Legenda meče moci - kapitola sedmá - Dcera úplňku - ukázka 1.

30.06.2010 17:17

Stromy v této části lesa vzpurně vzdorovaly změnám ročních období a po celé dlouhé roky zůstávaly zahaleny ve zlaté róbě, jež

jinak byla vždy nejkrásnějším odstínem podzimu.

Slunce se odráželo od jejich drobných lístků a vytvářelo tak fascinující představení třpytících se žhnoucích drahokamů,

zářících jako světla v korunách svatojánského háje, v němž víly mívají svůj bál.

 

Přibližovali se k okraji hvozdu po stezce vystlané svěže zeleným mechem, která představovala pro znavená koňská kopyta

příjemnou změnu. Jako by našlapovala po prachových polštářích.

Denic seděl na koni vpopředí, těsně před Bailem a Nemedem, s nimiž se podílel na barvitém popisování jakési příhody z jejich

dětství. Jako poslední putovali vedle sebe Tristan s Feyou.

„Čeká nás ještě týden cesty po západní hranici a poté můžeme navázat na trasu vedoucí k místu, v němž je ukryt první z

božských předmětů nutných k přemožení démonů,“ pravila Feya.

Jedno mi stále vrtá hlavou. Jak je možné, že znáš všechna zákoutí tohoto rozlehlého hvozdu a víš, kde předměty hledat? Vždyť

podle legendy ukryl Crom meč zcela z dosahu lidí. Snad jen........“

Svou myšlenku již nestačil dokončit, neboť si povšiml výrazu ve Feyně tváři, když se zahleděla kamsi do dáli po Tristanově

levé paži. Stal se  natolik zvláštním, že jej přiměl vyhledat to, co jej způsobilo.

 

Tu spatřil bílého vlka, podivně přikrčeného u křovisek, s krkem protaženým dopředu, v postavení dravce číhající na kořist. Jeho

pozornost se upírala k Feye, jenž jej nespouštěla z očí. Náhle dvakrát dupl oběma předníma packama do země a prudce trhl

hlavou ze strany na stranu. Šlo o varování a Feya náhle pochopila, co znamená.

 

Dalo jí schopnost vnímat fakta, doposud zaniklá v ozvěnách lesa. Skryté, k nim se upírající pohledy; zrychlený vzrušený tlukot

mnoha cizích srdcí, rozechvělost svalů i zápach potu.

Ihned zrakem vyhledala Denica, jedoucího v dáli před nimi a z plných plic zakřičela: „Denicu, stůj!“

Na její povel okamžitě trhnul uzdou k sobě a zabrzdil právě ve chvíli, kdy se těsně před chřípím jeho hnědáka vztyčila vysoká,

lidskými rukami vyrobená, stěna z otesaných ostrých kůlů, jejichž hroty by, nebýt včasného Feyna upozornění, proklály nejen

hřebce, ale i Denica.

Kůň se v úleku vzepjal na zadní. Měl co dělat, aby jej zklidnil.

V momentě, kdy se muži chopili mečů, natáhla Feya tětivu svého luku, zacílila a vystřelila.

Zpoza jednoho z okolních křovisek se vypotácel starší prošedivělý muž s Feyným šípem zabodlým ve stehně.

Nejsme tu sami,“ pronesla do ticha.

Jako na povel, začali z úkrytů vystupovat další a další cizinci, vrhající se plně ozbrojeni proti nim.

Do čela útoku se hnala převážná většina z přítomné zhruba třicetičlenné skupiny nepřátel.

Jednalo se převážně o statné urostlé muže, jež by svým vzezřením donutili většinu lidí k útěku v panickém řevu, jen po prvním

spatření.

Zbylá pětice, zřejmě výše postavených soukmenovců, s tvářemi z velké části zakrytými helmami, se drželo ve skupinách po

dvou a po třech v pozadí a sledovalo vývoj situace.

Vzduchem létaly spršky šípů z Feyna a Tristanova luku, jež alespoň částečně odlehčovaly drtivou převahu nepřátel.

Oba byli jako vynikající lukostřelci nevítaným problémem pro druhou stranu, nutně vybízející k odstranění.

Jeden z útočníků se nečekaně pokusil napadnout Feyu, stále ještě sedící v sedle.

Pravou rukou jí přitlačil nohu ve třmeni k žebrům klisny a druhou pozvedl do výše připraven zasadit smrtící ránu.

 

Díky instinktům vlků, jenž jí dodávaly na schopnostech, které lidem nenáleží, se stihla pohotovou reakcí zbavit luku a zadržet

jeho paži dříve, než by ji mohl ostřím zranit.

