Legenda meče moci- kapitola třináctá- Stezka do věčného zatracení - ukázka 1.

23.06.2010 19:49

Mnouce si čelo, s loktem podepřeným o opěru trůnu, seděl Morfan osaměle ve velké síni.

Skrze škvíry prstů pozoroval stíny noci, ploužící se po mramorových podlahách, sváděje souboj se září planoucích svící. V

jejich nitru se mu útržkovitě promítaly živé obrazy, pojící se s okolnostmi seznámení s jeho objektem zájmu i následovným,

nepříliš dlouho trvajícím, pobytem ve zdech rodného sídla. Viděl v nich Feyu v nejrůznějších situacích u nichž byl fyzicky

přítomen, počínaje okamžikem, kdy se, přidržujíc ostří pod krkem jednoho z velitelů, dozvěděla o svém původu, přes odraz

zrcadla, v němž stojíce za jejím křeslem, v prostoru lázní, spočívaly jeho dlaně na jejích obnažených ramenech, až po samý

konec, v němž mu v zuřivosti pomazala tvář matčinou krví.

Uvědomoval si, jak moc po ní touží.

Na jednu stranu nedočkavý závěrečného rozhodujícího boje, jehož musela být nedílnou součástí, ve vedení nepřátel; na druhou

stranu prahnoucí po opětovném střetu s ní. Sám netušil, co je příčinou toho, co cítí, neboť láska člověku jako on, nebyla ani v

nejmenším dána do vínku. Avšak již jedenkráte vyslovenou pravdou, zdál se fakt, že jeho sestra je až doposud jedinou věcí, jíž

nemohl mít, ihned, jak na ni pomyslel. Snad právě to bylo tím tolik vzrušujícím aspektem, jenž jej s ubíhajícím časem a

prohlubující se intenzitou, přiváděl téměř k šílenství z bezmoci, jíž nyní vládl. A tak mu tedy zbývaly jen představy a sny, v

nichž měl po svém boku, podmanivou a krásnou ženu vamp, která překonala kohokoli před sebou, včetně královny bojovnic, jíž

detailně poznal.

Z věrohodné vidiny její osoby, přicházející k němu se zářícím zrakem, jej vytrhlo zaskřípání dveří, následované během chvíle

dalším. Po krátkém klapavém zvuku střevíců, vešla z přítmí do světel svící královna Aránia, dřímající v rukou po jednom

naplněném poháru. Této noci stanula ve velké síni, zahalena v barvách jasně rudé krve, které její šat. Důmyslnost s níž byl

zhotoven, se svou výtečností rovnala mistrnému tahu pěšcem, neb to, co, alespoň v tomto momentu, mělo zůstat skryto, tak v,

pro mužské oko, dráždivých kreacích halily drahé látky a přednosti, na nichž je možno co nejvíce poukázat, vystavovaly se

obdivu, jako alabastrové sochy antických bohyň, na vysokých piedestalech.

Obnažená něžnost hebkých ramen; množství rozparků v obvodu dlouhé sukně, které vyniknouti daly výjmečností jejích nohou;

hluboké průřezy na obou bocích, zdobené čtyřmi tenkými obepínajícími provázky na každé straně; dokonce i dekolt, jenž

vystavoval pohledu jejích vnad, jak nejlépe jen bylo možné. Magie úplňku jí propůjčila jas zraku, plného tisíců jisker, v

kombinaci se šaty, dodávajícího uhrančivosti ve více než nadměrné míře. Ač ve svém smyslu působivý předstup, přeci jen

neměl takový účinek, jaký očekávala.

Co tu chceš,“ pronesl zavrčel hlasem.

„To neznělo právě přívětivě. Přišla jsem se usmířit. Jsi králem této země a já neměla právo jednat s tebou tak, jak se stalo. Omlouvám se.“

„Pokora není tvá silná stránka, Aránie.“

„Uznávám. Leč vzájemné nesváry bychom měli přejít, neboť nás oba tento vzácný pakt posiluje a dává větší šanci zvítězit. Proč

tedy předem ohrožovat výsledek největší války, jaká se kdy v tomto světě odehrála?“ Mlčel a přesto se zdálo, že souhlasí.

