"Netvor"- kapitola osmnáctá - Věštba - (Rozepsáno)

23.09.2010 13:38

  Tak jako každé noci si před ulehnutím ke spánku pročesávala  Barbara Thorn, dlouhými, letitou praxí k dokonalosti vyvedenými tahy hustou kštici svých vlasů, pozorně přihlížejíc pohybům hřebene v odrazu oválného zrcadla na toaletním stolku před ní.

Slabý vánek, vkrádající se stejně jako temnota, opatrně "našlapující" kolem mihotavých plamínků svící, skrze škvíru pootevřeného okna, se jemně mazlil s  pokožkou  jejího odhaleného dekoltu v lehounké noční košili, jenž stále, i přes zralost let vypadal neobyčejně mladistvě a tváři přitom poskytoval úlevu od horka těchto letních měsíců. Rysy, v dokonalosti jen nepatrně narušované téměř neviditelnými vráskami v očním okolí, na to však nezareagovaly byť jen nejmenší změnou mimiky, kterou by titěrný úsměv neuvěřitelně prozářil.

Stále si udržovala onu netečnou odměřenou masku urozenosti, jíž byla nucena před nedávnou dobou nasadit a "neodkládala" ji ani v čase osamění. Svou roli zvládala dokonale. Nikdo by nepoznal, co se jí honí hlavou, a že myšlenek v ní bylo tolik, jako nikdy dříve.

Připadala si jako vězeň, lapený v osidlech vlastního přepychu, bez možnosti dovolání se. Neposlouchali. Nikdo neposlouchal.

Služebnictvo jako by si žilo vlastním životem, v němž, ačkoli i nadále plnilo své denní povinnosti, odstavovalo ji na vedlejší kolej, jako nepotřebnou a všech privilegií zbavenou osobu. Od oné noci, kdy její nezdárný znetvořený syn odcestoval se svou vesnickou běhnou a tím malým parchantem neznámo kam, stáhla se nad dny jejího neomezeného velení definitivně temná mračna. Zvčili.

Sice se jí nestavili na odpor otevřeně, přesto si dělali co je jim libo a rozhodovali sami za sebe. To ji přivádělo k šílenství. Potřebovala znovu cítit otěže moci v rukou. Znovu vládnout. Vychutnávat si obdiv společnosti, ale o to vše přišla. Všichni známí, včetně tří slepě oddaných přítelkyň se vyhýbali panství oklikou a zjevně by nejraději celé panství vymazali z povrchu zemského. A vše jen kvůli nim.

Nenáviděla je. Nenáviděla ty prostoduché cuchty, které neměly ani špetku rozumu, aby si, byť varovány okolím, zachránily své vlastní nicotné životy. Nenáviděla vyšetřujícího soudce za pověst, kterou jí dík svému neustálému slídění kolem vytvořil ve vyšších kruzích, zbavujíce ji tak nejen jakýchkoli možností si povyrazit, ale i poslušnosti těch, po jejichž hlavách, vyčnívajících z prachu spodiny, kdysi hrdě kráčela. Ze všeho nejvíce však, svazována touhou po odplatě se všemi úroky, nemohla vystát ty dva- Jonathana a jeho milovnici zrůd. K nim ze všech nejvíce směřovala její bezbřehá nenávist a veškerá ohavnost plánování činů budoucích, jimiž by je se vší chutí počastovala, měla-li by s nimi ještě kdy co dočinění.

Z tenat hořkosti hněvu, vytáhlo ji nenadálé, v útržku melodie vyvedené, zaklepání. Byla by se již zaslepena vlastní zhrzenou pýchou, na troufalce, jenž ji v tak nekřesťanskou pozdní dobu vyrušoval z jejího rozjímání, rozkřičela, odkazujíce jej do patřičných mezí, tam kam patří, kdyby si v náhlém prozření neuvědomila, že ten lety smluvený a utvrzený rytmus na plochu jejích dveří důvěrně zná. Jeden člověk mohl ji navštívit pod příkrovem noci, tak, jak to měl koneckonců odjakživa ve zvyku.

Okamžitě vyskočila z křesla a spěchala ke dveřím.

Sotva pootevřela oddělil se stín postavy od temnoty chodeb a hbitě se protáhl do pokoje.

Než se nadál, ocitl se v matčině drtivém sevření.

"Vypadáš skvěle, máti, ostatně jako vždy, nehledě na dobu denní či noční," pronesl Roger s nonšalantností sobě vlastní.

Poté, co se dostatečně nabažila pocitu jeho blízkosti sepnul v její hlavě alarmující hlásek.

"Pomátl si se na rozumu! Co tu děláš? Copak nevíš, že tě všude hledají," utrhla se na něho, jen co ho pustila a mírně ho při tom výchovně pleskla přes rameno.

"No právě. Nikdo by nepředpokládal, že budu právě zde. Víš jak se to říká - pod svícnem je největší tma. A věř mi, nikdo neví líp než já, jak po mě ti čmuchalové jdou," ujistil ji a rozešel se do pokoje, přičemž si cestou uzobl kuličku hroznového vína z mísy přetékající ovocem.

