"Netvor"-kapitola 17. - znovuzrození (Rozepsáno)-ukázka 1.

22.09.2010 10:57

Mihotavá záře svící baletila jemnými krůčky po silných kamenných zdech jinak potemnělých chodeb, užívajících si tichosti nočního klidu, bez neustále sem a tam cupitajících nožek služebnictva. Jen jedna jediná osamělá silueta vtiskávala se do jejich věčně paměti, když se pozvolna bez zjevného cíle pohybovala sídlem. Sálala z ní aura úzkosti v níž se sama utápěla den ode dne víc a víc.

Ustálenost celistvé atmosféry místa v krátkosti narušilo cvaknutí stlačované kliky, s nímž se tajemný protáhl dveřmi do jedné z místností a poté již opětovně vše živé i neživé odpočívalo hlubokým spánkem.

Prvotně ji překvapilo, že Jonathan v pokoji není. Bez přítomnosti Sidiho, jenž neustále zůstával s Thomim a Jonathanovy hřejivé životadárné energie, se vše zdálo příliš prázdné, strohé a neosobní. Rozestlané lože, křišťálová karafa s jablečným moštem i ovoce, jenž pro ni vždy chystal. Pečlivě vyrovnaně starobou vonící svazky knih, jenž mu Michael postupně vozil, pestrobarevné kytice ve vázách, v nichž převažovala záplava růží nejrůznější palety odstínů, fresky na stěnách, které ji obklopovaly dokonce i jasné světlo plamenů plápolajících v krbu- to vše se bez něho stávalo naprosto cizím a chladným. Netečně pozorovala tu nic neříkající směsici kolem sebe, když si náhle povšimla rozložených desek a několika archů papíru kolem nich, v poklidu čekajících na kožešině před krbem, až si je ruka jejich autora vyzvedne.

Jonathanovy kresby - tolikrát již měla možnost do nich nahlédnout a přesto ji znovu a znovu přitahovaly stejně jako nyní. Sama netušila proč, jen vyslyšela snahu vlastní dychtivosti a vydala se k nim. Pohodlně se usadila a jednu po druhé brala do prstů. Kresby roztroušené v půlkruhu kolem ní byla povětšinou již starší díla, která si dobře vybavovala. Dívka sladce spící v koruně stromu, vyobrazena s jistými rysy kočkovitých šelem. Dáma v honosných šatech jejíž tvář byla rozdělena do masky komedie a tragédie. Postava spravedlnosti choulící se jako ohlá stařenka ve skalní rozsedlině. Anděl kojící nalezené dítě, či obrázek Jeanne zpodobněné jako čarodějky míchající v kotlíku jeden ze svých lektvarů. Našla i dosti rozebíranou kresbu své maličkosti v objetí netvora s tváří podobnou Jonathanově. Zdálo se to již jako celá věčnost, když jej spatřila poprvé a rozzlobila se do takové míry, až ji to samotnou zaskočilo. Působila na ni jako střípek minulosti, nesoucí v sobě mnoho dobrého i špatného zároveň, tak jak už to v životě bývá.

Nové a neznáme, které se jí při prohlídce naskytlo ji však naprosto upoutalo a vtáhlo do sebe. Šlo o doposud čerstvou kolekci jejích portrétů, která dle datování vznikla v několika posledních týdnech. Ač podoba dokonale vystižena jako vždy do nejmenších detailů, nedávala prostor pochybnostem, přeci jen pro ni bylo těžké uvěřit, že je to skutečně ona.

Cosi v rysech té důvěrně známé tváře pro ni působilo cize, chladně a neuvěřitelně žalostně.

Na každé malbě jiná, přesto znatelně smutnější a víc bez života. Ať už ji namaloval choulící se pod smuteční vrbou, která, buď jen pouhou shodou náhod, či v jistém záměru, přespříliš připomínala tu u jezera v zahradách sídla Thornů, v pláči upadnuvší na popadaném listoví s polámanými andělskými křídly, brodící se v černé róbě a závoji vdov po kolena ve vodě posázené bílými květy leknínů, znaveně se opírající o masivní náhrobní kříž, poutající ji k sobě v objetí šlahounů popínavých růží či jako odraz v zrcadle jehož se dotýká pouze zezadu zachycená neznámá dívka, vše v sobě neslo emoční náboj a vlastního ducha. 

Promlouvaly tichou mluvou črtů a tahů, slyšitelné pro každého kdo hodlal naslouchat. 

Poslední kresba, jenž jí zůstala v rukou však mírou bolesti a vzbuzovaného soucitu předčila všechny předešlé. Jako nahá dryáda se na něm, se na něm zády opírala o kmen vykotlaného stromu, a pohledem plným slz hleděla kamsi do neznáma.