Pomalu tedy začala stoupat po schodech k trůnu.

„Připij si se mnou na mír mezi námi, na zdárný konec všeho, na nadvládu zla, jehož jsme oddanými služebníky,“ odmlčela se a

podávaje mu pohár, dřímající v levé ruce, dodala se zřejmým důrazem na poslední slovo: „na tvou pomstu, králi.“

V nastalém tichu náhle zůstala číše ve vzduchoprázdnu. Morfan se podíval Aránii do očí a pravil. „Jsi samé překvapení.“

„Já vím, ale to už je úděl nás žen,“ odvětila a demonstrativně pozvedla pohár ještě o něco výše. Na ten popud jej přijal a přivoněl si k okraji.

„Zvláštní, silná, podmanivá vůně. Ani si nepamatuji, že bych kdy podobné pil.“

„Tvé sklepy jsou rozsáhlejší než celé královské sídlo. Jak bys mohl znát veškerá jejich bohatství. Ani netušíš, jaké skvosty se v

nich ukrývají.“

Tak tedy na vítězství.“

„Na vítězství,“ zopakovala po něm a přikládaje rty k poháru, pozorovala jak upíjí s výzazem podivné spokojenosti v očích.

 

 

 

   Ukonejšíc potřebu netvora, v jejím nitru, vstupovala Feya po zdárném lovu na Bílou paseku, jež celá skvěla se v záři luny,

panující této noci nebývale nízko nad ní.

Ve fascinaci touto nádherou, došla do jejího středu, kde se zastavila pod stříbrným kotoučem a obdiv svůj mu vyjádřila nejvyšší

možnou poklonou, v podobě uroněné démantové slzy. Stala se pouhým obrysem ve skvostném diadému noci, jenž po celá

staletí až do dnes v nejmenším neztratil na svém kouzlu.

Hledíce na lunu zaslechla zvuky přibližujících se kopýtek a ihned věděla své. Aniž by odvrátila pohled od měsíce k

přicházejícímu, pravila: „Vítej, Faune!“

Za krátký okamžik již stanul po jejím boku.

Též obdivujete nádheru noci, pan?.“

„Klaním se před půvaby své druhé matky, před nimiž se cítím nejmenší z nejmenších. Zdá se, že to se Satyrovou statečností

nebude tak valné, jak si, nebožák, představoval,“ dodala vzápětí mírně uštěpačným tónem, podívaje se Faunovi do očí.

 

Mezi světlem a temnotou, nesou se zvěsti o příchodu ženy – bojovnice, jenž doprovázena svými strážci a jedním mladíkem

, blíží se k jedné ze svých největších překážek, stojících v její cestě před získáním posvátného. O dceři boha, která se o úplňku

stává se postrachem pro vše živé, neb duši její ovládá krvelačná šelma, jejíž touha po prolité krvi je neutišitelná. To zřejmě

zastavilo jeho kroky.“

„Je-li tomu tak, proč si přišel místo něho? Cožpak ty se o svůj život nestrachuješ?“

 

Nic není zcela takové, jak se říká. Kdyby bylo vše pravdou, muži, jenž s vámi putují, by již dávno dleli v říši mrtvých.“

„Nepopírám, že jsi mne překvapil.“

„Ač se to na pohled zřejmě nezdá, jsem polobohem, stejně jako můj hašteřivý druh.“

„Znáš zřejmě mnohé. Co vše vlastně?“

„ Jen to, co unikne z pramenů ve výšinách. Zlo se staví tvrdě na odpor, ale to, co chtělo, zatím nezískalo. Kentauři vyčetli ve

hvězdách, smrt jednoho nepotřebného.“

Nepotřebného,“ zvolala Feya se zlobou a stisknouce v dlani Faunovo hrdlo, pronesla v zuřivosti, která ji dík nadvládě šelmy

snáze pokořila.: „Nemed byl stejně důležitý, jako ostatní. Neznala jsem moudřejšího a laskavějšího muže. Byl výjmečný!“

„Pro vás jistě, paní, leč zlo neptá se, co srdce lidské v sobě chová. Ač bolestivé, pro něj jen nepatrný kamínek k dovršení

hlavního cíle.“

Feya jej pustila a sklonila pohled k zemi, plna opětovného smutku ze ztráty blízkého.