"A přeci si přišel. Kdyby tě tu zahlédl někdo ze sloužících, bez váhání tě udá tomu veleotravnému Wootsovi a ten si pro tebe vítězoslavně nakráčí i s tou svou eskadrou.

Teatrálně si povzdychl a z výšky sebou praštil na sofa, nohy ve vysokých botách přitom pohodlně překřižujíc přes jednu z područek.

"Všichni sladce spí jako andílkové. I když zde již nepůsobíš jako lvice ohrožující nevinné beránky, přesto mají přes den dost práce do zemdlení. Se západem slunce zkoprní ve svých kutlochách a ani potřeba ukojení sebeprimitivnějšího instinktu s nimi nepohne. Zrovna teď vypadají jako nehybné neforemné loutky."

Rozhlédl se po místnosti.

 "Musí to být nuda, celé dny tu trčet, bez špetky povyražení. Na zábavu moc času nemáš co? Kde že jsou doby zženštilých lokajíčků, hrabátek a markýzů poslušně zahřívajících tvou postel namísto cihel."

"To sem teď netahej," okřikla jej a posadila se na okraj své postele, volně kolem sebe rozprostírajíc černý krajkový koupací plášť.

"Promiň mi, zřejmě jsem tnul do živého," odříkal způsobně bez jediné známky toho, že by snad svou omluvu mínil vážně, zaujat očistou svých již tak dost bílých nehtů.

"Ty jsi tak neuvěřitelně lehkomyslný. Co tě to napadlo? Copak v sobě nemáš pud sebezáchovy? Omrzel tě život? Tvá svoboda?"

"Bůh chraň. Mé pudy sebezáchovy jak říkáš jsou stejně silné jako ty tvé, o tom bys mohla vědět své. Jsme jedné krve. Reevesové. Přežít za každou cenu na úkor kohokoliv. To bylo vždy naše moto."

"Ano vím, jsi můj syn, u čerta," ohradila se.

"Nejsem jediný, kdo je tvým synem," podotkl jedovatě.

"O něm mi tu nemluv. Nikdy jím neměl být. On je Thorn, skutečný Thorn. Od hlavy až  k patě jako jeho ctěný pan otec. Poznala jsem to už když mi ho poprvé přinesli ukázat. Dva dny mi trvalo než jsem ho v bolestech přivedla na tento svět a jak se mi za to odvděčil. Kéž by sémě jež ho zplodilo nikdy nebylo."

"Ó no to bylo trochu tvrdé nemyslíš. To sémě zplodilo i mě," utrousil pobaveně.

"Ty jsi to jediné pořádné, co mi ten dobromyslný idiot Thorn dokázal dát."

"No tedy. Divím se, že sis ho vůbec kdy pustila k tělu, když jsi ho tak nenáviděla."

"Říkala jsem ti to stokrát. Byl můj způsob jak se dostat nahoru. Přilepšit si. Zůstat nad vodou. V kruzích v jakých se starý Thorn pohyboval jsem měla šanci zazářit. Konečně si trochu užít. Těch pár chvilek na lůžku s ním se dalo přežít, i to je věčné zamilované žvatlání a snaha být mi nablízku. Vždy se našlo řešení, jak se ho zbavit. I trvale," zašeptala podivně do ticha.

"Kdo by si pomyslel, že se jednou budu muset potýkat s tou samou rácií, jen v jiném balení. Dokonalý Jonathan William Thorn," procedila skrz zuby s nepřehlédnutelným trnem nenávisti.

"Od malička mi pil krev a když vyrostl a seznámil se s tím Blairem, myslela jsem že z něho zešedivím. Všemi obdivovaný, vážený, obletovaný, ctnostný Thorn. Nenašel bys na něm smítko zkaženosti. Spravedlivý zastánce chudých a utlačovaných. Stále ta stejná píseň. Měla jsem ho plné zuby. Jen jednou jsem myslela, že budu mít v životě klid. Tenkrát, když ho vytáhli z podtrosek toho hořícího domu. Byl tak zbídačený, sotva dýchal. Přes den se zdál jako mrtvý a celé noci prokřičel bolestí. Nikdo by nevěřil že to přežije. Ale on ano."

"Silný kořínek," nadhodil Roger ledabyle.

"Zdá se, ale alespoň byl od něho pokoj. Celé měsíce trávil zalezlý jako potkan v přítmí svého pokoje a nikomu nechodil na oči. "Chudáček" malý se utápěl v nenávisti k sobě samotnému. Skoro jsem ho i litovala. Elisabeth tomu všemu báječně přisadila svým odřeknutím daného slova. Jenže přišla ta fuchtle a dala mu novou životní energii. Jen Bůh ví, jak dlouho to s ním tajně táhla po nocích. Musela mít zatraceně silný žaludek, když mu dovolila aby na ni sahal."

Znechuceně si odfrkla.

"Měla jsem ji odsud vypráskat jako psa jen co jsem vtáhla paty."

