Legenda meče moci - kapitola osmá - Stíny minulosti ukázka 1.

23.06.2010 18:50

Stojíce za zavřeným oknem, Feya zkroušeným pohledem přihlížela konci existence dešťových kapek, tříštících se o sklo, když

zaznělo zaklepání.

Spíše jen z opatrnosti sáhla po jílci meče, položeného na vyřezávané truhlici nedaleko ní.

 

Vstupte!“ Ulevilo se jí, když spatřila vcházejícího Tristana.

Zavřel za sebou dveře a, jako by si uvědomil, co že se mu to mihlo před očima, se upřeně zahleděl na Feyu, s neskrývaným

obdivným údivem.

Takovou ji doposud neznal. Její čelenku nahradila drobná korunka z bílých diamantů vetknutá do rozpuštěných vlasů, lehce

zdobně stažených pouze u spánků.

 

Bělostné, v místě ňader nařasené, šaty s volnými zvoncovými rukávy, dávajícími, i přes svou délku, volnost jejím pažím od

loktů až k prstům a odhalující její něžná ramena, jež navíc ozdobeny byly průhlednou vlečkou, připomínající dotyk měsíčního

svitu, dávaly úžasně vyniknout tvarům její postavy, měníce ji v opravdovou princeznu.

 

Moc ti to sluší,“ vypravil ze sebe, když nabral dech.

Dělají si ze mne panenku.“

„Snad ti jen chtějí dál najevo, jak jsou rádi, že jsi doma.“

Viděl jsi to venku? Lidé tam umírají. Trpí a oni se tváří, jako by se nic nedělo. Jich se to přeci netýká, hlavně, když obstarají

sami sebe. Vše je jen zlatým pozlátkem. Tohle není můj domov, Tristane. Vnucují ti samá sladká slůvka, ale jen co se k nim

otočíš zády, tě uštknou jedem, proti němuž nemám léku, neboť proniká přímo do srdce. Oči zavazují hedvábným šátkem, ale

ruce poutají okovy. Touží mne lapit do honosné pasti, já tu však nechci zůstat. Les je domov, vy jste rodina. Nic jiného

nepotřebuji.“

 

Tristan přistoupil blíže k ní a pravil: „Jsi výjmečná žena. Svobodná jako tvůj bílý vlčí druh. Nikdo z nás by nedovolil, aby tě

spoutali v okovech. Pokud se tu necítíš dobře, můžeš s námi pokračovat dál v té honičce za Cromovým mečem moci a naší

pomstou, budeš-li chtít. Přiznávám, že by na světě nebylo šťastnějšího člověka, než mě, kdyby se tak stalo. Nesmíš se trápit.“

 

Položila dlaň na jeho srdce a pohledem skelnatým od deroucích se slz, vyslovila: „Proč jen tě tolik potřebuji mít nablízku?“

 

Svou rukou překryl její a druhou jí pohladil po vlasech. Do naprostého ticha, kdy se do sebe jejich zrak vzájemně vpíjel, náhle

vnikl hlas Baila, stojícího za zavřenými dveřmi.

Jestli vy dva brzo nevýjdete, tak si děti budou mít zítra kde hrát kuličky.“

Tristan zavřel oči a tiše pronesl: „Baile.“

Za jiného jej nezaměníš,“ zareagovala s pousmáním Feya.

„To věru ne. Půjdeme,“ zeptal se, přičemž jí nabídl své rámě.

Jakmile Baile spatřil Tristana otevírat dveře, spustil svým obvyklým způsobem.

To je dost, už jsem se bál, že tu zapustím kořeny. Máš....“

Větu nestačil dokončit, neboť jeho pozornost zcela zaměstnala Feya. Po krátké, u Baila vzácné, odmlce, způsobené kocháním

se jejím zjevem, se , uvědomíce si svůj výraz, proměnil opět v toho nezlomného muže, s nímž nic nepohne a řekl: „No, na

divoženku z lesa to vážně není špatný.“

 

Lepší poklonu jsem si od tebe snad ani nemohla přát.“

„Vsadím se, že bratříček takovou nesvedl.“

„Musíš si rejpnout, co,“ odvětil pobaveně Tristan.

