Legena meče moci - Kapitola sedmnáctá - Světlem proti temnotě - ukázka 1.

   Do temného katafalku srdce, vkrádal se dotyk nachového princátka, žádajícího o přízeň, svými jiskřícími ručkami, s nimiž se,

přidržujíce stužek ranních červánků, vyhupovalo na svého houpacího koníka, připraveno započít svou celodenní jízdu po

nebeské klenbě.

V brzkém ranním šeru vyjímaly se dvě vedle sebe stojící důstojné mužské postavy zahalené v dlouhých pláštích, jenž společně,

odvrácení tváří k lůnu rodícího se dne, hleděli na výjmečnost probíhajícího úsvitu.

„Anta i lómë! (Noc míjí),“ pravil polohlasem Failon.

„Ano a temnota stále zůstává,“ odvětil Crom.

Failon se mu zadíval do tváře.

„Dá-li hvězda štěstí, nebude tomu tak na dlouho.“

Crom mu pohled opětoval a s pousmáním souhlasně pokýval hlavou. Tu si povšiml, jak elfího prince ve strnulosti zaujalo cosi

na obloze za ním. Ve směru od Amarthijského královsství, pohlcovala azur nebes, doutnající černá bouřková mračna, naditá

blesky nepřirozeně nafialovělé až červenavé barvy, vytvářející ve svém středu cosi, jako obrazec umrlčího spáru.

„Zlo přichází.“

„Uvědomím ostatní,“ zareagoval na Cromova slova Failon a uctivě se pokloníce, zamířil k mýtině.

V tiché modlitbě, opřena dlaněmi, v kleče na jednom koleni, o šroubovicovitý jílec meče moci, obklopujícího ji svou září,

dlela Feya v osamění nedaleko onoho statného stromu, u něhož v noci zanechala svého otce. Vytušíce náhlou něčí přítomnost,

se napřímila a přes rameno pohlédla za sebe.

„Neruším,“ zeptal se Crom, stojící zkromně opodál.

Na jeho otázku, odvrátila zrak opět před sebe a zandávaje meč moci do stříbřité pochvy u svého opasku, odvětila polohlasem:

„Jsi tu pánem. Já jen host.“

„Tak to není. Kde je domov můj, je i tvůj.“

Předstoupil před ni a zadíval se jí do očí.

„Je čas.“

„Ano. Cítila jsem to. Půjdu se připravit.“

„Feyo,“ zastavil ji oslovením, v pokusu o odchod.

„Své mínění, týkající se nás dvou, dala si mi již jasně znát a já jej respektuji, stejně jako tebe. Přesto tě, prosím, aby si dala

starci možnost využít této snad poslední příležitosti, kdy jej toleruješ ve své blízkosti, aby ti něco řekl. Nepřestanu litovat

toho, že jsem při tobě nemohl stát jako každý jiný otec, a následoval tě jen ve vlčí podobě. I tak jsem byl vděčen, za každý

okamžik, kdy jsem byl s tebou a přihlížel, jak rosteš a mněníš se v člověka tak skvostného jakým jsi.

Já tě neopustil.

Stíral jsem hořkost tvých slz, když cítila ses sama na celém světě. Hojil tvé rány, když nebylo rukou, které by o ně s něhou

pečovaly.

Slýchával tvé žalostné volání matky v temných nocích a ponechanou napospas krutosti bojovnic, konejšil tě ve snech.Vím, že

mi nikdy neodpoustíš, ale nešlo to jinak. Nikdy bych sám nedopustil, aby tíha proroctví spásného klíče padla na tebe. I bohové,

se však musí řídit vyššími zákonitostmi a hvězdy, vyžádaly si právě mou dceru. Mou krev, za níž bych se bil až do zkonání světa.

Jediné co směl jsem pro tebe učinit bylo, vybrat ti vhodné, důvěryhodné strážce, kteří zastávali by roli ochránců místo mne a

tvé matky. Zbožňoval jsem tě, již od první chvíle, kdy jsi začala vzkvétat pod jejím srdcem.

Tolik se jí podobáš.

Ať už toto vše dopadne jakkoli, chci abys věděla, že jsem tě miloval a milovati tě budu i nadále stejně jako ji. Jsem na tebe velice hrdý, holčičko.“

Feiyno hrdlo se stahovalo úzkostí a hořkostí slz, které se pokoušely ji přemoci.

„Nyní tě již nebudu více obtěžovat. Buď na sebe opatrná.“

Smutně se pousmál a pomalým vznešeným krokem odcházel pryč.

