Syn temnoty -kapitola první- Muž-Démon: ukázka 1(Připravuje se)

Lem temně šedého pláště se vznášel nad zemí, když čokoládové oči hleděly z pod obočí, upřeně k západu, majíce v sobě odlesky probíhajícího západu slunce. Vítr čechral bohatou hřívu delších vlasů, černých jako sama noc, po stranách spadající do andělsky spanilé, přec mužné snědé tváře, z části zakryté upraveným, ne příliš hustým plnovousem. Její oduševnělost, prolínající se s nadměrnou poutavostí, jenž se u potomka dvou krásných stvoření, téměř s určitostí dala očekávat, vytvářely dokonalý obraz uhrančivého vjemu, jehož si nešlo nepovšimnout.To však bylo jeho prokletím. Poslední co by si přál by bylo setrvávat v povědomí lidí, kteří se na něm provinili tolikero špatnostmi. Stranil se jich a věděl moc dobře, proč tak činí.. Sám, pouze ve společnosti svého jediného opravdového přítele, žil v souladu s přírodou, poskytující mu vše potřebné, aniž by jej jakkoli odsuzovala. Zde mohl být takový, jaký doopravdy byl.

Dávno tomu již, kdy se tenké nachové rty roztáhly do oslnivého, stále chlapeckého úsměvu, s dolíčky ve tvářích. Kdy širokou, přirozeně osvalenou hruď, naplňoval onen, tolik nám potřebný, hřejivý pocit štěstí a radosti. Pod maskou chladu ukrýval vše, co by jej mohlo ranit a dopomáhal si tak, k alespoň o něco málo, snazšímu probíjení se zllem a krutostí světa.

„Lathare!“

Otočil hlavu a pohledem utkvěl na svém elfím spojenci, přivolávajícímu jej k sobě gestem ruky.

„Co si našel?“

„Stopy. Všude kolem. Jakoby tu došlo k zápasu.“

Lathar si přidřepl a prsty se dotkl jednoho z otisků.

„Někdo jim zkřížil cestu a upoutal jejich zájem. Jsou hluboké. Tři statní muži. Bránili se, ale neuspěli. Vzali je s sebou.“

„Ale, jak se sem dostali?“

„Na západní straně planiny leží těla tří koní s podřezanými hrdly. Krev je cítit až sem.“

Znovu se napřímil a dodal: „Tohle nebyla běžná výprava. Věděli, že tudy pojedou. Čekali na ně a nyní mají, co chtěli.“

„Vlečou je na sever k Nan- garenskému hvozdu,“ řekl elf a zahleděl se k temnému obrysu rýsujícímu se v dáli před nimi.

„Bude jich mnoho.“

„To je vždy,“ odvětil Lathar.

Nan-garen. Kolik legend se k tomuto prastarému hvozdu vázalo. Smrtelníci se mu raději oklikou vyhýbali, neboť se říkávalo, že mezi spletitým větvovím stromových titánů číhá smrt a nikdo netušil v jaké podobě se skrývá. Pravidla ani zákony v něm nenacházely svého uplatnění. Zkažená duše tohoto místa trávila vše dobré, jenž by se ji jen opovážilo pokusit napravit. Jednalo se o jeden svět uprostřed druhého. To, co jinde zdálo se mrtvým, zde ožívalo a živé zas k záhubě spělo nevídanou rychlostí. Stromy jako tišší soudci stávaly se svědky řádění tvorů temnot, pro něž se Nan-garen stal nejen vítaným útočištěm, ale i centrem dění, nad nímž by se nezasvěceným zastavilo srdce hrůzou. Odkojeni potoky prolité krve, měnily se postupně v mrtvé dřeviny, jejichž celoročně černé listoví, odmítalo propouštět skrze koruny byť sebemenší záblesk denního světla. V nepřirozených stínech nastávajícího večera, zde nyní propadali svým praktikám monstra zvrácená tak, jako sama ohavná podstata jejich vzniku. Guroti- kříženci skřetů a barbarů z hor. Jedna z nejhorších stvoření odvrácené strany světa. Lidé by stokrát raději čelili nástrahám podsvětí, než by riskovali jedno setkání s nimi. Odkazem barbarů stala se pro ně poměrně velká fyzická síla, která jinak vychrtlá skřetí těla proměnila k nepoznání a odolnost vůči dennímu světlu, po němž se pohybovali nevídanými rychlostmi. Skřeti se v nich projevovali šedozelenými odstíny kůže, celkovým vzezřením, zvyklostmi a pověstnými kanibalistickými sklony, kdy se v časech bídy s oblibou požírali mezi sebou.