Znáš mě.“

Skrze rozmluvu bratrů, cosi náhle Feyu upoutalo. Přitlumené hlasy, pronikající skrze těžké kamenné bloky až k Feye, odkudsi z podzemí.

 

Co je to s tebou,“ podivil se Baile, když si všiml, jak stojíce opodál upřeně sleduje zeď, takovým způsobem, jakoby ji snad

chtěla prohlédnout.

Tristan došel až k ní.

„Co slyšíš, Feyo?“

„Nářek,“ zašeptala, aniž by spustila oči z cíle a pomalu k němu přistupovala.

Na oné stěně nebylo, alespoň pro bratry, nic zvláštního. Zdála se stejná, jako kterákoliv jiná na hradu, a přesto Feyu přitahovala

jako magnet.

Stojíce těsně u ní prozkoumávala zrakem i hmatem každičký její detail. Kámen po kameni.

Našla to.

Znatelně menší blok o něco světlejší barvy, jehož povrch byl oproti ostatním značně ohlazen. Dotkla se jej třemi prsty a

naprosto lehce jej vtlačila dovnitř. Ihned na to se část zdi sama od sebe odsunula stranou a do jejich tváří zavanula silná vlna

chladného vzduchu, jenž uhasila všechny svíce v okolí.

Okamžik nahlížela do tmy a poté pozvolna sestupovala po schodišti směřujícím kamsi do neznáma.

Tristan ani Baile neměli v nejmenším v úsmyslu nechat ji samotnou. Chopili se každý jedné pochodně a pustili se za Feyou.

 

 

  Hlahol ve velkém sále s pokročilou noční hodinou stále více a více sílil. Většina hostů již zřejmě zapomněla, proč vlastně je

na hradu přítomna a bavila se po svém. Starý král si však důvod uspořádání slavnostního plesu vybavoval velmi dobře,a fakt, že

se Feya ani dva její ochránci stále ještě nedostavili jej doháněl k nepříčetnosti.

 

Tak kde je,“ procedil vztekle, nahýbajíce se k Morfanovi, skrze zuby.

S maskou příjemně naladěného hostitele odvětil: „Máme tu vzácnou společnost, tak se pokus tvářit mile a uklidni se. Jistě brzy

příjde. Znáš ženy. Nejsou spokojené, dokud vše na nich není perfektní.“

 

Nezáleží mi na tom jak vypadá. Chci ji mít na očích a to teď hned,“ vyjekl tak nahlas, že se několik přítomných otočilo.

Prý že trpělivost je výsadou králů, tak se jím snaž být a ještě sečkej. Tady,“ vzal z podnosu sluhy dva poháry a jeden vtiskl otci

do ruky. „Dej si víno. To ti zkrátí dlouhou chvíli.“

 

 

  Vysoké schodiště je zavedlo ke, kováním zpevněným, těžkým dveřím, zpoza nichž, mrazení vyvolávající, nářek vycházel. Nyní

jej již zřetelně slyšeli i Tristan s Bailem.

Feya sebrala odvahu a opřením se o dveře je otevřela.

Po pravé straně nedaleko nich se nacpával kusem pečeně starší, téměř plešatý žalářník, menšího vzrůstu, zato však pořádného

panděra, do něhož si, ihned jak spatřil, doposud neznámou, vysoce postavenou dámu se dvěma společníky, otřel umaštěné prsty

a vyskočil na nohy, jako by mu pod zadnicí kdosi zapálil koudel.

Po celém hradu se nesly zvěsti o přítomnosti princezny a tak při pohledu na Feyu došlo jeho tupé hlavě, že to musí být ona.

