Krvavý anděl - Kapitola druhá - "Vyvolená"-ukázka 1. (V přípravě)

  Obloha již jasně zářila rudými "kadeřemi" odlesků slunce chystajícího se vyhoupnout na východní obzor, když se Adrian zhmotnil za vstupními dveřmi jejich společného sídla.

Konečně byl v bezpečí. Nepříjemné svrbění pokožky, čeření krve klesající k hranici mrtvolné nečinnosti a únava padající na jeho údy i ztěžklá víčka dávaly jasně znát, že se ztrážce dne právě nesmlouvavě ujal své honosné vlády.

Na poslední chvíli. Jen pár kradmých okamžiků a bylo by po všem. Jindy by zřejmě při své povaze zvažoval, zda by to tak nebylo lepší, ovšam pravdou je, že se doposud tak blízko hrozby sežehnutí sluncem ještě neocitl.

Opřel se zády o plochu dveří a úlevně vydechl, zahledíc se kamsi přes obří vstupní halu, ozářenou svěly svící ve všudypřítomných mohutných zlatých svícnech.

Do tohoto pozemského "chrámu", jak sídlo často přezdíval, nepronikl ani proužek deního světla. Služebnictvo úzkostně dbalo na to, aby každý možný vstupní bod zůstal dobře utěsněn a zakryt, dokud opět nenastane vláda noci.

Cítil se příliš zesláblý, než aby se dokázal přenést až do svého pokoje, proto byl vděčný, že tu na něj nikdo z bratrstva nečekal. Dokonce ani služebnictvo zřejmě ještě neopustilo domnělé bezpečí svých postelí a to bylo dobře. Neměl náladu cokoli vysvětlovat, nebo se nějak ospravedlňovat i když tušil, že by měl. Dříve či později k tomu stejně dojde. Ve vzduchu byla patrná stopa vlnící se energie napětí a navíc až příliš vnímal mysli členů bratrstva, jež se k němu upínaly, obzvláště pak jedna.

Večer. Večer přijme všechny důsledky svého činu, nyní si však musí odpočinout a pročistit si hlavu.

Vůně šeříku. Utkvěla všude. V jeho chřípí, na látce kabátce i na jeho rukách. Jako by stále svíral její křehké mrákotami ochablé tělo v náručí. Teplem, které k němu vysílalo, dokázala se částečně zahřát i jeho věčně ledová bledá pokožka a to se mu nikdy dříve nestalo. Bylo však více věcí, té zvláštní noci, navždy měnící jeho osud, které pro něho znamenaly něco nového a nepoznaného.

Krev. Ta sladká, božsky vonící tekutina, kolující jí v žilách, jež byla životem pro ni, i pro něj, kdyby ji okusil. Napil se jí.

Vábila ho k sobě stokrát větší silou než krev jakéhokoli jiného smrtelníka. Nepomyslel by si, že by kdy bylo možné jí odolat. Obával se mučící bolesti žízně, která by jej mohla postihnout. Že neodolá a podlehne, čímž by veškerá snaha o její záchranu vyšla vniveč, neboť by se sám stal jejím katem. Ztěží by dokázal přestat včas, kdyby jen jedinkráte nasál ten lahodný nektar a pocítil, jak se mu rozlévá tělem dodávaje mu na síle.

Došlo však k něčemu, co si nedokázal ani nyní, mimo vliv té dívky, vysvětlit. Ano lákala jej. Lákala jej k nesnesení. Jako po měsíce hladovějící šelmu předkládana obětina zaručující mu přežití. Nejen to - věčnost. A přesto jej jakýsi varovný signál v podvědomí, varoval, že by si měl udržet odstup. Potlačit přirozený instinkt a to tak mocným vlivem, že byl dokonce schopen ji i ošetřit.

Nechaž stružky krve "světice" protékat mezi svými prsty, když ji omýval ránu a poté obličej Madony italských  bazilik, jež vídal při svých toulkách, kde v cestičkách, když zkapávala z ebenového rámu, toho, mezi lidmi nevídaného divu, narušovala dokonalost celku.

Měl ji zbavit vzpomínek na něj a odejít, ihned, jak byl hotov - neučinil však ani jedno z toho.

Skláněl se nad ní a užasle ji, s lehkostí vánku ji čechrajíc  prameny dlouhých černých vlasů, pozoroval jak spí. Fascinován. Okouzlen. Zlomen do dvou vzájemně si protiřečících částí, z nichž o jedné pochyboval, že skutečně ještě existuje.

Mysl té živoucí něžnosti? Ano, zasáhl do ní, ovšam jen tak, aby jí vymazal hrůzné zážitky bitky, které se stala nechtěně očitým svědkem.