„Počkej!“

Otočil se, jako na obrtlíku, zasažen jejím úpěnlivým zvoláním v nejcitlivější části svého nitra, a zachytil ji do obětí, jehož sama

byla prvotním aktérem, pevně ji otcovsky tisknouce k sobě.

„Mára arin, Herinya (Dobré ráno, má paní),“ pravil elfí princ, spatříce, jak si Feya po návratu do tábora upravuje třmeny

svého sedla.

„Mára arin, Failon,“ odvětila s pousmáním.

Zrazu zbystřila své smysly, neboť zpoza křovin, právě vyjížděla skupina lidských bojovníků, o jejichž nápomoci Crom hovořil

předešlého dne.

„Dali si na čas,“ zareagoval Baile.

„Doufám jen, že to bude stát za to.“

Společenství válečníků vyznačovalo se, různorodostí tváří i stylů oděvu a zbroje, poukazující na množství krajů, jenž tu byly

zastoupeny. Snědá pokožka, prudká krev, orientálně upravené meče i lehké vyztužené části bojových kabátců mužů z jihu.

Chlad, mohutnost, zjevná síla a těžkopádnost bojovníků ze severních plání.

Hbitost, vyváženost, střední postava a růž v lících synů ze středozemí.

Ohnivé mládí, zkušená zralost i letité zásluhy.

To vše v dokonalé pospolitosti, jež měla být výkvětem lidského pokolení. I ten nejvoňavější květ, však mívá zakrnělé povadlé

lístky.

„Čekali jsme na vás,“ pronesl Crom předstupujíce ,společně s Failonem, jehož si sám pohybem paže přizval, před postaršího

prošedivělého vousatého vůdce skupiny, který obzvláště nechal si záležet na sladění jednotlivých zdobných prvků své zbroje.

Sesedl z koně a uctivě se poklonil.

„ Jsme vám k službám.“

Crom projevil svůj dík, opětováním jeho poklony a měl se k odchodu. Nenadále jej však zastavila starcova nečekaná řeč.

„Můj pane. Odpusťte mou troufalost, ale......“

Zdálo se, že neví, jak správně zvolit slova, aby se Croma nikterak nedotkl.

„I mezi nás vmísily se zvěsti o vašem meči moci, jenž by měl být přítomen v tomto táboře. Rádi bychom požádali o možnost

jej spatřit a přesvědčit se na vlastní oči.“

„Pochybujete snad o čestnosti nejvyššího z bohů,“ ohradil se, s doposud nevídaným zapálením a hněvivými jiskrami v očích,

Failon.

„To bychom si nikdy nedovolili. Přesto bychom chtěli vědět, že nenasazujeme krky pro nic za nic. Přišli jsem bojovat za meč.“

„Nebojujeme tu za meč, ale za životy všech,“ odvětil Failon.

Crom se jen přemýšlivě rozhlížel po tvářích všech, podvědomě vycítíce, že si jeho dcera počíná podobně, maje stejné

podezření.

„Samozřejmě, vy zřejmě víte vše,“ pravil muž, s dosti vyzývavým nemilým tónem, vůči elfímu princi.

Ten postoupil vpřed směrem k nepřímému vyzyvateli, avšak zarazil se o ruku Croma, který jen odvrátil obličej k Feye, jenž se

mezitím s muži přesunula v sedle své klisny poblíž, a ve vzájemném němém střetu pohledů, obsáhlejším více než tisíce

pronesených slov, lehce pokýval hlavou.

Pozornost bojovníků se na ten popud přesunula k ní.

S odměřeností, vyvolanou tupostí a neponaučitelností lidských stvoření, přejela zrakem v rychlosti několik z nich a následovně

tasila meč moci, pozvednouce jeho ojedinělou krásu k nebesům.

Zář čepele, pokývající vše ve svém okolí, s nesmlouvavou silou přiměla pochybovače k uznalému projevu úcty, padnutím na

kolena, s hlavou skloněnou k zemi.

Rovněž elfi, poklonili se před mocí posvátného meče dobra, který tolik znamenal pro veškeré žijící bytosti.

Po celou dobu od odhalení meče, jeho držení a opětovné zandání do stříbřité pochvy, pozorně sledovala válečníky, soustředíce

se na každičkou změnu jejich chování.

Jakmile se jasné, slabě namodralé světlo vytratilo společně s uschováním meče, povšimla si jednoho z mužů, se snědou tváří

zčásti skrytou ve stínu temně vínové kápě.

