"Netvor"- Kapitola čtvrtá - Procitnutí (Rozepsáno)

11.09.2010 18:39

 

 

KAPITOLA ČTVRTÁ - „Procitnutí“

(the fourth chapter - „Awakening“)

 

  „V těchto prohnilých zdech se vskutku pro mnohé skrývá peklo a já jsem ten ďábel, který jim nedopřeje zpočinutí.“

„Tomu nevěřím.

Křehká dlaň sálající životním teplem utkvěla ve vzduchoprázdnu. Mystická krása, zasmušila se v pohasínající záři bolestí zahaleného blankytu cituplných očí, jež tíha činů přiměla odvrátit se.

Zbyl jen stín, ploužící se nocí. Monstrum, jímž všichni pohrdají a ono pohrdá jimi. Které necítí nic jiného než spalující nenávist a nikomu neprokáže nic dobrého. Kdo střetne se se mnou, toho čeká jen zkáza.“

Tlukot malého divoce bijícího srdce uprostřed ohnivé zkázy ubírající dechu a spalující vše nadosah. Past z plamenů věznící dva živé tvory, snažící se s ní z posledních sil bojovat.

Uniknout.

Slabost, pod níž se tělo svírající chlapce v ochranné náruči sesunulo k zemi. Světlo života vycházející ze dveří, jen malý kousek od něj. Téměř na dosah.

Ruce předávající drahocenně vykoupený „poklad“ do bezpečí.

Ničivá výheň stahující na samé dno sil. Do nicoty. Poslední záchvěv sebezáchovy. Blížící se hranice dvou světů.

Pocit naděje měnící se v hrůzu s níž oči spatřily plamenou „ pěst,“ jenž se neúprosně řítila přímo k cíli.

Jonathan se s výkřikem probudil z děsivé neustále se navracející noční můry, zborcen krůpějemi potu. Uvědomíce si bezpečí své komnaty pokoušel se popadnout splašený dech, jenž mu trhavě rozechvíval nahou hruď. Stále vnímal zběsilosti svého tepu a v uších mu doznívala ozvěna důvěrně známého zděšeného dívčího zvolání. Ve snaze se uklidnit a vypudit jej z mysli se na okamžik opřel lokty o pokrčená kolena, zahalená pod sněhově bílou pokrývkou a hlavu si, maje křečovitě sevřená víčka, vložil do dlaní. Po nějaké době to skutečně zabralo. Snad by si měl již zvykat na děsivost své staro-nové můry, která si k němu po měsíci opět našla cestu se stejnou jistotou, jako by jej nikdy neopustila. Přesto její dopad byl stejně zdrcující, jako kdykoli dříve. Něco se však změnilo a právě ta malá nepatrná část, ji tvořila ještě více nesnesitelnou.

Zarmoucená Christinina tvář.

Ano to bylo to, co mu nedopřávalo klidu a ve snu se k němu přikradlo z podvědomí. Uvědomoval si jak moc lituje toho, co udělal. Nechtěl jí takto „zranit“, ale její reakce jej natolik zaskočila, že nedokázal reálně uvažovat o tom, jak by mohlo jeho chování zapůsobit.

Žádný odpor, odstup, znechucení či strach, jen čistá upřímná spontánnost, vlídnost a nezměřitelná něha sálající z její bytosti jako teplo života, jemuž ji dávno odvykl a přesto jej tolik potřeboval.

Vyděsilo jej, že by se někdo.... žena, konkrétně, k němu mohla chovat tak laskavě a otevřeně. Nezachoval se správně, věděl to, i když to nemohl nijak ovlivnit. Jen cítil, že způsobil něco, co jej drásalo. Ve znovu nabytém, relativním klidu si byl jist jej jedním, musí se omluvit. Pokusit se nějak napravit křivdu, jíž spáchal na úkor duše anděla.

Zahloubán do svých úvah, přistoupil ke stolku s porcelánovou miskou, nalil do ní trochu vody s připravené konvice zhotovené ve stejném stylu a naberouce jí trochu do dlaní si oplách obličej, stále ještě lepkavý od potu.

Z čista jasna k němu z venku dolehly neznámé ztlumené zvuky, které jej přiměly zaposlouchat se a upřít k nim veškerou pozornost. Nebyly to hlasy hovořících lidí, ale zvláštní velice uklidňující melancholická melodie znějící tal libozvučně a poutavě, že se od ní nemohl nijak odtrhnout a zcela se v ní ztrácel.

Sidi, poslušně sedící u jeho nohou, krátce zakňučel, aby dal najevou svou přítomnost.

„Pššššt,“ pohladil jej po hlavě, natáhl se po čisté košili ležící na okraji postele, a oblékaje si ji, zabrán do jednotlivých odvíjejích se tónů, zcela jistě ženského zpěvu, přešel k oknu.

Melodie přicházela ze zahrady, o tom se nyní již nedalo pochybovat. Aby jí mohl být ještě blíže, automatickým pohybem mírně poodhrnul těžký závěs a jeho modro- šedé oči pozvolna přivykající jasnému dennímu světlu se začaly pátravě rozhlížet. Nezabralo příliš času, než se zaměřily na jeden jediný konkrétní bod od něhož se již nedokázal odpoutat.