Nevnímala lehké zavrzání otevírajících se a opět uzavírajících dveří ani kroky je bezprostředně následující, až milovaný hlas hebký jako nejjemnější samet ji vytrhl ze zasnění, v upozornění že již není sama.

"Christine!" 

Pohlédla na něj, odpoutávajíce se od významu kresby a spatřila starost, která lehce strhala mimiku jeho tváře.

"Hledal jsem tě po celém sídle."

"Jsem tady,..... už nějakou dobu."

Znovu shlédla v krátkosti ke kresbě a pohnouce rukou v níž ji svírala gestem naznačujícím čeho se téma bude týkat, řekla :" Takhle mě vidíš?"

V jiném psychickém rozpoložení, než v tom v jakém se nacházela v posledních několika týdnech, že se jeho výraz ve snaze vše vysvětlit stal roztomilým. V jakési rozpačitosti došel do stejného místa, v němž seděla a přiklekl si k ní.

"Události posledních dnů se zřejmě nějak promítly v mých kresbách, omluvám se."

Něžně sklouzl konečky prstů po jejím obličeji.

"Jsi tak křehká, tak bledá. Jako sněhová vločka, která se při doteku rozplyne. Odcházíš mi někam, kam za tebou nemohu a já tomu nedokážu zabránit."

V hlubokém plačtivém nádechu se lící přitiskla k jeho dlani a poté se k němu přitulila.

"Jsem unavená. Tak strašně unavená."

"Já vím," zašeptal svíraje ji ve svém ochranném objetí. 

Nijak neprotestovala, když ji zabalil do jedné z kožešin, doposud ležících nedaleko od nich a stočíc si ji v náručí, s ní ulehl na zem. Zavřela oči a vnímala jen jemné hlazení a tlukot Jonathanova srdce. Netrvalo příliš dlouho a mírné popraskávání dřeva v ohništi ustoupilo kamsi do ticha v temnotách.

 

  Stinná náruč vodních hlubin ji ve věčném klidu kolébala činíce ji, s volně se vznášejícími vlasy a pažemi téměř nad hlavou z dáli podobnou jedné z rostlin, které ji obklopovaly. To ticho kolem bylo uklidňující. Vnímala drobné rybky ve skupinkách se zvědavostí míjející její tělo i bublinky vzduchu stoupající ke hladině vysoko nad ní. Zůstávala smířená, odevzdaná, bez bolesti na hrudi, mnohdy ji na souši tolik tížící. Chtěla zůstat. Stát se nedílnou součástí toho všeho. Zde nebylo nic co by jí ubližovalo, nic co by ji trápilo. Stala se nedotknutelnou a chráněnou. Z tohoto pomyšlení ji  neurvale s rychlostí blesku vyvedl hlas pronikající k ní ze všech stran, bez možnosti se schovat.

"vstávej. krásko, je čas se vzbudit!"

Zděšeně vytřeštila oči a zahleděla se do dáli před sebou. Tam ve vodním sloupci se zjevil stín. Stín, jenž se pomalu ale jistě přibližoval. Na rybu to vypadalo příliš neforemně a nehybně, přesto úkaz vykazoval jisté známky vlastního života. Jako by se v pravidelných intervalech zmenšoval a opět narůstal do původní velikosti. Smršťoval se. Tepal.

Ne, skutečně to nebyl žádný živý tvor.

Srdce. Lidské srdce tu stále tlukoucí bojovalo o poslední vteřiny.

V tom strašlivém uvědomění si, čí srdce, že to je, jenž jí projelo útrobami jako ostří nože, s sebou přineslo i změnu. 

Vodní hlubiny zmizely a ona - nepohyblivá, bez možnosti úniku- spočívala na bílé mramorové podlaze v  nejnebezpečnější a nejnenáviděnější náruči.

"No tak, to je dost. Jak můžeš spát v tak slavnostním okamžiku," zeptal se jí v úsměvu stejně tak arogantním, jak si jej vybavovala. Oči, jediná část jejího těla, která ji poslouchala, zalily se slzami, byť si v pohledu snažila udržet vzdor. Ústa němá, Údy bez života.

Klečel při ní v elegantním černém obleku, v klopě ozdobeném bílou květinou bez vůně, s rudými okraji.

Jak se to však tvářil? Oč se snažil? Působil mile, něžně? Jak milenec proradný co v polibku horoucím zlomí vaz.

"Jak se ti líbil můj dárek, krásko? Pověz, uchvátil tě?"

Cítila, jak jí projíždí vlna nevolnosti. Chtěla křičet, přivolat si k sobě Jonathana, a vše tím tak ukončit. Být opět v bezpečí, ale nešlo to.