Černé uhrančivé oči, zvýrazněné délkou řas, hustotou pravidelně utvářeného obočí, podmalovanými linkami, a v podstatě i

úpravou vousů, s přesností rámující výrazný, nezapomenutelný obličej, několik vteřin upíraly se, na rozdíl od sklopeného zraku

ostatních, přímo na ni. Poté však, zřejmě si uvědomíce, že byla jeho poměrná troufalost zaregistrována, pohled opět sklonil, po

vzoru svých bratří.

Feya pobídla klisnu do chůze a zastavíce ji na okamžik přímo vedle starce řekla: „Jste již spokojeni? Pak vám jistě nic nebrání,

aby jste se sebrali a vyrazili.“

Pokračovala dále, následována muži i bytostmi světla, přimějíce svou poznámkou kající se bojovníky k obdobné činnosti.

„Dokud bude zlo v lidských srdcích, nikdy jej nedokážeme zcela vymýtit z povrchu zemského,“ pronesl Failon polohlasem,

pozorujíce jejich odchod.

„ Ano. Pravdu díš, příteli. Leč poznal jsem několik členů lidského pokolení, vymykajících se zkaženosti druhých, jež mají moc

změnit dění světa. V ně se bude upírati má víra.“

„I má,“ podotkl Failon s pousmáním, neboť velice dobře věděl, koho se to týká.

Míjeje mezi stromy na bílém koni svou dceru, vyrovnal krok s jejím a zeptal se: „ Vpořádku?“

„Ano.“

„Dobrá.“

Vybízeje oře kupředu, pocítil, jak Feya zlehka zachytila jeho nadloktí.

„Dávej na sebe pozor. Nechci znovu přijít o to, co jsem již jednou našla.“

Pohladil s něžností hřbet její ruky a vyslovil jen: „Ani já ne.“

Hustými zákrutami posvátného hvozdu dospěli k hranicím říše nekonečných východních lesů, jenž byl po tak dlouhý čas jejich

nevyzpytatelnou domovinou. Před nimi otevřel se nyní dalekosáhlý prostor seschlé popelavě sivé pláně, bez špetky zeleně,

táhnoucí se v kopcích po celém obzoru. Zde zůstali stát, v dlouhé řadě na úpatí jednoho z přírodních valů, majíce skvělý výhled.

Byla to země nikoho.

Mrtvá měsíční krajina, společně s výjevem bouřícícho znamení zla v pozadí, představující cestu k zatracení.

„Zvláštní. Nevybavuji si, že by kdy tato část země takto vypadala,“ pravila Feya.

„ Událost, k níž tu dojde není právě oslavou matky přírody, proto jsem ji pro tuto příležitost změnil tvář ku našemu prospěchu,“

vysvětlil Crom, vysloužíce si tak pohled nejen její, ale i jejích druhů.

Horlivý Satyr, stojící na pravém křídlé celé linie, po boku kentaurů a elfů, hnán horkokrevností, učinil nerozvážně několik

kroků vpřed.

„Ava cárë(Nedělej to!),“ zastavil jej Failon chycením za rameno.

„Ta ná neuna! (Je to past)“

„Past? Jaká past,“ podivil se Satyr.

„Sečkej a sám zříš,“ odvětil Failon tajemně.

„Ëares ar elenis´! Ela! (Při moři a hvězdách! Pohleďte!),“ vyslovil náhle rozčarovaně zadívaje se do dáli.

Na obzoru začala se dmout oblaka prachu, tvořená množstvím pádících kopyt a nohou. Zprvu v něm bylo patrné jen nespočet

nejrůznějších praporů. Černé roztrhané vlajkoví zplozenců temnot. Krvavé fábory barbarů. Siluety žen na podkladu luny v

úplňku a v neposlední řadě i toliko nenáviděné znamení řvoucího medvěda, vztyčeného na zadních tlapách v šaralově rudém

poli. Znaku králů Amarthijského království.

Jen, co se prašná clona počala pozvolna protrhávat, odkryla své nitro v celé hrůznosti, jíž jen mohlo vůbec v očích protistrany

vzbudit.

Čelili nekonečné stěně, armády pekel, jejíž počet nebylo absolutně možné stanovit.

Bylo jich tolik a jich tak málo.

