"Netvor" - Kapitola osmá - Zatmění (Rozepsáno)

17.07.2010 20:52

Uběhlo několik dní během nichž se pokoušela nadávat najevo a nemyslet na to, co se přihodilo. Bylo to však stejně nemožné, jako přesvědčit hada, aby létal.

Mohla předstírat cokoli chtěla, ale nikdy nemohla popřít, jak se náboj mezi nimi hlásil o slovo, když spolu osaměli. Kdykoli se k ní v rámci rozhovoru více přiblížil, vnímala oheň, jenž se v ní rozdmýchával a vybavujíce si v okamžení detaily svého snu, musela se v nutnosti jakékoli činnost okamžitě odvrátit s upřímnou modlitbou, aby si nevšiml jejího rozechvění a ruměnce ve tvářích.

Ovšem i Jonathan se choval poněkud neobvykle a hluboký spalující pohled, který jí věnoval, když jí byl přespříliš nablízku, vypovídal o tom, že se něco děje. Částečně pozměnil své návyky.

Často opoustěl svůj pokoj a procházel se zahradou či přilehlými pozemky sídla, lecky i za bílého dne, ovšam dbalý toho, aby jej nikdo neviděl. Snad i to byl důvod, proč, když jednoho brzkého rána přišla poklízet do jeho pokoje a nenašla jej tam, nepodléhala žádným obavám. Měl-li s sebou Sidiho, což měl, koneckonců vždy, nehrozilo mu žádné nebezpečí. Dávno pominuly časy, kdy díky vrtkavosti svých nálad, skleslosti a žalu hrozilo, že by si sám ublížil. Změnil se.

Osamocena v rozlehlé místnost, „koupající“ se v šarlatové lázni paprsků vycházejícího slunce, se v poklidu dala do práce. Poslední dobou se pro ni stala jedinou činností, díky níž dokázala svým myšlenkám zabránit bloudit špatným směrem. I když se jim přeci jen čas od času nedokázala ubránit. Jako nyní, genius locci Jonathanova pokoje na ni příliš působil a narušoval její obrannou bariéru, kterou si pracně vytvořila v hlavě.

Na schůdcích přistavěných u části obří knihovny, kde na vysokých přeplnených policích zbavovala starobou vonící svazky prachu se jí nekompromisvně vtlačovala do podvědomí představa, jak se jeho dlouhé štíhlé prsty dotýkají jednitlivých stránek a hlubiny modro-šedých očí, v nichž se ,naplněna touhou, „topila“, kdykoli je k ní upřel, přelétávají jednotlivé řádky.

Jen slabě si uvědomovala otevírající se vchod do tajné chodby po pravé straně krbu a Sidiho vbíhajícího dovniř. V těsném závěsu za ním, vešel Jonathan zahalený v dlouhém tmavém plášti, v rukou svýraje velké desky.

Doposud v zadumání bloudil myšlenkami kdesi v oblacíh, jakmile však spatřil Christine očividně se vyděsil.

„Christine,“ zvolal úzkostně, hbitě přehodil svůj plášť přes blízké křeslo, pustil desky na stolek tak prudce, až se z nich na zem volně snesly dva listy papíru a dlouhými kroky došel ke spodní části žebříku.

„U všech svatých, co to tu vyvádíte? Chcete snad spadnout a zlomit si vaz?“

Jeho káravý tón ji trochu zaskočil, ale starostlivost v jeho očích jí jasně dávala najevo, že mu jde jen o její dobro.

„To je vpořádku. Nic se mi nestane. Nebojím se výšek,“ pokusila se jej uklidnit.

„To mě nepřekvapuje, ale měla byste. Jestli vás matka nutí do takových ztřeštěností, tak u mě je dělat ale nebudete. Jí na vás nezáleží, mě ano.“

Uvědomoval si vůbec co nyní řekl, pomyslela si Christine.

„Mohla byste teď prosím, slést dolů? Prosím.“

Úpěnlivosti jeho hlasu se nedalo déle odolávat. Udělala by pro něho cokoli.

Přikýla a chtěla se otočit, aby mohla sestoupit dolů.

Dříve, než se však stačila nadát, jí bleskurychle vzal prachovku, odložil ji na krbovou římsu, natáhl k ní paže, a chytil ji silnýma rukama kolem pasu, pomáhaje jí tak dolů.

