Krvavý anděl - Kapitola první- Setkání v temnotách ( V Přípravě)

24.09.2010 18:32

  Byla to noc jako každá jiná. Stejně zrádná, stejně splývavá a nic neznamenající jako ty předchozí. Nenáviděla tuto část dne. Ne, že by snad o něco víc holdovala slunečnímu svitu, ale stíny potemnělých ulic, ji vždy až příliš připomínaly kým je. A tak, jako nenáviděla noc, nesnášela i sebe, její poslušnou služebnici, nucenou pod jejím příkrovem vykonávat své prahbídné zatracované povolání.

Hleděla do střepu z rozbitého zrcadla a nepoznávala se. Kdo je to? Čí jsou ty unavené oči s prázdným pohledem? Komu patří ty starostmi strhané rysy v pohublé bledé tváři?

Ztěží věřila tomu, že patří mladé dívce. Vždyť si připadala jako stařena nad hrobem. Dokonce tak i smýšlela. Kolikrát již vyzývala smrt- tu mocnou dámu s kosou, aby zkrátila její světské trápení a dopřála jí věčného míru. Leč spravedlnost její neoblomná zřejmě určena je pro jiné. Život se jí naplňoval nesčetným množstvím kolotočů, zvratů a peripetií. Pracně vydobyté zlomky štěstí, střídal smutek, smůla a zlo druhých. I ta smrt, co jen kráčí v jejích patách, aniž by se namáhala k ní vstáhnout svůj umrlčí hnát. To raději chvátí blízké.

Stále jen nahoru a dolu, vzestup a pád. Byla jako holubice se zlomenými křídly, která se marně pokouší vzlétnout.

Pomalu, myslí odpoutána od pohybů těla, upravovala si vlasy do pracně vyčesávaného účesu, zvýrazňujícího její štíhlou šíji, jenž, jak jí bylo řečeno zvyšuje její tržní hodnotu, když jiné partie ji kazí. Měla ráda, když jí volně spočívaly na ramenou a rozprostíraly se po zádech. Cítila se tak alespoň trochu zahalená před pohledy ostatních. Takto byla příliš obnažená, otevřená, předhozena k rozsápání.

Vzpírata se však nemohla. Cožpak se kdy obětiny bohům stavěly na odpor smyslu svého určení? Ona však nenáležela bohům, ale samotným plamenům pekla, které ji lačně olizovaly a činily si z ní svou děvku pro povyražení.

Zhodnotila poslední úpravy zevnějšku. Dokonalé. Panenka je připravena ke hrám. Nastal tedy čas odejít.

S hlubokým nádechem vstala od stolu, přičemž sňala z opěradla za sebou svůj vlněný šál a jediným máchnutím rukou odsoudila to proradné sklíčko pravdy k věčnému konci v tisících bodavých střípků, které již nikdo nedá dohromady.

 

  Vydána napospas vlezlému chladu anglické podzimní noci, rychle procházela spletitými okrajovými ulicemi města, zabořena do vlněných vláken, skýtajících , až zpuchřelá a zašlá stářím, alespoň trochu toho potřebného tepla pro horní polovinu těla. S tou dolní už to bylo horší. Nabírané sukně ani poněkud proděravělé střevíčky jí ochranu před nepřízní počasí nijak neposkytovaly. Možná až příliš vnímala, jak se jí třesou nohy při každé příležitosti, kdy se jí mrazivý vzduch ovine kolem kotníků. Jen přemítala, zda je to jen tou nebývalou zimou či i tíhou událostí budoucích. Ať tak či tak, úlevu měla téměř na dosah. K cíli jí zbývalo již jen několik bloků. Několik posledních ulic, z nichž na ni čas od času zapíská několik poflakujících se ochmelků, co by si dali říct a bude dobře. Tedy- alespoň jejím prokřehlým kostem, jí nikoliv.

Ano už tam skoro byla. Jen co se zpoza roju v dáli objevily obrysy nestabilního rozvrzaného kovového schodiště, označeného pro všechny zájemce dvěma pochodněmi po stranách, však zkoprněla.