Bude-li dostatečně silná, vybaví si i že ji před čímsi zachránil život. Snad tak učinil z čiré sobeckosti, protože jestli si něco přál, pak spatřit ji znovu. Moci se opět zadívat do těch nebesky modrých tůní jejích očí. Uslyšet její hlas, jinak než v krátkosti a znehodnocený zděšením. Být jí nablízku. Poznat ji. A v takovém případě, chtěl, aby si na něho pamatovala.

Jakmile jej zasáhla úzkost blížícího se robřesku, musel ji ač nerad opustit, ponechávajíce jí svůj plášť, aby ji ochránil před chladem, jenž ji rozechvíval. Dříve však, ještě zbavil stavení i jeho okolí kouzla neporušitelného spánku, které na ně nuceně uvrhl, aby je neprobudilo nepokojné bečení ovcí, pološílených přítomností dravce.

Skutečně v poslední možné chvíli ještě zahladil stopy po souboji, dříve, než by si jich mohl někdo všimnout a dematerializoval se.

Nyní, v zázemí sídla si uvědomoval, kolika drobných chybiček se dopustil. On, který vždy vše dotáhl do nejmenších detailů. Zanechal po sobě dost odkazů poukazujících na jeh osobu - ovšem v jejich světě. Nikoli mezi lidmi a ona byla člověk.

To částečně zchlácholilo jeho svědomí.

Nedalo mu příliš velkou práci, aby se nepozorován neslyšně přesunul až ke kamenným točitým schodům pod křížovou klenbou, jenž zůstaly v nezměněné podobě zachovány z pozůstatků původní usedlosti, odhalujíce, jak staré toto sídlo vlastně skutečně je. Vystoupal na první ochoz, kde se v krátkosti zastavil vedle dveří jednoho z prázdných hostinských pokojů, jakých tu bylo zruba před dvacet a bystrými smysly zhodnotil situaci v okolí. Poté již zamířil rovnou do prvního poschodí, kde se nacházel jeho pokoj. Dveře zůstaly dokořán, tak jak je zanechal, když odcházel. S úlevou, že prošel bez povšimnutí vcouval zády do místnosti , zavíraje za sebou obě jejich křídla. Pocit uvolnění jej však přešel vzápětí.

Nemusel se ani otáčet. Věděl, že je Zar v pokoji. Vůně ledových plání a severního větru, ho prozradila dříve, než promluvil.

"Vítej zpět," přerušil ticho jeho hluboký sytý hlas.

Zvolna otočila hlavu a upřel pohled do prostoru. Seděl skrytý ve stínu,  pouze zčásti lemován světlem dohořívajícího ohně v krbu, planoucího nedaleko něj, paže volně položené na područkách vysokého křesla, dlouhé husté plavé vlasy spadaly mu po stranách do obličeje a věčně zářícím pohledem dravce si fixoval ten jeho.

"Nedokážeš si ani představit, kolik práce mi dalo, přesvědčit je, aby tě nešli hledat. Téměř jsem musel užít hrubé síly a to jak víš, se mi z duše příčí," pronášel dále zcela klidně, bez jediného náznaku emocí, ačkoli Adrian vnímal jak se v něm sváří. Nedivil se. Vždyť i on jej v srdci choval jako skutečného pokrevního batra a nejen pro to, jaký úděl a cíl spojoval jejich bytí.

"Jsi vpořádku," zepatl se zkoumavě si jej přeměřujíc, jako by se sám ujišťoval. Dříve než mu odpověděl, otočil se k němu celým tělem tak, aby k němu stál čelem, jak se sluší a patří, přičemmž si ve zlomku vteřiny vše promyslel.

"V absolutním."

Hloupost. Bylo mu jasné, že stejně jako on hodností veškeré jeho reakce, ať na povrchu či uvnitř, koná stejně i Zar. Musel zpozorovat jeho napětí i obezřetnost vyvolanou pouhým faktem, že netušil, co od něj přesně chce.

"A ta dívka?"

"Myslíš, tu ze které jsem se krmil?"

Ladně se plynulým pohybem zvedl z křesla a volným krokem cílevědomého predátora se přemisťoval k němu, neustále se moudrým pohledem, jemuž nic neunikne vpíjejíc do jeho. Plamínky svící tak ve světlohře dávaly na odiv ušlechtilé rysy aritostokrata, snoubící se s drsností a nesmlouvavostí válečníka.

"Ne. Mám na mysli spíše tu druhou, které si patrně ponechal svůj, zřejmě pro to, aby ji chránil před zimou, bratře."

Zastavil se těsně před ním, vzhlížeje mu do tváře, v částech tuhnoucí do bledé mramorové masky.

Ano byl sice menší postavy než ostatní z "bratrů", zato mohutně osvalené a autorita vysloužená zásluhami věků z něho sálala tak, že se před ní v takovýchto okamžicích vždy sotva znatelně přikrčil.