Má paní, odpusťte. Nikoho jsem nečekal,“ vypravil ze sebe koktavě a zdál se být dost zaskočený. Více než to, však spíše

vyděšený.

 

Nikdo z trojice mu téměř nevěnoval pozornost, neboť se jim naskytla vskutku hrůzná podívaná.

Po dlouhé vlhké chodbě načichlé plísní, výkaly a močí, pobíhali mezi jednotlivými celami tuční potkani, při zastávkách

okusující zbytky plesnivého nazeleného rozmočeného chleba, ležícího v miskách před mřížemi. Nad celou délkou chodby

visely klece, v nichž uzamčeno bylo to, co zbylo z lidí, jenž v nich zemřeli ve strašlivých mukách ztísněného minimálního

prostoru.

Zkrze mříže cel sem tam prostrkovali ruce zbídačení vychrtlí lidé, kteří se v těchto podmínkách zdáli mnohem staršími, než ve

skutečnosti byli a prosili o trochu čisté vody.

Feya popošla o něco dále a spatřila malého, asi desetiletého chlapce s rukama i nohama spoutanýma v okovech, jenž se krčil u

zdi krajní cely vedle starce - jen kost a kůže, jemuž někdo vypálil obě oči.

Klíče,“ pronesla tvrdým tónem, dívaje se vražedným pohledem na žalářníka.

Paní, já ale nemohu bez.......“

„Dej mi klíče,“ vyštěkla na něho podrážděně, aniž by jej nechala větu dokončit.

Tristan, jemuž již došla nad žalářníkovou nečinností trpělivost, mu vyškubl okruží s klíči od cel z ruky, vložil svou pochodeň

do úchytu na zdi a sám se jal celu odemykat.

Baile, přihlížející opodál jejich počínání, v ten moment postřehl, jak se žalářník snaží vzít do zaječích, ve snaze vše vypovědět princi.

Okamžitě po něm chňapl svou silnou paží a držíce jej pod krkem, jej prudce přirazil zády ke stěně.

 

Kampak, prcku? Někdo tě snad volal na večeři?“

Jeho zrak padl na misky s plesnivým brčálově zeleným chlebem, stojící vedle sebe na úzké lavici u jeho nohou a veškerý hněv a

úzkost vyvolaná tímto místem jej ponoukly k nápadu, jenž měl žalářníka svým způsobem vytrestat.

Vložil pochodeň do prázdného úchytu, tak jako před ním Tristan, uchopil do hrsti odpornou lepkavou hmotu, která kdysi bývala

skývou chleba a se slovy: „Okus místní delikatesu, ať mi tu nehladovíš,“ mu ji vrazil do, násilým otevřených, úst.

Jakmile se Feya chtěla chlapce dotknout, aby mu odstranila okovy, ucukl a jako bázlivý králíček se posunul o něco blíže ke zdi.

Neboj se mě, já ti neublížím. Chci tě jen zbavit pout.“

Zamrkal na ni tmavýma očkama a zeptal se: „Vy jste princezna?“

„Záleží na tom?“

„Ještě nikdy jsem princeznu neviděl.“

„Tak teď ji máš před sebou. Nejsem o nic víc jiná, než dívky co znáš, viď,“ pronesla s lehkým pousmáním, které jí dalo

vzhledem k situaci značné přemáhání.

Kdo tě sem zavřel,“ ptala se zatímco mu odendala pouta z nohou a odemykala zámek u okovů na rukou.

Královi vojáci. Uvěznili mě i tady mého dědečka, protože jsem na tržišti vzal kousek sýra.“

Jeho matka, má dcera je nemocná a vnuk má ještě tři mladší sourozence. Je hlad. Bída nás dohnala až ke krádeži,“ vmísil se do

rozhovoru slepý stařec.