  Zdržovali se na mýtině pod otevřenou stmívající se oblohou, mezi dvěma zalesněnými prudkými svahy. Tohoto prostoru pak bezezbytku využívali pro své záměry. Lathar s elfem pozorně sledovali jejich počínání, z bezpečné skrýše mezi křovisky jednoho ze svahů, a promýšleli, jak nestabilní situaci řešit. Dva ze zajatců, v potrhaném šactvu nasáklém jejich vlastní krví, leželi bez známek života nedaleko hlavního ohně bez jakéhokoliv dohledu. Bolestivé výkřiky posledního nesly se celým hvozdem, trýzníce každý sluch, k němuž dolehly. Přivázán za zápěstí ke dvěma kovovým hřebům, zaraženým hluboko do země, oděn pouze v kalhotech a rozsápané bílé lněné košily, jenž pozvolna měnila se v jasný purpur z krvácejících ran, stal se obětí mučení, jehož si Guroti s propracovaností sobě vlastní vychutnávali.

Kopali do něho, řezali a bili jej vším, co měli po ruce. Bylo jen otázkou času, jak dlouho dokáže tento postarší muž, takovým zvěrstvům vzdorovat. Zdálo se však, že veškeré výpady proti němu jsou cíleně vedeny tak, aby se jeho utrpení stalo co možná nejedelším.

„Pro ty dva, je již příliš pozdě,“ zkonstatoval Lathar, načež elf sklonil hlavu pronášeje: „ Bohové, nechť je příjmou do síní jejich otců.“ Další mužův výkřik jej však v momentu vrátil zpět do reality.

„Takto se běžně nechovají. Je to past.“

„Pak máme stejný názor. Léčka na někoho, kdo tu ještě není.“

„Chceš-li přilákat smečku, zmocni se silného jedince a dej mu možnost projevit, kde se nalézá,“ zareagoval na jeho slova elf.

„Rozhlédni se. Co vidíš?“

Pronikavý elfí zrak zkoumavě probádal každičký kout kolem.

„Čtyři Guroti se zdržují v blízkosti toho muže. Jeden je stranou u menšího ohně. Dalších pět se bezcílně pohybuje na protějším svahu.“

„To je pět pro každého,“ podotkl Lathar a pevně sevřel v dlani převázané kusem látky tělo luku.

„Nepřidají-li se skřeti.“

„Myslím, příteli, že je jen nepatrná šance, že by si takovou podívanou nechali ujít. Zanedlouho se to tu jimi bude jen hemžit.“

Elf pohlédl na Lathara a zeptal se: „Ponecháme toho nebožáka jeho osudu?“

Jejich oči se střetly a elf, jenž vyčetl jasnou odpověď, jen s pousmáním, lehce poplácal Lathara po zádech.

Starcovo tělo se křečovitě prohlo pod kopnutím těžkou okovanou botou vedoucího Gurota, jenž mu zlomilo další z žeber.

„Kde je,“ procedil skrze pahýly shnilých zubů nelidským hlasem. Muž jen vysíleně zakroutil hlavou, v odmítnutí jakékoli odpovědi.

„Jak chceš,“ odvětil a vztekle zařval: „kleště!“

Gurot zdržující se opodál se v té chvíli otočil a s úšklebkem vytáhl kleště s cejchovací značkou z ohně. Latharovy smysly se pod vidinou do ruda rozpáleného kovu s jistotou se přibližující k odhalené kůži starcovy hrudě, zcela zatemnily.

Zpěv vystřeleného šípu proťal nastalé ticho následován druhým přídavkem. Vypoulené oči vedoucího Gurota, jenž se šípy v krku a prsou, upustil kleště a mrtev se zřítil na zem, ostatní nesmírně vyděsil. Jako zmatené stádo se zbraněmi v rukou pátrali v hlubinách noci, neschopni určit odkud vražedná střela přišla. Hlídka z protilehlého svahu se neprodleně stahovala nazpět k ostatním, avšak zaútočí-li, co zmohou smrtelní.