„Víte, co jím je, že?“

Její oči mluvily za vše.

„Zlomit vás, není tak snadné, jak se domnívalo. Znalá následků, přec dobrovolně vstupujete na stezku do věčného zatracení.

Jste příliš silný soupeř. Zaměří se proto na to, co je vám nejvíc drahé. Co nyní potřebujete k životu. To poté nemilosrdně

rozdrtí a zašlape v prach.“

„Stále ještě jsem tu já!“

„Samozřejmě, však v úmyslech jeho mu nezabráníte. Je blízko. Možná blíže, než se zdál. Smrtící spáry nejsou jen pouhým

výmyslem blázna. Cítím, že netají pouze bránu k ohnivé skrýši. Zrazovati měl bych vás od vstupu do končin těch, v nichž ztratit

můžete více, než srdce vaše by sneslo. Však k návratu dobra, jinudy se jíti nedá. Není jiné volby. Mějte oči stále otevřené, paní.

To je má rada i mé rozloučení. Bohové nad vámi bdí. Až bude zapotřebí, i my staneme ve vašich řadách.“

S dlaní přiloženou na hrudi se poklonil a odcházel.

Počkej,“ zvolala Feya, načež, k ní Faun odvrátil tvář.

„Děkuji ti.“

Odpovědí jí byl milý úsměv.

 

Zanechána v osamění, hledíc za mizejícím Faunem, zaposlouchala se do temnoty a pravila: „Je vůbec něco, v čem by alespoň

jeden z vás dokázal poslechnout?“

 

  Ve velké síni se ozvala rána, jak Morfanovi vypadl z bezvládné paže prázdný pohár na zem. V mrákotách se sesunul ke straně

zádové opěry, a ve stavu podobném spánku, klidně a pravidelně oddechoval. Se škodolibým pousmáním mu Aránia přejela

ukazováčkem po líci a pronesla: „ A teď si budeme hrát podle mě.“

 

Po odložení svého poháru na širokou bočnici trůnu, sáhla do vrchní části dlouhého zvoncovitě se rozšiřujícího levého rukávu,

kde těsně pod okrajem skrýval se malý nožík, připeněný tenkou páskou k její paži. Svírajíce jej, odhrnula část Morfanovy

kožené vesty a ostří přiložila k jeho obnažené nahé hrudi. Zachycujíce do poháru krůpěje krve stékající z ne příliš hluboké

řezné rány, začala odříkávat magickou formuli.

„Služebnice tvá, moci nejvyšší, do poháru vkládám krev věrného tvého poddaného, žádaje laskavost za uctívání, jenž oba

prokazujeme.“

Sestupujíce dolů ze schodů, promíchala krev s nápojem, jenž sama pro tuto příležitost přichystala. Zastavila  se, pozvedla

pohár do výše a dodala: „Připíjím na věčnou vládu tvou nad zemí, za níž budeme se bít a na oplátku si prosím důkaz důvěry, jíž k

nám chováš. Dej mi pomstu na bytosti, jenž krví stejnou se pojí. Bolest a utrpení ať ji stihne, k oslavě a spokojenosti tvé i

mojí. Na zmar a zkázu.“

Hlubokými doušky vypila obsah pohár a tu pocítila nebývalou energii, prostupující každou částí jejího těla. V blescích a větru

změnily se oči její do rudých rubínů a v ruce její zjevil se mučící nástroj, jenž odpovědí jasnou byl k vyvolávání jejímu.

 

 

   Feya se otočila a stanula před přicházejícím Tristanem.

„Říkala jsem přeci.....“

„Šššššš,“utišil ji náhle Tristan.