A princ Morfan? U toho nemáte dovolání?“

„Ten o tom ví, má paní. Nebyl jsem vždy slepý. To on nařídil provedení mého trestu.“

„Ale proč?“ Proč by dělal něco tak strašlivého?“

„Přihlížel jsem.“

Feya byla z toho, co způsobil člověk, jenž měl být jejím bratrem, šokovaná. Sundala starci pouta, odtrhla si kousek z dolního

lemu šatů a opatrně jím obvazovala staříkovi oči. Mezitím se vedle Tristana , stojícího u mříží, objevil Baile.

Kde je žalářník,“ zašeptal.

„Svázal jsem ho, aby nedělal neplechu. Neboj se, ten se ani nehne,“ odvětil mu Baile polohlasem.

Tady. Aby se do ran nedostala nečistota,“ pravila utahujíc uzlík na tkanině.

Starý muž po hmatu vyhledal Feyinu ruku, stiskl ji ve své a řekl: „Jste převelice laskavý člověk, paní.“

Feya se neubránila návalu emocí a pohladila jej po tváři.

Chlapče, dokážeš vyvést dědečka ven z hradu?“

„Ano.“

„Znáš cestu?“

„Znám. Maminka tu sloužila.“

„Dobře.“

Pomohla staříkovi společně s Tristanem na nohy a dodala: „Buďte opatrní, ať vás nikdo nevidí.“

„Děkujeme,“ ozvalo se ještě ze staříkových úst, když s vnukem vycházeli z cely.

Feya přejela pohledem z jednoho bratra na druhého.

Musíme je dostat ven. Všechny.“

Jdeme na to,“ zareagoval Baile promlouvaje z duše i za Tristana a vydali se s Feyou v popředí k další cele.

 

Brzy se žalářem počalo rozeznívat vrzání otevírajících se mříží a pleskot desítek párů bosých nohou, ubírajících se, co jim síly

stačily, k východu, z místa tolikerého utrpení.

Vycházeje z poslední liduprázdné cely se Baile rozhlédl kolem a pravil: „Zdá se, že už tu nikdo nezbyl.“

S tím však Feya nemohla souhlasit, neboť uslyšela tiché ozvy pátého v prostoru přítomného srdce, které jakoby jí připomínalo

cosi z dávné minulosti.

Ne, někdo tu stále je.“

Feyin zrak padl na žalářníka, spoutaného nedaleko vstupních dveří, a povšimla si krůpějí potu, pokrývajících strachem svraštělé

čelo. To ji v jejím úsudku jenom utvrdilo.

Rozešla se chodbou až na její samý konec a teprve nyní zjistila, že se na ni napojuje další, zcela záměrně neosvětlená, aby vstup

do ní splynul s okolními stíny.

Učinila krok kupředu, když ji náhle, lehkým chycením za nadloktí, zastavil Tristan s pochodní v ruce.

Feyo, počkej. Raději půjdu první. Jen pro jistotu.“

Přikývla a s Tristanem před sebou a Bailem za zády vkročila do temnoty.

Po pravé straně, slepě zakončené chodby, téměř u samého konce, spatřili na podlaze slabé bílé světlo, přerušované obrysy

mříží skryté cely.

Zastavili se u ní a nahlédli dovnitř.

Stříbrný svit, téměř dokonale zakulaceného měsíce, jenž si prodral cestu mezi roztrhanými mračny, dopadal na drobné tělo

jakéhosi člověka, ležícího schouleně na boku ve zbytcích staré páchnoucí slámy, s tváří odvrácenou ke stěně.

I na dálku bylo patrné, jak se třese zimou, před níž ho, jako řešeto děravá, zpuchřelá pokrývka, mohla jen ztěží ochránit.

Ihned jak Tristan odemkl mříž, vklouzla Feya dovnitř. Srdce jí nyní hlasitě tlouklo. Proč jen se jí zmocňovaly pocity svírající jí

hruď?