Jako stín mihla se čepel taseného meče, prolétnuvší kolem svého držitele zkropíce vyprahlou zem Gurotí krví. Lathar užíval sílu, rychlost a hbitost v promyšlení každičkého pohybu, tak jak bývalo jeho zvykem. Překvapení Guroti sotva stačili zaregistrovat jeho přítomnost, když, trhnutím pootočeného meče, prořízl dalšímu z jejich skupiny hrdlo a již na ně s lehkostí a mrštností kočky zaútočil ze závětří elf, využívající bezezbytku své obratnosti díky níž,bez nejmenších potíží, pouze několika málo pohyby skolil dvě monstra za sebou. Jen co Latharův zkázonosný meč přejel po trupu jednoho Gurota, hned se jeho hrot ocitl v břiše druhého. Elf trhnutím zbraně vzad, kolem boku, proklál svého bojovníka, když jeho zrak zaznamenal nemilý fakt.

„Lathare! Další Guroti a skřeti!“

Lathar skopnul protivníka z meče a zjistil, že elf mluvil pravdu. Svah i celá mýtina začaly se začerňovat z drobných běžících skřetů i, v menšině mezi nimi uhánějících Gurotů. Pozvolna se přiostřovalo. Tempa obou mečů značně navýšila, aby stačila přívalu nepřátel čelit. Nyní bylo nutné se ukrývat i před střelami skřetích lučištníků, k čemuž mohutná těla umírajících Gurotů posloužila více než skvěle. Štěstí prozatimně stálo na jejich straně, ovšem oba přátelé se od sebe dosti oddalovali.

Lathar odrazil Gutora pěstí, v otočce setnul hlavu druhého, jenž se na něj pokusil zaútočit zezadu a vytvoříce si dostatek místa, sáhl pro malé nožíky, kterými skolik dva přibíhající skřety.

Jen díky své neuvěřitelné pohotovosti stačil včas zareagovat na dopadající ostří, které přidržením hrotu levou rukou zastavil o ostří svého meče, čímž se dostal tváří v tvář do přenice s odporným jednookým Gurotem. Tu znovu uslyšel zpěv šípů. Nejdenalo se ovšem o skřetí střely. Proto ve vypětí sil, jež vkládal do přesily jeden na druhého pohlédl na elfa, snažícího se zbavit skřetích střelců, aniž by si všiml Gurota s bičem a dalšího vedle něj.

„Allasseo,“ zařval co jen mohl, ale bylo pozdě. V hrůze jen přihlížel tomu, jak Gurot švihnutím biče vyrazil Allasseovi luk z ruky a zafixujíce mu zápěstí, pokusil se, poté co jej stáhl na zem, ho přitáhnout blíže ke svému nohsledovi. Skutečně v posledním možném okamžiku se, zakleknouce na levé koleno, Allasseo vzepřel, vytáhl meč z pochvy připoutané k zádům, máchnutím přeťal bič a hrot ponořil do hloubi útrob napřahujícího se Gurota. To se však již ozvalo skřípění roztáčejícího se řetězu řemdihu.

V bezmoci a obavě o přítele v nouzi, projela Latharovým tělem dlouhé roky spící energie, jenž přiváděje k životu pod kusem látky skryté krvavé znamení, sálavě se rozzářivší jako doupě rudého draka , zažehla plameny ohňů podzemí v jeho očích, měníce je ve dvě nejjasnější severské hvězdy předzvěsti Ragnaröku. Pod jejím vlivem mu v krvi převážil otcův odkaz, který jej přinutil jednat.

Jako neviditelný štít vyšla z jeho dlaní vlna odhazující s lehkostí pírka Gurota do dáli, srazíc několik dobíhajících skřetů. V gestu rukama, v němž jakoby chtěl cosi přimět k růstu pokynul zemi. Náhle z půdy v blízkosti skřetů vyrazily dlouhé chapadlovité šlahouny. Za jedno s těly hadů, v mžiku se obmotaly kolem jejich údů i trupů, silou je smetly k rozpukané zemině a ve stahujících se smyčkách vtahovaly je pod povrch, činíce z nich za hlasitého křiku součást okolního terénu. Na to se prudkým máchnutím paže od ohniště ke skupině Gurotů z plamenů vytvořily ohnivé koule ničící vše, co jim stálo v cestě. Lathar již nevnímal dusto kopyt ani zvuky mnoha tasených mečů, před nimiž monstra utíkala jako splašená, bez naděje, že by se jim to mohlo povést. Veškeré smysly jej poutaly k jednomu jedinému.