Bájná nymfa z hlubin letní noci byla opět zde, jen v jiné podobě, o nic méně úchvatnější než ta poslední. To ona si notovala melodii, jímající srdce, snad ani netušíc jakým vládne darem.

Christine seděla na okraji fontány, sukeň vykasanou nad kolena a bosíma nohama si pohrávaje s vodou, ve zpěvu vázala drobné kytice růží a postupně je jednu po druhé vkládala do prostorného oválného košíku, položeného po své pravé ruce. Vlasy, rozpuštěné jako předešlého večera, pročesával jemný vánek a sluneční svit z nich vytvářel zlatem jiskřící „řeku“, nad níž se tajil dech. Jako by nestačilo jak okouzlujícím dojmem působila, ještě jí byl propůjčen vábivý hlas sirén.

Melodie skončila a její pohled se zaměřil kamsi do neznáma mimo realitu. Něčemu se posmutněle pousmála a zvedla kytici, aby si k ní přivoněla.

„Princezno....“ zvolala náhle odkudsi mužský hlas, který Jonathana vytrhl ze zamyšleného pozorování Christine a přiměl jej zaměřit se na to o koho se jedná.

Pootočila hlavu a spatříce přibíhající postavu se zářivým úsměvem půvabně přehodila obě nohy přes okraj a hbitě jako kočka seskočila na zem.

Dříve, než k ní stačil zahradník doběhnout si uhlazením srovnala látku na šatech a vyšla mu několika drobnými krůčky vstříc.

Simon se udýchaný, se smíchem zarazil jen kousíček od ní a nadšeně jí podával ohromnou kytici růží nejrůznějších barev. „Mám d....další, princezno.“

„Děkuji, Simone. Nevím, co bych si bez takové pomoci počala.“

Zasmál se snad ještě více zeširoka, bylo-li to vůbec v moci mimických svalů a když si od něj kytici převzala, vyndal jedno čerstvě ustřižené růžové poupě, které měl zastrčené za lemem ošuntělé zástěry.

„Můžu,“ zeptal se poněkud váhavěji, držíce jej v prstech a lehce naznačil, co chce udělat. „Samozřejmě,“ odvětila a stále se usmívaje mu dovolila, aby jí s největší možnou něhou vetkl poupě do vlasů za pravým uchem.

Moc jí to slušelo. Celá se rozzářila.

„Málem bych zapomněla,“ řekla něco si uvědomíc, odložila květiny do košíku k ostatním a rychle sáhla do kapsáře. Vytáhla malý plátěný váček a dodajíc: „To je pro vás, Simone,“ jej vzala za ruku a položila mu jej do dlaně.

Co je to?“ Jeho oči zářily očekáváním jako dvě hvězdy.

„Tak se podívejte,“ pobídla jej zvesela.

Vzal váček do roztřesených prstů, uvolnil stahující šňůrku a s netrpělivostí malého dítěte jej obrátil dnem vzhůru. Na ruku se mu vysypalo několik drobných duhových kamínků, jenž se na slunci třpytily jako pravé drahokamy.

Když jsem byla malá, sbíraly jsem takové kamínky s maminkou a dávaly je do květináčů, aby měly květiny, hezkou cestu na svět. Říkávala tomu brána života. Snad se vám budou líbit.“

Simonova reakce byla okamžitá a naprosto nenucená. V neskrývané radosti ji obejmul, tak rychle, že téměř nestačila postřehnout, jak se k ní dostal.

Jonathan se musel pousmát.

Poplácala ho po širokých zádech a když se odtáhl, ho stále se usmívaje pohladila po tváři.

„Pojďme, ať paní hraběnka dlouho nečeká.“

Sebrala ze země své střevíce, popadla košík a bok po boku se  se Simonem vytratili Jonathanovi z dohledu.

Nijak ztráty tohoto zvláštním způsobem úchvatného výjevu nelitoval, neboť si dobře uvědomoval, že se blížil čas snídaně a Christine nebyla z těch, které by se opozdili. Nestalo se tak ani jedenkráte za celou dobu, kterou na panství trávila. Stačilo jen chvíli posečkat. Zatím si mohl vklidu promyslet, jak se co nelépe omluvit a vysvětlit celou tu nepříjemnou situaci, která se mezi nimi odehrála, tak aby mu odpustila. Nepřál si nic jiného, než aby mohl i nadále vídat její úsměv jako u fontány.

To byla Christine jak jí znal. Poslední sluneční paprsek v temnotách.

Ani nestačil postřehnout, jak dlouho se v duchu tímto tématem zaobíral, když se ozvalo lehké zaklepání. „

Dále,“ řekl a zvedl se z křesla. V

ešla dovnitř s lehkostí vánku, pohladila již u dveří přichystaného Sidiho mezi ušima a k Jonathanově potěše, se na něj ihned jakmile ho spatřile mile pousmála. Vlasy měla nyní upravené do úhledného copu, střevíce na nohou, jen růžové poupě zůstalo na svém místě za jejím pravým uchem, jako by tam bylo odjakživa.

Vaše snídaně, pane. Chcete ji na stůl u krbu?“

Pamatovala si veškeré jeho zvyklosti, s neochvějnou jistotou ani nad nimi nemusela nijak dlouho přemítat. Zkrátka se staly běžnou zvyklostí.