Její tělesná schránka tolik prahla po teplu ohně uvnitř, a přesto by se nejraději ihned otočila a zmizela odsud co nejdál. Bylo to však zcela zbytečné. Našel by si ji. Dříve nebo později, ale našel a trest za vzpouru proti němu by byl mnohem horší než to, co cítí pokaždé, když odsud odchází. Prodaná, zneuctěná a poznamenaná do konce svého života, o kterém rozhodovali jiní, jak dloouhý vlastně bude.

Co naplat, posbírala poslední zbytky své odvahy a přiměla se k chůzi.

 

  Ztěží by dokázala spočítat, kolikrát již za ty dva roky zdolávala toto schodiště. Kolikrát ji po vstupu do dveří udeřil do chřípí závan plísně, potu, kouře a moči od těch, co si na zpáteční cestě domů do teplých postelí vedle svých zákonitých manželek, museli ulevit. Znovu ten pocit tísně, když stoupala vzhůru po točitých kamenných schodech do prvního poschodí, ke dveřím za nimiž věděla, co ji čeká.

Nenamáhala se se zaklepáním. Tady si na podobné zdvořilostní fráze nepotrpěli. Navíc- to ona byla tím dezertem, na který host netrpělivě čekal. A zdálo se, že nejen host. James Spider- příhodné jméno, jen co byla pravda - se pohupoval na židli s jednou nohou hozenou přes jeho okraj stolku s potrhaným špinavým umolousaným ubrusem, který vždy nevkusně přizdobil trochou naškubaného plevele pro oživení, zatímco špičkou druhé nervózně poťapkával na podlaze. Jen co ji uviděl, překousl ve dví párátko, co doposud přežvykoval v zubech, vyplivl jej vyhoupnouce se v celé své výšce a zrazu se nad ní tyčil jako smrtící hora svalů.

Jo urostlý to on byl. Postavou rozhodně více než vyhovoval náplni své práce. Široký hrudník, rozložitá ramena, s nimiž v případě potřeby "vyprovodil" zákazníky dřív, než byste řekli švec i šlachy, nyní nebývale vystupující na pažích dík zaťatým pěstem, rozhodně udržovaly horké hlavy v dostatečném odstupu. A jeho tvář? No, nedívala se na ni, protože by mu do ní musela plivnout, přesto si ji pamatovala víc než dobře. Výrazná brada, úzký orlí nos, přísně řezané rty, bledé téměř tak jako jeho pleť, dvě bodavá mrňavá očka a jizva přes pravou líci, táhnoucí se až ke koutům, z čela ustupujících vlasů, podobajících se slámě. Ta dnes byla částečně skryta právě díky nim, neboť si je výjmečně nechal rozpuštěné a tak mu volně spadaly přes ramena až na hruď. Tu strašnou strakatou hučku, kterou přezdíval kloboukem si však ani pro tentokrát neodpustil vzít.

"Kde si byla Beco? Čekáme tu na tebe víc jak půl hodiny?"

Krátce pohledem přejela ty čtyři stěny miniaturní místnůstky, pro ni hravě nahrazující běžné druhy kotců, i závěc z korálků, co James splašil neznámo kde, oddělující tento prostor od druhého, ještě menšího do něhož se ztěží vešla jedna postel- koneckonců, o nic jiného tu ani nešlo - a poté se mu v sebezapření upřeně zadívala do očí.

"Převlékala jsem se. Chtěl si to snad nebo ne?"

"Jo, to jo. ale mohla si sebou trochu hodit. Nemáme na to věčnost. Máš kliku, že jsi prvotřídní kousek. U toho se dá lecas přehlédnout. Zákazník chtěl jen tebe. Zaplatil si celou hodinu."

Zvedl se jí žaludek. Na štěstí pro ni neměl nic co by z ní mohl vydat. S vytrénovanou grácií potlačila v polknutí dávicí efekt a poněkud zastřenějším hlasem se zeptala: "Někdo známý?"

Vrátil se ke stolku a pozadím se opřel o jeho hranu s nataženýma nohama zkříženýma v kotnících před sebou.

"Ne. Ještě jsem ho tu neviděl. Asi jen projíždí. Někdo s o tobě zmínil a on byl u toho. Máme štěstí."

"Jak kdo," utrousila aniž by si dokázala pomoc.

"Nonono, co tak otráveně? Špatně ses vyspala, zajíčku?"

"Nespala jsem vůbec. To bys mohl vědět," zpražila ho vražedným pohledem.