Překvapeně zalapala po dechu. S bušícím srdcem, reagujícím na jeho dotyk se ocitla ve vzduchoprázdnu a na okamžik byla její tvář tak blízko jeho, že mu mohla hledět přímo do těch překrásných, bezpochyby milujících očí, které jako by nyní zářily. Z jeho těsné blízkosti se jí zmocnila náhlá závrať a vzrušení, v němž veškerým sebezapíráním bojovala proti potřebě se k němu přitisknout a políbit jej na ústa, jen nepatrný kousíček vzdálená od jejích.

Něžně ji postavil na podlahu, ale nepouštěl ji.

Ruce se jí ochable svezly z jeho pevných ramen na osvalenou hrudˇ, kde se zplihle opřely v odevzdaném očekávání. V každičkém jeho rysu byl jasně patrný zoufalý pokus o sebeovládání mísící se s vnitřní bitvou protiřečící touhy. Atmosféra v pokoji by se dala krájet. Balancovali na pomyslné hraně a nevěděli kam spadnou.

Právě když, se Jonathanovy prsty konečny odhodlaly křečovitě vetknout do látky jejích šatů ve snaze si ji přitáhnout více k sobě, se ovzalo ostré zaklepání.

Zavřel oči, zhluboka vydechl, odhalíce tak, že mě nějako dobu zatajený dech, o krok ustoupil natolik, že ji držel již jen na vzdálenost paží a poté ji pomalu velice neochotně pustil.

„Ano,“ pronesl nahlas, dovolujíce tak vyčkávajícímu vstoupit a pro jistotou se od Christine vzdálil až ke svému loži.

Chápala to a byla za to vděčná. Sama by měla problém si nyní udržet odstup. Ve dveřích se objevil Patrick.

„Dobré ráno, pane.Velice se omlouvám, že vyrušuji tak časně, ale nesu vám nějaké důležité listiny, které před okamžikem doručil spěšný kurýr.“

„Vpořádku, už jsem nějakou dobu vzhůru. Děkuji, Paddy. Polož je třeba sem,“ odvětil poukazíce na menší okrouhlý stolek. Chrisitne, se znovu získanou prachovou se v překotném uklízení vzdalujíce od knihovny, v tom momentu upoutaly dva papíry ležící na zemi. Chtěla je zvednout a přidat k ostaním, avšak neubránila se tomu, aby je neotočila kresbou k sobě.

Uvytržení jí spadla čelist.

Matně si vybavovala své začátky v sídle, kdy měla možnost si prohlédnout Jonathanova díla, včerně toho, který u ní vyvolal uzardění, neboť zcela reálně zachycoval její postavu při úplňkové koupeli. Věděla tudíž jak je nadaný. Nyní se však zcela fascinovaně dívala na dva portréty , v nichž se bezpečně poznávala s jistotou vlastní tváře odrážející se na hladině vodních ploch.

Byly vytvořeny technikou uhlu.

Na jednom jí zpodobnil v podobě cudné světice nápadně se sklonem hlavy a držením paže podobající soše panny Marie v kapli. Druhý ji zachychoval v pousmání s živýma jiskřicíma očima, které pozorovaly z jakéhokoli úhlu. Podívala se na Jonathana a přesně v tom samém okamžiku šlehly jeho oči k ní a setkaly se s jejími v uličnicky pobaveném a zároveň zvídavém pohledu, při nemž si s jeho rty pohrával svůdný úsměv.

S ruměncem a lehkným pousmáním odvrátila pohled a sklopila zrak právě včas, aby si Patrick, který se odvracel od stolku, kam pokládal listiny, ničeho nevšiml a neměl podezření.

Až nyní ji zaregistroval. „Ach, tady jste Christine. Říkal jsem si, kde vás najdu.“

„Potřeboval jste něco,“ zeptala se v pokusu nedat na sobě znát horko, které jí pulzovalo v lících.

„Ne, ne. To jen Jeanne, projevila starost o vašeho blaho. Prý v poslední době poklízíte v domě ještě za tmy.“

„Jen nemůžu spát, to je vše,“odvětila a neubránila se, aby nestřelila po Jonathanovi pohledem, čímž zjistila že po ní po očku pokukuje s nyní lehce svraštělým obočím.

„Taky prý moc nejíte. Mám vám vzkázat, cituji: „Ať se ten vrabčák, dostaví na snídani, nebo si pro ni sama dojdu.“

Jonathan se uchychtl a Christine rovněž měla co dělat, aby ubrzdila smích.

Tak v tom ji poznávám,“ prohlásil Jonathan pobaveně.