Dostala se do nelehkého postavení, kdy si, zkroucena ke straně, udržovala levou rukou meč od těla a tak jediný způsob jakým

by se mohla muže zbavit, byl tvrdý úder pravým loktem do nosu, natolik silný, že jej donutil pustit Feynu nohu a ustoupit o

několik kroků vzad.

Jakmile se, stírajíc si z nosu krev, pokusil o další útok, chytil jej Tristan zazadu za rameno, prudkým trhnutím ho k sobě otočil

čelem a ve zběsilém sletu se do něho pustil pěstmi. Neustal, dokud cizinec neležel v bezvědomí na zemi s tváří červenou jako

jablko, od řádného "prokrvení".

Koutkem oka zaznamenal svého bratra, bojujícího opodál s vysokým mužem, jenž dle své robustní postavy mohl vážit jako

jeden a půl dospělého divokého kance. S mečem a sekyrkou čelil s velkými potížemi těžké germánské sekyře, s ostřím na

obou stranách topůrka a očividně nutně potřeboval pomoc.

Pohlédl na Feyu a poté, co přikývla na znamení, že je vpořádku se rozběhl za Bailem.

  Pohledem utkvěla na dvojici, vpozadí vyčkávajících, mužů a dostala nápad.

Nač zbytečně riskovat životy všech v dlouhém boji, v němž není záruky vítězství, když lze vše ukončit dříve, než by mohl být

kdokoliv vržen do spárů smrti.

Jedinou překážkou se zdáli být pouze dva bojovníci, vyčkávající v blízkosti svých velitelů jako osobní stráž.

I ti se však dali zdolati, pokud by se využilo momentu překvapení. a přesně to měla Feya také vplánu.

 

  Baile byl až po uši v nesnázích, neboť, i když se Nemed s Denicem pokoušeli střelbou z luků držet ostatní bojovníky co

nejdále to jen šlo, přeci se jednomu z nich podařilo přes krytí létajících šípů proniknout a připojit se k bezhlavému útoku

svého robustního druha.

Se dvěma protivníky nebylo vůbec jednoduché manévrovat, natož se vůbec pokoušet útok opakovat.

Jen jednou jedinkrát se mu podařilo dostat se tlouštíkovi nadosah a uštědřit mu úder pěstí do žaludku. Ten měl však zhruba

stejně velký účinek, jako kdyby se pokoušel hlavou prorazit kamennou hradbu.

Pěst se zabořila hluboko do měkkých tukových polštářů a způsobila kolosu maximálně lehlké hladové kručení.

Muž se škodolibě zacenil a obří tlapou, zvrchu porostlou hustou vrstvou černých chlupů, jej od sebe odmrštil takovou silou, že

se Baile rozplácl jak široký tak dlouhý na zemi o kus dál. Na to se jen pobaveně podíval na svého druha a pohybem hlavy

naznačil, že mu jej přenechává.

Na jeho popud sebral ze země povalující se kopí jednoho z padlých a svižnými kroky kráčel k Bailovi s představou

triumfálního konce.

Baile se natáhl po jílci meče, který mu v letu vypadl z ruky a právě se chystal pokusit o odpor, když přibíhající Tristan prudce

odstrčil muže s kopím do strany, kde si jej nečekaně, z ničeho nic vzal do hry Feyn věrný bílý vlk, cupující jeho šactvo a

následovně i vše pod ním na cáry.

Pomohl Bailovi vstát a ten v šoku, z výpomoci divokého přítele z říše zvířat, ze sebe dokázal vypravit jen: „Už bylo načase.“

  Jeho překvapení však bylo pouhé nic proti reakci tlouštíka, jenž vypoulenýma očima sledoval, v bolesti se na zemi zmítajícího

společníka. Snad právě tento jeho užaslý výraz rozvázal Bailovi jazyk obvyklým způsobem.

Obr se zadíval na oba bratry a hlubokým tónem vztekle zařval.

Ale na tak, méďo, co ten nelibý hlásek?“

Muž, zuřivostí téměř neviděl. Napřáhl a s dupotem se rozběhl oběma v ústrety.

Jediný vzájemný pohled z očí do očí a bylo jim jasné, jak s cvalíkem naloží.