Pohlédnul do její zasmušilé tváře a pravil: „Jsi smutná.“

„To se ti jen zdá.“

Přiložil dlaň k její líci a hladíce ji prsty pronesl : „No tak. Vidím, že se s tebou něco děje. Mohu ti jakkoli pomoci?“

Zachytila se rukou o jeho zápěstí a odvětila: „Pomáháš mi už tím, že tu nyní jsi se mnou. Ani netušíš, jak moc.“

Dívaje se na něho, s něžností přejela ukazovákem od středu jeho čela přes nos a k ústům, jejichž dolní ret pohladila. Známý

pocit vzájemné přitažlivosti, jenž zastihl ji vždy v Tristanově těsné blízkosti, posílený Faunovým varováním, dostal vlivem

netvora úplňku pro tentokrát nebývale na průběhu, aniž by to Feye bylo nepříjemné.

Nikterak se nebránila.

Nespouštěje oči z jeho, zbavila jej ozdobné spony, spínající mu plášť, a sesunouce jej z ramen dolů, o něco poodstoupila.

„ My vlci, dáváme jasně najevo, co ke komu cítíme.“

Rozepla si opasek s mečem, odložila jej na zem a opět se přiblížila.

Dlaní sestoupila od ramene po břišní část, vyztužené zbroje, chránící horní polovinu jeho těla a nepřestávaje se jej dotýkat ho

pomalu obcházela za jeho záda.

„Bez záštit.“

Držíce jej jednu paží kolem pasu, odhrnula konečky vlasů z jeho zátylku a zašeptajíc: „bez ostychu,“ vtiskla na něj krátké

políbení. Vraceje se před Tristana, odepla i jeho opasek s mečem.

S veškerou čistotou srdce a divokostí naší krve.“

Tisknouce ji v objetí, v políbení, dotkla se lalůčku jeho ucha a dodala: „Staň se i ty pro dnešní noc vlkem a nenech mne

osamělou.“

Jejich rty střetly se ihned na to v procítěném políbení, jenž s každým dalším stávalo se vášnivějším. Pod náporem vzájemných

něžností a dotyků, ocitli se v koberci bílých květin. Vnímala příjemný žát Tristanových rukou i neodolatelnou vůni vycházející

z jeho kůže. V jeho náručí zapomínala na vše temné a chladné, jenž je obklopovalo a cítila se být člověkem. Síle pouta, které je

od počátku spojovalo, se již nedalo déle odolávat.

Však lásce, ve světě zla, nemělo býti dáno možnosti naplnění. Nesměla existovat, ani se projevovat.

Líbajíce se, překryl je stín, před nímž i sama luna skryla se pod mraky. Feya vzhlédla k nebesům a pohlédnouce Tristanovi do

očí, řekla jen: „Utíkej.“

Sotva to vyslovila, zachytilo ji drtící mrazivé sevření, jenž ji od něho odhodilo do dáli, stejně tak jako následovně odmrštilo

Tristana.

Dopadnouce na břicho, se ohlédla přes rameno a spatřila cosi jako hustý temný kouř zhmotněný do rysů podobných lidské

postavě, vznášející se nad ní. Meč byl příliš vzdálen na to, aby jej mohla použít. Ticho prorazilo, švihnutí následované Feyným

zaúpením, když, do solného roztoku namočené, provazce dutek narazily do jejích zad.

Tristan se, slyšíce kruté bičování, v rychlosti zvedl a rozběhl se k Feye. V dýmu se mihla zář rudých očí. V tom okamžiku ho

zachytilo za nohu a povalíce jej na zem,  táhlo zpět. Spatřil, že je jeho kotník obmotán dlouhým kořenem, který jej vtahuje do

rozevírajících se útrob masivního stromu, jež zely nebezpečně dokořán jako chřtán smrti. Dokázal se natáhnout k botě a

vytáhnout z ní dýku, jejíž hrot zarazil hluboko do země a držíce se jí, odolával síle, jíž jej k sobě strom táhnul.

