"Netvor" - Kapitola čtrnáctá - Lovec - ukázka 2. (Rozepsáno)

Astrální rovina mléčně bílého vzduchoprázdna bez hranic, načpěla všudypřítomnou vůní růží.

Majíc oči zavřené v nepřítomném úsměvu, zakrývaly její přirozenou nahotu pouze šarlatové plátky vládkyně všech květin, tvoříce tak pomyslný oděv. Zvrátila hlavu vzad a v nekončící slasti příjímala něžnosti okvětí, pohybující se pod vedením jedné konkrétní dlaně středem její tváře od čela až k bradě a stále níže a níže, bezprostředně následovaného žárem prstů, putujících za ním. Tělo s neutuchající lačností vdechovalo nepostradatelné příděly roztouženého opojného dechu, vsakujícího se do krůpějemi potu orosené, jako sám oheň žhnoucí kůže, jenž se jím sytila s požitkem přirovnatelným k závislosti na návykové droze. Sluch s ješitnou hrdostí zálibně naslouchal rozechvělému šepotu vlastního jména, unikajícího ze zbožňovaných rtů, které se v okamžení s úctou a oddaností láskyplně otřely o kámen, zdobící jeden článek z propletence jejich prstů.

„Christine,“ zděšené volání známého dívčího hlasu ji z nebeských výšin ve vytřeštěném pohledu stáhlo do tenat temnoty. Četnost stahů srdečního svalu se vyhoupla do nebezpečného tempa, ne náhodou se podobajícího projevům hrůzy lovené zvěře. Vlněný bílý šál dopadl ztěžka do trávy za tryskem padícími bosými nožkami zmírající září ověčené „bludičky“, prchající, před doposud nespatřeným pronásledovatelem. V jednom koutu šramocení, v druhém prasknutí větve. Byl všude a zároveň nikde. V panice se ztratila a nevěděla kudy kam. Únavou těžknoucí chodidla ji zradila v nejméné vhodném momentu. Trup se za nimi sesunul v rozlévající se bolesti z rozedřených nadloktí. Nic neslyšela. Kolem jen neprostupná tma, do níž cosi prosvítalo. Zrak se pozvedl ke sloupku nesoucímu bělostnou sochu v podobě strážného anděla, ochranitelsky se sklánějícího nad kolébkou se spícím dítětem. Dech se jí zajíkl v hrudi, jak se jejího ramene dotkla ruka v kožené rukavici. S hebkostí zrádného hada zakroužila na obnažené pokožce, jako by se chtěla vetřít do její přízně. Ohlédla se, v šoku poznajíc identitu neznámého. Tato jediná událost změnila naprosto vše.

Z dotěrného „mazlíčka“, stal se znenadání pařát bestie, jenž ji ve vzbouzející se zuřivosti uštědřila brutální úder do tváře. Zvedl ji jako pírko a mrštil přímo proti masivnímu podstavci sochy. Vyrazila si dech a dopadla obličejem k zemi. V drtivém stisku jí překotil zpět na záda. Pokusila se bránit a zaryla se mu nehty do kůže. Zařval a setřásl ji v následovném krupobití ran, které se na ni sypaly jedna za druhou, umrtvujíc jakoukoli další snahu o odpor. Chytil ji pod krkem, v přiškrcení na ní trhajíc košili na cáry, jak smyslů zbavený. Byl příliš těžký, aby ho mohla odtlačit a moc silný na to, aby zvládla jeho prsty z hrdla sejmout. Nemohla ani vykřiknout, když se nadzdvihl v bocích a barbarsky se vedral do jejího pananského klína, vmžiku chtíčem nabírajíc na zběsilosti pohybů, nic nehledíc na bolest, kterou jí způsoboval. S jeho stoupajícím vzrušením nabývalo na intenzitě i sevření na krku. Dusila se, umírala a pozvolna přicházela o vědomí. To však nedovolil. Přehmátl si a zacpal jí ústa. Ještě se svou hrou zdaleka nezkončil. Aniž by se poté namáhal její klín opustit, neustávajíc v uspokojování vlastních potřeb, uchopil dýku a tak, aby ji dobře viděla ji pozvedl do výše. Čepel se varovně zaleskla v měsíčním svitu a poté se bez varování prudce zarazila.