„Jak zvládá, ten rozruch kolem slavnosti?“

„Drží se statečně jen co je pravda, ale na jednoho člověka je toho někdy až až.“

„Zvlášť, když se do toho vloží matka, to mě nijak nepřekvapuje.“

Déle jejich rozpravě nevěnovala pozornost a raději se, stále s úsměvem na tváři dala do uklízení, aby příliš

nezahálela.

Oprašujíce jeden ze stolků, pozvedla křišťálovou číši se zbytkem rudehé vína, aby ji přendala na předem přichystaný podnos k odnesení, a tu náhle jí po páteři přejelo mrazení.

Měla pocit, jako by se vše kolem ní zpomalilo včetně jejího dechu a roztřásl ji náhlý chlad. Oči se jako napovel pozvedly od sklenice směrem k temnému koutu pokoje, kam nedosahovala záře svící ani dení světlo. Srdce se zajíklo a hrudˇustrnula v nádechu když spatřila siluetu postarší bledé ženy s vlnitými lety prošedivělými ryšavými vlasy, která se upřeně hledíc, rozešla neslyšným krokem k ní, tak ladně jako kdyby se ani nedotýkala nohama země.

Jakmile jí byla nadosah, musela Christine zavřít oči, aby si urdžela vůli zůstat stát. Vnímala velice zřejmě, jak se chladná ruka natáhla k její líci a žena laskavým posmutnělým hlasem zašeptala:„Hvězdičko.“

S bolestným křečovitým nádechem se ozval tříštivý zvuk pukajícího skla, následovaný cinkotem střepů dopadajících na zem a Jonathanovým zděšeným výkřikem.

Christine!“

Než se nadála, cítila ve stavu otupělosti, jak jí bere za nadloktí a pomáhá jí usednout do křesla.

„Bože!“

Prudce strhl bělostný ubrus, který byl po ruce a rychle jej přiložil k Chrisitině krvácející dlani.

„Je tam střep,“ řekl snad informujíc naprosto stejně vylekaného Patricka.

„Přinesu něco na obvázání,“ vyhrkl a vyběhl z pokoje.

Co nejopatrněji vzal střep do prstů a vytáhl jej z rány, k níž ihned přitiskl cíp ubrusu, aby zastavil krvácení.“

Jeho oči hořely něhou a úzkostí, když jí přejel konečky prstů po čele a poté přiložil dlaň ke straně jejího krku, palcem jí pohladíc po tváři.

„Něco se stalo,“ vypravila ze sebe přidušeným hlasem, přerušovaným záchvaty vzbouzející se zimnice, která náhle začala otřásat celým jejím tělem.

Právě, když dorazil Patrick s kusem čisté bílé tkaniny, pohotově zvedl složenou deku položenou na jednom ze sofa, rozprostřel ji kolem Christininých ramen, a zabalil ji do ni.

„Je na smrt bledá. Jako by viděla přízrak,“ utrousil mimoděk, podávájíc Jonatanovu tkaninu do ruky.

Nebyl daleko od pravdy. „Říká, že se něco stalo,“ pronesl Jonathan a hbitými prsty převazoval Christininu ránu.

Po tomto zdělení si Patrick cosi uvědomil a náhle jakoby zkameněl.

„Co,“ zeptal se Jonathan znovu polekán tím jak se zatvářil.

„Zapomněl jsem.“

Otcovsky položil dlaň na její rameno a přiměl ji tak vzhlédnout.

„Ráno dorazila  zpráva pro vás z nějaké vesnice nedaleko odsud. Prý se týká někoho jménem Catrin Edwards. Moc se omlouvám, že jsem to nevyřídil dříve.“

Christine odevzdaně odvrátila hlavu a zavřela oči. Po líci se jí skutálela osamělá slza.

„Zemřela.“

 

Vy jste se pomátla Emmo,“ zakřičela na Christine z ostra hraběnka, ve zlosti prudce složíc bubínek s vyšíváním do klína. „Chcete volno teď, když je nejvíce práce s přípravami na slavnost a já nevím, kde mi samou starostí hlava stojí? To naprosto nepřipadá v úvahu. Zapomeňte na to.“

Christine si začínala zoufat.

„Snažně vás prosím, madame, jen na několik dní. Neobtěžovala bych vás s tím, kdyby to nebylo takřka životně důležité. Všechnu promeškanou práci plně nahradím, to slibuji. Prosím vás.“

„Umíráte snad?“

„Ne, ale....“

„Pak nemáme dále co řešit,“ přerušila ji příkře.