Trýzněna neskonalou bolestí, se pod náporem neustále jí šlehajících dutek doplazila téměř na dosah hlavice svého meče. Její

prsty se jí již nepatrně dotkly, když ji náhle opět uchvátilo ono drtivé sevření a odmrštilo ji o kus stranou.

 

Tristan se pokoušel zachytit kořen a uvolit jej, avšak nemohl se dýky držet pouze jednou rukou příliš dlouho. Jako by se strom

stůj co stůj, chtěl své lapené oběti zmocnit, začal se napjatý kořen smýkat ze strany na stranu. Náhle, téměř zázrakem, objevil

se z čistajasna Feyin bílý vlk, který se s vervou do kořene zahryzl a ten se na ten popoud, okamžitě Tristanovy nohy pustil a

stáhnul se zpět do nitra stromu, vypadajícího naráž klidně jako by se nikdy o nic podobného nepokusil.

 

V trysku, který nyní dokázal vyvinout popadl svůj meč a tasíce jej odhodil opasek na zem. Přízrak se již napřahoval k dalšímu

zásahu, když před něj Tristan vběhl a máchnul ostřím do výše.

Na Arániinu tvář vetkl se sečný šrám, pod nímž lehce zavrávorala.

Tristan se otočil k Feye ležící na zemi a tu jeho zápěstí se švihnutím zachytily provazce kouřových dutek. S bolestivým

syknutím je v zuřivosti, krouživým pohybem paže, více natáhl a přehodíce si meč do druhé ruky, šlahouny přeťal. Ozvalo se

zavrčení s nímž se bílý vlk, v té chvíli v běhu odrazil a naskrz přízrakem proskočil, načež kouřová postava bezestopy zmizela.

 

 

   Aránia se v pádu, jedouce po zádech na kluzké mramorové podlaze, zastavila až nárazem o schodiště vedoucí k trůnu, načež se

rubíny z jejích očí vytratily a zůstaly jen žhnoucí ohně šelmy. V pokusu se zvednout jí zabránila Morfanova dlaň, která ji ve

škrtícím stisku, přirazila zpět k podlaze. Nepříčetný hněv odrážející se v jeho rysech byl nepopsatelný.

 

Za tohle bych tě s chutí zabil a tvou mršinu hodit psům.“

Když již rudla v obličeji, sevření povolil a chytnouce jí za nadloktí jí zvedl jako hadrovou panenku a postavil na nohy.

Neudělám to jen pro to, že tě budu ještě potřebovat. Více se ke mně přiblížíš a tvé půvaby, jichž tolik využíváš ke svému

prospěchu, budou obdivovat již jen mokřady, které je navždy pohltí, o to se osobně postarám. Dej vzkázat svým druhům z

temnot, ať se připravují k boji a neopouštěj  komnaty dříve, než tě k sobě povolám. Teď vypadni,“ dodal a brutálně ji odstrčil od

sebe, maje jednu ruku na poraněné hrudi.

 

   „Na měsíční svit,“ vypravila ze sebe s námahou Feya, která se nedokázala již ani sama postavit. Jako by ji kdosi vyslyšel

, opustila luna svůj úkryt a opět pokryla září celou Bílou paseku.

I když netušil jak, pochopil.

Podepírajíce ji, dostali se k jeho plášti ležícímu na zemi, na něhož ji položil, břihem k zemi. Rozvázal šněrování vrchního dílu

jejího cestovního oděvu a obnažil záda měsíčnímu svitu, zděsíce je toho, jak měla do krve rozdrásanou kůži.

Dojdu pro vodu a uvědomím ostatní.“

„Ne,“ vyslovila a chytla se jej za ruku.

„Neodcházej ode mne.“

„Ty rány se musí ošetřit.“

„Ošetří se,“ odvětila, načež, slabě kňučící vlk, přišel těsně k ní, opatrně jí se vší možnou něhou začal rány olizovat a Tristan jen

se soucitem ve tváři přihlížel bolesti, jíž prožívala, pevně tisknouce jeho dlaň.