Probudil ji vlastní urputný křik a pečovatelství Jonathanových paží, které se jí snažily zachytit, jak sebou ve spánku házela.

„Christine! Christine, uklidni se! Už je to dobré! Je to dobré.“

„Ne, Lucy,“ ani nepoznávala svůj hlas, vnímala jen nutnost někam jít.

„Něco je s Lucy. Musím.....“

Pevně ji k sobě přitiskl.

„Šššššt, byl to jen sen. Jen zlý sen. To nic.“

Kéž by tak měl pravdu. Snad ano. Něco tak strašného se přeci nemohlo stát. Ve snaze zpomalit vlastní dech, se přizpůsobila tendenci svalů, žádajících o uvolnění a nechala se obejmout.

„Ššššt,“ pokračoval Jonathan v tichounkém chlácholení, v němž obzvláště vynikal příjemný samet jeho hlasu a pravidelnými dlouhými tahy sklouzával od temene až do polou jejích zad. Pomaličku to na ni začínalo zabírat, když tu se ozvalo zaklepání.

Šklubla sebou a skutečně jen díky Jonathanově stisku, zůstala v původní poloze vůči němu.

„Vyřídím to, hned budu zpět,“ zašeptal, uložil ji a pečlivě zabalil do pokrývky.

Bleskově si natáhl kalhoty společně s koupacím pláštěm zakrývajícím horní část nahého těla, uzounkou štěrbinou v otevírajících se dveřích, za nimiž spatřil plamínky svíček ozářenou Patrickovu tvář, se protáhl ven a ihned za sebou zavřel. Provedl to s takovou hbitostí, že by absolutně nikdo nemohl zjistit Christininu přítomnost uvnitř.

„Paddy?“

Rysy měl značně strhané a nadmíru vážné.

„Omlouvám se, že vyrušuji uprostřed noci, pane, ale potřebujeme pomoc.“

„Co se děje,“ zeptal se a projel jím mráz při pomyšlení na Christininu bezprostřední reakci po probuzení.

„Lucy, pane.“

Tak přeci, pomyslel si a zhrozil se.

„Není ve svém pokoji, ani nikde jinde v domě. Když ji Diane hledala, slyšela prý v zahradě nějaké divné zvuky. Chceme se tam jít podívat.“

„Dobře. Půjdu s vámi. Sejdeme se v hale a ať si štolba s pomocníky vezme pochodně.“

„Ano, pane,“ přikývnul a měl se již k odchodu.

„ A Paddy?“

Odvrátil se k němu.

„Domnívám se, že by zbraň neuškodila.“

To, čeho se nejvíc obával, následovalo bezprostředně po jeho návratu do pokoje. Postel byla prázdná a Christine si již zapínala sponu u pláště, přichytaná zamířit ke knihovně.

„Ne,“ zvolal a vmžiku byl u ní.

„Nechoď ven. Zůstaň tu prosím.“

„Já nemohu. S Lucy se něco stalo, vím to. Musím ji najít.“

I když se o ni bál, uvědomoval si, že bránit jí v tom by bylo naprosto zbytečné.

„Dobře,“ řekl a sám se natáhl po svazku, otevírajícímu vsup do tajné chodby.

S přítmým v ní, její úzkost v hrudi pozvolna narůstala.

„Buď na sebe opatrná.“

Dle výrazu soudě se o ni opravdu bál. Políbila jej a pronášeje: „Uvidíme se v zahradě,“ začala sestupovat po schodech dolů s Jonathanovým upřeným pohledem v zádech.

Nahlížela do každého koutu a volajíce Luciino jméno postupovala v pročesávání zahrady dál a dál. Obdobně si počínala i pátrací skupina s Jonathanem v čele, jdoucí z opačné strany, na rozdíl od ní, tápajíce od jednoho místa k druhému. Podle určitých detailů jejího snu ji kroky přímo naváděly k labyrintu z živých plotů, v němž kdysi ona sama hledala útočiště. Po celou dobu se modlila, aby se zmýlila. Noc byla tajemná a netečná, jako kdyby hodlala odvracet tvář od všeho, co se děje kolem .