"Jo no, včerejšek byl trochu náročnější. Krapet se nám to protáhlo, ale uznej, když žluťásci přicházejí, proč jim to odpírat. Má kapsa je vždy otevřená."

"To jistě."

"Tak už se nedurdi, zajíčku. Na to, co máš za sebou vypadáš skvěle. Ztěží by se mi nějaká jiná holka tak rychle zmátořila."

"Jako by mi zbývalo něco jiného."

"No tak děvčátko, ty jsi klasa, koukni na sebe. Jsi kus baby. Z toho tvýho těla by se musel posavit i mrtvýmu," zachechtal se úlisně.

"Musím tohle vážně poslouchat," ohradila se znechuceně.

"Promiň mi," omluvil se a zvedl dlaně, jako by se vzdával.

"Jen jsem chtěl vyjádřit jaký poklad v tobě mám. Co si zaplatí to i dostanou."

"Chtěl si prvotřídní zboží, tak ho máš," odsekla, stáhla si šál z ramen a zmuchlaný ho hodila na stůl. Nejraději by při tom zmačkala ten jeho provokativní ksichtík, ale na to neměla dost síly.

"Jo to jo."

Pohledem zkušeného handlíře zhodnotil úzký pas, postavu vymodelovanou korzetem k ještě větší dokonalosti, bylo-li to vůbec možné, i hloubku dekoltu a spokojeně se usmál.

"Ale neškodilo by ti, kdybys na sebe občas naplácala trochu těch malovátek. Jsi hrozně bledá, jako bys v sobě neměla  krev."

"Jsem taková odjakživa."

"Jo, to vím, ale malá změna by nemusela být špatná, no uznej."

"Podívej, už tak si připadám dost lacině. Nemusím na sebe ještě kydat ten hnus."

Přistoupil k ní a ovinul jí paži kolem pasu, navádějíce ji směrem k závěsu.

"Neměla by sis o sobě myslet tak ošklivé věci, zajíčku, to ti nesvědčí."

Únava, stres a znechucení ze všeho včetně sebe si vybraly svou daň a přinesly jí téměř neznatelnou úlevu ve výbuchu zlosti, jenž neprodleně následoval.

"Ještě jednou mi řekneš zajíčku a přísahám, že si sežernu nějakou mrkev, kterou bych ti mohla vrazit do zadnice."

Nestačila se ani nadechnout a už ji bolestivě svíral v prstech tváře, druhou rukou ji drtíc v ocelovém sevření těla.

"Tak takhle se mnou mluvit nebudeš, holčičko. Tady jsem pánem já a ty jsi jen nicka. Maso na prodej. Sprostá děvka. Ode dneška příjdeš kdy ti řeknu, uděláš co ti řeknu a nebudeš se mi vzpírat, je to jasné!"

Líčka už jí rudla a z očí jí vyhrkly slzy. Aniž by se dočkal odpovědi, pustil ji.

"Máš kliku, že máš tak krásné obličej. Nehodlám si snižovat výdělky. Pro tentokrát. Alespoň je vidět, že v sobě trochu krve přeci jen máš."

Neurvale ji chytil za zápěstí a vlekl ji k závěsu.

Dříve, než se jej však stačil dotknout, prošel mezi korálky do místnosti menší podsaditý muž ve sředních letech s hlavou holou jako koleno.

"Něco není vpořádku," zeptal se načež ucítila pach laciné kořalky čpící mu z úst.

James okamžitě nasadil předepsaný výraz obchodníka a jal se zpracovávat celou situaci ve svému prospěchu.

"Ne, naopak. Vše je v naprostém pořádku, jak sám vidíte. Tak tady ji máte. Má největší perla. Jste spokojen?"

Další, kdo ušetřil pár drobných z chlastu pro zábavu. Další, kdo si bude znovu a znovu brát její tělo pro ukojení vlastního chtíče, aniž by se zajímal, zda to chce i ona. Další kvůli komu si do krve rozedře kůži až se bude ráno snažit ze sebe smít tu špínu. Dělalo se jí zle.

Hladově přejížděl očima po její postavě a poté s chlípností zašeptal: "Naprosto."

Bože odpusť!