Dlouhé bílé vlasy rozprostřené kolem hlavy jako zasněžená pláň. Trup oděný do dlouhé, kdysi bílé, poloroztrhané košile. Těžký

sýpavý dech. Malá ženská chodidla.

Feya si vedle neznámé klekla a se vší možnou něhou ji k sobě obrátila tváří.

Dech se jí v tom okamžiku málem zastavil. Ač obličej pokrytý množstvím vrásek a sinalý nemocí a nedostatkem světla, přeci

se nemohla mýlit.

Cítíc teplo číchsi prstů, otevřela žena unavené oči. Tu spatříc Feyu se jí zalily slzami a ve snaze vstáhnout k ní ruce, okovy

připoutané ke zdi, pronesla slabým plačtivým hlasem: „Feyo, holčičko moje.“

„Maminko,“ vyjekla Feya tisknouce ji v náručí.

Bratři, stojící u vchodu do cely, jen s němým úžasem spolčeným s lítostí, sledovali toto nečekané ztrastiplné setkání.

 

Tolik jsem se modlila k bohům, aby mi dovolili tě ještě alespoň jednou jedinkrát spatřit a oni mne vyslyšeli.“

 

Feya matku zbavila pout a tiskla ji k sobě jako nejvzácnější poklad.

 

Bojovnice tvrdily, že tě na lovu zabil medvěd.“

„To Goraen. Zjistil, kde se skrýváme. Bály se jeho moci a tak učinily obchod - tebe za mě. Vylákaly mne pod záminkou lovu a

mimo dohled osady předaly jeho vojákům.“

 

Nulay se náhle rozkašlala a na jejích dlaních, kterými si ústa překrývala ulpěla krev.

 

Feyu to polekalo.

Jen klid, holčičko, již jsem si přivykla. Je tolik co říci a tak málo času.“

 

Nenávidím otce za to, co ti provedl.“

„To nesmíš říkat. Goraen není tvůj otec. Ten pravý by ani jedné z nás nikdy neublížil.“

 

Feya se podivala: „Král ani Morfan tedy nejsou mou rodinou?“

„Morfan ano. Víš, když se tvůj bratr narodil, král Goraen na mne zanevřel. Svůj úkol jsem splnila, nebylo mne tedy více

zapotřebí. Dal Morfanovi jméno a staral se o něho, aniž bych směla do jeho výchovy jakkoliv zasahovat. Přetvářel si jej k

obrazu svému. Na prstech jedné ruky by se dalo spočítat, kolikrát jsem se s ním směla v čase jeho dětství shledat a přihlížet jak

roste.

Byla jsem nepotřebná, osamělá a nešťastná. Beze špetky projevovaného citu. Bez jediného vřelého slůvka.

 

Mnohokrát jsem před sněním šeptala přání k nejvyššímu z bohů Cromovi, aby mi dal sílu čelit dalším dnům samoty.

 

Jednoho večera mne navštívil. Byl laskavý, vstřícný a chápavý. Plný něhy a tepla, které jsem tolik potřebovala k přežití. Našli

jsme v sobě zalíbení. Chodíval za mnou každé noci. Byly to nejkrásnější okamžiky mého života. Z naší lásky vzklíčilo poupě.

Crom tě miloval od prvního okamžiku, kdy zjistil, že tě nosím pod srdcem. Naše štěstí však nemělo dlouhého trvání, neboť

jakmile se král dozvěděl pravdu, chtěl se nás obou zbavit. Jako dcera boha by si ohrozila následnictví svého bratra. V posledním

možném okamžiku mi Crom pomohl uniknout a krále ztrestal jeho nepohyblivostí. Já však učinila velkou chybu, za níž ty jistě

pykáš při každém úplňku až do těchto dnů. Přijala jsem útočiště u bojovnic, aniž bych tušila jaké prokletí je stíhá. Poté bylo již

příliš pozdě. Přesevšechno tě otec chodil tajně navštěvovat a chránil tě v mé nepřítomnosti.“

 

Nulay se zajíkala pod nápory krvavého kašle.