On tu byl pánem i vládcem, i když se za něj nikdy nepovažoval. Nejstarší z rasy v neměnném těle mladého muže.

"Možná jsem starší než vy všichni, ale ne hlupák."

Blýsklo se mu v očích.

"Navíc, zrak zasvěcenců mnohdy pronikde až tam, kam je mu to dovoleno, než dotyčný zacloní svou mysl."

Eleanor, no jistě. Proč ho to nenapadlo dříve.

"Bude žít, ale ta dívka, která mi darovala svou krev, je mrtvá. Lovci se postarali o všechny důkazy."

Částečně zaváhal a poté, pln tvrdošíjného odhodlání dodal: "Nesměl jsem dovolit, aby se to stalo i jí. Zachránila mi život."

"Já vím a zdá se, že nejen v tomto jediném ohledu. Budiž jí to vše k dobru. Má náš dík, ačkoli si nemohu nepovšimnout, že nikdy dříve pro tebe nebylo podobného zásahu zapotřebí. Jsi jeden z mých nejlepších. Bez chyby. Bez zaváhání."

Upíral na něho vyčkávavý pohled, pod nímž se Adrian měnil v nedýchající kamenou sochu, jejíž srdce však, pokud by ještě tlouklo, dokázalo by hravě tu nehybnou masu rozbít na prach, obnažujíce se zranitelné světu.

"Zvláštní," pronesl nečekaně zjihle.

"Po zuby ozbrojen a přesto....... odzbrojený."

Zhluboka nasál do plic emoční vlnu, která se jím v odezvě jeho slov prohnala a nasadil uvážlivý výraz.

"Musí být skutečně výjmečná, když tě tak zasáhla."

Zaujal uvolněné postavení, dávajíce tak řečí těla najevo, že se téma rozhovoru změní, či bude brzy ukončeno.

"O tvém souboji si s ostatními promluvíme zítra. Je třeba projednat nutná opatření a další postupy. Co se týče..... té dívky," pokračoval dík němu s náležitou lehkostí, "budu ji považovat za součást tvého soukromí, které, pokud by to nebylo nevyhnutelně nutné, není třeba odhalovat. Jednej dle svého uvážení, ale tak, aby nás to neohrozilo. Tento rozhovor zůstane jen mezi námi, o to se postarám. Nyní běž a odpočiň si. Cítím, jak slábneš. Pokud ovšem není ještě něco..... co by si mi chtěl říci."

Opět se zatvářil jako mudrc do detailu studující předložený spis písmenko po písmenku.

Zar měl zvláštní dar vystihnout to nejpodstatnější a vždy nalézt jádro věcí, aniž by se o tom musel zmiňovat.

Skutečně mu dát na odiv svou slabost? Hovořit o něčem, čemu ani on sám nerozuměl? Ne. Potřeboval čas. Čas si vše rozvážit a poté zaujmout určité stanovisko. Sám chce přijít té záležitosti na kloub a pokud neuspěje, zváží i tuto variantu.

"Ne není."

"Dobře," vyslovil s takovou zřetelností na každou část, jako by chtěl záměrně všechna m písmena rozřezat pro ponaučení a poté je znovu zcelit do původního stavu. S náznakem úsměvu mu přátelsky sevřel rameno svou mohutnou dlaní.

"Přeji dobrou noc," doplnil ještě a zamířil ke dveřím, které před sebou pouhou vůlí rozevřel dokořán.

"A ten odpočinek neber na lehkou váhu, máš jej zapotřebí," pokáral jej z chodby, přes rameno k němu vrhnouce poslední z pohledů, které cítil až v duši, načež se jeho pokoj znovu bez zjevné příčiny neprodyšně uzavřel.

Jedno bylo jasné. Nikdy by před ním nedokázal nic utajit, i kdyby chtěl. Disponoval neuvěřitelnou mocí. Ovládal stará učení a magii, o které se mu niky ani nesnilo. Nic z toho však nevyužíval naplno. Jen v náznacích. Snad se sám obával toho, co by s něčím takovým dokázal. Každopádně se vyznal v lidech i příslušnících své rasy. Rozeznával jednotlivé povahy. Odhadl, co se v kom skrývá i jeho potencionál dřív, než by si jej dotyčný všimnul sám.  Uměl rozviřovvat emoce a jinde je zase krotit. Stačí se zadívat do hloubi jeho očí a jste ztraceni. Četl si v každém jako v otevřené knize a občas, ale tím si nebyl Adrian zcela jist, měl pocit, že snad slyší i myšlenky. Jednalo se však o pouhý zlomek všeho. Zkrátka a dobře, připadal si před ním titěrně malý a zbytečný.

Avšak i ten nejmenší z nejmenších svede ochraňovat.

S tímto přesvědčením, v hlubokém zahlubání při zavřených víčkách zhasl naráz všechny svíce a přešel do části, sloužící mu ke spánku..............