 

  Krysí párečk si v budoáru z výkalů nerušeně s chutí dopřával na zbytcích, které kdosi vyhodil z okna na ulici, když jej náhle vyděsily drobné tryskem pádící botky, které je jen těsně minuly.

Vyděšená, na hranicích vyčerpání utíkala dál a dál, neustále se ohlížejíc přes rameno, zda ji někdo nesleduje.

Měla to tušit. Vycítit to. Jen jedenkráte se ocitla v podobné situaci a málem z ní nevyvázla živá. Tato zkušenost v ní alespoň vybudovala patřičné instinkty k zachování sebe sama, které ji tentokráte odvrátily od blížící se katastrofy.

Muž, kterého měla na Jamesův příkaz obsloužit se sice nechoval jako jeden z těch něžných milovníků, o kterých věděla jen z doslechu, ale rozhodně se k ní nechoval o nic hůř než ostatní. Tedy- alespoň dokud se James nestáhnul ze scény, aby jim k onomu aktu poskytl patřičné soukromí. Po tom začalo peklo.

Několikrát po sobě ji praštil a to bylo poprvé, co jeho mužství patřičně zareagovalo, ačkoli se jej před tím marně snažila přivést k životu. Vzrušovala ho její bolest a to nebylo dobré znamení. Její vůle žít se mocně zmobilizovala v okamžiku, kdy vytáhl nůž. To již byla odhodlána k čemukoliv. Vytrhla se mu ze sevření a patřičně jej při tom označkovala na tváři třemi táhlými krvavými škrábanci. Potom jen utíkala, aniž by věděla kam vlastně. James tam nebyl a kam se poděl jí vlastně bylo jedno. Možná měla šanci, ovšam bude mít vůbec příležitost ji využít? Nepronásleduje ji? Nehledá ji,aby své dílo dokončil? Zdál se k tomu odhodlaný víc než dost.

Ve snaze zjistit, jak se vše vyvíjí se udýchaná přitiskla ke zdi za jedním z rohů a zrakem pročesávala tmu před sebou. Žádný pohyb. Vůbec nic. Byla sama, alespoň tomu vše nasvědčovalo.

V úlevě, která ji částečně zaplavila náhle kdesi za sebou zaslechla tlumené zasténání. Jednalo se o slepou uličku, nepředpokládala tedy, že by tam kdokoliv mohl být. Odvrátila tvář od prvotního cíle a na samém konci někoho spatřila. Milenci. Zdálo se tak,v tom zkromném světle, které měla k dispozici, neboť celou scénu zprostředkovával pouze dotek měsíčního svitu luny v úplňku.

Tiskli se k sobě v náležitém objetí. Žena, či dívka - ztěží se to dalo poznat, protože k ní stála zády- měla paže ovinuté kolem ramen tajemného muže zahaleného v plášti, sahajícího mu až k patám, on sám jednu ruku na jejích bocích, štíhlými prsty se zarývajíc do řasení šatů a druhou ji svíral kolem trupu, odhrunujíc záplavu jejích vlasů ze strany hrdla, k němuž se skláněl, dotýkajíc se jej rty.

Zcela běžný výjev a přesto přitahoval její pozornost, aniž tušila proč.

Způsob jakým ji držel, jak se k němu tulila. Jako by na každičkém projevu jeho něžností závysel její život a bez rtů, které ji laskaly nemohla být. Přejížděl jimi po krku odhodlaně s průpravou někoho, kdo se v milostných hrách vyznal a nečinil tak poprvé. Vše jen pro její potěchu. To bylo něco s čím se nesetkala.

A znovu to rozechvělé zasténání, které v ní způsobilo jemné mrazení. Podněcoval v té ženě slast, kterou sama s mužem nikdy nezažila a přitom nechtěl nic na oplátku.

Kdo to byl? Tajemný zahalený tmou, stejně jako záhadou, která jej obestírala.

Líbal ji? Ano, nejprve lehce s rozvahou, poté však hluboce s vášní, při které se ženě div nepodlomila kolena, ale o to více se k němu tiskla. Chtěla být jeho součástí.

Nevěřícně přistihla samu sebe, že ji ten muž fascinuje. Pouhý pohled na něj zahnal strach, který ji až do této chvíle vládl kamsi do neznáma a zůstal pouhý stav uvytržení.