Ohavné zjevy skřetů nacházely se kam jen oko dohlédlo. Tvořili celou přední linii i střed voje. Vše odporné a špatné, co se kdy

ztvořilo, stálo nyní proti nim. Znamení zla, drželo se jich, zlověstně kopírujíce každičký jejich pohyb. Veškerá šance na

vítězství, stávala se pro ně mizivou.

„No, jedno musím říci,“ utrousil Baile sledujíce přibližující se masu živoucí zkaženosti.

„ Bude mi ctí bojovat po vašem boku, vznešený národe. Ať to zkončí, jak chce.“

„Quinganya yolinuva macilelyanen, verya carea (Můj luk bude zpívat s tvým mečem, chrabrý tesáku),“ pravil Failon a s

mírným pousmáním dodal: „Ať to zkončí, jak chce.“

Baile se na něho podíval, zarazil se nad čímsi přemýšleje a pokývaje hlavou s obtížemi vyslovil: „Host alassë! (Hodně štěstí)

Skrze hledí své vlčí helmy, náhle Feya zpozorovala něco pro ni velmi znepokojujícícho, co všechny koně značně zneklidnělo.

Na levém i pravém křídle hlavní přední linie skřetů, běželi ti, jenž ač měníce svůj vzhled, ve vražedná monstra noci, jen s

vlivem úplňku, přesto nebylo možné je s kýmkoli zaměnit.

Vlkodlaci.

Její zděšený pohled se upřel na otce, sedícího na koni po její pravé ruce.

„Já vím.“

„Máš při sobě léku, bude-li zapotřebí?“

„Je to jeden z důvodů, proč jsem zde.“

„Jeden z důvodů?“

„Další si ty.“

„Čekejte, dokud nepříjde vhodný okamžik. Nevyjíždějte dřív.“

Skřeti hnali se překotně kupředu, slepí a hluchý, jen ve vidině, boje a prolité krve. Jako vlna převalili se přes další kopec a

přibližovali se více a více. Vzdálenost zkracovala se ze tří čtvrtin na polovinu a přítomnost smrti byla takřka na dosah.

„Ato! (Vydržte), zavelel Failon.

„Ato!“

„Nazapomeň, musíme se držet u ní,“ pronesl polohlasem Baile Tristanovi.

Cítili jak stále více křečovitěji svírají své zbraně, zatajujíce dech před děsem, jenž se přibližoval každou vteřinou.

„Připrav se,“ zašeptal Crom k Feye, pozorujíce jak se levá část voje přesouvá k magické hranici, jíž si sám stanovil.

V rychlosti a tíze běžců se zčistajasna, na pohled pevná zem proměnila v tekutou past, bažiny skryté pod silným nánosem

zeminy.

S řevem, se množství skřetů s vlodlaky plácalo v sevření, jenž jim za žádnou cenu nehodlalo poskytnout opětovné svobody a s

lačností je pohlcovalo ve svých probublávajících hlubinách.

Zbylá část přední linie očividně zaváhala, v překvapení z nečekané situace.

To byla jejich chvíle.

Feya tasila meč a z plných plic zakřičela: „Fírë cotumonyain! Fírë orquin! (Smrt našim nepřátelům! Smrt skřetům!) Boj!“

S odhodlaným bojovým pokřikem rozjela se skupinová menšina v ústrty temnému stínu, připravena čelit všemu a všem.

Semknouce se do sevřené formace, vpluli jako bílá loď do vražedných temných vod, obklopujících je ze tří stran, za doprovodu

melodie svištících šípů, častujících svou přízní těla nepřátel.

Prvotní steč byl tvrdší, než se domnívali.

Prorazili řad, a dostali se o něco dále od něj. Pak však přišla tvrdá nesmlouvavá odezva, kdy se na ně skřeti,jako kobylky

ožírající veškerou zbývající úrodu vrhli a počali jim čelit svou dobře si vědomou výhodou, početní převahy.

Sekaje mečem kolem sebe,v obležení skřetů, ucítila Feya, jak podklesávají nohy její klisny.

Aniž by stačila jakkoli zareagovat, ležela na zemi a hleděla do tváří těchto zrůd, jenž se na ni sesypali se všemi možnými

zbraněmi, jež měli po ruce.

Chopila se jednoho ze štítů padlých, ležícího nedaleko ní a chráníce se před dopady ostří, podťala švihnutím mečem nohy těch,

jenž u ní byli nejblíže.

Kopala a máchala kolem sebe mečem i štítem v nutnosti, si vydobít dostatek prostoru, aby se mohla zvednout.