 

 

 

Bylo již dávno po úsvitu, když se navraceli do tábora. Baile přecházející kolem dohořívajícího ohniště sem a tam, jako liška

lapená v kleci, zaslechnouce za sebou jejich kroky, nasadil svůj obvyklý káravý výraz.

„Kde jste, sakra....“

Své rozhořčené vyjádření již nestihl dokončit, neboť po otočení padl jeho zrak na zcela bledou Feyu, jíž Tristan s podporou

přiváděl, i na šrám na zápěstí a zaschlou krev na jeho rukách.

Co se stalo,“ zvolal v úleku a vyšel jim vstříc.

„Něco nás napadlo.“

„Cože? Pozor,“ vykřikl a pomohl Tristanovi zachytit Feyu, které se slabostí podlomila kolena, přičemž jí sklouzl Tristanův

plášť z ramen.

Posadili ji k ohni a vlk, stále dlící při ní, jí položil hlavu na klín, upírajíce k ní svůj moudrý pohled.

 

Ve chvíli, kdy Tristan přistupoval k Feye, aby ji opět zabalil do pláště, si Baile povšiml jejích zad, které plny byly nejen starých

jizev, ale i, zázračně rychle, se hojících, podlitinami podložených šrámů. Jeho oči se jen bezeslov střetly s Tristanovými a bylo

mu jasné, že tu šlo o život.

Připravte všechno na cestu. Musíme vyrazit,“ řekla náhle Feya.

„Vždyť se sotva držíš na nohou. O den to odložíme.“

„Ne,“oponovala Bailovi razantně.

„Vím co říkám, musíme dál. Je málo času.“

Znovu pohlédl na Tristana a poté si přidřepl před Feyu a pravil: „Dobře, když teda chceš, bělásku. Ale zapomeň na stopování a

prozkoumávání trasy v popředí. Prostě se jen povezeš. Jasný! To je má podmínka, jinak se odtud nehnem.“

„Dobře.“

„Tady, vem si,“ vmísil se Denic, vkládaje Feye do dlaní misku s polévkou.

Zatímco se jí Denic pokoušel se starostí opečovávat, za vydatné asistence bílého vlka, se Baile s Tristanem vzdálili.

 

 

   Na Feyino přání, které vzhledem k jejímu stavu, nepřišlo mužům příliš rozumné, vydali se směrem ke Smrtícím spárům. Po

celou dobu, ji všichni, především pak Tristan, pozorovali, rozhodnuti v případě, jakékoli patrné slabosti, stůj co stůj zastavit a

přimět ji k odpočinku. Jako by to však tušila, překonávala s neuvěřitelnou houževnatostí veškerou únavu, způsobenou úbytkem

krve, i stále doznívající bolest, ze soli v ranách. Byla si jen vědoma, že dostanou-li se do skrýše, budou alespoň pod částečnou

Cromovou ochranou, a o to jí šlo nejvíce. Vymanit je na okamžik z dosahu zla, které se nebezpečně vplétalo do jejich plánů. S

touto ideou dorazili na sklonku dne na vrchol kopce, pod nímž tyčily se první masivní kamenní„strážci“ tvořící vstup do

skalního „města“, v jehož zákrutách utajen byl portál do říše neuhasínajícího ohně.

 

Budeme tu muset nechat koně. Některé stezky pro ně budou příliš úzké. Najdou si nás, jako vždy,“ pronela Feya sesedajíce ze

hřbetu své klisny. Jakmile tak učinili i ostatní, naklonila se k vlkovi a pohladíce jej mezi slechy, řekla: „Pro tentokrát tu,

prosím, zůstaň s nimi a chraň je. Nechci, aby ses tam zbytečně trápil. Ten úděl beru na sebe. Buď opatrný.“

 

Počastovala jej políbením na čenich a napřímila se. Zdálo se, že nechce svou paní opustit, ale, přesto ji uposlechl. Zaměřil se

pohledem na klisnu a ta jej, i s třemi za ní jdoucími hřebci, ihned následovala do přítmí lesa.

Zbraně mějte stále při ruce,“ dodala poté Feya a s vážností se rozešla ke skalám........

Kontakt