Netušila, jak dlouho tento projev naprosté intimity trval. Snad věčnost, snad pouhý letmý okamžik. Zkončil tak náhle, jako se k němu nachomítla., když ji zvedl do náruče a odnášel k hromadě pytlů při protější zdi, než se nacházela ona. Věděla, co bude následovat. Měla by odejít, ponechat jim soukromí, které si zasloužili, ale prostě si nemohla pomoci. Něco ji tam drželo. Stála na místě jako přikovaná a nedokázala se od nich odpoutat pohledem.

Opatrně, jako by byla křehký křišťál, ji uložil na pytle, tak aby se jí leželo co nejpohodlněji. S otupělým blaženým výrazem si nahmatala šněrovačku šatů a jedním škubnutím ji uvolnila, odhalujíce tak hroty vzrušených ňader chladnému vzduchu i jeho zraku. Poté k němu jen podbízivě vztáhla paže. On však zareagoval zcela jinak než předpokládala. Jen pomalu pohnul rukou před jejím obličejem, nic víc. Žena sama zavřela oči a spouštějíce  paže opět volně podél těla, uvolněně s úsměvem usnula. Natáhl se pro jeden z prázdných pytlů a přikryl ji s oddaností prince kolébající ke spánku svou princeznu.

Nemohla tomu uvěřit. Dívala se na něj a v tom se jejich oči setkaly.

V omráčení několikrát nevěřícně zamrkala. Byl tak..... nádehrný. Nadpozemsky, přímo nelidsky krásný, s dokonalými rysy, výraznějšími lícními kostmi, jemnými rty a alabastrovou pletí bez vady. Jeho oči. Ty neskutečně podmanivé oči. Bože! Ony zářily. Přísahala by na to. Byly jako dvě severské hvězdy ve věčné temnotě.

Ladně se napřímil do své pravé výšky a sledoval ji. Vánek si přitom pohrával s jeho zvláštně netradičně upravenými tmavými vlasy, jejichž barvu nedokázala přesně určit, nad čelem a po stranách sličného obličeje delšími, vzadu o něco kratšími. Vypadaly trochu rozčepýřeně, rozcuchaně, i když ne přímo, ale strašně mu slušely.

Ty oči ji hypnotizovaly. Hmatatelně na sobě cítila jeho pohled. Uklidňoval ji. Neměla čeho se bát a ona to věděla. Celá její bytost ji o tom přesvědčovala. Byla pro něj stejným překvapením, jako on pro ni. Snad se jí to zdálo, ale zřetelně slyšela jak se zhluboka nadechl, přičemž se jeho trup sotva znatelně nachýlil vpřed.

Chřípu se mu rozšiřovalo jak usilovně nasával vůni toho úžasného lidského stvoření, které ve své bláhové nevědomosti nevinně stálo před ním. Voněla po šeřících, bez náznaku příměsi strachu či hrůzy, což bylo nevídané. Pohlcovala jej, vtahovala, vábila jako nejvzácnější parfém. A ona sama. Nedokázal z ní spusit oči. Měly by ji děsit, ale nedělo se tak a o to nemohl pochopit. Nechápal ani své vlastní reakce. Co to s ním bylo? Vše zmizelo v temnotě a zůstala jen ona ve své kráse, jako osamělý sluneční paprsek, který jej nepálí, ale hřeje tak, že by mu chtěl být ještě blíž. Soustředil se na její pravidelný tlumený dech, proudění krve v žilách, ozvy srdce, znějící v jeho uších jako ta nejskvostnější melodie, jenž nemá obdoby. Celá jeho existence se upírala jen k ní. Ač pro něj zůstávala zcela neznámou, pocítil neovladatelnou touhu dozvědět se o ní víc.

Pozoroval ji, zvažoval, podléhal.

Co se jen skrývalo za tou bledou hladkou porcelánovou pletí, dlouhou štíhlou labutí šíjí, půvabným a přesto hladovějícím tělem, s útlým pasem a štíhlými údy, za měkkými oblinkami ňader, rýsujících se pod kýmsi znesvěcenou bělostí košile a nachového korzetu, že jej to tolik přitahovalo, probouzejíce cosi starého, zapomenutého ve zbytcíchj jeho lidskosti.