V polovině trasy však nelezla něco, co i tu nejmenší naději odvrhlo do neznáma. Pohozený vlněný šál.

Zvedla jej téměž bez dechu a aniž by dále otálela se rozběhla v tíživé předtuše přímo ke vstupu do labyrintu. Na cestu ji svítil jen měsíční svit, činící atmosféru ještě více nepříjemnou. Netrvalo jí dlouho, aby nalezla správnou uličku. Jakmile zahlédla sochu anděla, nohy jí na místě téměř „zkameněly“.

Vše tu na ni padalo a zlo cítila na každém kroku. Nikdo tu však nebyl. Jen zválená tráva vypovídala o souboji, k němuž zde došlo.

Kam se jen poděla?

Ve stupňující se histerii pročesávala zrakem okolí. Pouze čirou náhodou si povšimla skvrny na podstavci sochy.

Krev.

Ihned si vybavila, jak ji na ni neznámý útočník odmrštil. Musela si ošklivě rozrazit hlavu.

„Lucy,“ zavolala tak, až jí zabolelo na plicích. Ticho se stalo jedinou odezvou, která pro ni zbyla. Postupovala labyrintem dál. Pokoušela se vypátrat jakoukoli další stopu. Cokoli, co by jí pomohlo.

Bloudila zmatena vším a ztrácela se i ve známých úsecích. Dostala se až ke splavu, kde se poprvé s Jonathanem objala. Jeho zlověstné šumění jí v zoufalství vhánělo slzy do očí.

„Lucy! Lucy, holčičko prosím tě ozvi se mi, jestli mě slyšíš. Lucy kde jsi?“

Zakopávala, chodidla jí vypovídala poslušnost. Motala se v kruhu.

„Lucy, prosím.“

Náhle zavanuvší vítr jí rozfoukal vlasy v zátylku. Obrátila se a spatřila ji nedaleko za sebou, pod povislými větvemi smuteční vrby, bledou, zmáčenou na kost a nepatřičně nehybnou. Jen její oči promlouvaly vlastním hlasem.

„Lucy,“ vydechla si s úlevou a chtěla jít k ní. V tom okamžiku jí ale nenadálý pocit silného chladu přikoval k zemi, probodnouce jí útroby ledovým ostřím. Zděšeně se na ni zahleděla a Lucy po chvíli pohlédla přes své rameno kamsi za sebe. Podívala se stejným směrem, ale nic neviděla. Mrtvolná úzkost ji však posedla v momentu, kdy zjistila, že Lucy zmizela. Byla pryč. Vytratila se jako přízrak.

„Lucy?“

Vydala se k vrbě a když ji nenalezla nikde poblíž zamířila tam, kam se odvrátila její pozornost, než ji ztratila. Ocitla se na břehu jezera, v místech, kde odjakživa hladinu pokrýval rozsáhlý koberec z květů leknínů a přes den bývaly labutě. Jeden utržený leknín přesahoval velikostí všechny ostatní, připomínaje spíše bílou loďku volně unášenou potemnělým oceánem. Srdce se pozastavilo, skelnaté oči v hrůze vytřeštily a z hrdla se vydral strašlivý, duši drásající zalikavý výkřik.

„Co to bylo,“ vydral ze sebe poněkud přiškrceně štolba, když všichni zůstali nehnutě stát na místě jako kamené mohyly. Jen Jonathan se zděšen, bez prodlení rozběhl k jezeru, uhánějíce jako nikdy v životě. Od samého počátku byl značně neklidný, že Christine neměl na dohled a nyní, s jejím výkřikem, měl pocit jako kdyby se do něj zabodlo několik desítek nožů najednou, boříce se tím hlouběji, čím déle ji nenacházel. Poslední metry k břehu jezera, od něhož dle jeho předpokladu výkřik vzešel se jeho chodidla v rychlosti snad ani nedotýkala země. Prorážel temnotu jako vystřelený bílý šíp. Ještě než stačil dorazit na hřeben mírného svahu, pod nímž se jezero nalézalo zaslechl mohutné výstřiky a šplouchání vody. To však v nejmenším nemohlo jeho hrůzu znásobit tak, jako naskytnuvší se výjev.