Náhle si uvědomila, že se od ní většina zbylé skupinky útočících skřetů vzdaluje. Ne však ze své vlastní vůle.

Do této nelehké situce s vervou zasáhli oba bratři s Denicem, bijíce do nich hlava nehlava v nezměrném odporu a zlosti, jenž v

nich budili nejen svou vlastní existencí, ale především činem, jehož se pokusili doustit

. Zápasíce na zemi s jedním ze skřetů, kterému, dostanouce se do dřepu přišlápla ruku se zbraní a silným přesně mířeným

úderem hranou ruky mu rozdrtila ohryzek, pohlédla za sebe, do míst, kde se znenadání sesnunula k zemi a její oči se střetly se

strašlivou bolestnou skutečností.

Pískově zbarvená klisna ležela mrtvá na zemi, zborcena krví z množství bodných ran skřetích nožů a dýk, kteří zneuctili její

posvátnou krásu a zbavili tak s jejím skonem, Feyu dalšího milovaného druha.

Se slzami v očích pohladila její plavou hřívu v žalu tak trýznivém, že její srdce měnil ve schránu žhavých jehel. Zvedla se v ní

síla hněvu a pomstychtivosti, s podobami skřetů se měnící  v životní nutnost, jíž s hozivým zlostným řevem, počala přetvářet ve

skutečnost s každým, kdo se jí namanul.

Rozčlenili se do vzájemně si vypomáhajících skupin, v návaznosti na sebe, pokrývající, necelou polovinu šíře rozvržení řad

nepřátel. Střed tvořila Feya s muži ze společenstva, bijící se po jejich boku s vervou útočící lvice, jenž pozbila veškerého

slitování. Baile s Tristanem, se snažili po celou dobu, pokud to jen trochu šlo, ji mít mezi sebou, aby o ní neztratili přehled. V

levé části linie pak s odhodlanou zuřivostí čelili zbytku levého křídla skřetů a vlkodlaků Satyrové, Faunové a kentauři, kteří

skvěle, stejně jako Tristanovo umění, doplňovali mistrnou střelbu zástupu elfů, vedených Failonem a Cromem na samém

konci.

Napravo od Tristana a Denica válčili rozličnými způsoby navyklými ze svých domovin lidští dobrovolníci, jejichž zbroj,

kontrastně se prolínala s nazelenalou pokožkou dryád, používajících svých specifických šípů a zbraní vyrobených čistě z darů

přírody, i srstí vlků, za hlasitého vrčení se s vyceněnými tesáky vrhajících na nepřátele ve své bezprostřední blízkosti,

společnými silami je cupujíce na kusy.

Na straně soků, se část vojska, jenž by se jen ztěží dala opravdu přirovnávat k lidským bytostem, prozatimně držela v pozadí,

dobře si vědoma, proč tak činí.

Sehnouce se před ranou jednoho ze skřetů zasáhl útočník místo ní, svého druha chystajícího se jí napadnout

zezadu.

Narovnávaje se, vytáhla malý nožík schovaný ve vysoké botě, zabodla jej skřetovi pod koleno, uchopila jílec meče oběma

rukama a v polootočení trupu, mu jedním zásahem setla hlavu.

Tu si povšimla nezvyklého stínu, který se pohyboval pod temnými mračny a pozvedla tvář k nebesům.

Rozložitá křídla a spáry dravých ptáků, čnějící z množství bělostných ženských těl přemisťovaly se k centru bitvy, v podobě

velkého hejna živoucí podlosti, slétávající dolů k zemi z dosavadního úkrytu bouřícího znamení zla.

„Harpie,“ zakřičela do povětří a zraky těch, co jí uslyšeli se odvrátily k pojmenovanému cíli.

Lačny pachu prolité krve, zabořovaly spáry do kůže a vlasů, zobáky klovaje do tváří i očí, způsobujíce tak ošlkivé krvácející

rány, jenž se zcela zřejmým záměrem měli oslabit napadené v dalším boji s pozemní částí temné armády.

Nalétávaly na bojovníky strany dobra, stále znovu a znovu, odváděje jejich pozornost od útočníků, kteří je tak snáze

zneškodňovali.

Jedinou ochranou proti nim jim byly štíty, které přesto, příliš nezabraňovaly dalším zraněním.

Elfové pokoušeli se je držet od vojska sprškami svých šípů. Čelíce však zároveň jejich náletům i útokům skřetů, k nimž se nyní

začali přidávat i zadní části voje, nešlo příliš dlouho.