Čím jen byla výjmečná tato dívka - toto zostobnění prožité bolesti a smutku, čišící z jejích nebesky modrých očí i mimiky tváře rámované dlouhými mírně se vlnícími vlasy černými jako sama matička noc - že se v čemsi z toho poznával.

Byl ztracen.

V této mýtické přitažlivosti panny a netvora zmámeně učinil krok k ní.

Vytřeštila oči.

Polekal ji snad?

"Pozor," vykřikla varovně, čímž jej probrala z tranzu přávě včas, aby se vyhnul pro něj zcela jistě vražednému výpadu ostého stříbrního kůlu, nečekaného útočníka.

Bleskově jej drapnul za zápěstí a skolik k zemi, kde mu jediným přesně mířeným zásanem rozdrtil ohryzek. Začali se objevovat další. Vystupovali ze samotného nitra temnoty, tak jak to měli ve zvyku a ve strategických celcích útočili hlava nehlava. Šílený zuřivostí začal jednat. Jeho tělo se napjalo, svaly připravily k výkonu. Sami si zvolili svůj konec.

Přitiskla si ruku k ústům a šokovaně přihlížela urputnosti boje, odehrávajícího se přímo před ní.

Nikdy nikoho neviděla takto bojovat. Byl jako šelma. Hbitý, pohotový, nebezpečný, zkázonostný. Chvílemi ztrácela přehled o tom, kde se vlastně pohybuje, jak se objevoval a zase mizel, zbavujíce se každého, kdo mu zkřížil cestu.

Útočil, uhýbal se, odvracel a napadal jej jako nějaký predátor na lovu. Nic z toho, čeho se stala svědkem nepatřilo k dovednostem člověka. Čím déle jej pozorovala, tím více si tím byla jistá.

Ve stínu po jej pravé ruce se zjevil jakýsi mut s kuší v ruce, který ve vteřině zacílil na objetk jejího zájmu, právě, když jej nemohl, odvrácen zády, zpozorovat. Neváhala ani na vteřinu, sehnula se pro kus dřeva, ležícího jí u nohou, vší silou se rozmáchla a udeřila jím muže ze zadu do hlavy.

Šíp sice vystřelil, ale minul.

Adrian zabořil sokovi dýku hluboko do útrob právě v okamžku, kdy zaslechl "melodii" jeho neúspěšného letu.

Ohlédl se  zrovna když stojíce nad tělem střelce spouštěla dřevo dolů a uviděl tak i hrozbu, která se k ní bezprostředně blížila.

Aniž by si stačila uvědomit, kde se tam vzal, popadl ji kdosi za krk a smýkl jí ke zdi tak prudce, až si narazila hlavu. Projela jí ostrá bolest. Muž však ještě nezkončil. Stále ji svírajíc, zvedl ji tak, že utkvěla ve vzduchu podpatky svých střevíců spočívajíc několik centimentrů nad zemí. Dusila se a vnímala jen, jak jí cosi stéká po vlasech. Všiml si toho i její trýznitel a v tom se něco stalo. Otevřel ústa a vycenil na ní přerostlé špičáky, přesahující okraj jeho spodního rtu, přičemž se mu oči rozzářily stejně jasně jako zářily tomu krásnému muži. Bylo v nich však cosi zlověstného, temného. Uvědomila si, že zemře. Dříve však, než by se s tím mohla pokusit smířit, došlo k něčemu podivnému. Zhluboka se nadechl a poté, s překvapením zastřeně pronesl jedié slovo: "Vyvolená."

V tom však zavanul ze strany vichr, který jí svál prameny vlasů do tváře a ona opět svobodná spadla z výšky na zem. Jista si tím, že ztrácí vědomí, se dokázala soustředit pouze na rozmazané obrysy, které se jí za hlasitého vrčení, rozléhajícího se všude kolem ní, jako čmouhy míjely před jejím zrakem. Dva body soupeřící mezi sebo. Jeden v oslabení druhý v nesporné výhodě. Oba se přemístili ke stěně, poté se část jednoho jako by vklínila do trupu druhého a v mžiku zůstal pouze jeden-vítěz.

Kdo jím byl už nevěděla, protože ztrácela kontrolu sama nad sebou. Pocítila jen, jak ji čísi silné paže s lehkostí zvedají a kdesi ve zbytcích vědomí vystoupil k ní upřený pohled zářících očí šelmy.............................................................................

Kontakt