Pohlédla na syna a překvapeně zjistila, jaký má zvláštně zadumaný výraz ve tváři. Nevizvídala na něm, protože jí bylo jasné, že se brzo rozmluví sám. Znala ho příliš dobře.

"Odpovím ti na tvou otázku, máti. Co mě k tomu vede. Hledám ji všude možně, ale zatím nemám štěstí. Náš netvor ji skryl příliš pečlivě a ostatní mu v tom jdou na ruku, zřejmě včerně Woodse."

"Přestaň s tím," zasyčela na něj podrážděně.

"Chci ji."

"Ne! Ne, ty jsi blázen. Žiješ přeludem. Ty nechceš ji. Jen ti nedá spát, že ti jako jediná nebyla po vůli. Najdi si v nějaké vesnické putice děvku nebo dvě a ji vypusť z hlavy. Hned!"

"Nerozumíš tomu, nezažila si to!"

"Pleteš si lásku s tělesnou touhou, zlato. To jsou dvě zcela odlišné věci. Vzpamatuj se už. Smiř se konečně s tím, že znetvořena ve vlastní vnitřní podstatě dala přednost zrůdě před tebou a žij svůj vlastní život! Vždyť je to jen póvl. Odpad společnosti."

"Vlastní život! Tomuhle ty říkáš život." rozkřičel se tak, až ho Barbara musela tišit a vyskočil, jako by dostal ránu proudem.

Jen s velkým přemáháním se ovládl a intenzitu svoho projevu zmírnil. Nikoli však v zanícenosti.

"Schovávat se po lesích jako nějaký vyvrhel. To má být život? Hledám každičkou zmíňku, pátrám i po sebehloupějším detailu, který by mě přivedl na správnou cestu. Ano, jsem blázen! Jsem šílenec, ale nemůžu si pomoc!"

"Proč prahneš po plevelu, když můžeš mít růže? Je tolik dívek, krásných  a urozených dívek, kterým bys mohl nechat poznat lásku muže. Učinit z nich ženy hodné tvé přízně."

"Nestojím o to," zavrčel.

"Nestojím o zdegenerované paničky, co povolně roztáhnou nohy od sebe, jen když ukážeš rodinný erb. Jako bych obcoval se stádem ovcí. Nic necítím. Nic ve mě neprobouzejí. Christine má v sobě něco živočišného. Něco zvláštního. Fascinovala mě, jen co jsem ji spatřil. Udělal bych cokoliv, kdybych věděl, že ji tím získám. Musím ji mít. Potřebuju ji. Bez ní jsem slepý, hluchý. Tápu temnotou. Je to tak těžké pochopit, matko," zeptal se pln zoufalství, jenž u něho nebývalo zvykem a Barbaru tak naplňovalo strachem o jeho duševní příčetnost.

Padl před ní na kolena a dlaně poklad na její stehna.

"Tak moc tě to trýzní?"

"Nemáš tušení jak. Ať oči zavřu či otevřu dokořán, všude ji vidím. Stále cítím její vůni. Mé ruce si udržují vzpomínku na hebkost její kůže a prahnou po tom ji znovu okusit. Nechat se jí pohltit v objetí. Nikdy bych jí neublížil, ty to víš. Zapřísahám tě, matko, pomoz mi. Pomoz mi ji najít dřív než bude příliš pozdě."

Položil si hlavu do jejího klína a vnímaje její hlazení jej rozechvěl tichý vzlykot.

"Ó lásko moje trpící. Jak jen ti pomoci? Jak? Nemám tušení, kam ji mohl odvléci. Jako by se po nich zem slehla. Není o nich jediné zprávy. Vůbec nic. Zřejmě existuje místo, nějaké útočiště pro ty tři, o kterém nevíme ani ty ani já. Začínám si myslet, že starý Thorn přeci jen nebyl zas až tak důvěřivým bláznem, za jakého jsem ho považovala. Něco mi musel zatajit. Jak jinak by tak rychle věděli, kam jít? Je vidět, že mě neznají. Podceňují. Ale Barbara Reeves-Thorn ani její syn se tak lehce nevzdávají. Zjistíme, kde jsou."

Vzrušeně k ní vzhlédl s očima plnýma slz.

"Jak?"

Snad intuice ji v opětovném nasycení opičí láskou k synovi poradila jakou cestou se vydat ve spleti uliček labyrintu nevědomosti, v níž je Jonathan zachoval.

"Pokusím se oslovit advokáty. Najmu si své vlastní spolehlivé lidi. Někde musí existovat soupis Thornova celého majetku se vším, co k němu náleží. Něco mi říká, že tam najdeme stopu, kudy se dát. Nyní pojď ke mě, můj chlapečku," vyzvala jej a rozevřela mu svou náruč. Vplul do ní bez váháhí jako loď do rodného přístavu, vyhoupnouce se zbytkem těla k ní na postel.

"Utěším tě, jako když si byl maličký," broukla a bezostyšně mu nabídla své ňadro. Přisál se k němu s lačností čerstvého novorozeněte a nechal sebou mírně kolébat sem a tam.

"Nikdo tě nebude trápit. Nikdo!"..................................................................

 

 

Kontakt