„Ano,“ odvětil a koutky úst se mu kmitly v potlačované grimase veselí. Oči, které k ní upíral však zářily. „Děkuji,“ dodal, jakmile položila podnos na desku a neustále jí sledujíce se skutečně usmál. Stále jen kousek od něho. Letmo jej přejela jasnýma očima, sklopila víčka a skrývaje úsměv se zdálo, že nad přemítá nad čímsi, jenž se jí pozvolna dralo na jazyk.

„Co,“ zeptal se pobaven jejím výrazem a obdařil ji svým jedinečným pokřiveným úsměvem, který by kdokoli jiný, jenž by se o něj pokusil, degradoval ve srovnání s ním na pouhý úšklebek.

„Nic, jen,“ tiše se uchichtla a upřeně se zahleděla do Jonathanových očí.

„Dlouho jsem vás nezažila v tak dobré náladě. Zdá se, že jste se na dnešek dobře vyspal.“

Ani bych neřekl, ale je pravda, že ráno skutečně nezačalo špatně.“

„To mě těší. Budu muset jít,“ dodala po krátkém zaváhání a měla se k odchochu.

„Christine?“

„Ano?“

Já....chtěl jsem se vám omluvit, za včerejší večer. Mé chování bylo naprosto nevhodné...“

„Včerejšek je minolost,“ přerušila jej náhle.

„Žíjte dneškem.“

„Nezlehčujte to, prosím. Můžete mi odpustit?“

„Není co, odpouštět.“

„Christine......“

„Dobře.“

Odložila tác znovu na desku stolu, na okamžik zaváhala a poté sahajíce pro poupě ve svých vlasech přikročila k Jonathanovi tak těsně, že je dělilo jen několik málo centimetrů. Opětovně jej to zaskočilo, ale tentokrát si dával dobrý pozor na své reakce a zůstal stát jako přimražený. Snad jen oči daly by krátce na vědomí, to co svaly těla skrývaly.

„Na usmířenou,“ pronesla a natáhla k němu ruku v níž poupě zlehka svírala. Bylo to jednoduché, přesto pro něj velice úchvatné a vřelé gesto.

„Na usmířenou,“ zopakoval její slova a květinu si opatrně převzal, lehce se dotknouce svými prsty jejích. V jeho blízkosti Christine opět prostupovalo podivné příjemné chvění a srdce, si svéhlavě vyrazilo vlastním splašeným tempem. Ztrácela se v hlubinách jeho upřeného pohledu a nemohla se tomu nijak blánit. Přesto si byla až příliš dobře vědoma, že to není správné. Neměla by nic takového cítit, ani stát tak blízko, jako by neexistovaly žádné hranice. Musela se dostat pryč, aby si všechno urovnala v hlavě, což pod omamnou tíhou jeho pozorných očí nebylo možné.

„Opravdu už budu muset jí,“ vyslovila spěšně, téměř bez dechu. Jen souhlasně přikývl a sledoval ji dokud se nevytratila za zavírajícími se dveřmi. Křehká krása utkvějící v rukou, jenž si k sobě s vůní přitáhla jeho pozornost jej poté přiměla nepřítomně se pousmát.

 

   Den se pozvolna přesouval k poledni. Dům byl nadmíru poklidný. Služebnictvo se rozprchlo do nejrůznějších koutů po své práce, které s ochotou vykonávalo, neboť jej drželo v dostatečné vzdálenosti od hraběnčiny povýšené malichernosti. Nikdy se totiž nestalo, že by si nedokázala vymyslet alespoň nějaký sebevíce nesmyslný úkol, který by jim zkomplikoval již tak dosti nabité seznamy povinností, jen pro vlastní pocit zadostiučenění v přeludu neochvějné paní a takřka „vládkyně“, která si rozhodně neponechávala své jedovaté, despotické poznámky sama pro sebe. Nezdálo se, že by cokoli zaběhlý pořádek a nastalý mír mělo narušit.

 

  Christine, společně s Lucy pomáhala Jeanne v kuchyni leštit, již tak dost nablýskané rodinné stříbro, které si hraběnka usmyslela přepočítat- prý jen pro jistotu- jako kdyby zde snad byli nějací zloději. Nezaobíraly se tím, zkrátka jen dělaly co jim bylo nakázáno, aby byla hraběnka spokojená a hlavně, jak svým ojedinělým způsobem vyjadřování vystihla Jeanne- aby konečně alespoň na okamžik ztichla.

Ve všem tom cídění a nablýskávání, nesoucím se v přátelské rozpravě, v prvním momentu ani nepostřehly, že je v hlavní vstupní hale náhle poněkud živěji. Až, když sama Jeanne, znenadání ustala ve vykládání nejrůznějších příhod a pozorně se zaposlouchala, nastalo naprosté ticho. Ano skutečně byl někdo v hale, a hlasy se přemisťovaly k salónku, kde se zdržovala hraběnka.

Že by hraběnčiny přítelkyně,“ podotkla téměř v otázce Lucy.

„Nestraš, děvče. Návnady na škodnou rozmístí správce po panství až za týden. Čím bych je asi tak pohostila?“

„Jak tě, znám Jeanne, myslím, že bys jistě na něco dokázala přijít. Tvá kreativita, je nezdolná,“ podotkla Christine a tiše se uchychtla.