„ Jasně jsem vás na počátku upozorňovala, že netoleruji jakékoli osobní záležitosti, které by vás odváděly od vašich povinností. Odpřísáhla jste, že nic takového nemůže nastat a já vás vzala za slovo. Takže mi tu přestaňte hrát na city a jděte si po svém. Myšlenky na odchod si vyžeňte z hlavy.“

I kámen by se dal snadněji obměkčit.

„Madame, prosím vás. Je to opravdu důležité.“

„Ne,“ zavřeštěla, tak, že to muselo být ze salonku slyšet až ve vstupní hale, nevídaně čile vyskočila na nohy a vztyčila se ve své výšce nad Christine jako obří varovná mohyla, zatnouc jí dlouhé nehty bolestivě do ramene.

Připomínala chřestýše, chystajícího se k vražednému útoku.

„Povím ti co je důležité ty odrzlá cácoro. Slavnost a ples. Nic víc. Dala jsem si dost práce s tím, aby se to vydařilo a nic mi to nezkazí ani ty, rozumíš! Beze mě bys nebyla nic. Ubohá nicka, žebrající v prachu o kůrku chleba, kterou pohrdají, plyvou na ni a berou si ji jako hračku pro ukojení vlastního chtíče, kdykoli by se jim zachtělo.

To mě vděčíš za to, kde teď jsi. Tak se podle toho chovej, nebo zajistím, aby se osud, kterému jste ty a tobě podobné venkovské husičky předurčené skutečně naplnil. Je to jasné!“

„Ano,“ špitla Christin podlomeným hlasem.

„Dobře, teď táhni dělat, to zač jsi placená a víckrát ať se to neopakuje.“

Dodávaje váhu svým slovům do Christine strčila a poté se šla znovu usadit na sofa, ke svému vyšívání

„A vyřiď v kuchyni, aby mi připravili čaj,“ slyšela ještě jak za ní volá do chodby, zatímco se skrze ni potácela k hale, se slzami rozmazeným pohledem, maje zuby zlehka zakouslé ve hřbetu vlastní ruky, aby stlumila příval vzbouzející se histerie, stoupající jí ve vlně bolesti, zoufalství a beznaděje ven z hrudi.

Téměř narazila do Patricka, kterého si předtím vůbec nevšimla a jen díky pohotovosti jeho paží, kterými ji zachytil, na něho nepadla.

„Omlouvám si,“ špitla v posledními zbytky předstíraného ovládání se.

„Nechtěla jsem....“

„Nic mi neříkejte, děvenko. Všechno jsem slyšel.“

Pod laskavostí jeho hlasu se jí ještě více sevřelo hrdlo.

Slzy byly na krajíčku.

„Celá se třesete. Mohu pro vás něco udělat? Cokoli?“

„Jste hodný, ale to nejde. Nemůžete mi pomoci.“

Ztěžka polkla a s obtížným nádechem, od něho odvrátila skelnaté oči.

„Mohla bych se prosím jít na chvíli projít?“

Patrickovi bylo Christine líto a její muka jej ničila. Takto slabou a zranitelnou ji doposud nepoznal.

„Samozřejmě. Jen jděte. A nemějte strach, ten čaj jí osobně donesu.“ Znělo to téměř jako výhrůžka.

V pokusu se pousmát, přikývla a jakmile od ní odtáhl ruce, protáhla se kolem něho směřujíce k vchodu do zahrady. Starostlivě ji pozoroval dokud mu nezmizela z dohledu.

 

   Ani nevěděla kam ji nohy nesou. Vše kolem ní se míhalo v nesouvislých čmouhách a přízračných stínech. Nevnímala stromy, keře ani záhony květin kolem, kterých procházela, jen tu palčivou stále se rozrůstající bolest na hrudi, díky níž se téměř nemohla nadechnout. Klopýtala beze směru dal a dál, zcela podléhaje své bezmoci. Něvěděla co si počít.

Jak jen má pomoci svému malému bratříčkovi, který je kdesi tam daleko úplně sám a bez pomoci, zanechán napospas krutosti života, před níž jej nyní nikdo nechránil.

Přemítaje o všem, postavila se jí náhle do cesty stěna z živého ploty, v jehož uměle vytvořením výklenku spatřila na sloupku bělostnou sochu strážného anděla, ochranitelsky se sklánějícího se nad kolébkou s drobným tělíčkem spícího chlapečka. Při pohledu na ni, se jí celý svět otřásl, a ztráceje pevnou půdu pod nohama se propadala v milosrdnou temnotu.