„Bože!“.........

Astrální rovina mléčně bílého vzduchoprázdna bez hranic, načpěla všudypřítomnou vůní

růží. Majíc oči zavřené v nepřítomném úsměvu, zakrývaly její přirozenou nahotu pouze šarlatové plátky vládkyně všech květin, tvoříce tak pomyslný oděv. Zvrátila hlavu vzad a v nekončící slasti příjímala něžnosti okvětí, pohybující se pod vedením jedné konkrétní dlaně středem její tváře od čela až k bradě a stále níže a níže,bezprostředně následovaného žárem prstů,putujících za ním. Tělo s neutuchajícíc lačností vdechovalo nepostradatelné příděly roztouženého opojného dechu, vskakujícího se do krůpějemi potu orosené, jako sám oheň žhnoucí kůže, jenž se jím sytila s požitkem přirovnatelným k závislosti na návykové droze. Sluch s ješitnou hrdostí zálibně naslouchal rozechvělému šepotu vlastního jména, unikajícího ze zbožňovaných rtů, které v okamžení s úctou a oddaností láskyplně otřely kámen, zdobící jeden článek z propletence jejich prstů.

„Christine,“ zděšené volání známého dívčího hlasu ji z nebeských výšin ve vytřeštěném pohledu stáhlo do tenat temnoty. Četnost stahů srdečního svalu se vyhoupla do nebezpečného tempa, ne náhodou se podobajícího projevům hrůzy lovené zvěře. Vlněný bílý šál dopadl ztěžka do trávy za tryskem padícími bosými nožkami zmírající září ověčené „bludičky“ prchající, před doposud nespatřeným pronásledovatelem. V jednom koutu šramocení, v druhém prasknutí větve. Jako by byl všude a zároveň nikde. V panice se ztratila a nevěděla kudy kam. Únavou těžknoucí chodidla ji zradila v nejméné vhodném momentu. Trup se za nimi sesunul v rozlévající se bolesti z rozedřených nadloktí. Nic neslyšela. Všude jen neprostupná tma, do níž cosi prosvítalo. Zrak se pozvedl ke sloupku nesoucímu bělostnou sochu v podobě strážného anděla, ochranitelsky se sklánějícího nad kolébkou se spícím dítětem. Dech se jí zajíkl v hrudi, jak se jejího ramene dotkla ruka v kožené rukavici. S hebkostí zrádného hada zakroužila na obnažené pokožce, jakoby se chtěla vetřít do její přízně. Ohlédla se, v šoku poznajíc identitu neznámého. Tato jediná událost změnila naprosto vše. Z dotěrného „mazlíčka“, stal se znenadání pařát bestie, jeníž ji ve vzbouzející se zuřivosti uštědřila brutální úder do tváře. Zvedl ji jako pírko a mrštil přímo proti masivnímu podstavci sochy. Vyrazila si dech a dopadla obličejem k zemi. V drtivém stisku jí překotil zpět na záda. Pokusila se bránit a zaryla se mu nehty do kůže. Zařval a setřásl ji v následovném krupobití ran, které se na ni sypaly jedna za druhou, umrtvujíc jakoukoli další snahu o odpor. Chytil ji pod krkem, v přiškrcení na ní trhajíc košili na cáry, jak smyslů zbavený. Byl příliš těžký, aby ho mohla odtlačit a moc silný na to, aby zvládla jeho prsty z hrdla sejmout. Nemohla ani vykřiknout, kdeyž se nadzdvihl v bocích a barbarsky se vedral do jejího pananského klína, vmžíku chtíčem nabírajíc na zběsilosti pohybů, nic nehledíc na bolest, kterou jí způsoboval. S jeho stoupajícím vzrušením nabývalo na intenzitě i sevření na jejím krku. Dusila se, umírala a pozvolna přicházela o vědomí. To však nedovolil. Přehmátl si a zacpal jí ústa. Ještě se svou hrou zdaleka nezkončil. Aniž by se poté namáhal její klín opustit, neustávajíc v uspokojování vlastních potřeb, uchopil dýku a tak, aby ji dobře viděla ji pozvedl do výše. Čepel se varovně zaleskla v měsíčním svitu a poté se bez varování prudce zarazila.