„ Vy dvě,“ řeka Jeanne zvesela, obě cvrnkla do nosu a zvedla se od stolu. V tutéž chvíli vešel do dveří kuchyně Patrick, nadmíru bledý a strnulý.

„U všech svatých, Paddy, ty vypadáš, jako kdybys právě viděl ducha,“ zděsila se jeho výrazem Jeanne. „Něco takového.“

„Pojď a sedni si,“ pobídla jej a chtěla jej dovést k volné židli.

„Ne,“ vydal ze sebe nepřítomně a zavrtěl hlavou.

„Co se děje? Kdo to přišel, Paddy?“

Pohlédl na ni, jako když se dívá přes pomyslnou mlhu.

„Ta, kterou by jsme tu nejméně čekali. Chodící pohroma. Slečna Elisabeth Cooper, se konečně po roce rozhodla navštívit svého snoubence. Pyšná jako vždy.“

Christine zkoprněla, stejně jako ostatní v místnosti.

„Elisabeth, že je tady? To bude zlé.“

„Také se toho obávám, Jeanne.“

„Ale, pan hrabě na ni přeci tak dlouho čeká. Určitě je dobře, že přišla, nebo snad ne,“ přemítala nahlas Lucy.

„Drahá, Lucy,“ pronesl nyní Patrick vážným, přesto téměř otcovsky posazeným tónem hlasu.

„Dobro, pana Jonathana, je ta poslední věc, o kterou by jí šlo, to mi věř.“

„Přece, to nemůže být taková pohroma. Lucy má pravdu, čeká na ni. Stále. Možná by jej mohla vytrhnout z té jeho neustálé melancholie. Byl by zase šťastný.“

Oba na Christine zůstali hledět jako opaření . Když se Jeanne konečně nadechla, aby něco řekla, vrazila ve spěchu do dveří Rachel a celá udýchaná ze sebe překotně vysypala: „Paní, tě volá Christine.“

To situaci nepřispělo. Jestli se doposud tvářili jako opaření, nebylo to nic v porovnání s výrazem nenadálé úzkosti, která je opanovala nyní. Christine jen nedokázala odhadnout, zda je ta úzkost namířena k Jonathanovi, či k ní. Možná obojí a to jí právě dvakrát nepomáhalo zachovat si chladnou hlavu. Jen díky vrozené automatice pohybů, dokázala přimět své tělo, aby vstalo od stolu a nohy jí vynesly ven z kuchyně a dále chodbou k hale.

Nevědomky se zaposlouchala do přitlumených přibližujících se hlasů, vycházejících ze salonku, které jí jako signály vytahovaly z hlubin podvědomí vůli pokračovat. Ne, museli se mýlit, co špatného by mohlo být na tom, že se Elisabeth konečně odhodlala navštívit svého snoubence? Určitě mu to jen prospěje. Musí.

Nebo snad ne?

Ty pochybnosti a nevědomost byly k uzoufání.

Mohu ti něco nabídnout, drahá Elisabeth.“

„Ne, děkuji, nezdržím se příliš dlouho. Mám ještě nějaké důležité zařizování ve městě.“

„Ó, škoda, domnívala jsem se, že spolu alespoň trochu popovídáme, po tak dlouhé době. No nevadí, nebudu ti bránit.“

„Jsem si jistá, milá Barbaro, že se mi dvě ještě jistě shledáme a budeme mít dostatek prostoru k rozpravě.“

„Samozřejmě, kdykoli jen budeš chtít. Tady budeš vždy jako doma, ať se děje cokoliv“

My dvě?

To neznělo příliš dobře. Něco není vpořádku. Cítila to.

Jako by ji ovanula aura čehosi zkaženého a temného, jež se mělo co nevidět projevit. Zaklepala zlehka na dveře a čekala, až ji hraběnka vyzve ke vstupu. Spatřila ji ihned jak vešla. Seděla na pohovce vedle hraběnky, natočená tělem k ní a sestersky ji držela za ruku. Další známka toho, že věci nejsou jaké by měly být. Vždyť by se nenalezl nikdo, kromě mladšího Jonathanova bratra Rogera, který by snesl hraběnku v příliš velké blízkosti, natož aby se jí ještě dotýkal. Ale, cožpak by toto křehké stvoření dokázalo spáchat tolik škody. Vypadala jako anděl ve své křehké kráse.

Sněhově bledá pleť rámovaná zlatými kučerami sčesanými do lokýnkového účesu ozdobeného drobnými bílými květinami. Oči barvy pomněnek. Tenké, dokonale tvarované rty. Něžná štíhlá dívčí postava skrytá v honosném šatu odstínu její kůže, prošívaném zlatými variacemi v hrudní části a nad krajkovým lemem nabírané sukně, mistrně zvýrazňujících její obnažená ramena. Jak by mohla.... „Elisabeth, představuji ti Emmu,“ vythrla ji znenadání hraběnka z úvah.

„Je tu tepre krátce. Najala jsem ji jako Jonathanovu osobní pečovatelku.“

„Skutečně?“

Přelud anděla se rozplynul jako mlha z rána v jízlivém tónu jejího hlasu a opovržlivém zkoumavém pohledu, kterým Christine přejel od hlavy až k patě.