 

  Nad krajem se stahovala kouřově černá bouřková mračna, plující po obloze v poryvech prudkého ledového větru, zahryzávajícího se všemu živému až do hloubi morku kostí. Nebeská klenba se za ohlušujícího hřmění, rozzařovala jako obří světelná šachovnice se speciálními figurkami z „hadovitých těl“ a „dračích jazyků“, vytvářejících v hrozivé pompéznosti své vlastní ojedinělé představení. Blížilo se něco strašlivého.

Jonathan postával u okna, s jednou rukou opřenou o jeho rám a pohledem zneklidněně pročesával zeleň zahrady, jejíž větvoví se v narůstající intenzitě větru se skřípěním ohýbalo tak snadno, jako by to byla pouhá stébla rákosů. Jímala jej jakási zvláštní úzkost, jenž se nedala ničím opodstatnint, přesto mu „drtila hruď“ a nenechala jej ani na okamžik vydechnout.

Ovlivněn náhlým rozhodnutím, pramenícím z volání vlastní intuice, se rozešel ke dveřím, připraven udělat něco, co se doposud, od onoho nešťastného dne, kdy se celý jeho život nenávratně změnil, nestalo.

 

Brr, venku se chystá boží dopuštění,“ oznámila Diana při vstupu do kuchyně sundávaje si ze zimou nakrčených ramen, šál.

„Tady máš,“ řekla Jeanne, a vytrhnouce se z vlatní práce jí neprodleně podala hrnek, do kterého nalila připravený horký čaj. S neskrývanou vděčností poděkovala a posadila se ke stolu, kde spolu s ostatními pokračovala v oškubávání kuřat za živé švitořivé rozpravy.

Jakmile se Jeanne vrátila zpět k plotně, přitočil se k ní nenápadně Patrick a šeptem se zeptal:Byla tu už Christine?“

„Ne. Dělá mi to starosti.“

Dříve, než by stačil cokoli podotknout se ozvalo zaklepání, jenž všechny v kuchyni vrhlo z rozhovoru do hrobového ticha s pře-

kvapením pohlížeje k otevřeným dveřím v nichž nesměle stál Jonathan.

Zdál se poněkud ostýchavý a nesví, což se koneckonců odráželo i v tónu jeho hlasu a opatrném vyslovování.

„Přeji dobrého dne. Omlouvám se, jestli jsem vás vyrušil.“

Zlehka přejel zrakem po všech přítomných a následovně si v milém rozpačitém pousmání na vteřinu skousl část spodního rtu. „Pane,“ oslovil jej překvapeně Patrick a vyšel mu vstříc.

„Stalo se snad něco?“

„Ne, ne, vše je vpořádku,“ ujistil jej Jonathan a uvažujíc, jak svou otázku vhodně zformulovat se zaměřil pozorností přímo na Patricka.

„Jen..... Chtěl jsem si o něčem promluvit s Christine, ale nemůžu ji nikde najít.“

„Dopoledne se šla projít, ale pokud vím, ještě se nevrátila.“

To Jonathana viditelně zneklidnilo.

„Myslíš, že je venku?“

„Upřímně doufám, že ne. Do takového počasí bych nevyhnal ani nejhrošího nepřítele. Možná, někde poklízí a my jsme si ji jen nevšimli.“

S Patrickova výrazu jasně pochopil, že je jeho přesvědčení velice slabé.

„Hmmm. Podívám se do zahrady, jen pro jistotu.“

„Půjdu s vámi a porozhlédnu se po domě,“ dodal s náhlou horlivostí Patrick a poté co Jonathan souhlasně přikývl, vyšel neprodleně za ním na chodbu a zavřel za sebou dveře, aby je nikdo neslyšel.

„Jonathane,“ oslovil jej vzápětí na něj nezvykle familierně, čímž jej ihned zastavil.

„Ano?“

„Asi byste měl vědět, že se zdála dost rozrušená. Více, než, když se ráno pořezala. Obávám se, že rozhovor s vaší matkou byl tou poslední kapkou, kterou dokázala snést. Měla slzy na krajíčku, když odcházela.“

Jeho oči pochladly a obličej se proměnil v kamennou masku, když se tvrdým zhrublým hlasem zeptal: „Ty víš, o čem s ní mluvila?“

„Řekl bych to asi tak, že za užití svého vybraného jazyka, jí dala nesmlouvavě na srozuměnou z jaké sociální vrstvy ona a ostatní služebné pochází, společně s upomínkou svých zásluh a výčtu veškerých nebezpečí ulic hrozících mladým nezaopatřeným dívkám, kterým se díky ní vyvarovala. Smím-li podotknout, byla by to dost tvrdá lekce i na mě.“

Jonathanův výraz se změnil ve vražedně rozzlobený.

