušil jak dlouho uvíznul na hranici mezi bytím a nicotou, cítil jen, že již má sílu procitnout. Konečně objevil pevnou půdu pod nohama a mohl se odrazit.

Víčka se slabě zachvěla a pozvolna se omámeně vstříc přítmí známého pokoje, právě ve chvíli, kdy Patrick v tichosti odkládal cosi na stolek přistavený u jeho lože.........