Jednomu z vlků, podařilo se ve vzeskoku stáhnout harpii, za nohu k zemi, kde se s ní, za jejího jekotu, počal potýkat po svém.

Tehdy Crom uznal za vhodné, že nastal čas pro zásah jeho božské moci.

Pohledem vyhledal Failonova sokola, vznášejícího se vysoko nad nimi. Ten vyrozuměje jeho prosby rozlétl se přímo proti

hejnu harpií, připravujícímu se k dalšímu náletu.

Sotvaže Croma minul, zjevila se v rukách nejvyšší z bohů oslnivá energická koule s paprsky jako hvězda, kterou vyhodil do

výšin za sokolem. Jen, co dosáhla jeho letové úrovně, nastal velký světelný třesk.

Pyšné harpie pobaveny troufalostí osamělého sokolího jedince, rozhodly se zkoncovat s jeho odvahou, kterou považovaly za

naprosto bláhový počin a namísto provedení zkázonosného krvavého náletu vydaly se přímo proti němu.

Těsně před střetem s nimi, změnil sokol prudce směr, ukončíce tak zdařený optický klam, k němuž jej Crom využil, jako jakési

pomyslné záštity pro svůj výtvor.

Jaké bylo zděšení harpií, když se za siluetou odlétajícího sokola objevila ohnivá saň, s otevřeným chřtánem, směřující přímo

na ně.

Neměly nejmenší šanci podniknout jakýkoli úhybný manévr.

Během několika vteřin zmizelo mnoho z nich v uzavírající s tlamě, a zbytel sežehnul plamen, v okamžiku, kdy se saň triumfálně

vytrácela.

Oblaka protnul rozvětvený hněvivý blesk.

„To bylo jen varování,“ pronesl Crom spokojeně, vyhledajíce pohledem svou dceru.

Saltem vzad vyhnula se ostří meče, kterým se po ní ohnal zraněný vlkodlak, klečící na zemi. Následovně jej vší silou kopla do

tváře a usmrtila příčným seknutím přes oblast hrudníku a břicha. Pohotově zareagujíce na nebezpečí, které se blížilo k Bailovi,

aniž by o tom měl, otočen k němu zdády, tušení, zvedla ze země povalující se kopí a mrštila jím před sebe.

Baile jen zaslechl bolestné zachrčení a probodnouce svého soka, otočil se právě, když skřet, připravený k úderu, padal k zemi,

naskrz proklátý Feyiným kopím.

„Pozor,“ zařval Baile, ještě dříve, než by jí jen mohl jakkoli dát najevo svůj vděk.

Během chvíle ocitli se k sobě zády, čelíce útoku dvou neodbytných skřetů najednou.

„Půjč mi toho zmetka,“ pronesl Baile zasáhnouce řeznou ranou svého skřeta do stehna.

„Jen za oplátku.“

„Souhlasím,“ odvětil, octitnouce se v přenici dvou zkřížených mečů. Zatímco počastoval svého soka tvrdým úderem hlavou do

obličeje, Feya použila svě pěsti, vyčkaje momentu, kdy čepelí svého meče, oddálí jeho.

Jako by předem smluveni, provedli manévr, který ani jeden ze skřetů neočekával.

V přesné koordinaci pohybů, si zachycením za paže v přetočení vyměnili místa i své soupeře, bleskurychle využijíce jejich

nesoustředěnosti několika přesně mířenými zásahy mečem, u Baile navíc kombinovanými o nepostradatelnou sekyrku.

Stanouce tváří v tvář, zaslechli náhle zesilující válečný pokřik skřetů, na pravém křídle vlastního vojska, zrazu uvrženého do

oslabení.

Nemilou skutečností stal se fakt, že záměrně oddělená část skřetů smíšená s barbary, napadla dryády a vlky ze strany,

navršujíce tak převahu sil přední linie temnoty.

„Hej vy tam, pojďte s námi,“ zavolala na starého vůdce lidských válečníků, po jehož boku bojoval i muž v temně vínové kápi, a

ten zjistíce vážnosti hrotící se situace, ihned přikývl a s několika svými válečníky, jenž odvolal z frontální pozice vůči náporu

nepřátel, probojovával se za Feyou a členy její družiny.

Společně s Tristanem, skolili cestou k nim, šípy ze svých luků, každičkého skřeta, který se nacházel na dostřel, dokud to jen

bylo trochu možné vzhledem k houstnoucímu semknutí bojujících.