Mrštně jako zající uskočili každý do strany.Baile, poučen, že s „něžností“ daleko nedojdou, vzal ze země kámen a jakmile se k

nim otočil tváří, praštil ho s ním do hlavy

. Bojovník se s krvácejícím spánkem malátně zapotácel a zjevně se pokoušel přijít na to, kde se vlastně ocitl. Celá jeho

dočasná duševní nepřítomnost, dala Tristanovi dostatek času na to, aby zvedl nedaleko ležící masivní kus klády. Každý přidržel

jeden její konec, rozběhli se proti muži a když se mu kláda zarazila o širokou hruď, tlačili jej před sebou, co jim síly stačily,

přímo ke stěně z otesaných kůlů. Jen slabý zvuk, připomínající hroty, pronikající v rychlosti kusem masa, se ozval, když

tlouštíka přirazili ke stěně a špice kůlů naskrz proklály jeho tělo.

V mírném záchvěvu smrtelné křeče, nezbylo po doposud nepřemožitelném válečníkovi nic víc, než prázdný výraz s otevřenými ústy.

Ihned na to se Tristan vydal k Nemedovi a Denicovi, jejichž obrana pozvolna ochabovala. Baile jen ledabyle přejel očima po

nabodnutém muži a pronášeje: „zůstaň,“ bratra následoval.

 

Žádnému z bojovníků v zadních řadách nepřišlo nikterak zvláštní, že se kolem nich prohnala klisna písčité barvy bez jezdce. Co

však ani jeden z nich nemohl tušit bylo, že jej má - uschovaného na, jejich zraku odvráceném boku.

 

 

Strážci se mírně vzdálili od svých vůdců směrem k slepému rameni řeky se stojatou kalnou vodou, neboť odsud měli mnohem

lepší výhled na místo boje.

Zatímco se jeden se spokojeným úsměvem díval na bojující společníky, druhý sáhl po vaku s vodou u svého opasku, vzal jej do

ruky, odzátkoval a začal pít.

 Z ničeho nic, see za jeho zády z vody bleskově vynořila Feya. Ve zlomku vteřiny mu chycením za vlasy zakonila hlavu a ostřím

podřízla hrdlo. Zbývající strážce pohotově tasil meč.

Zatímco se jeden z velitelů rozjel k bojující dvojici, druhý přiložil k ústům roh a zatroubil na poplach.

Jakmile muži zaslechli volání svého pána, ustali v boji a okamžitě se rozběhli  ho chránit.

Co se děje,“ zeptal se šokovaně Nemed.

Feya,“ vypravil ze sebe zděšeně Tristan a tryskem pádil, následován Bailem a ostatními za nepřáteli.

 

V mírném úkroku stranou, zasáhla Feya strážce kolenem do podbříšku. Jen co se ohnul, uchopila jílec meče oběma rukama a

dobře mířeným silným úderem mu zabořila ostří do zad.

Postřehnouce přibíhající muže jí začalo jít o čas. Nechala volný průběh své vlčí podstatě a upřeným pohledem do očí koně

přibližujícího se velitele zvíře natolik vyplašila, že se vzepjal na zadní a schodil svého pána ze hřbetu.

Velitel se uhodil tak prudce hlavou o zem, že ihned po dopadu ztratil vědomí. Doběhla k druhému, na koni sedícímu, cizinci na

vzdálenost, jíž potřebovala odmotala bič, doposud vyčkávající své příležitosti ovíjejíce Feyn pas a švihem jej obtočila kolem

mužova krku.

Následovně jej trhnutím stáhla z koně, okamžitě biče zbavila, chycením za kabátec ho zvedla a stojíce za ním, s ostřím

přiloženým u jeho hrdla, odvrátila pozornost k bojovníkům.

Vzdejte se, nebo přísahám, že ho zabiju.“

Útočníci se v okamžení zarazili na místě, kde stáli jako solné sloupy, netušíce co počít. Zbraně však dřímali stále v rukou.

Feya tedy přitvrdila na tónu.

Nebo si snad chcete až do konce svého bytí vyčítat, že jste pro svého pána nic neučinili? Budete jen přihlížet, jak z něj

pozvolna vyprchává život? Mohu ho nechat trpět tak, jak si to ani neumíte představit. Tak, zatraceně, dejte ty meče pryč nebo

zemře.“

Být vámi poslechl bych jí,“ ozvalo se náhle zdáli a zraky cizinců se upřely na čtveřici, jenž se vyrovnána v řadě, postavila

kousek vedle Feyi s dlaněmi spočívajícími na jílcích mečů u svých opasků.

Baile se pohledem dotkl každého z nich a po křehkém okamžiku ticha svou řeč dokončil.

 

Co ji znám o smrti nikdy nežertovala.“

„ Já se však domnívám, že se příliš přeceňuje,“ dolehlo k nim z úst jednoho z členů trojice dalších velitelů, který se mezitím

přesouvali k centru dění.