Probudil ji vlastní urputný křik a pečovatelství Jonathanových paží, které se jí snažily zachytit, jak sebou ve spánku házela.

„Christine! Christine, uklidni se! Už je to dobré! Je to dobré.“

„Ne, Lucy,“ ani nepoznávala svůj hlas, vnímala jen nutnost někam jít.

„Něco je s Lucy. Musím.....“

Pevně ji k sobě přitiskl.

„Šššššt, byl to jen sen. Jen zlý sen. To nic.“

Kéž by tak měl pravdu. Snad ano. Něco tak strašného se přeci nemohlo stát. Ve snaze zpomalit vlastní dech, se přizpůsobila tendenci svalů, žádajících o uvolnění a nechala se obejmout.

„Ššššt,“ pokračoval Jonathan v tichounkém chlácholení, v němž obzvláště vynikal příjemný samet jeho hlasu a pravidelnými dlouhými tahy sklouzával od temene až do polou jejích zad. Pomaličku to na ni začínalo zabírat, když tu se ozvalo zaklepání.

Šklubla sebou a skutečně jen díky Jonathanově stisku, zůstala v původní poloze vůči němu.

„Vyřídím to, hned budu zpět,“ zašeptal, uložil ji a pečlivě zabalil do pokrývky.

Bleskově si natáhl kalhoty společně s koupacím pláštěm zakrývajícím horní část nahého těla, uzounkou štěrbinou v otevírajících se dveřích, za nimiž spatřil plamínky svíček ozářenou Patrickovu tvář, se protáhl ven a ihned za sebou zavře. Provedl to s takovou hbitostí, že by absolutně nikdo nemohl zjistit Christininu přítomnost uvnitř.

„Paddy?“

Rysy měl značně strhané a nadmíru vážné.

„Omlouvám se, že vyrušuji uprostřed noci, pane, ale potřebujeme pomoc.“

„Co se děje,“ zeptal se a projel jím mráz při pomyšlení na Christininu bezprostřední reakci po probuzení.

„Lucy, pane.“

Tak přeci, pomyslel si a zhrozil se.

„Není ve svém pokoji, ani nikde jinde v domě. Když ji Diane hledala, slyšela prý v zahradě nějaké divné zvuky. Chceme se tam jít podívat.“

„Dobře. Půjdu s vámi. Sejdeme se v hale a ať si štolba s pomocníky vezme pochodně.“

„Ano, pane,“ přikývnul a měl se již k odchodu.

„Paddy?“

Odvrátil se k němu.

„Domnívám se, že by zbraň neuškodila.“

To, čeho se nejvíc obával, následovalo bezprostředně po jeho návratu do pokoje. Postel byla prázdná a Christine si již zapínala sponu u pláště, přichytaná zamířit ke knihovně.

„Ne,“ zvolal a vmžiku byl u ní.

„Nechoď ven. Zůstaň tu prosím.“

„Já nemohu. S Lucy se něco stalo, vím to. Musím ji najít.“

I když se o ni bál, uvědomoval si, že bránit jí v tom by bylo naprosto zbytečné.

„Dobře,“ řekl a sám se natáhl po svazku, otevírajícímu vsup do tajné chodby. S přítmým v ní, její úzkost v hrudi pozvolna narůstala.

„Buď na sebe opatrná.“

Dle výrazu soudě se o ni opravdu bál. Políbila jej a pronášeje: „Uvidíme se v zahradě,“ začala sestupovat po schodech dolů s Jonathanovým upřeným pohledem v zádech.

Nahlížela do každého koutu a volajíce Luciino jméno postupovala v pročesávání zahrady dál a dál. Obdobně si počínala i pátrací skupina s Jonathanem v čele, jdoucí z opačné strany, na rozdíl od ní, tápajíce od jednoho místa k druhému. Podle určitých detailů jejího snu ji kroky přímo naváděly k labyrintu z živých plotů, v němž kdysi ona sama hledala útočiště. Po celou dobu se modlila, aby se zmýlila. Noc byla tajemná a netečná, jako kdyby hodlala odvracet tvář od všeho, co se děje kolem .