Doprovodí tě, k Jonathanovým komnatám. Je to přeci jen dlouho, co jsi tu byla naposled

a mnoho věcí se od té doby změnilo. Její nápomoc, ti bude ku prospěchu.“

„Dobrá tedy,ráda přijímám. Půjdeme hned?“

„Jak si madame, bude přát.“

„Vycepované, je máš skutečně skvěle, Barbaro, jen co je pravda.“

To víš, v tak velkém době to ani jinak nejde.“

„Rozumím.“

Christine se začínalo dělat nevolno.

Dobrá, zřejmě to nebyl výkvět vychovaného chování, ale pokud ji hrabě miloval, a ona jeho, dalo se lecos přestát, i když..... ne skutečně nechápala, jak se takto mohla zachovat, věděla- li, co k ní Jonathan cítí. A to musela. Každý to věděl. Zřejmě se v jeho přítomnosti vždy dokázala velice dobře ovládat. Jiné řešení se nenabízelo.

Tudy, madame,“ pronesla Christine a držíce dvouramenný svícen v ruce začala jen nepatrný kousek před Elisabeth stoupat vzhůru po schodišti. Cokoliv, když bude opět šťastný. Cokoliv, pokud začne znovu žít a ne jen den ode dne přežívat, pomyslela si, když vstoupily do temné chodby vedoucí k Jonathanově komnatě.

„Proboha, vždyť tu žije jako nějaký netopýr zalezlý v jeskyni,“ zkonstatovala znechuceně rozhlížeje se kolem sebe.

„Divím se, že se z toho dávno nepomátl na rozumu. Jak to může snést?“

„Neměl to příliš jednoduché, madame,“ zastala se jej Christine, s co nejvíce neutrálním tónem to šlo. „Co vy o tom můžete vědět?“

Světla svící se jí odrážela v tváři a činila ji ještě více bledší než skutečně byla.

„Omlouvám se, madame, ale.....“ snažila se pokud možno kontrolovat, „jak už vám paní hraběnka zdělila, jsem zde najatá jako pánova osobní pečovatelka a svým způsobem i ošetřovatelka. Myslím, že něco o tom přeci jen vím.“

„Vy jej litujete,“ zkonstatovala.

„ Ne, nelituji. Jen se snažím dělat svou práci, jak nejlépe to jen jde.“

„Chápu, to vás jistě šlechtí. Zde pro lítost však opravdu není vhodné místo. Vždyť si to vlastně způsobil sám.“

Nazývali jej monstrem, ale monstrum v pravém smyslu slova, se právě projevilo. Tak krásná a zrádná zároveň. Nelítostná a krutá. Bůh, ochraňuj hraběte! Kéž jej nenechá více trpět. Bolesti již zažil víc než dost.

Jsme zde, madame.“

Víc, už s ní komunikovat nechtěla ani nemohla, neboť se jí hrdlo stáhlo úzkostí z toho, co bude následovat. Z budoucnosti, jíž nedokázala nijak ovlivnit.

Nápis DIGNUS EST INTRARE (Kdo jest hoden, nechť vstoupí), nesl se nad jejich hlavami jako varování.

Na okamžik zaváhala. Dveře před ní tvořily jedinou překážku, která je oddělovala od katastrofy, jíž, kdesi v hloubi sebe sama cítila. Střípky naděje rozdrtilo na prach každé slůvko, jenž této „ledové princezně“ uniklo z úst.

Skutečně to měla udělat? Ale takto otázka neležela.

Musí. Nic jiného jí nezbývalo.

„Ohlásíte, mě,“ ozvala se Elisabeth netrpělivě postávající vedle, vehementě se se dožadujíce svého práva, ačkoli se zdálo, že by nejraději vzala nohy na ramena.

Jistě,“ špitla a s nádechem přiměla chvějící se paži pohnout se vůči dřevěné ploše.

 

Lehké důvěrně známé zaklepání s překvapením vytrhlo Jonathana ze světa kresby, jíž právě vytvářel, sedíc v křesle při světle ohně plápolajícícho v gigantickém krbu. Nestávalo se, že by Christine přicházela v nezvyklou denní dobu momo čas stanovaný na donášku jídla, či předem nahlášeného úklidu, což znamenalo, že k tomu musela mít nějaký vážný důvod.

Vstupte.“

Zaměřil se pohledem ke dveřím a v očekávání vyčkával.

„Christine,“ pronesl sametovým hlasem, sotva vstoupila do dveří. To, ani fakt, že na stolku před ním stála vázička, s poupětem, které mu ráno darovala, jí ve snaze zachovat kamennou tvář příliš nepomohlo. Cítila, jak zjihlost v jeho očích a medový podtón „rozpouštějí“ pracně nasazenou masku neutrality a nemohla tomu nijak bránit.

„Omlouvám se, pane. Nevyrušuji?“

Zpozorněl, odložil desky s kresbou na stolek, zvedl se z křesla a v jeho výrazu se objevila starostlivost. Poznal to.

Děje se něco, Christine?“

„Ne, vše je v pořádku. Jen.....,“ slova se jí zadrhla v krku.