„Co pro tebe mohu udělat,“ ptala se starostlivě Feya, stíraje dlouhými rukávy krev z matčiných úst.

 

Nechat mne v poklidu odejít. Poslouchej mě dobře, Feyo. Prokletí je možné zlomit.“

Téměř se již nemohla nadechnout a tak přiložila chladnou ruku na její srdce.

„Tady. Už se těším, až se s ním opět shledám. Je stále s tebou a bude i nadále, dovolíš-li mu to. Mám tě moc ráda.“

„Já tebe taky, maminko.“

Nulay se jí dívala do očí a tu se náhle stal její pohled prázdným.

Ne! To ne!“

V pláči přitiskla matčinu hlavu ke své hrudi a opíraje se o ni tváří ji hladila po vlasech.

V obličejích bratrů se odráželo soucítění s bolestí Feyi, jíž tak dobře poznali jako děti.

Vše bylo o to horší, že jen svou milující matku objevila, hned o ni přišla. A to jen zásluhou krále Goraena, který tuto mladou

krásnou ženu plnou života uzamkl v potupných podmínkách žaláře, stranou všech a zanechal ji jejímu osudu.

On byl vinen a na něj nyní také dopadala Feyna zloba rozdmýchávaná žalem ze ztráty matky.

 

 

Po dlouhém bezvýsledném vyčkávání, již král Goraen zcela propadl zuřivosti.

„Číše přetekla, synku. Je načase jednat,“ zasyčel na Morfana a chystal se k obrannému opatření svého vlastního já.

 

Přestaň,“ napomenul ho Morfan. Avšak jeho slova se minula účinkem, neboť král i přes synův nesouhlas tvrdohlavě pozvedl

paži, aby k sobě přivolal velitele stráží.

Tu sálem proletěl zvuk hromové rány, rázným kopnutím otevřených dvoukřídlých dveří, a v prostoru nastalo ticho, přerušované

pouze slabým, vzájemným štěbetáním hostů, s hrůzou v očích sledujících nevídanou věc.

Smuteční průvod směřující k trůnu, kde by se král Goraen nejraději stal neviditelným, Morfan v nemilém překvapení vyskočil

ze svého křesla a královi dva psi, ležící dole pod schody se schlíple s kňučením vytratili mezi lidmi.

Feya, která ještě v žaláři odmítla jakoukoli výpomoc bratrů, neboť se se svým zármutkem chtěla vyrovnat po svém, nesla na

rukou tělo své mrtvé matky, zabalené do odtržené průhledné dlouhé vlečky, sama v bílých šatech na hrudi a rukávech

potřísněných Nuleynou krví, v doprovodu bledého Tristana a Baila.

Ač Nemed s Denicem zatím netušili, oč se jedná, ihned se k průvodu připojili a společně s ním kráčeli za Feyou ke schodišti

vedoucímu k trůnu.

Vynesla ji až nahoru a pomalu ji posadila do křesla, překrytého černým flórem.

Čtveřice druhů se postavila vedle prázdné vyřezávané židlice, jenž byla původně určena pro princeznu.

S nepopsatelnou nenávistí v očích pohlédla na starého krále, v jehož tváři se zrcadlil zbabělý strach.

Toto bylo vždy její místo a nikdo ji o právo na něj nepřipraví. Zde je tolik oplakávaná a postrádaná královna Nulay, tvá žena a

má matka. Ani ji nepřivítáš? No tak, podívej se na ni.“

Goraen se neodvažoval ani otočit k ní hlavu. Bezmocná bolest a hněv učinily své a Feyu zcela opanovaly.

Chytila krále oběma rukama za řasení vínového pláště, prudce jej stáhla dolů z trůnu a maje jej v sedě pod sebou, nadzdvihla mu

bradu, aby dosáhla svého.