Pod helmou byly patrné jen hluboké vrásky kolem úst, bílý plnovous, prameny dlouhých, stejně tak bílých vlasů, sahajících až

do polou jeho, zdobnými prvky pokryté, hrudní části zbroje. Zřejmě se jednalo o válečníka, jenž prožil již mnoho let. On

jediný nyní pozvolna kráčel k Feye po svých. Zbylí dva seděli na koních v doprovodu šarlatově rudého praporu, s vyobrazením

řvoucího černého medvěda vztyčeného na zadních tlapách, třepotajícího se nad jejich hlavami.

Troufale jste narušili hranice Amarthijského království, jako vetřelci ze zapovězených končin. Takový prohřešek je stíhán

trestem nejvyšším. Co znamená život tohoto člověka ve válce proti zlu? Holé nic. Jste plevel, jehož je nutné vyrvat ze země

dříve, než se rozšíří. Nyní ty a tví čtyři ochránci zemřete a nezachrání vás ani tento trapný pokus.“

 

Tasil meč a razantně vykročil kupředu.

„Saieme, zadrž,“zazněl povětřím mocný, úctu vzbouzející hlas.

Válečník se ohlédl a spatřivše muže ve zlatem kované zbroji s helmou nesoucí na čele znak medvěda, jak sesedá z koně vedle

praporečníka, se poklonil, stejně jako všichni přítomní Amarthijští bojovníci.

Poctami častovaný muž se zastavil kousek před Feyou a mlčenlivě na ni hledíc, si z hlavy sejmul helmu.

 

Byl to vysoký muž štíhlé pevně přirozeně osvalené postavy, zhruba kolem pětatřiceti let, s temně hnědými rovnými vlasy,

sahajícími k ramenům, jež lemovaly nadmíru pohledný obličej s výraznými lícními kostmi a širokým čelem.

Pod hustým černým obočím upřeně Feyu sledovaly hluboké modré oči, obrostlé dlouhými uhelnými řasami, jež odrážely

značnoumíru překvapení.

Pod rovným o něco málo delším nosem, téměř dokonalého tvaru, skvěla se rudá ústa plných rtů, zhora rámovaná, upraveným,

ne příliš hustým knírkem a zezdola stejně tak pokrytou bradou a tvářemi. Jeho celkové vzezření bylo, ve spojitosti s výrazným

zkoumavým pohledem, naprosto uhrančivé.

To není možné! Jakoby tu stála předemnou a přesto vím, že to nemůže být pravda,“ pronesl udiveně sám k sobě.

Poté, uvědomíc si, že jej slyší se ještě více napřímil a s lehkým váhavým pousmáním pronesl: „Omlouvám se za toto nedorozumění, jemuž jste byli vystaveni. Jsem Morfan, princ Amarthijského království. Pověs mi, prosím, jak se jmenuješ?“

Nemám ve zvyku se představovat svým nepřátelům.“

Nechci být tvým nepřítelem. Miluji tě více, než by sis mohla myslet, neboť nás svazuje pouto pevnější všech.Jsem tvůj bratr.“

Tento výrok zaskočil všechny přítomné. Ve Feye však rozbouřil krev.

Já nemám bratra,“ pronesla odměřeně.

„Věř mi, ač se to zdá sebevíce neuvěřitelné, je to tak.“

„Já nemám bratra,“ zopakovala mnohem razantněji a přitiskla ostří meče těsněji ke krku vyděšeného velitele, jehož držela před sebou.

Mohu tě o tom přesvědčit. S matkou jste si k nerozeznání podobné. Postava, vlasy, rysy tváře, rty. Dokonalost sama. I ty její

oči. Ty máme oba po ní. Nosila tě pod srdcem, když jedné noci záhadně zmizela z hradu. Královna Nulay, to byla naše matka.“

Jakmile Morfan vyslovil jméno Feyny matky, si Tristan uvědomil, že je to pravda. Sama Feya pobledla a zkoprněle zůstala stát

s pažemi svěšenými podél těla, propouštěje muže vstříc životu.

Morfan pohlédl k bojovníkům a hlasem jako zvon zvolal: „Schovejte zbraně a radujte se, neboť dnes je slavný den. Ztracená

princezna se nám vrátila.“

Volejte sláva,“ zavelel Saiem, načež mezi bojovníky propukl jásot, jenž zdál by se tak upřímný, jako by provolávali čest a přání

všeho dobrého svým vlastním dětem.

Morfan se naklonil k Feye a dodal: „Otec bude přešťasten.“

Otec,“ podivila se slabým hláskem, jenž se jen ztěží prodral skrze stažené hrdlo.......................

 

Kontakt