„ Je tu vzácná návštěva.“

Obezřetně se, nejspíše v zahloubání, snažil z Christininých reakcí, zjistit, proč je takto nesvá, soudě, dle jeho vrásky, na, jinak vždy dokonale hladkém mramorovém čele, a očí, sledujících jí upřeně zpod svraštělého obočí. Dříve, než by ji jen stačila vybídnout ke vstupu, se drze protáhla kolem Christine do komnaty, „zabodnouce“ se do ni nehezkým pohledem. Jakmile však spatřila Jonathana, zarazila se na místě, jakoby ji cosi přimrazilo.

Elisabeth,“ vydechl Jonathan překvapeně.

Toto jediné sluvko protkla taková míra emocí, že si zde Christine připadala naprosto nepatřičně a musela neprodleně odejít. Za zavřenými dveřmi, ji přejelo po zádech mrazení, proudící z pocitu z celé situace, která jí vtlačovala do hlavy jedinou myšlenku. Pryč! Hned teď!

 

  Několika rychlými kroky byl, plně omámen blažeností a štěstím, u Elisabeth a sevřel jí pevně v objetí. Ona však jeho nadšení nezdílela. Stála na místě jako kamenná socha s urputně zavřenými víčky a pažemi spustěnými podél těla, maje prsty křečovitě sevřené v pěst.

„Tak dlouho, jsem na tebe čekal,“ pronesl šeptem do jejích vlasů a poodtáhl obličej, aby ji mohl políbit. Okamžitě ustoupila o krok vzad, tváříce se tak chladně, že se Jonathan zarazil. Uvědomění si, přišlo znenadání.

„Promiň mi, zapomněl jsem.“

Trochu se uvolnil a osmělil se natolik, aby ji s láskyplným pohledem a mírným pousmáním mohl konečky prstů zleka pohladit po lícní kosti. To mu dovolila.

„Jsem tak rád, že jsi tu.“

„Já vím,“ odvětila zdráhavě.

„Vím také, že jsi na mě čekal, ale..... byla jsem velice dlouho nemocná. Měsíce upoutaná na lůžko.“

„To mě mrzí. Nevěděl jsem....“

„Jsem vpořádku,“ přerušila jej zprudka.

„Už je mi dobře. Hmm...... mohli bychom si sednout?“

„Samozřejmě. Omlouvám se, jsem to ale hostitel. Návštěvám jsem poněkud odvykl,“ vysvětloval zatímco přecházeli ke dvojici okrově čalouněných sofa ve středu místnosti.

„Po pravdě, nevypadá to, že bys jich tu měl mnoho.“

Posadila se a Jonathan usedl hned po jejím boku, stisknouce její ruku ve své.

„Máš pravdu,“ odvětil a znovu se pousmál. Radost však vystřídalo mrazivé ovanutí se skrytým náznakem bolesti, když se mu neprodleně, obratně jako užovka, ze sevření vykroutila a nepatrně si poposedla dál od něho.

„Asi...... asi bychom měli přistoupit hned k věci. Bude to tak lepší pro nás pro oba.“

Její hlas zněl nyní cize, netečně, jakoby jej nikdy dříve neslyšel. To bylo mnohem trýznivější než samotná jej odtažitost. Navíc cosi v nitru, jejích slov, zažehlo v Jonathanově hrudi plamínek, který pálil tím více, čím blíže se přibližovala k jádru všeho.

„Hlavní důvod, proč jsem přijela, je, že s tebou potřebuji probrat něco, co již nesnese delšího odkladu.“ Odlmčela se, rozvažujíce, jak pokračovat dál a ticho, které se rozhostilo se stalo nesnesitelným. Sáhla po tenoučkém stříbrném řetízku a strhla si jej z hrdla. Teprve nyní se na jeho  konci objevil něžný prstýnek s modrým kamenem, který Elisabeth, k Jonathanově bezdechému stavu, kdy se i srdce krátce pozastavilo, položila na stůl a ukazovákem jej posunula směrem k němu.

„Navracím ti slovo, Jonathane. Již vůči mě nejsi ničím vázán, ani já k tobě.“

Proč.

Nemusel se ptát. Vyčetla mu to v očích.

Sklopila zrak a řekla: „Budu se vdávat. Na jařě.“

Hlasitý bolestný nádech, to bylo jediné, co slyšela, ale nedbala toho.

„Mnoho se změnilo, od doby, kdy jsme se viděli naposled. Bylo to těžké. Příliš těžké a já jsem se cítila tak sama. Nedalo se to vydržet a pak..... se objevil člověk, který stál při mně, když jsem ho nejvíce potřebovala a pomohl mi. Jeho nabídka se nedala odmítnout. Jsem mu za mnohé vděčná. Vážím si ho a.... ano, mám ho ráda. Nechtěla jsem se vůči tobě zachvat nefér. Kolik njen bezesných nocí, jsem díky tomu prožila. Ale věděla jsem, že to musím udělat. Není jiné cesty.“

„Kdo,“ vyslovil třesoucím se hlasem, plným propukajících muk, jenž se zmocňovala jeho srdce.

„Zálěží na tom?“

Neodpověděl, ale jeho téměř pološílený výraz trpícího, ji přesvědčil, aby promluvila.

„Jeff Hamlin.“

„Jeff Hamlin,“ zopakoval nevěřícně.

„Ano, já vím, že je o něco starší než já, ale....“

„O něco starší, vždyť je mu šedesát,“ vypravil ze sebe s obtížemi.