V podobě zajíce kličkujícího mezi výpady útočícího orla, se Allasseo vyhýbal dopadům těžké ostnaté koule řemdihu. Při jednom z těchto útoků se Gurotovi povedlo odkopnout Allasseův meč, dříve než stačil opětovně sevřít jeho jílec. Elfí bojovník byl téměř bezbranný a musel se vší svou možnou hbitostí čelit tomu, co by obyčejného člověka již dávno stálo život. Karta se na pár vteřin obrátila, když po steči koule se zeminou, stačil přidržet řetěz a zabodnout nůž, doposud skrytý v pravé botě do Gurotova předloktí. Bolestivě zařval, upustil rukojeť a hnán touhou po odplatě skočil na Allassea a jal se jej škrtit. Pokoušel se ulehčit si od tlaku Gurotova těla kopáním do jeho obnažených boků, ale to nemělo přiliš valný účinek. Nanejvýše jeden nádech navíc. Ve snaze odtrhnout od sebe jeho ruce zahlédl jen, jak se rychlými „mílovými“ kroky v podobě zuřivé, lávu chrlící, sopky přibližoval Lathar, jehož nikdo a nic nyní nemohlo zastavit. Skřet, v trapném pokusu odporu se mu stavící do cesty v mžiku padl se zlomeným vazem. Nepopsatelný byl výraz Gurota, rdousícího Allassea, pocítíce pevné sevření vlastního hrdla, pozvedajícího ho do takové výše, že nohama nedosáhl na zem. Jako v oprátce, ocitl se v Latharově silné paži pozvolna drtící jeho krk, to však bylo by příliš jednoduché za opovážlivost, které se dopustil.

Allasseo popadnouce dech, vyskočil na nohy a uchopíce svůj meč, odrážel těch posledních pár troufalců , jenž se příliš přiblížili. Gurot, jemuž se již krev hromadila v hlavě, nemohl hledět nikam jinam, než do, v hněvu strašlivého, Latharova obličeje, s výhružně poodhalenými bělostnými zuby, z něhož jej přímo propalovaly zářící oči démona.

„Špatný čas pro návštěvu Nan-garenu. Jeho temný pán je zpět,“ pronesl vztekle do jeho tváře, která, jakoby snad provolala nějakou magickou formuli, počala se měnit. Bělmo očí v nabíhajících žilkách zalilo se krví a kůže uhelnatěla v kouscích odpadávaje ve formě čistého popela. Do poseldního momentu, kdy se Gurotova hlava naráz rozprášila do vanoucího větru, věnoval pozornost pouze jemu. Pouštěje však jeho tělo z výše k zemi, postřehl kouskem oka něco nepatřičného. Stisknouc jílec svého meče hodlal se postavit hrozbě čelem. Stalo se však něco nečekaného.

Sotva jen se obrátil, zarazil se přibližující se Gurot jen kousek od něho na místě jako solný sloup, s nepřítomným pohledem a zbraň mu vyklouzla z bezvládné ruky. Ještě, než se skácel k zemi, stačil si Lathar všimnout hrotu oštěpu, čnějícího z Gurotova osvaleného břicha. Pozvednouce zářivý zrak od mrtvoly, spatřil v dáli zjevení, které jej ve zpomalení veškerého dění, kdy slyšel pouze tepy vlastního srdce, za okamžik, téměř máchnutím kouzelného proutku, navrátilo zpět do reality kolem něj. Jezdce na černém koni, ve stejně tak zbarveném, silnou vrstvou kožešiny opatřeném, dlouhém plášti. Dle rozpětí ramen, a části zbroje rýsující se pod ním, statného mladého muže. Pravou identitu Latharova zachránce, však bylo nemožné rozeznat, neboť měl celou hlavu i s tváří skrytou v hrůzostrašně vyhlížející helmici v podobě jakéhosi netvora s ostrými tesáky, dostatečně ochraňujícími spodní čelist, jenž světlu ohňů neodhalovala ani kousíček kůže pod ní. Náhle si Lathar uvědomil, že je s Allasseem obkličován dalšími jezdci, svírajícími je v úzkém kruhu k nim namířených hrotů mečů a kopí. Allasseo, vědom si až příliš dobře Latharovi momentálně probuzené démonské půli, stačil jen položit ruku na jeho rameno a v pohledu z očí do očí, který si tak vydobyl, naznačit, aby ustal. Nyní jen dokázal vnímat pach prolité skřetí krve a odlesky mečů, kolem nich. Výhled na jezdce na černém koni, zastoupila hradba z těl neznámých bojovníků.