Rogerovo obočí se tázavě vyklenulo a učinilo tak jeho obličej ještě více provokativním.

"Cožpak si nevzpomínáš, lásko? Pohleď přeci."

O něco výše pozvedl její hlavu, čímž tak odhalil jejímu zraku svatební šat, jenž nahradil noční košili, kterou doposud měla na sobě.

Tu bělost látky tížící jako kámen na hrudi narušovaly šarlatové krůpěje vláhy, spadající odkudsi z výšky.

Krev.

Pozvolna odkapávala z doposud tlukoucího srdce, které svíral ve své dlani, dávajíce jej hrdě na odiv jako cennou trofej.

Dost! Už dost! Musí procitnou! Ať je konec, volal úpěnlivě hlas v její hlavě, ale vysvobození stále nepřicházelo. Položil ji opět na zem a sklonil se k ní. Hlava se jí přetočila ke straně a tak jen s odporem, při křečovitě sevřených víčkách vnímala, jak chtivě špičkou jazyka obkreslil linii jejího hrdla od důlku v rameni až k čelisti, laskajíce ji při tom prsty přes látku šatů pravé ňadro.

V tom se nečekaně vzdálil. Věděla to. Jako by se veškerý stín zla zvedl a poslušně jej následoval v jeho šlépějích. Otevřela oči a srdce jí div neposkočilo v hrudi.

Vedle ní ležela Lucy a dívala se na ni. Dlaň, jíž se následovně dotkla její tváře byla chladná a přesto v sobě stále ještě nesla špetku odkazu Luciiny životní síly, kterou jí nyní předávala.

"Utíkej," šeptala zatímco se Christine tiše rozplakala.

"Já nemohu," podařilo se jí nečekaně promluvit, avšak hlas se jí ke konci zlomil jak se zalykala slzami.

"Musíš, už kvůli.........."

Odporný skřípavý zvuk, jako kdyby někdo ostrým předmětem přejel po okenní tabuli, přeťal Luciina slova v půli. Až v druhotné reakci si Christine, poté, co sebou v leknutí škubla, uvědomila, že se opět dokáže hýbat.

Vyděšení v polosedu těkajíc očima v bílé tmě, pohlédla zpět do místa, odkud k ní Lucy promlouvala. 

Byla pryč. Jen bledý vlněný šál, který jí tehdy v noci dala, spočíval osaměle v místě, kde doposud odpočívalo její tělo. 

A znovu ten hrozný zvuk.Postavila se, ale nemohla utéct. Vše ji posouvalo jedním jediným směrem, v němž ji očekával ďábel s lidskou podobou.

Zubil se  a opírajíc se o umělecky vyřezávané čelo postele, se nad čímsi skláněl.

Srdce jí divoce bilo v hrudi, přesto k němu musela jít. Neměla jiné volby. Čím blíže mu byla, tím hůř se cítila, aniž by tušila proč. Tu náhle se obraz vyjasnil.

Hruď se jí v hrůze stáhla tak, že se nedokázala nadechnout, jen se dívala na ty dvě milované tváře, které pro ni znamenaly celý svět.

Thomi odpočíval stočený v Jonathanově náruči, tak jako mnohokrát, když mu po večerech chodíval vyprávět příběhy, jenž v jeho podání tolik zbožňoval. Spali tak klidně. Neměli nejmenší ponětí o číhajícím nebezpečí.

"Nebo chceš jiný dárek? Můžeš mít, cokoliv jen chceš, má drahá. Jen si vybrat. Malý nebo velký," zeptal se jako by nic ledabyle si pohrávajíc s jílcem dýky, přičemž hrotem ukazoval z jednoho na druhého.

""Ne," uniklo ní z bezkrevný rtů.

"Ne," podivil se a uculil, potěšen hrou, do níž ji vtáhl.

"Ale no tak.Nevěděl jsem, že jsi tak nerozhodná. Vím, není to jednoduché, když obě možnosti vypadají tak lákavě. Jen se podívej. Jaký větší důkaz mé lásky bych ti mohl dát, no uznej."

"Prosím," špitla zcela zmrazena strachem o ně.

"Oč lásko. Neboj se, svůj dárek dostaneš, ale musíš si vybrat. Nemáme na to celý den víš. Nebo mám zvolit za tebe?"

"Ne." vykřikla.

"No dobrá, dobrá. Neseberu ti to potěšení. víš co, mám nápad. Dám ti oba."

Než se stačila nadát, zablýskla se prolétnuvší čepel v povětří a ohlušil ji její vlastní křik..................

 

Kontakt