Stěží ovládal vztek, který jím cloumal. Svaly na čelistech se napjaly, a obě ruce křečovitě sevřel v pěsti tak, až mu zbělaly kotníky prstů.

Patrick pomalu uvažoval o tom, zda se rozhodl správně, když mu zdělil pravdu.

Zhluboka se nadechl a na pár vteřin zavřel oči, aby dost svou zlost alespoň částěčně pod kontrolu.

„Dobře. To vyřeším později.“

Zdálo se , jakoby chtěl cosi dodat, ale raději se otočil a dlouhými kroky zamířil ke dvířkům propojujícím chodbičku vedoucí ke kuchyni se vstupní halou. Ihned jen následoval, přesto, když prošel dvířky, nebylo po něm už ani stopy.

 

Strhávalo se hotové „peklo.“

Déšť doposud setrvával v převalujících se mračnech, ale vítr si v pustošení bohatě vystačil sám. Ve vírech strhaného listí, které vytvářel, kladl tvrdý odpor Jonathanově chůzi zastírajíc mu rozhled zvedající se clonou písku a prachu. Silně se ochladilo, což s společně s představou studeného deště, který se mohl co nevidět v provazcích spustit na zem, vyvolávalo čím dál více narůstající obavy.

Tušil, že je něco v nepořádku a věděl, že musí Christin rychle najít, ale neměl nejmenší ponětí, kde pátrat. Zoufale bloudil zahradou z místa na místo a pokoušel se najít jakoukoli známku toho, že by zde kdy byla.

Sidi, který jako by tušil, oč se jeho pán marně pokouší, kroužil kolem něho a po očku jej kontrolujíc neodtrhával čenich od země. Propátral již celý růžový sad, každý skryté místo v zahradě s otcovou hrobkou, každičky kout, v němž ho napadlo, že by mohla být - bez úspěchu.

S narůstajícím výčtem bezúspěšných pokusů se jej čím dál více zmocňovala panika. Nikdy se o nikoho tak stašně nebál. Vědět jen, že je vpořádku a křik jeho instinktů, spouštějících škálu rozličných pocitů děsu, je planý a bezpodstatný. Vše se zdálo marné.

Znenadání se Sidi napřímil, jakoby jej někdo zavolal jménem a tryskem pelášil směrem k umělému labyrintu vytvořenému z vysázených vysokých „živých“ plotů.

Sidi,“ zavolal do hukotu větru.

Nereagoval.

Již jedenkráte Sidiho pohotovost dopomohla k záchraně lidského života-jeho vlasntího, proto déle neváhal a neprodleně se vydal za ním.

Čelíce prudkým poryvům vstoupil do smaragdové zelni „bludiště“ a maje ruku před obličejem, aby skrze poletující listí a písek, vůbec viděl na cestu, se pokoušel psa neztratit z dohledu. Uháněl v dáli před ním neochvějně si jist zvolenou trasou, ačkoli důvod toho, doposud Jontahan nezaznamenal.

Vichr se burácivě hnal uličkami přímo proti němu, smetávaje vše, co mu překáželo.

Musel zastavit. Tu k němu z dáli dolehlo štěkání. Nepřirozené přítmí vzápětí pročísla namodralá záře blesku, která Jonathanovi v krátkosti umožnila i na takovou vzdálenost spatřit postavu ležící na zemi v jednom ze slepě ukončených ramen bludiště, i štěkajícího Sidiho vyčkávajícího u ní.

Krve by se v něm nedořezal. Navzdory odporu živlů se bezmyšlenkovitě tryskem rozběhl kupředu.

Po tváři mu přejelo zděšení. Byla bílá jako list papíru. Celá scéna přespříliš připomínala děsivou noční můru, v němž ji našel jako „ledovou panenku“ mrtvou ve sněhových závějích.

Ne,“ vydralo se mu z hrdla s šílenou bolestí v hlase. Vrhl se k ní, nadzdvihl horní polovinu jejího těla a držíce ji v pažích jako dítě, se jí pokoušel křísit.

„Christine, Christine," oslovoval ji v tvýzni a třásl jí ramenem.

I když cítila jeho blízkost, slyšela jej z velké dálky. Pozvolna se však nechávala přivádět k vědomí úzkostým tónem jeho překrásného sametového hlasu.