 

Velitel stráží učinil krok kupředu, avšak fakt, že k němu Tristan odvrátil přísný zrak, přičemž v ruce svíral jílec meče, jej

přesvědčil, aby zůstal, kde je.

Podívej se, co si s ní udělal,“ procedila nepříčetně mezi zuby.

 

Jen na kratičký okamžik se oči starce setkaly s vytyčeným cílem a ihned na to vykřikl, vytrhl hlavu z Feyna sevření a započal

štkát.

Feye z něho bylo zle. Otočila se a vstříc rozlehlému sálu zařvala: „Vy všichni se podívejte! Opěvujete urozenou rodinu

vládnoucí této zemi, návrat princezny.“

Sňala si z hlavy korunku a mrštila jí na zem pod schody tak prudce, že se roztříštila na malé kousky a kamínky se rozletěly

všude kolem.

Tohle je celá urozenost. Nic víc než několik třpytivých střípků. V čele říše stojí tyran, ale vám záleží jen na tom, jak nejlépe si

nacpat břich! Tvrdíte, že jste ji hledali? Celou dobu byla kousek od vás. Spoutána v chladu a nemoci v páchnoucím temném

žaláři a čekala......“

Musela si polknout a nadechnout se, aby mohla vůbec pokračovat dál, neboť se slzy s neuvěřitelnou razancí draly ven, aniž by

bylo možné je zastavit.

Čekala až, někdo příjde a pomůže jí. Ale nestalo se tak. Až do této chvíle, která však přišla již příliš pozdě. Ani jste se

nenamáhali zvednout hlavy od stolu, abyste postřehli, že je její křeslo prázdné. Jste jen odporní mrchožrouti, živící se na úkor

jiných. Proklínám vás! Kéž trpíte tak, jako má matka polovinu svého života!“

 

Její poslední slova se rozběhla v ozvěně sálem se silou bouřlivého větru, jenž náhle sfoukl všechny svíce i pochodně a v

místnosti nastala naprostá tma, jíž prozařovaly jen blesky prohánějící se zčistajasna za okny.

Mezi hosty se rozpoutala panika, v níž se do jednoho chtěli dostat pryč, leč všechny východy byly zničehonic uzavřené a

nedalo se s nimi pohnout.

Tak rychle, jako svíce a pochodně zhasly se zanedlouho samy od sebe opět zažehly.Lidé se dívali zmateně z jednoho na

druhého a když stále nebylo možné utéct, upnula se jejich pozornost opět k dění u trůnu. Každý z aktérů byl na svém místě. Jen

Feya se, opírajíc jednou rukou o horní hranu zádové opěry černým flórem potaženého křesla, skláněla nad tělem své matky a

přes vlečku jí hladila po tváři.

Postarám se jí o pohřeb se všemi poctami,“ zaznělo náhle z Morfanových úst.

„Ne! Odloučili mne od ní, když jsem byla ještě dítě. Teď už mi ji nevezmou.“

 

Náhle se zarazila a nevěřícně na bratra pohlédla. Tón jehož použil. Svit v jeho očích. Výraz obličeje. Věděl o tom. Celá ta

dlouhá léta.

Jak jsi jen mohl,“ pronesla pozvolna k němu přistupujíc.

 

Vlastní matku, která tě přivedla na tento svět, nechat umírat jako psa uvázaného u boudy. Co ti kdy provedla tak strašného, že si

to připustil?“

Nikdy bys to nepochopila. Jde o víc......“

„Máš pravdu, nechápu to,“ přerušila jej zprudka.

 

Toužil si po moci? Po vládě? Po smrti? Její krvi? Tak tady ji máš a nabaž se jí,“ řekla ve vzteku a matčinou krví, jež jí zůstala

na rukou, mu potřela tvář.

My dva se ještě uvidíme,“ pronesl, dobře si vědom, že nemůže zakročit ihned.

 

Kontakt