„Na tom nezáleží.“

„Myslel, jsem, že jsi jím, vždy pohrdala. Nesnášela si jeho povýšené aristokratické vystupování jeho chování k ostatním.....“

„Jak říkám mnoho se změnilo,“ přetrhla jeho slova neurvale.

„On se změnil, ty ses změnil, já jsem se změnila. Některé věci se nedají vzít zpět. O svou možnost jsme již dávno přišli.“

„Ale já tě stále miluji, Elisabeth. Vždy jsem tě miloval.“

Nikdo by toto tvrzení nedokázal vyvrátit, ani kdyby se snažil sebevíce. Byla to pravda a Elisabeth to věděla.

„Příliš mi to neusnadňuješ víš,“ řekla rozhořčeně a vstala.

„To ty jsi to způsobil, tak proč tak..... Zatraceně, kdyby sis nechtěl za každou cenu hrát na hrdinu, nic z toho by se nemuselo stát! Varovala jsem tě, prosila jsem, ale ty sis prostě nemohl pomoci, že? Musel si tam jít a mě si nechal dívat se na to, jak tě to zničilo. Nás oba. Co si prosím tě čekal? Podívej se kolem sebe. Uzavřel ses do svého vlastního hrobu, obklopil ses temnotou a pomalu tady odumíráš. Vybral sis to, je to tvůj život, ne můj. Já bych takhle niky nemohla žít. Nechci takhle žít. Schovávat se před každým jako krysa v kanále. Nemoci vstoupit na denní světlo, protože bych viděla ty pohledy, které nás sledují na každém kroku. Slyšet hlasy, které o nás mluví. Posmívají se a pomlouvají. Já potřebuji slunce, potřebuji společnosti, být jí obklopená. Jak bych mohla přijít mezi své přátele s mužem, který..... který vypadá jako monstrum, u kterého mě pouhá představa fyzického kontaktu odpuzuje. To já prostě nemůžu.“

„Elisabeth prosím,“ pronesl úpěnlivě, oči zalité slzami a natahoval k ní ruku, jako k modle.

„Ne, je pozdě, Jonathane, je příliš pozdě,“ hrubě odstrčila jeho dlaň odstrčila od sebe, prudce se obrátila jako na obrtlíku a zanechala jej samotného v oceánu zoufalství, v jehož vlnobití jej ponořila na samotné dno.

 

  „Předstíraná láska, je horší než nenávist,“ zaslechla Elisabeth v temnotě, jakmile nasupeně vypochodovala ze dveří. Terpve, když se upřeně zaměřila, spatřila Christine, zkoprněle stojící, v náručí kytici růží, nedalko skříňky s odloženými plápolajícími svícemi ve stříbrném svícnu.

„Co jste říkala,“ zeptala se jedovatě.

Christine se na ní na okamžik dívala způsobem, který ji naprosto pobuřoval, jako by si byly rovny, jako by ji odsuzovala, pohrdala jí a z duše ji nenáviděla. Jak si jen toto mohla dovolit? Ve své povýšenosti zcela zapomněla na obsah slob, jenž zde zazněly.

„Nic, madame,“ odvětila Christine. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila a nasadila dostatečně uctivý podtón, což jí zabralo mnohem více práce, než kdykoli dříve.

„ Jen, že vám paní hraběnka, posílá kytici růží na přívítanou.“

Elisabeth byla zmatená. Jistá si tím, že v Christině chování skrývalo se cosi nepatřičného, náhle vše zahalila clona obvyklé úslužnosti, která ji trochu zklidnila. Opět se dostala do svého postavení uctívané dámy, které jí více než vyhovovalo.

„Růže nemám ráda, přesto jí vyřiďte, můj dík. Rozmístěte je, třeba po této chodbě, možná ji to trochu zlidští.“

To už bylo příliš. Trpělivost přetekla. Oči opět promlouvaly místo slov. Elisabeth si toho zřejmě nevšímala.

„Doprovodíte, mě ke dveřím, Emmo. Nerada bych si tu někde zlomila nohu.“

„Samozřejmě,“ tón hovořil za vše, přesto se skryl za nepravé poněkud kyselé pousmání. Odložila kytici růží na skřínku, vzala svícen a míjeje Elisabeth, aniž by na ni ještě pohlédla dodala jen: „Tudy, madame.“

 

  Po Elisabethině odchodu bylo ve vzduchu cítit napětí. Nikdo nedokázal odhadnout, jak se její vpád podepíše na poměrně poklidném chodu tohoto panství, stejně jako nikdo nevěděl, jak se bude vyvíjet stav mladého hraběte, jehož komnata byla od té doby tak tichá, jako kdyby ji celé roky nikdo neobýval. Neměli ponětí, co se mezi Jonathanem a Elisabath odehrálo, že na ten popud tak rychle dům opustila. Jen Christine, která zaslechla závěrečnou a vpodstatě nejdůležitější i nejstrašlivější část zároveň, si dokázala udělat více než dobrý obraz toho, jak se celý rozhovor odvíjel. Navíc sama hraběnka Thorn, zdála se být podivuhodným způsobem smířená a jaksi spokojená, jako by tušila více, než by měla. To k ničemu nepřispívalo. Christine nyní dokázala vnímat jen jediné, zneklidňující strach o Jonathana, kterého Elisabethina slova svrhla do hlubin temné propasti, odkud zdá se nebylo návratu. Jak jen mu měla pomoci?