Všiml si, jak se jí lehce svraštilo obočí. Podepřel jí hlavu, pravou dlaň jí přiložil k líci a přejížděl palcem po její hebké pokožce.

„Christine.“

Víčka se zachvěla a pomalu otevřela. Podívala se mu přímo do očí.

Jeho rysy byly přepadlé a v očích se odrážela míra obav o ni.

S úlevou si oddychl, v políbení se jemně dotkl horkými rty jejího čela a stiskl ji v náručí.

Svaly, ji stále odmítaly poslouchat, ale jeho vůně a pevné objetí v němž si ji k sobě tiskl ji pomáhaly uvědomovat si co se s ní stalo i veškeré okolnisti, které k tomu předcházely.

"Moc se omlouvám. Je mi to tak líto. Tak moc líto,“ šeptal jí do ucha, hladíce ji po vlasech.

 

Neměl jsem vás dnes nechávat samotnou. Je to moje vina,“ pronášel kajícně pevně ji svíraje, šťasten, že je již v bezpečí jeho náruče. Uvědomoval si ale také, že jeho úkol ještě nezkončil.

Musí ji dostat pryč z té sloty. Pomohl ji do sedu, lehce se odtáhl, pohlédl na ni a konečky prstů přejel po jejím obličeji od spánku až k čelisti.

„Pojďme, tady nemůžete zůstat,“ řekl a připravil se, že ji zvedne.

Došlo ji, že jí lituje. To nechtěla. Byl tu někdo jiný, kdo potřeboval politovat a pochovat v náručí a tomu se tohoto práva ze zlovůle jiných nedostane. Když ne on, tak proč ona ano.

Vzedmula se v ní vlna odporu, pramenící ze znovu procitající bezmoci.

„Ne,“ vyslovila neblomně, když se jeho levá paže ovíjela kolem jejích zad, zatímco pavá se chystala podsunout pod jejími koleny, a dlaní se zapřela o jeho hruď.

Žalem zeslábly projev nesouhlasu, by mladého muže jeho síly nijak zvláště v jeho úmyslech nezastavil, pro Jonathana to však bylo jasné, i když poněkud překvapivé, znamení, které přes své zmatení respektoval.

Uhnula pohledem od jeho udivených hloubavých očí a cítíc se jaksi povinována své chování nějak vysvětlit, povolila uzdu svých překypujících emocí.

„Nemá to smysl. Všechno je špatně.“

Zatvářil se nechápavě a obočí se mu stáhlo k sobě, jak se zamračil.

„Nikdy mě za ním nenechá odjet. Raději by mě zabila.“

Při této zmíňce mu svitlo.

„To bych jí nikdy nedovolil,“ pronesl vyrovnaným hlasem, ale jeho obličej při vzpomínce na matku a toho co Christine řekla, zbrunátněl zlostí. Nezdálo se, že by ho vnímala Pokračovala dál, aniž by jeho slovům věnovala nějakou zvláštní pozornost. „Nechápete to. Je tam úplně sám. Vystrašený, bezmocný, jen s tím nevrlým hrubiánem a není nikdo kdo by mu pomohl. Nikdo! Já už nemám sílu s tím vším bojovat,“ zajíkla se a zakryla si tvář rukama.

Něžně je odtáhl, podepřel jí bradu palcem, tak aby se na něho podívala a následovně jí podržel obličej v dlaních.

„Tak dost! Tohle už víckrát nechci slyšet. Nesmíte se tak lehce vzdávat. Máte v sobě více síly a odhodlání než kdoliv jiný. Vždy je nějaká možnost. Ještě jsem tu já! A teď vstaňte z té studené země,“ zavelel s jistotou a uchopíce ji za nadloktí, ji „vytáhl“ na nohy. Aniž by ji pouštěl, sklopil na okamžik zrak a zamyslel se.

Ano, vždy byla nějaká možnost. Přímo se nabízela, ač tušil, že na úkor vlasního sebezapírání a ztráty v odloučení.

Více než cokoli jiného ji však chtěl pomoci a podpořit ji tak, jako to ona činila po celou dobu, neboť vidět ji takto zlomenou bylo zdrcující.

Opětovně se na ni zahleděl a i přesto, že si byl až příliš dobře vědom, jak to bude těžké a dle reakce jeho srdce, které se jen při pouhé představě citelně zachvělo jako vystašené ptáče, i bolestivé ze sebe vypravil: „Jak moc by vám vadilo cestovat v noci a potají?“

„Nevadilo,“ špitla pohlížeje na něj jako na vysněnou modlu.