V nastalém tichu, v němž byli nuceni se vzdát, sňal si jeden z věznitelů helmici a seskočil z koně. Jednalo se o vskutku vysokého svalnatého muže, jehož zbroj dávala vcelku dostatečnou možnost odhadu skutečné šíře, téměř „býčích“ muskulaturních plecí. Vskutku atraktivní mužný vzhled tohoto válečníka nebylo by možné nikterak zpochybnit. Dlouhé vlnící se ebenově černé vlasy obklopovaly podmanivou tvář s upraveným plnovousem, plnými smyslnými rudými rty, snědší pletí pnoucí se na nyní křečovitě sevřených čelistech a hlubokým vražedným pohedem oříškově hnědých očí, dívajících se z pod hustého tmavého obočí. Ač prozatím neznámý, přesto již budil respekt, který si sám vyžadoval i povědomí, že není radno si s ním zahrávat.

Sotvaže se však pokusil přistoupit blíže ke dvojici ve středu kruhu, ozval se hlas rohu, jenž přinutil bojovníky se částečně rozestoupit a strhl jejich pozornost do stejného směru. Lathar opět spatřil onoho jezdce na černém koni, který stojíce opodál právě spouštěl tepáním zdobený roh od úst. Vedle něho však nyní seděl na grošákovi mladík, středně dlouhých nezbedně upravených plavých vlasů, s jemným, dalo by se říci, téměř dívčím růžolícím obličejem, pozdávající se věkem ne příliš vzdálen od hranic dětství. V ruce, s dlouhými štíhlými prsty, svíraje planoucí pochodeň, oděn ve smaragdově zeleném kabátci s ozdobným šněrováním na hrudi, bez jediné části zbroje a chráněn před chladem noci dlouhým pláštěm, jen o málo světlejším než kabátec, shlížel mlčky jasnýma blankytně modrýma očima na bojovníka, očekávaje jeho reakci.

Ten se jen provokativně podíval z něho na vězně a tasil meč.

„Neslyšel si signál Arno, je konec,“ zvolal náhle mladík.

„Koned bude, až se zbavím, těhle dvou,“ odvětil bojovník hlubokým zhrublým hlasem.

„Podíleli se stejnou měrou. Patří k nim.“

„Kdyby byli spolčeni, proč by proti nim bojovali? Přemýšlej trochu! Navíc, zaměňovat elfa se skřety je hodno uvážení o způsobylosti vlastnictví meče.“

„Opravdu, chytráku,“ zeptal se vyzývavě. „A co tenhle,“ dodal poukazujíce prstem na Lathara.

„Hodláš se zastávat i jeho? Ty oči. Všichni, co jsou zde viděli jakým způsobem se jim postavil. Je snad člověk schopen něčeho takového?“ „Možná ne, ale nám toto rozhodnutí nepřísluší. To je záležitost rady starších. My se nebudeme chovat jako barbaři, abychom je zabili bez možnosti vlastní obhajoby.“

„Hloupost,“ odvětil pohrdačným tónem muž a odvrátíce se k mladíkovi zády učinil krok k zajatcům.

„Arno,“ zvolal s nečekanou odměřeností, jenž by u něho málokdo čekal.

„Jsi válečník. Možná skvělý válečník, ale stále jen poddaný krále a nyní se vědomě stavíš proti jeho vůli.“

Tato slova Arna rozlítila natolik, že se schopen postavit se vlastnímu druhu, prudce otočil a s mečem výhrůžně svírajícím v ruce se přesunoval blíže k mladíkovi. Jeho kroky však v mžiku zastavil pohled na jezdce na černém hřebci, který popojel o něco více dopředu a tasíce meč, jehož čepel umístil varovně před svou hruď, dal Arnovi jasně najevo, že je mladík pod jeho ochranou. Arno se nezdál jako muž, který by se nechal jiným bojovníkem odradit od svých plánů, přesto, k Latharově i Allasseově překvapení, ač s projevem značné vzdorovitosti, ustoupil a v podlomené hrdosti, nenávistně hledíce na Lathara, přikázal: „Spoutejte je.“..........