Jak, když přišel i o to poslední co jej drželo při životě, o víru v Elisabethinu lásku. Ocitli se ve slepé uličce, a nevěděli, jak se z ní dostat ven. I ostatní pociťovali tu zvláštní atmosféru, která se kolem Jonathana rozpínala, jako temná mračna. Patrick se sám, v nezkonalé takřka otcovské péči ujal Jonathanova opečovávání, neboť to vnímal, jako momentálně nejlepší řešení. Avšak veškerá snaha, vyšla vniveč, stejně tak, jako by se někdo pokoušel posluhovat mrtvému. Vše se stávalo tím více beznadějnější, čím více se odcizoval světu.

Nejedl, nepil, s nikým nekomunikoval. Naděje se vytrácela.

 

  Nastal večer druhého dne, od Elisabethiny návštěvy a nic se nezměnilo. Christine kráčela potemnělou chodbou ke kuchyňksým dveřím, když zaslechla Patricka promlouvajícího s Jeanne.

„Zase nic nesnědl?“

„Ne, jídla se ani nedotkl.“

Přistoupila těsně ke dveřím a štarbinou náhledla dovnitř. Patrick seděl u stolu vedle Jeanne, maje jednu ruku v sevření její a druhou se opírajíc o desku stolu si prsty přejížděl po zvrásnělém čele a zdrchaném starostmi pobledlém obličeji.

„Všechno je zbytečné. Nevím, jak mu pomoci, jak ho podpořit. Jen tam nehnutě sedí a dívá se do plamenů. Netečný, bledý, téměř bez dechu, jako by byl opravdu mrtvý. Jen ty oči. Bože ty oči. Jako by by ho zevnitř někdo upaloval zaživa. Zažili jsme mnoho zlého, ale tohle je jiné. Mám strach, že tohle nezvládne. Vzdal to. Nechce dál bojov. On umírá, Jeanne.“

Cítila jak se vní vše stahuje úzkostí a srdce buší na poplach. Ne to se nesmí stát.

„Zabila ho. Ne přímo, ale zabila. Vzala mu všechno. Naději, víru i chuť do života. Proč jen musela přijít. Právě teď, když se zdálo, že se vše obrátí k dobrému.“

„Satanáš, kéž si vezme Elisabeth Cooprovou do nejhlubšího kruhu pekla,“ zaklela Jeanne a po kulatých tvářích jí stekly třpytivé slzy zoufalství. Patrick se v sedu napřímil a jemně jí položil dlaň na rameno. „Donesu mu večeři.“

„ Dobře,“ odpověděla Jeanne a setřela si rukávem slzy. V ten moment už Christine nechtěla dále vyčkávat.

„Směla bych jít já,“ zeptala se vcházejíc do kuchyně.

Oba se na ni podívali.

„Vlastně, proč, ne,“ odvětil po chvíli ticha sklesle.

„Možná budete mít větší štěstí než já, Christine. Věří vám více, než komukoli jinému. Zkuste to.“ Jeanne vstala od stolu a podala Christine podnos s jídlem. Předávajíc jí ho, jí pohladila po tváři a s nevídanou něhou pronesla: „Běž, sluníčko.“

Obrátila se a chtěla vyjít ze dveří.

„Christine? "

"Ano?“

Znovu se otočila a dívala se, jak Patrick, který nyní vstal ze židle, vytáhl z vázy s kyticí růží, původně určenou pro Elisabeth, stojící na stole, jedno doposud nerozevřené rudé poupě s nímž přistoupil k ní. „Pro štěstí,“ řekl jen a poupě jí vetkl do vlasů za pravým uchem, stejně jako ono osudného rána Simon. Jen se smutně pousmála a vydala se na cestu. Cítila jejich pohledy v zádech a věděla, že doufají v to samé co ona. Ale víra, nestačila. Zde bylo zapotřebí mnohem více.

 

Zaklepala čistě ze zaběhnutého zvyku, neboť věděla, že se jí odpovědi beztak nedostane. Seděl tam, ve svém křesle, chladné bledé ruce strnule spočívajíce na opěrkách, oči plné bolesti upřené do plamenů v krbu, bezvýrazná mrtvá tvář. Jen nepatrné pohyby zvedajícího se a poklesávajícího hrudníku, dávaly najevo že je živý.Stal se přízrakem zoufalství, které jej část po části stravovalo a hubilo. Nešťatný, zlomený a tak sám, uvězněn v neznámém děsivém světě, který jí byl cizí, a jehož by ani nechtěla poznat, neboť se jej obávala. Přesto, pokud by byla jen neptrná naděje, že by jej odtamtud mohla dostat a navrátit jej životu, neváhala by a došla by si pro něj. Nic takového se však nikdy nemělo stát. Nemohla mu pomoci, pokud sám nebude chtít. Patrick měl pravdu. On umíral. Pomalu jako vadnoucí květina. Ztrácel se před očima. Minutu po minutě se vytrácel ze světa a vstupoval do sféry přízraků.

Pomalu přistoupila ke stolku vedle stojícímu vedle křesla, s povzdechem sebrala podnos s nedotčeným jídlem od poledne a vyměnila jej za donesenou večeři.

Kontakt