V polovině trasy však nelezla něco, co i tu nejmenší naději odvrhlo do neznáma. Pohozený vlněný šál.

Zvedla jej téměž bez dechu a aniž by dále otálela se rozběhla v tíživé předtuše přímo ke vstupu do labyrintu. Na cestu ji svítil jen měsíční svit, činící atmosféru ještě více nepříjemnou. Netrvalo jí dlouho, aby nalezla správnou uličku. Jakmile zahlédla sochu anděla, nohy jí na místě téměř „zkameněly“.

Vše tu na ni padalo a zlo cítila na každém kroku. Nikdo tu však nebyl. Jen zválená tráva vypovídala o souboji, k němuž zde došlo. Kam se jen poděla? Ve stupňující se histerii pročesávala zrakem okolí. Pouze čirou náhodou si povšimla skvrny na podstavci sochy. Krev.

Ihned si vybavila, jak ji na ni neznámý útočník odmrštil. Musela si ošklivě rozrazit hlavu.

„Lucy,“ zavolala tak, až jí zabolelo na plicích. Ticho se stalo jedinou odezvou, která pro ni zbyla. Postupovala labyrintem dál. Pokoušela se vypátrat jakoukoli další stopu. Cokoli, co by jí pomohlo.

Bloudila zmatena vším a ztrácela se i ve známých úsecích. Dostala se až ke splavu, kde se poprvé s Jonathanem objala. Jeho zlověstné šumění jí v zoufalství vhánělo slzy do očí.

„Lucy! Lucy, holčičko prosím tě ozvi se mi, jestli mě slyšíš. Lucy kde jsi?“

Zakopávala, chodidla jí vypovídala poslušnost. Motala se v kruhu.

„Lucy, prosím.“

Náhle zavanuvší vítr jí rozfoukal vlasy v zátylku. Obrátila se a spatřila ji nedaleko za sebou, pod povislými větvemi smuteční vrby, bledou, zmáčenou na kost a nepatřišně nehybnou. Jen její oči promlouvaly vlastním hlasem.

„Lucy,“ vydechla si s úlevou a chtěla jít k ní. V tom okamžiku jí ale nenadálý pocit silného chladu přikoval k zemi, probodnouce jí útroby ledovým ostřím. Zděšeně se na ni zahleděla a Lucy po chvíli pohlédla přes své rameno kamsi za sebe. Podívala se stejným směrem, ale nic neviděla. Mrtvolná úzkost ji však posedla v momentu, kdy zjistila, že Lucy zmizela. Byla pryč. Vytratila se jako přízrak.

„Lucy?“

Vydala se k vrbě a když ji nenalezla nikde poblíž zamířila tam, kam se odvrátila její pozornost, než ji ztratila. Ocitla se na břehu jezera, v místech, kde odjakživa hladinu pokrýval rozsáhlý koberec z květů leknínů a přes den bývaly labutě. Jeden utržený leknín přesahoval velikostí všechny ostatní, připomínaje spíše bílou loďku volně unášenou potemnělým oceánem. Srdce se pozastavilo, skelnaté oči v hrůze vytřeštily a z hrdla se vydral strašlivý, duši drásající zalikavý výkřik.

„Co to bylo,“ vydral ze sebe poněkud přiškrceně štolba, když všichni zůstali nehnutě stát na místě jako kamené mohyly. Jen Jonathan se zděšen, bez prodlení rozběhl k jezeru, uhánějíce jako nikdy v životě. Od samého počátku byl značně neklidný, že Christine neměl na dohled a nyní, s jejím výkřikem měl pocit jako kdyby se do něj zabodlo několik desíterk nožů najednou, boříce se tím hlouběji, čím déle ji nenacházel. Poslední metry k břehu jezera, od něhož dle jeho předpokladu výkřik vzešel se jeho chodidla v rychlosti snad ani nedotýkala země. Prorážel temnotu jako vystřelený bílý šíp. Ještě než stačil dorazit na hřeben mírného svahu, pod nímž se jezero nalézalo zaslechl mohutné výstřiky a šplouchání vody. To však v nejmenším nemohlo jeho hrůzu znásobit tak, jako naskytnuvší se výjev.

„Bože!“