„Dobře a teď rychle odsud,“ odvětil a ovinouce jí paži kolem zkřehlých ramen, aby ji podepřel a současně trochu zahřál vlastním teplem, ji odváděl od bělostné sochy strážného anděla, k němuž v chůzi ještě naposledy pohlédla.

 

Patrick pečlivě prohledával celý dům, místnost po místnosti, v neutuchajícím odhodlání Chrisitne najít. Obdobně jako u Jonathana předtím, se však s každým neúspěchem jeho přesvědčení, že je jistě vpořádku někde stranou ostatních, rozpadalo na tisíce drobných bodavých kousků.

Prošel již celou usedlost zbývalo jen druhé poschodí.

Dle bušení kapek dopadajících na sklo jednoho z oken, kolem něhož kráčel, zjistil, že se právě strhl prudký liják dokreslující předobraz bouřící „zkázy.“

Při pomyšlení, že je Jonathan někde tam venku se otřásl nečekaným chladem.

„Jestli se stane ještě něco tomu chlapci, nikdy si to neodpustím,“ pomyslel si v duchu a raději pokračoval dál v pátrání.

Jaké však bylo jeho překvapení, když se Jonathan, naprosto suchý objevil proti němu, přicházeje od svého pokoje, což se vzhledem k tomu, že hledal venku, jevilo zcela nesmyslné a podivné.

Jeho výraz byl naléhavý.

„Paddy! Dokázal by si sem dostat během noci kočár s vozkou tak, aby se o tom matka ani nikdo jiný nedozvěděl,“ vychrlil ze sebe, aniž by mu dopřál možnost se jej na cokoli ohledně jeho pobytu v zahradě zeptat.

Svým urgentním vystupováním, mu však odpověděl sám za sebe.

„Christine odjíždí?“

„Ano,“ řekl zastřeným hlasem maje velice výmkuvný frustrovaný pohled.

„Hned to zařídím,“ pronesl chápavě jej zlehka poplácajíc po rameni a bez delších průtahů zamířil ke schodišti.

 

   Po dni plném zvratů nadešla konečně nadvláda noci, očekávaná i zatracovaná zároveň. Po bouři, která prošla svou nejhorší fází během odpoledních hodin zbyl již jen silnější vítr. Vše bylo u konce a zároveň začínalo. V celém domě se rozhostilo ticho a klid. Pouze Jonathanův pokoj ovládala napjatá atmosféra.

Christine se převlečená do svých temně modrých cestovních šatů choulila u okna, opřená bokem o zeď a dívala se do tmy, zatímco Jonathan nedaleko ní přecházel nervózně z místa na místo, neustále ji po očku sledujíc.

Osud si s námi všemi zahrává,“ řekla znenadání tiše.

Zastavil se v chůzi u protější strany okna a zpříma se na ni zadíval.

„Je tak zřejmě předem dáno.Nic s tím nenaděláme, musíme se s tím jen smířit.“

Očima se střetla s jeho a on se smutně pousmál.

„Dokážete se s tím smířit?“

Jeho rysy náhle zněžněly.

„Měl jsem při sobě něco, co mi to velice usnadnilo. Ty šaty vám opravdu sluší,“ dodal, aby trochu odlehčil náladu a svedl řeč na jiné téma. Povedlo se mu to.

Rty se jí samovolně zkroutily do bezděčného úsměvu, při čemž se lehce zachvěla zimou.

Již během rozhovoru si všiml, jak si instinktivně složila paže na prsou, aby si uchovala trochu více tepla.

Pomalu přistoupil k ní, a velice opatrně, aby ji nevylekal sevřel v dlani nejprve jednu její ruku, poté uvolnil druhou, a učinil s ní to samé, zahřívaje ji lehkým krouživým třením palců na jejich hřbetech.

Nekontrolovatelně se jí rozbušilo srdce a dech se ztenčil.

Z „jiskření,“ které z něj směrem k ní vyzařovalo, jeho dotyk na kůži pálil stejně jako v jejím smělém snu, rozdmíchávaje kdesi v hloubi ni skytý ohýnek do požáru, prostupujícího celým jejím tělem tak, až se divila, že jej nezaregistroval.

Stále ji držíce spustil paže podél jejich boků a nesměle, jako by rozvažoval zda to vůbec smí, učinil ještě jeden krok, čímž se dostal těsně k ní a maje tvář kousek od její k ní shlížel.

„Musíte na sebe být opatrná,“ vypravil ze sebe napjatým hlasem.

Kontakt